Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

23 Cdo 383/2025

23 Cdo 383/2025-250

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Jiřího Němce a soudců JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., a JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D., ve věci žalobkyně Podpůrného a garančního rolnického a lesnického fondu, a.s., se sídlem v Praze 8, Sokolovská 394/17, identifikační číslo osoby 49241494, proti žalovanému Ing. Jiřímu Vackovi, se sídlem v Chebu, Nad Jezem 1776/5, identifikační číslo osoby 64840841, zastoupenému JUDr. Pavlem Sedláčkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Dlouhá 705/16, o zaplacení 250 562 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Chebu pod sp. zn. , o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 3. 9. 2024, č. j. -217, takto:I. Dovolání seodmítá.II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 450 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.

Odůvodnění:

1. Žalobkyně se v řízení domáhala zaplacení v záhlaví uvedené částky s úrokem z prodlení ve výši 0,05 % z dlužné částky za každý den prodlení jako nároku na vrácení podpory při nesplnění smluvních podmínek jejího poskytnutí. Tvrdila, že s žalovaným (na základě jeho žádostí o podporu v rámci programu Podpora nákupu půdy), uzavřela dvě smlouvy o poskytnutí finančních prostředků určených pro snížení úrokového zatížení (č. 1425001261 a č. 1425003261), dále jen „smlouvy o podpoře“, dle kterých se žalobkyně zavázala poskytovat žalovanému podporu úroků z úvěrů poskytnutých žalovanému a žalovaný se zavázal plnit povinnosti uvedené ve smlouvách o podpoře a k nim příslušných pokynech. Na základě smluv o podpoře žalobkyně vyplatila žalovanému podporu ve výši 129 270 Kč a 121 292 Kč. Po provedené kontrole žalobkyně zjistila, že žalovaný ode dne 1. 1. 2016 nehospodařil na podporovaných pozemcích tak, jak mu ukládala smlouva o podpoře a další pokyny, neboť na základě pachtovní smlouvy propachtoval podporované pozemky společnosti Velkostatek Hůrka s. r. o. (jejímž byl jediným společníkem a jednatelem) – dále také jen „společnost“. Žalovanému žalobkyně dne 8. 10. 2020 doručila závěrečné vyúčtování, ve kterém jej vyzvala k zaplacení přeplatku na podpoře za období od 1. 1. 2016 v žalobou požadované výši.

2. Okresní soud v Chebu rozsudkem ze dne 27. 3. 2024, č. j. -182, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni 128 519 Kč a 121 292 Kč s tam specifikovanými úroky z prodlení (výrok pod bodem I), zamítl žalobu co do částky 751 Kč s tam specifikovaným úrokem z prodlení (výrok pod bodem II) a rozhodl o povinnosti žalovaného zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši 17 278,14 Kč (výrok pod bodem III).

3. Krajský soud v Plzni v záhlaví označeným rozhodnutím rozsudek soudu prvního stupně potvrdil ve výroku pod bodem I a III (výrok I) a uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 2 301 Kč (výrok II).

4. Žalovaný napadl rozsudek odvolacího soudu, výslovně v celém jeho rozsahu, včasně podaným dovoláním, v němž namítl nesprávné právní posouzení věci a navrhl, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek změnil tak, že žalobu zamítne, eventuálně, aby jej zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. V dovolání rozporoval zejména správnost závěru odvolacího soudu, že žalovaného nelze v právním smyslu ztotožňovat se společností, a k tomu vymezil okruh právních otázek týkajících se „existence totožného (jednoho) subjektu práva“, resp. „aplikace formalistického přístupu při výkladu realizace projevu vůle“, které podle něj v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny, in eventum spatřoval přípustnost dovolání v tom, že při jejich řešení se odvolací soud odchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu (reprezentované rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 16. 5. 2017, sp. zn. , a ze dne 28. 5. 2021, sp. zn. , či usnesením Nejvyššího soudu ze dne 13. 11. 2018, sp. zn. – rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou veřejnosti dostupná na https://www.nsoud.cz). Konkrétně formuloval tyto otázky:

a) Kdo za uvedené účastníky právního vztahu, tj. žalovaného a společnost fakticky projev vůle činí?

