Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 1725/16

Ústavní soud rozhodl soudkyní zpravodajkou Miladou Tomkovou o ústavní stížnosti Mgr. Gabriely Kuligové, zastoupené JUDr. Jiřím Miketou, advokátem, AK se sídlem Jaklovecká 1249/18, 710 00 Ostrava-Slezská Ostrava, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 16. března 2016 sp. zn. , takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Včas podanou ústavní stížností se stěžovatelka s tvrzením o porušení svých práv ústavně zaručených v d a Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod domáhala zrušení shora označeného rozsudku, jímž Nejvyšší soud zrušil rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 17. 3. 2015 č. j. -346 a rozsudek Okresního soudu v Opavě ze dne 29. 1. 2014 č. j. -225 ve vztahu mezi žalobkyní a žalovanou 1) a věc v tomto rozsahu vrátil Okresnímu soudu v Opavě k dalšímu řízení.

Z napadeného rozsudku připojeného k ústavní stížnosti vyplynulo, že stěžovatelčině žalobě proti žalovaným 1) Renatě Vjačkové a 2) Michaele Vjačkové Okresní soud v Opavě vyhověl a určil, že stěžovatelka je vlastnicí v rozsudku konkrétně označených nemovitostí v obci Ludgeřovice. Proti potvrzujícímu rozsudku Krajského soudu v Ostravě podala dovolání pouze první žalovaná, Renata Vjačková, a proto Nejvyšší soud přezkoumal napadený rozsudek toliko ve vztahu mezi ní a stěžovatelkou. Po zjištění, že dovolání je důvodné, rozsudky soudů obou stupňů v tomto rozsahu zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Dříve než Ústavní soud přikročí k věcnému přezkumu stěžovaného rozhodnutí, vždy zkoumá, zda ústavní stížnost splňuje všechny formální náležitosti kladené na ni , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), tedy mimo jiné i to, zda je přípustná.

Podle ustanovení soudce zpravodaj návrh usnesením odmítne tehdy, jde-li o návrh nepřípustný; podle ustanovení je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje ( ).

Ústavní soud setrvale judikuje, že ústavní stížností lze napadat především konečná a pravomocná meritorní rozhodnutí, neboť ústavní soudnictví je vybudováno na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených, v nichž případnou protiústavnost nelze napravit jiným způsobem (srov. nález

sp. zn.

ze dne 30. 11. 1995, N 78/4 SbNU 243). Ústavní stížnost je tak vůči ostatním prostředkům sloužícím k ochraně práv ve vztahu subsidiarity. Je tomu tak proto, že ochrana ústavnosti není a z povahy věci ani nemůže být pouze úkolem Ústavního soudu, ale je, v souladu s y, úkolem všech orgánů veřejné moci, v tomto smyslu zejména obecných soudů; Ústavní soud tak představuje institucionální mechanismus, nastupující teprve v případě selhání všech ostatních procesních nástrojů.

Ústavní soud proto až na výjimky, v nichž případnou protiústavnost nelze napravit jiným způsobem, do neskončených řízení nevstupuje a jako nepřípustné odmítá ústavní stížnosti mířící proti kasačním rozhodnutím soudů vyšších instancí, kterými nebyla věc skončena, nýbrž pouze vrácena soudu nižší instance či jinému orgánu k dalšímu řízení (srov. nález

sp. zn.

ze dne 4. 3. 2004, N 34/32 SbNU 321, či snesení

sp. zn.

ze dne 30. 3. 2006, U 4/40 SbNU 781, usnesení

sp. zn.

ze dne 20. 8. 2008, usnesení

sp. zn.

ze dne 4. 1. 2011, usnesení

sp. zn.

ze dne 16. 2. 2011 a další dostupná v el. podobě na http://nalus.usoud.cz). Závěr o nepřípustnosti ústavní stížnosti se přitom dle ustálené judikatury Ústavního soudu uplatní i tehdy, jestliže je orgán, který má ve věci opětovně rozhodnout, vázán právním názorem vysloveným v napadeném rozhodnutí, neboť okolnost, že nižší soud je vázán právním názorem kasačního soudu, nezakládá ani "uzavřenost" předmětem identifikovaného stadia řízení, ani se tím neklade překážka k ústavněprávní oponentuře proti "skutečně" konečnému rozhodnutí o věci (srov. usnesení

sp. zn.

).

Podanou ústavní stížností stěžovatelka brojila proti rozsudku Nejvyššího soudu, kterým byly zrušeny rozsudky soudů prvního a druhého stupně ve vztahu mezí ní a žalovanou Renatou Vjačkovou a věc byla vrácena nalézacímu soudu k dalšímu řízení. V tomto rozsahu se tedy nejedná o konečné rozhodnutí ve věci samé, ale o procesní rozhodnutí, jímž se navrací věc do soudního rozhodovacího procesu, ve kterém může stěžovatelka uplatňovat všechna svá práva. Již proto nelze považovat napadené rozhodnutí Nejvyššího soudu za rozhodnutí [dle písm. d) y], jež by bylo způsobilé samo o sobě zasáhnout do základních práv a svobod stěžovatelky, a jako nezpůsobilý předmět ústavně právního přezkumu zakládá nepřípustnost ústavní stížnosti ve smyslu ustanovení (srov. nálezy

sp. zn.

ze dne 4. 3. 2004, N 34/32 SbNU 321, či

sp. zn.

ze dne 4. 4. 2005, N 72/37 SbNU 23, 31 a další).

Stěžovatelka v ústavní stížnosti avizovala, že ústavní stížnost doplní do 14 dnů, neboť si byla vědoma nedostatku tvrzení odůvodňujících závěr o porušení základních práv, jakož i tvrzení, proč je nutné považovat zrušující rozhodnutí dovolacího soudu za konečné. Přestože stěžovatelka ústavní stížnost nedoplnila, nepovažoval Ústavní soud za nutné ji k tomu vyzývat či nadále vyčkávat s rozhodnutím. Učinil tak s ohledem na konstatovanou nepřípustnost ústavní stížnosti s tím, že výjimečně judikovaná přípustnost ústavní stížnosti i proti zrušujícímu rozhodnutí Nejvyššího soudu [nález

sp. zn.

ze dne 21. února 2012 (č. 147/2012 Sb. a též dostupný na http://nalus.usoud.cz)] se v projednávané věci nemůže uplatnit. Děje se tak pouze za předpokladu, že "byly vyčerpány prostředky, které měl stěžovatel k dispozici v návaznosti na ně, a v jejichž rámci mu nebyla poskytnuta, resp. ani nemohla být poskytnuta ochrana jeho práva na spravedlivý proces" (srov. body 29 a 30 nálezu

sp. zn.

), shrnutě vyjádřeno, tehdy, je-li s konečným a pravomocným meritorním rozhodnutím napadeno i kasační rozhodnutí. Taková situace v projednávané věci nenastala, neboť řízení v předmětné věci (ve vztahu stěžovatelka - žalovaná Renata Vjačková) dosud neskončilo.

S ohledem na výše uvedené Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost jako nepřípustnou odmítnout podle ustanovení , a to mimo ústní jednání, bez přítomnosti účastníků řízení.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 20. června 2016

Milada Tomková v. r.

soudkyně zpravodajka