Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 31/20

Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Tomášem Lichovníkem v právní věci stěžovatelky Ještědská stavební společnost spol. s r. o., se sídlem Selská 517, Liberec, IČ: 18382550, zastoupené Mgr. Martinem Heřmánkem, advokátem se sídlem Panská 891/5, Praha 1, proti usnesení Vrchního soudu v Praze sp. zn. ze dne 20. 11. 2019, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění :

Návrhem, který byl Ústavnímu soudu doručen dne 6. 1. 2020, se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označeného usnesení obecného soudu, majíc za to, že jím došlo k porušení jejích ústavně zaručených práv, zakotvených v , a d, jakož i Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

Z obsahu ústavní stížnosti a připojených listin se podává, že Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci (dále jen "krajský soud") usnesením č. j. -1807 ze dne 10. 10. 2019 rozhodl, že podle § 188 odst. 1 písm. e) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, se označená trestní věc, ve které byla podána obžaloba státního zástupce Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci, vrací státnímu zástupci k došetření. Krajský soud dospěl k závěru, že objasnění základních skutkových okolností, které odůvodňují postavení obžalovaných (mezi nimi i stěžovatelku) před soud, se opírá o důkazní prostředky opatřené v rozporu s trestním řádem. Konkrétně se jednalo o odposlech a záznam telekomunikačního provozu telefonu odděleně stíhaného obviněného, který nebylo možno použít, neboť příslušný příkaz k odposlechu podle názoru soudu postrádal základní náležitosti vyžadované zákonem.

Proti tomuto rozhodnutí podal státní zástupce instanční stížnost, na jejímž podkladě Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") napadeným usnesením sp. zn. ze dne 20. 11. 2019 usnesení krajského soudu podle § 149 odst. 1 písm. b) trestního řádu zrušil a uložil mu, aby o věci znovu jednal a rozhodl. Stížnostní soud oproti krajskému soudu vyslovil názor, že vytýkaný formální nedostatek příkazu k odposlechu není takové povahy, aby měl za následek procesní nepoužitelnost předmětných odposlechů.

Stěžovatelka s rozhodnutím vrchního soudu nesouhlasí. V ústavní stížnosti dovozuje, že pro charakter vad přípravného řízení danou trestní věc v hlavním líčení projednat nelze. Stěžovatelka s odkazem na četnou judikaturu Ústavního soudu zejména namítá, že ve věci vydaný příkaz k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu nesplňuje zákonné náležitosti do té míry, že jsou pořízené odposlechy procesně nepoužitelné.

Předtím, než Ústavní soud přistoupí k věcnému posouzení ústavní stížnosti, je povinen zkoumat, zda návrh splňuje všechny náležitosti a zda jsou vůbec dány podmínky jeho projednání, stanovené , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.

V nyní předložené věci přitom pozornosti Ústavního soudu neuniklo, že ústavní stížnost směřuje proti kasačnímu usnesení vrchního soudu, kterým bylo krajskému soudu uloženo, aby o věci znovu jednal a rozhodl. Proti takovému rozhodnutí není ústavní stížnost ze své podstaty zásadně přípustná (srov. např. usnesení

sp. zn.

ze dne 20. 6. 2016,

sp. zn.

ze dne 25. 4. 2017,

sp. zn.

ze dne 21. 11. 2017,

sp. zn.

ze dne 13. 3. 2018 aj., dostupná, jako další zde uváděná rozhodnutí, na adrese http://nalus.usoud.cz), neboť řízení ve věci samé nadále pokračuje, tudíž není splněna podmínka vyčerpání všech relevantních procesních prostředků, které stěžovatelce právní řád k ochraně jejích práv poskytuje ( ).

Z ústavní stížnosti je zřejmé, že stěžovatelka si je výše uvedené skutečnosti sama vědoma, navzdory tomu trvá na projednání podaného stížnostního návrhu. Poukazuje na to, že s ohledem na závaznost právního názoru vysloveného v napadeném usnesení vrchního soudu se dá očekávat nařízení hlavního líčení, v rámci něhož budou prováděny k důkazu protiústavní odposlechy. Již vedení samotného řízení je dle stěžovatelky způsobilé nenapravitelně zasáhnout do její činnosti a reputace. Odstranění "závadného stavu", nastoleného usnesením vrchního soudu, navíc z jejího pohledu bude možné až po vyčerpání všech opravných prostředků v řízení, tj. v řádu několika let. Stěžovatelka se proto domnívá, že je nezbytné, aby se jí ochrany práv dostalo již v této fázi řízení.

Ústavní soud se s argumentací stěžovatelky neztotožňuje. Je na místě zmínit, že dle ustálené judikatury Ústavního soudu se závěr o nepřípustnosti ústavní stížnosti uplatní i tehdy, je-li orgán, který má ve věci opětovně rozhodnout, vázán právním názorem vysloveným v napadeném rozhodnutí. Okolnost, že nižší soud je vázán právním názorem kasačního soudu, totiž nezakládá ani "uzavřenost" identifikovaného stadia řízení, ani se tím neklade překážka k ústavněprávní oponentuře proti "skutečně" konečnému rozhodnutí o věci (srov. usnesení

sp. zn.

ze dne 16. 2. 2011, usnesení

sp. zn.

ze dne 26. 6. 2018 a mnoho dalších).

Ústavní soud dále posoudil, zda není ve věci možné aplikovat , dle kterého Ústavní soud přijetí stížnosti neodmítne, i když není splněna podmínka vyčerpání všech procesních prostředků k ochraně práva stěžovatele, jestliže stížnost svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele a byla podána do jednoho roku ode dne, kdy ke skutečnosti, která je předmětem ústavní stížnosti, došlo, nebo pokud v řízení o podaném opravném prostředku podle dochází ke značným průtahům, z nichž stěžovateli vzniká nebo může vzniknout vážná nebo neodvratitelná újma. Ústavní soud však naplnění žádné z uvedených podmínek v projednávaném případě neshledal.

Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud proto postupoval dle a předložený návrh odmítl jako nepřípustný ve smyslu téhož zákona.

Pro úplnost Ústavní soud ještě dodává, že totožný postup zvolil v usnesení

sp. zn.

ze dne 10. 1. 2020, které bylo vydáno ve věci podobně koncipované ústavní stížnosti, uplatněné spoluobžalovaným stěžovatelky.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 27. ledna 2020

Tomáš Lichovník v. r.

soudce zpravodaj