b) Zda fyzická osoba jako jediný společník a jednatel společnosti, jež současně jedná v totožné záležitosti sama za sebe, jakožto podnikající fyzická osoba, projevuje vůli současně za oba účastníky, když platí, že právnická osoba sice má právní osobnost od svého vzniku do svého zániku, avšak sama o sobě, ve smyslu teorie fikce podle , žádnou vůli nemá, a tedy v případě právnické osoby proto ani nelze hovořit o její svéprávnosti (tj. o způsobilosti právnické osoby pro sebe vlastním jednáním nabývat práva a povinnosti), přičemž vůle fyzických osob (členů orgánů), které za ni jednají (zastupují ji) a nahrazují její vůli (míněno vůli dané právnické osoby)?

c) Zda může vzniknout a posléze trvat řádný smluvní vztah (v daném případě prostřednictvím pachtovní smlouvy) s oddělenými zájmy, právy a povinnostmi jednotlivých účastníků za situace, kdy jedna a tatáž fyzická osoba (žalovaný) právně jednala za druhého účastníka (společnost) jako její jednatel a současně jednala na druhé straně tohoto právního vztahu za sebe, jako příjemce podpory, kdy předmětem plnění (činnosti) v tomto konkrétním právním vztahu nebyly činnosti, jež by spadaly do věcné působnosti a pravomoci jednatele?

d) Zda projev vůle obou zúčastněných, tj. žalovaného a společnosti měl (resp. má) být veden striktně záměrem formalistického oddělování vůle subjektu žalovaného a vůle společnosti za situace, kdy faktickým původcem projevu vůle je (může být) pouze jedna a tatáž fyzická osoba, a to současně za sebe (realizace projevu vůle fyzické osoby) a za společnost (realizace projevu vůle jakožto jednatel společnosti), jejímž jediným společníkem a současně jediným jednatelem je uvedená fyzická osoba, tj. žalovaný?

e) „Zda fyzická osoba jako jediný společník a jednatel společnosti, jež současně jedná v totožné záležitosti sama za sebe, jakožto podnikající fyzická osoba, je jediným subjektem práva, jenž projev vůle činí a komu náleží (čí je) projev vůle, jež je přičítána uvedeným účastníkům právního vztahu, tj. žalovanému a společnosti Velkostatek Hůrka s.r.o. fakticky projev vůle činí?“

f) Zda odůvodňuje naplnění znaků samostatné činnosti (práce) žalovaného, jakožto zcela nezávislé a oddělené od činnosti (práce) společnosti (to vše tak, aby činnost společnosti nepředstavovala výkon nezávislé práce na základě živnostenského oprávnění ze strany žalovaného) fakt, že společnost a žalovaný jsou čistě z formálního hlediska evidováni v příslušné registraci pod jinými identifikačními čísly jako dva subjekty?

g) Zda formalistické oddělování dvou de lege existujících identifikačních čísel účastníků (identifikační číslo žalovaného a identifikační číslo společnosti) obstojí proti faktu, že v rámci dané právní události (rozhodnutí ohledně uzavření pachtovní smlouvy, jakož i vlastní uzavření pachtovní smlouvy) je to fakticky pouze tatáž konkrétní fyzická osoba, kdo realizuje veškerá právní jednání za oba účastníky, vč. toho, že tato fyzická osoba je jediným původcem záměru daného právního jednání (rozhodnutí ohledně uzavření pachtovní smlouvy, jakož i vlastní uzavření pachtovní smlouvy)?

5. Žalovaný měl za to, že z jím citovaných rozhodnutí Nejvyššího soudu pro poměry nyní posuzované věci vyplývá, že podnikání žalovaného, který je jediným společníkem a jednatelem společnosti, je výkonem nezávislé práce žalovaného na základě živnostenského oprávnění, a že žalovaný tak vykonával svou podnikatelskou činnost „prostřednictvím společnosti“.

