Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 1643/16

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Filipa, soudce Radovana Suchánka a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti Anne Spaan, zastoupeného JUDr. Zdeňkem Pánkem, advokátem, sídlem Prokopa Holého 130/15, Děčín, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 2. 2016 č. j. -84, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. 4. 2015 č. j. -68 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 17. 12. 2014 č. j. -43, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 2 jako účastníků řízení a České republiky - Ministerstva spravedlnosti, jako vedlejší účastnice řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Podanou ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, neboť se domnívá, že jimi došlo k porušení jeho práva zaručeného v d.

2. Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a vyžádaného spisového materiálu, napadeným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 č. j. -43 ze dne 17. 12. 2014 byla zamítnuta stěžovatelova žaloba, kterou se domáhal po žalované (Česká republika - Ministerstvo spravedlnosti) zaplacení částky 9 816 500 Kč jako zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která mu měla vzniknout v souvislosti s trestním řízením vedeným u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. . Důvodem zamítnutí žaloby bylo promlčení nároku. Ústavní stížností napadeným rozsudkem Městský soud v Praze prvostupňové rozhodnutí co do výroku ve věci samé potvrdil.

3. Stěžovatel následně prostřednictvím svého advokáta podal dovolání, které bylo ústavní stížností napadeným usnesením Nejvyššího soudu odmítnuto jako vadné, neboť stěžovatel nevymezil, v čem spatřuje podmínky přípustnosti dovolání.

II.

Argumentace stěžovatele

4. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že soudy posoudily otázku promlčení nesprávně, v důsledku čehož porušily jeho ústavně zaručená práva. K rozhodnutí Nejvyššího soudu se stěžovatel nevyjadřuje.

III.

Procesní předpoklady projednání ústavní stížnosti

5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla ve vztahu k usnesení Nejvyššího soudu podána včas oprávněným stěžovatelem, jenž byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno napadené rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky až a ústavní stížnost je v této části přípustná ( a contrario).

6. Ve vztahu k rozsudkům soudů prvního a druhého stupně je ústavní stížnost nepřípustná, jak bude rozvedeno níže.

IV.

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

7. Ústavní stížnost je ve vztahu k rozhodnutí Nejvyššího soudu zjevně neopodstatněná.

8. Nejvyšší soud pověřeným členem senátu stěžovatelovo dovolání odmítl pro vady, neboť stěžovatel nevymezil, v čem spatřuje naplnění předpokladů přípustnosti dovolání (jak vyžaduje s odkazem na až 238a ). Stěžovatel tento závěr nijak nezpochybňuje, přičemž jak Ústavní soud z vyžádaného spisového materiálu zjistil, v dovolání skutečně vymezení předpokladu absentuje (je v něm jen bez dalšího citován , což jak je v napadeném usnesení vysvětleno, za řádné vymezení předpokladu přípustnosti dovolání považovat nelze). Za těchto okolností a s ohledem na absenci jakékoli protiargumentace tedy nezbývá, než ústavní stížnost v této části odmítnout jako zjevně neopodstatněnou.

9. Ve zbývající části je pak ústavní stížnost nepřípustná, neboť stěžovatel řádně nevyčerpal všechny procesní prostředky k ochraně svých práv ( ). Dle ustálené judikatury Ústavního soudu je pod požadavkem vyčerpání těchto prostředků nutno chápat vyčerpání řádné, tedy v souladu se zákonem (viz např. usnesení

sp. zn.

ze dne 22. 1. 2009 či nález

sp. zn.

ze dne 16. 9. 2015).

10. To v případě dovolání v první řadě předpokládá, že bude obsahovat řádnou argumentaci o své přípustnosti, jak vyžaduje . Podání vadného dovolání nelze postavit na roveň situaci popsané v ustanovení , tj. že mimořádný opravný prostředek byl odmítnut jako nepřípustný z důvodů závisejících na uvážení orgánu, který o něm rozhoduje, neboť stěžovatel svým postupem neumožnil dovolacímu soudu zvažovat přípustnost jeho dovolání. Pokud stěžovatelovo dovolání neobsahovalo předepsané vymezení přípustnosti dovolání (což stěžovatel nezpochybňuje), a tudíž nebylo možno v dovolacím řízení pokračovat, nevyčerpal stěžovatel efektivně procesní prostředek k ochraně svého práva ( ). S ohledem na je tedy v těchto případech nutno považovat ústavní stížnost v části mířící proti rozhodnutím soudů prvního a druhého stupně za nepřípustnou podle , popř. za opožděnou podle téhož zákona (viz např. usnesení

sp. zn.

ze dne 7. 11. 2013,

sp. zn.

ze dne 14. 1. 2014,

sp. zn.

ze dne 26. 3. 2014,

sp. zn.

ze dne 3. 2. 2016,

sp. zn.

ze dne 7. 3. 2016,

sp. zn.

ze dne 8. 3. 2016,

sp. zn.

ze dne 14. 2. 2017 či

sp. zn.

ze dne 14. 2. 2017).

11. Ze všech výše uvedených důvodů Ústavní soud podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků zčásti podle ustanovení jako návrh zjevně neopodstatněný a zčásti podle jako návrh nepřípustný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 21. března 2017

Jan Filip v. r.

předseda senátu