Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

28 Cdo 1296/2015

28 Cdo 1296/2015

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Miloše Póla ve věci žalobkyně České republiky – Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, IČO: 69797111, proti žalované AUTOPARK a.s.,IČO: 47116919, se sídlem v Praze 4, Milevská 2, zastoupené JUDr. Lucií Horčičkovou, advokátkou se sídlem v Praze 6, Jednořadá 1051/53, o zaplacení částky 5.229.454,- Kč s příslušenstvím,vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. , o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. prosince 2014, č. j. -198, takto: I. Dovolání se odmítá.

Stručné odůvodnění ( ) :

Shora označeným rozsudkem Městský soud v Praze potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 19. srpna 2014, č. j. -164, v napadeném výroku pod bodem I, jímž bylo žalované uloženo zaplatit žalobkyni částku 2.350.435,75 Kč se specifikovaným úrokem z prodlení.

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání.

Dovolání není přípustné, neboť dovoláním označené právní otázky, na jejichž vyřešení napadené rozhodnutí závisí, vyřešil odvolací soud v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, od níž není důvod se odchýlit a není tak naplněn žádný z předpokladů přípustnosti dovolání, vymezených v ustanovení (dále jen „ “).

K dovoláním předestřené otázce lze z rozhodovací praxe dovolacího soudu odkázat zejména na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. července 2012, sp. zn. (jenž je – spolu s ostatními rozhodnutím Nejvyššího soudu – dostupný na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz), v němž Nejvyšší soud – ve vazbě na aplikaci ustanovení , , ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obč. zák.“) – formuloval a odůvodnil závěr, že „právo trvalého užívání bylo nerozlučně spjato s existencí organizace, pro kterou bylo zřízeno, a proto v případě, kdy majetek a závazky zrušené organizace přecházejí jako celek na jinou organizaci, právo trvalého užívání na tuto novou organizace nepřechází; právo trvalého užívání tedy vždy zanikne současně se zánikem organizace, které byl majetek předán k trvalému užívání“.

Uvedený závěr je dovolacím soudem akceptován i v jeho další rozhodovací praxi (srov. např. rozsudek ze dne 22. ledna 2015, sp. zn. , nebo usnesení ze dne 4. března 2014, sp. zn. ).

Citovaný závěr není v rozporu ani s předchozí judikaturou Nejvyššího soudu (srov. např. usnesení ze dne 29. června 2004, sp. zn. , usnesení ze dne 23. října 2009, sp. zn. , nebo usnesení ze dne 23. října 2009, sp. zn. ; ústavní stížnosti podané proti posledním dvěma rozhodnutím Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 18. března 2010, sp. zn. , resp. usnesením ze dne 23. září 2010, sp. zn. ), k níž se naopak i pozdější judikatura hlásí a v níž dovolací soud – s odkazem na zvláštní povahu právního institutu podle § 70 hospodářského zákoníku, totiž jeho bezplatnost, účelovost, časovou neomezenost a zejména jeho adresnost – dovodil, že právo trvalého užívání majetku (svou povahou nikoliv právo věcné) nemohlo být předmětem převodu ani přechodu na jiný subjekt (obdobně srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. ledna 2014, sp. zn. ).

K argumentaci dovolatelky shora označeným usnesením Nejvyššího soudu sp. zn. (z něhož dovolatelka reprodukuje převážně závěry soudů nižších stupňů), nelze než uvést, i v něm dovolací soud uzavírá, že „právo trvalého užívání věci mělo přes svá specifika nepochybně charakter obligační (nikoli věcný) a tím méně mohlo (…) přejít, či dokonce být (úkonem likvidátora) převedeno, na právního nástupce“.

Nepřípadný je pak odkaz dovolatelky na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. září 2012, sp. zn. , jež řeší otázku promlčitelnosti práva podle (ve znění novely provedené ), stejně tak jako usnesení Ústavního soudu ze dne 19. listopadu 2013, sp. zn. , jímž Ústavní soud – pro nesprávnost závěrů o promlčení práva – napadená rozhodnutí odvolacího a dovolacího soudu zrušil, argumentuje též „legitimním očekáváním předchůdce stěžovatelů (bytového družstva), které v právním řádu České republiky vytvořil zákonodárce, a to přijetím “. Je přitom evidentní, že ani tyto (dovolatelkou posléze citované) závěry z rozhodovací praxe Ústavního soudu o „legitimním očekávání“ na posuzovaný případ vztáhnout nelze, v situaci, kdy v nyní souzené věci nejde o převod pozemku v režimu ustanovení (pozemky tvořící jeden funkční celek s bytovým domem ve vlastnictví bytového družstva) a kdy (jak vidno shora) žalované nesvědčilo ani právo trvalého užívání pozemku (jež se – za podmínek stanovených a násl. obč. zák. – transformovalo na právo vlastnické).

S konkrétními okolnostmi projednávané věci je pak úzce spojen i závěr, zda požadavek žalobkyně na vydání bezdůvodného obohacení, jež vzniklo žalované bezesmluvním užívání pozemků ve vlastnictví žalobkyně, lze kvalifikovat jako výkon práva, jenž je v rozporu s dobrými mravy. V dané souvislosti sluší se připomenout, že předpokladem vzniku závazku z bezdůvodného obohacení není protiprávní jednání obohaceného ani jeho zavinění, nýbrž objektivně vzniklý stav obohacení, k němuž došlo způsobem, který právní řád neuznává (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. února 2008, sp. zn. , nebo rozsudek ze dne 23. ledna 2002, sp. zn. ). Ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák. pak patří k právním normám s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, které přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností (k tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. srpna 2003, sp. zn. ). Posouzení souladu výkonu práv s dobrými mravy je svěřeno především soudům prvního a druhého stupně; dovolací soud má oprávnění učinit otázku aplikace ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák. o zákazu výkonu práva v rozporu s dobrými mravy předmětem svého přezkumu jen v případě zjevné nepřiměřenosti relevantních úvah soudů v nalézacím řízení (k tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. června 2005, sp. zn. , nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. června 2007, sp. zn. ). O takový případ (co do okolností vzniku bezdůvodného obohacení blízký např. okolnostem věci řešené Nejvyšším soudem v usnesení ze dne 2. června 2015, sp. zn. ) v dané věci nejde.

Proto Nejvyšší soud nepřípustné dovolání odmítl ( věty první ).

Je-li dovolání odmítnuto, nemusí být rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodněno (srov. věty druhé ).

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 25. srpna 2015

Mgr. Petr Kraus

předseda senátu