6. Podle žalovaného napadené rozhodnutí též porušuje , neboť postrádá řádné odůvodnění a je nepřezkoumatelné. V této souvislosti žalovaný vytkl odvolacímu soudu, že se nevypořádal s jeho argumentací obsaženou v odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně, přičemž odkázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 11. 2020, sp. zn. , a na nálezy Ústavního soudu ze dne 28. 6. 2011, sp. zn. , ze dne 14. 6. 2016, sp. zn. , ze dne 12. 5. 2016, sp. zn. , a ze dne 20. 1. 2020, sp. zn. , které jsou veřejnosti dostupné – stejně jako dále citovaná rozhodnutí Ústavního soudu – na https://nalus.usoud.cz).

7. Žalovaný dále v dovolání polemizoval s právním posouzením věci odvolacím soudem ohledně vznesené námitky promlčení, včetně námitky o neúčinnosti jednostranného prohlášení žalovaného o prodloužení promlčecí lhůty veškerých práv vzniklých žalobkyni. Nesouhlasil též se závěrem o tom, že porušil smlouvy o podpoře, neboť podle něj odvolací soud nesprávně vyložil smlouvy tak, že obsahovaly podmínku hospodaření na pozemcích žalovaným, ačkoliv podmínkou smluv bylo pouze samotné hospodaření s pozemky (což podle svého přesvědčení splnil, neboť na pozemcích hospodařil prostřednictvím své vlastní společnosti – propachtoval pozemky sám sobě – a tím bylo dosaženo účelu smluv). Zpochybnil též závěry odvolacího soudu o tom, že nebyl slabší smluvní stranou. Zdůraznil, že neměl možnost znění smlouvy nijak ovlivnit a byl v podřízeném postavení vůči žalobkyni, která direktivně určovala, co žalovaný může a co nikoliv. Vzhledem k tomu žalovaný setrval na názoru, že věc měla být rozhodována ve správním soudnictví. Žalovaný vyjádřil nesouhlas též s tím, jak byla odvolacím soudem posouzena jeho námitka nepřiměřenosti úroku z prodlení.

8. Žalobkyně ve vyjádření k dovolání navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl jako nepřípustné, případně aby je zamítl. Podle žalobkyně ve vztahu mezi žalovaným a společností nešlo o posouzení výkonu závislé práce v rámci pracovněprávního vztahu a závěry rozhodnutí dovolacího soudu, na které žalovaný odkázal v dovolání, se podle ní na nyní posuzovaný spor nemohou uplatnit.

9. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání žalovaného rozhodl podle , , ve znění pozdějších předpisů [srov. čl. II bod 1 , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, , o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony], dále jen „ “.

10. Podle není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

11. Přípustnost dovolání nemůže založit odkaz žalovaného na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 5. 2017, sp. zn. (a další navazující rozhodnutí), neboť je nepřípadný a z uvedeného rozhodnutí nevyplývají závěry, které žalovaný dovozoval. V tam projednávané věci posuzoval Nejvyšší soud otázku, zda fyzická osoba jako jediný společník a jednatel společnosti s ručením omezeným může být současně zaměstnancem takové společnosti, tj. zda může mezi takovými osobami vzniknout pracovněprávní vztah. Dovodil, že mezi těmito osobami pracovněprávní vztah vzniknout nemůže (pro absenci prvku výkonu závislé činnosti) a že činnost takové fyzické osoby je výkonem nezávislé práce na základě živnostenského oprávnění. Dovolací soud v daném rozhodnutí neuzavřel, že by taková fyzická osoba „vykonávala svou podnikatelskou činnost prostřednictvím společnosti s ručením omezeným“, jak se mylně domníval žalovaný, nýbrž učinil závěr, že tato osoba ve vztazích se společností s ručením omezeným nevystupovala jako její zaměstnanec, ale vystupovala v rámci své vlastní nezávislé činnosti. Pro úplnost tak lze dodat, že i v citovaném rozhodnutí dovolací soud zřetelně vycházel z odlišení fyzické osoby jako samostatné nezávislé osoby od společnosti s ručením omezeným jako samostatné právnické osoby, v níž je taková fyzická osoba pouze společníkem a jednatelem. Od řešení tam vznesené právní otázky existence pracovněprávního vztahu se v nyní řešené věci odvolací soud nemohl odchýlit, neboť ji zjevně neposuzoval. Nejvyšší soud přitom již v usnesení ze dne 26. 6. 2017, sp. zn. , formuloval závěr, podle něhož k založení přípustnosti dovolání podle z toho důvodu, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, nepostačuje odkaz dovolatele na jakoukoli judikaturu Nejvyššího soudu, nýbrž jen na takovou, s níž je napadené rozhodnutí vskutku v rozporu.

