Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

29 ICdo 37/2014

INS 2392/2010

76 ICm 2977/2012 29 ICdo 37/2014

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Krčmáře a soudců JUDr. Petra Gemmela a Mgr. Milana Poláška v právní věci žalobce UniCredit Leasing CZ, a. s., se sídlem v Praze 4 - Michli, Želetavská 1525/1, PSČ 140 10, identifikační číslo osoby 15886492, zastoupeného Mgr. Petrem Šabatkou, advokátem, se sídlem v Praze 1 - Starém Městě, Perlová 371/5, PSČ 110 00, proti žalované JUDr. et Mgr. Martině Jinochové Matyášové, se sídlem v Praze 1, Washingtonova 1567/25, PSČ 110 00, jako insolvenční správkyni dlužníka BOHEMIA CLUB, a. s., o určení pořadí pohledávky, vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci, pod sp. zn. , jako incidenční spor v insolvenční věci dlužníka BOHEMIA CLUB, a. s., se sídlem v Liberci IV - Perštýně, Moskevská 637/6, PSČ 460 01, identifikační číslo osoby 28669037, vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci, pod sp. zn. , o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 16. ledna 2014, č. j. 76 ICm 2977/2012, -44 ( ), takto:I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í:

Žalobou podanou 10. října 2012 se žalobce (UniCredit Leasing CZ, a. s.) domáhal vůči žalované (JUDr. et Mgr. Martině Jinochové Matyášové, jako insolvenční správkyni dlužníka BOHEMIA CLUB, a. s.) určení, že jeho pohledávka za dlužníkem ve výši 630.938 Kč, přihlášená do insolvenčního řízení vedeného na majetek dlužníka u Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci (dále jen „insolvenční soud“), pod sp. zn. , je pohledávkou zajištěnou převodem vlastnického práva k označenému motorovému vozidlu zn. BMW (dále jen „vozidlo“).

Rozsudkem ze dne 20. srpna 2013, č. j. -25, insolvenční soud žalobu zamítl (bod I. výroku) a určil, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (bod II. výroku).

Insolvenční soud dospěl k závěru, že smlouva o zajišťovacím převodu práva uzavřená dne 31. července 2009 mezi žalobcem a dlužníkem (dále jen „smlouva o zajišťovacím převodu práva“), jejímž předmětem bylo vozidlo, je neplatná, protože neobsahuje určité ujednání o tom, jak se stane dlužník vlastníkem vozidla v případě, že finanční podmínky splní. Z ujednání (totiž) vyplývá, že k zpětnému převodu je zapotřebí další úkon, tj. nenastane automaticky okamžikem úhrady všech finančních nároků věřitele.

Insolvenční soud se ztotožnil se závěry Nejvyššího soudu vyjádřenými v rozsudku ze dne 15. října 2008, sp. zn. jde o rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu uveřejněný pod číslem 45/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 45/2009“), který je - stejně jako další rozhodnutí Nejvyššího soudu zmíněná níže - dostupný i na webových stránkách Nejvyššího soudu].

Smlouva o zajišťovacím převodu práva je neplatná dle , (dále též jen „obč. zák.“), protože není uzavřena určitě. Právo na zajištění tak žalobci nevzniklo.

„K doplnění“ insolvenční soud uvedl, že kdyby bylo pravdivé tvrzení žalobce o platnosti smlouvy o zajištění závazku převodem práva, byl by žalobce nadále vlastníkem vozidla, a tudíž by nemohl uplatnit svůj nárok jako zajištěný věřitel. Věřitel a vlastník předmětu zajištění by byl totiž totožný.

K odvolání žalobce Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 16. ledna 2014, č. j. 76 ICm 2977/2012, -44 ( ), potvrdil rozsudek insolvenčního soudu (první výrok) a určil, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (druhý výrok).

Odvolací soud dovodil, že insolvenční soud na věc přiléhavě aplikoval závěry obsažené v R 45/2009, s tím, že ve smlouvě o zajišťovacím převodu práva bylo sjednáno, že okamžikem splacení pohledávky převede žalobce vlastnictví k vozidlu zpět na dlužníka. Úhradou pohledávky by tedy nedošlo k automatickému navrácení vlastnického práva dlužníku, ale ke zpětnému převodu vlastnického práva by muselo dojít úkonem žalobce a dlužník by měl k dispozici pouze právo dožadovat se zpětného převodu vlastnictví, které není právem věcným a pro třetí osoby rozpoznatelným. Právní posouzení věci insolvenčním soudem, podle něhož je smlouva o zajišťovacím převodu práva absolutně neplatná, takže žalobci nevzniklo právo na uspokojení pohledávky z výtěžku zpeněžení vozidla, je tedy správné.

Za nesprávný označil odvolací soud jen závěr insolvenčního soudu, že při platnosti smlouvy o zajišťovacím převodu práva by žalobce coby vlastník vozidla nemohl přihlásit pohledávku jako zajištěnou, s tím, že tento názor neodpovídá závěrům formulovaným v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. července 2013, sen. zn. (jde o usnesení uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 8, ročník 2014, pod číslem 98).