12. Žalovaný spatřoval přípustnost dovolání pro řešení jím vymezených otázek jako otázek dosud judikaturně neřešených. Nejvyšší soud však již opakovaně zdůraznil, že dovolání není přípustné podle , jestliže dovolatel jako důvod jeho přípustnosti předestírá dovolacímu soudu k řešení otázky hmotného nebo procesního práva, na nichž rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí, tj. které odvolací soud neřešil, resp. nebyly pro napadené rozhodnutí určující (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. ). Otázky a) až g) nemohou založil přípustnost dovolání, neboť na jejich řešení rozhodnutí odvolacího soudu nezáviselo (takto formulované otázky odvolací soud neřešil). Pro odvolací soud nebylo určující, zda činila projevy vůle za žalovaného a za společnost tatáž osoba – žalovaný. Určující pro napadené rozhodnutí bylo posouzení, zda žalovaný, který byl žadatelem o podporu, porušil uzavřením pachtovní smlouvy k podporovaným pozemkům se společností, v níž byl jediným jednatelem a společníkem, sjednané podmínky podpory (povinnost, aby na nakoupené půdě hospodařil a nepřevedl žádná dispoziční oprávnění k tomuto předmětu hospodaření na jiného, tedy ani právo užívání ani právo brát užitky), tj. zda bylo lze vůči žalovanému považovat společnost za odlišný subjekt při uzavření pachtovní smlouvy.

13. Z obsahu dovolání je patrné, že v něm žalovaný zpochybňoval též řešení otázky totožnosti žalovaného a společnosti jako jediného subjektu ve vztahu k uzavření pachtovní smlouvy, na níž napadené rozhodnutí záviselo. Dospěl-li při řešení této otázky odvolací soud k závěru, že žalovaného (ani s přihlédnutím k tomu, že při uzavření pachtovní smlouvy jednal žalovaný za obě smluvní strany, tj. též jako jednatel společnosti) nelze ztotožňovat se společností, v níž je jediným společníkem a jednatelem, neodchýlil se od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Nejvyšší soud totiž ve své ustálené rozhodovací praxi (mimo jiné fakticky i v žalovaným citovaných rozhodnutích) vychází ze závěru, že společnost s ručením omezeným je samostatným subjektem práva, který nelze ztotožňovat (zaměňovat) s jejími společníky či jednateli (srov. například rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 17. 11. 1998, sp. zn. , ze dne 8. 4. 2015, sp. zn. , a ze dne 11. 12. 2020, sp. zn. ).

14. Prostřednictvím námitky o absenci řádného odůvodnění žalovaný v dovolání ve skutečnosti namítal vadu řízení spočívající v nepřezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí. Vady řízení samy o sobě nejsou způsobilým dovolacím důvodem (tím je toliko nesprávné právní posouzení věci); k jejich případné existenci by mohl dovolací soud přihlédnout jen v případě přípustného dovolání (srov. větu druhou ), což v projednávané věci není naplněno. Tvrzení žalovaného o tomto údajném procesním pochybení nezahrnuje žádnou odvolacím soudem řešenou právní otázku, která by splňovala předpoklady vymezené v , přípustnost dovolání tudíž založit nemůže (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2014, sp. zn. , a ze dne 15. 9. 2015, sp. zn. ). Nad rámec výše uvedeného lze doplnit, že dovolací soud napadené rozhodnutí neshledal nepřezkoumatelným, neboť jeho odůvodnění dosahuje takové míry argumentace, která nikterak nekrátila žalovaného v možnosti uplatnění dovolacích důvodů, jak je zřejmé i z obsahu dovolání, v němž se žalovaný vymezoval vůči konkrétním právním závěrům odvolacího soudu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. , uveřejněný pod číslem rozh. obč.). K uvedené námitce lze také dodat, že z ani z práva na spravedlivý proces nelze dovozovat povinnost soudů vypořádat se s každou jednotlivou námitkou účastníka řízení. Jak opakovaně vysvětlil Ústavní soud, není porušením práva na spravedlivý proces, jestliže obecné soudy nebudují vlastní závěry na podrobné oponentuře (a vyvracení) jednotlivě vznesených námitek, pakliže proti nim staví vlastní ucelený argumentační systém, který logicky a v právu rozumně vyloží tak, že podpora správnosti jejich závěrů je sama o sobě dostatečná (srov. například nález Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2009, sp. zn. ).

15. Podle v dovolání musí být vedle obecných náležitostí ( ) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání ( až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).

16. Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi opakovaně zdůrazňuje, že požadavek, aby dovolatel uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle (jako je tomu v posuzované věci), je dovolatel povinen v dovolání pro každý jednotlivý dovolací důvod vymezit, kterou z podmínek přípustnosti považuje pro něj za splněnou. Má-li být dovolání přípustné proto, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z obsahu dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a též od které „ustálené rozhodovací praxe“ se řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje. Má-li být dovolání přípustné podle proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena, musí být z obsahu dovolání patrno, kterou otázku hmotného nebo procesního práva má dovolatel za dosud nevyřešenou dovolacím soudem (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. , uveřejněné pod číslem rozh. obč.). Pouhá kritika právního posouzení odvolacího soudu ani citace (části) textu ustanovení nepostačují (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2013, sp. zn. , a ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. ).

17. V nyní posuzované věci žalovaný ve vztahu k dalším dovolacím námitkám (uvedeným výše v odstavci 7), v nichž polemizoval se správností (dalšího) právního posouzení věci odvolacím soudem, nevymezil žádnou konkrétní otázku hmotného nebo procesního práva, kterou by považoval za dosud neřešenou v rozhodovací praxi dovolacího soudu, příp. nespecifikoval, od jaké konkrétní judikatury se měl odvolací soud odchýlit při řešení konkrétní právní otázky (či otázek). Nedostál tak v této části výše uvedeným požadavkům na obsahové náležitosti dovolání, neboť uvedenou argumentací vymezil toliko (další) dovolací důvody. Požadavek uvést, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání podle , je však odlišný od požadavku na vymezení dovolacího důvodu, jež spočívá obvykle ve vylíčení právní argumentace, pro kterou považuje dovolatel právní posouzení věci za nesprávné. Jestliže zákonodárce kromě této argumentace požaduje také vyjádření se k relevantní judikatuře Nejvyššího soudu, pak nelze z pouhého vylíčení dovolacího důvodu usuzovat, že dovolatel již nemusí plnit požadavek plynoucí z (srov. též stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. ).

18. Vytčené nedostatky obligatorních náležitostí dovolání již nelze odstranit, neboť lhůta pro podání dovolání, během níž tak bylo možno učinit (srov. větu první ), uplynula. Jde přitom o vady, jež brání pokračování v dovolacím řízení, neboť v důsledku absence uvedených náležitostí nelze posoudit přípustnost dovolání v této části.

19. Žalovaný avizoval v úvodu dovolání, že jím napadá rozsudek odvolacího soudu v celém rozsahu. Dovolací soud však posoudil rozsah dovolání žalovaného s přihlédnutím k jeho celkovému obsahu ( ) a dovodil, že proti nákladovým výrokům napadeného rozsudku dovolání ve skutečnosti nesměřuje, neboť ve vztahu k těmto výrokům v něm není obsažena žádná argumentace, a žalovaný se tak zjevně domáhá (též) jejich zrušení pouze jako výroků akcesorických. Ostatně proti těmto výrokům napadeného rozsudku by ani nebylo dovolání přípustné podle

20. S ohledem na výše uvedené Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání ( věta první ), dovolání žalovaného odmítl podle pro nepřípustnost (zčásti též pro vady).

21. Podle věta druhá není třeba odůvodňovat výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení (k výši náhrady nákladů hotových výdajů účastníka, který nebyl v dovolacím řízení zastoupen zástupcem podle a který nedoložil jejich výši vynaložených po 1. 1. 2025 srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2025, sp. zn. ).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 24. 2. 2026

Mgr. Jiří Němecpředseda senátu