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost vymezuje ve smyslu ustanovení , (dále jen „ “), argumentem, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, konkrétně otázky aplikace ustanovení obč. zák. na smlouvu o zajišťovacím převodu práva, a požaduje, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Dovolatel (v mezích dovolacího důvodu uvedeného v ) odvolacímu soudu vytýká nesprávné právní posouzení věci co do závěru, že smlouva o zajišťovacím převodu práva je v celém rozsahu absolutně neplatná pro rozpor s ustanoveními a obč. zák. Tvrdí, že ujednání o fiduciárním převodu práva (v článku VI. smlouvy o zajišťovacím převodu práva) je zcela oddělitelné od ostatních částí této smlouvy (a jeho odstraněním dojde fakticky k jeho nahrazení rozvazovací podmínkou).

Žalovaná ve vyjádření navrhuje dovolání odmítnout, případně zamítnout, majíc napadené rozhodnutí za souladné s judikaturou Nejvyššího soudu.

S přihlédnutím k době vydání napadeného rozhodnutí je pro dovolací řízení rozhodný ve znění účinném od 1. ledna 2014 (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. května 2014, sen. zn. , uveřejněné pod číslem 92/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Napadené rozhodnutí spočívá na výkladu ustanovení § 553 obč. zák. a je souladné se závěry obsaženými v R 45/2009. V něm Nejvyšší soud (mimo jiné) formuloval a odůvodnil závěr, že zajišťovací převod práva ve smyslu ustanovení § 553 obč. zák. nelze sjednat jako fiduciární převod práva. Ze závěrů vyslovených v R 45/2009 přitom rozhodovací praxe Nejvyššího soudu konstantně vychází.

Srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. července 2012, sp. zn. (obsahující výčet mnoha dalších rozhodnutí Nejvyššího soudu, jež přitakávají R 45/2009, a odkaz na rozhodnutí Ústavního soudu odmítající ústavní stížnost v obdobných věcech), a dále např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. listopadu 2013, sp. zn. , usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. ledna 2014, sp. zn. , nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. září 2014, sp. zn. .

Ani v argumentech obsažených v dovolání pak Nejvyšší soud nevidí důvod ke změně rozhodovací praxe, kterou ustálil právě rozsudkem velkého senátu (R 45/2009) a která (z důvodů tam popsaných) vychází z toho, že je-li zajišťovací převod práva ve smyslu ustanovení § 553 obč. zák. sjednán jako fiduciární převod práva, způsobuje to neplatnost smlouvy o zajišťovacím převodu práva jako celku.

Ostatně, usnesením ze dne 28. května 2015, sen. zn. , odmítl Nejvyšší soud dovolání téhož dovolatele (ve věci vedené proti téže žalované v insolvenční věci jiného dlužníka) založené na stejné argumentaci; ústavní stížnost proti tomuto usnesení odmítl Ústavní soud usnesením ze dne 22. října 2015, sp. zn. .

Názor dovolatele, že z ústavních principů vyplývá zásada přednosti výkladu, jímž je zachována platnost právního jednání, je třeba korigovat v tom směru, že priorita výkladu, který nezakládá neplatnost smlouvy, před takovým výkladem, který neplatnost smlouvy zakládá, je základním principem výkladu smluv, jsou-li oba výklady možné (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 14. dubna 2005, sp. zn. , uveřejněný pod číslem 84/2005 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, na který poukazuje i dovolatel). V posuzované věci však o smlouvu připouštějící dvojí výklad nešlo. Dovolatel ve skutečnosti dovolací argumentací sleduje nikoli posouzení platnosti smlouvy o zajišťovacím převodu práva poté, co z ní bude „bez náhrady“ vypuštěn pouze článek VI. (ujednání o fiduciárním převodu práva), nýbrž poté, co smlouva vypuštěním zakázaného ujednání získá jiný (smluvními stranami neprojevený) obsah (dojde k „nahrazení“ rozvazovací podmínkou, kterou si strany nesjednaly).

Dovolatelův poukaz na důvodovou zprávu k , (dále jen „o. z.“), a na ustanovení o. z. je pro posouzení dané věci právně bezcenný, když je zjevné, že právní úprava smlouvy o zajišťovacím převodu práva účinná od 1. ledna 2014 (srov. o. z.) nemůže být důvodem ke změně výkladu podaného k platnému do 31. prosince 2013; srov. shodně opět usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. (ústavní stížnost podanou proti tomuto usnesení odmítl Ústavní soud usnesením ze dne 24. dubna 2014, sp. zn. ).

Nejvyšší soud proto dovolání žalobce jako nepřípustné odmítl podle a 2 , když v řešení otázek dovoláním předestřených byla rozhodovací praxe obecných soudů sjednocena judikaturou Nejvyššího soudu přijatou zčásti před a zčásti po podání dovolání v této věci. To platí i o argumentaci, kterou dovolatel dodatečně uplatnil k o. z. v replice k vyjádření žalované (srov. potud rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. června 2015, sp. zn. , uveřejněný pod číslem 4/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Výrok o nákladech dovolacího řízení je ve smyslu ustanovení , a odůvodněn tím, že dovolání žalobce bylo odmítnuto a žalované podle obsahu spisu nevznikly v dovolacím řízení žádné náklady.

Toto rozhodnutí se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; účastníkům incidenčního sporu se však doručuje i zvláštním způsobem.

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně 30. června 2016

JUDr. Zdeněk K r č m á řpředseda senátu