Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

27 Cdo 485/2023

-252

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Filipa Cilečka a soudců Mgr. Ing. Davida Bokra a JUDr. Marka Doležala, v právní věci navrhovatelky PurpleRains.r.o., se sídlem v Praze 7, Varhulíkové 1578/14, PSČ 170 00, identifikační číslo osoby 05289548, zastoupené Mgr. Ing. Martinem Kopeckým, advokátem, se sídlem v Kolíně, Plynárenská 671, PSČ 280 02, za účasti Maestoso Advanced Materialsa.s., se sídlem v Praze 2, Záhřebská 562/41, PSČ 120 00, identifikační číslo osoby 01893475, zastoupené Mgr. Pavlou Ježákovou, advokátkou, se sídlem v Praze 5, Štefánikova 16/29, PSČ 150 00, o vyslovení neplatnosti usnesení valné hromady, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. , o dovolání navrhovatelky proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 26. 10. 2022, č. j. -194, takto:Usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 26. 10. 2022, č. j. -194, jakož i usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 17. 3. 2022, č. j. -109, seruší a věc se vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Odůvodnění:I. Dosavadní průběh řízení

[2] Navrhovatelka svůj návrh odůvodňuje tím, že valná hromada nebyla řádně svolána, neboť o jejím konání nebyla vyrozuměna, přestože na základě smlouvy o převodu listinných cenných papírů z 8. 4. 2020 nabyla 10 ks akcií společnosti od CZECH RESEARCH CORPORATION LIMITED, se sídlem v Londýně, 1st Floor Senator House, 85 Victoria Street, EC4V 4AB, Velká Británie (dále jen „CRC“). Navrhovatelka proto neměla možnost se valné hromady zúčastnit.

[3] Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 17. 3. 2022, č. j. -109, návrh zamítl (výrok I.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II.).

[4] Soud prvního stupně vyšel z toho, že:

1) Dne 7. 4. 2020 byla mezi Kaprona Capital AG, se sídlem v Zug, Allmendstrasse 1, PSČ 6300, Švýcarská konfederace, identifikační číslo osoby CHE-109.478.093 (dále jen „Kaprona Capital“), jako prodávající a CRC jako kupující uzavřena smlouva o převodu 20 ks listinných akcií na jméno emitovaných společností o jmenovité hodnotě 1.000.000 Kč, označených A001 až A020, za sjednanou cenu 500.000 Kč (dále jen „smlouva“), přičemž 250.000 Kč bylo dle smlouvy uhrazeno v hotovosti předem a 250.000 Kč mělo být uhrazeno v hotovosti do 10 dnů od podpisu smlouvy. Při podpisu smlouvy došlo v souladu s článkem 1, bodem 7 smlouvy k předání akcií A001 až A020 označených rubopisem.

2) Dne 8. 4. 2020 převedla CRC 10 ks listinných akcií na jméno o jmenovité hodnotě 1.000.000 Kč, čísel A011 až A020, emitovaných společností, na navrhovatelku.

3) Dopisem ze 4. 12. 2020 sdělila Kaprona Capital společnosti CRC, že od smlouvy odstupuje (dále jen „odstoupení“), jelikož nebyl uhrazen doplatek kupní ceny; současně vyzvala CRC k vydání listinných cenných papírů.

4) Dne 9. 12. 2020 se konala valná hromada, o jejíž rozhodnutích byl sepsán notářský zápis NZ 256/2020 JUDr. Janou Kurkovou, notářkou v Praze.

5) Dne 11. 12. 2020 byla na účet CRC připsána částka 250.000 Kč s označením „NEUHRAZENA KC AKCIE MAESTOSO-VRACENI ZAPLACENE CASTI“.

6) Podle potvrzení doručovatele DHL Express (Czech Republic) s. r. o., identifikační číslo osoby 25683446, z 15. 2. 2022, byla zásilka obsahující odstoupení do sídla CRC doručena 8. 12. 2020.

[5] Na takto ustaveném skutkovém základě soud prvního stupně dovodil, že smlouva zanikla odstoupením prodávajícího z důvodu prodlení kupujícího se zaplacením doplatku kupní ceny, a to okamžikem doručení odstoupení.

[6] Soud nejdříve řešil otázku, zda je navrhovatelka osobou aktivně věcně legitimovanou podle , zákona o obchodních společnostech a družstvech (zákona o obchodních korporacích; dále jen „z. o. k.“). Dovodil, že navrhovatelka není aktivně věcně legitimována k podání návrhu, neboť – dle jeho názoru – vlastnické právo k akciím navrhovatelka „nabýt nemohla“.

[7] Návazně se soud dále zabýval účinky odstoupení ve vztahu k třetím osobám, k čemuž uvedl, že navrhovatelka je 100% dceřinou společností CRC, tudíž na ni dopadá z. o. k. o jednání ve shodě a , (dále jen „o. z.“ nebo „“), o osobách blízkých, přičemž „obsahuje-li právní úprava ustanovení na ochranu třetích osob, nenáleží taková ochrana osobám, které z povahy věci jsou osobami blízkými.“

[8] K odvolání navrhovatelky Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 26. 10. 2022, č. j. -194, rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil (první výrok) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (druhý výrok).

[9] K doplnění skutkového stavu, zjištěného soudem prvního stupně, provedl odvolací soud dokazování ohledně okolností doručení odstoupení do sídla CRC, na jehož základě bylo zjištěno, že zásilku v sídle společnosti převzala osoba jménem S. L.

[10] Odvolací soud citoval závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 19. 4. 2022, sp. zn. a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2022, sp. zn. , podle kterých mohou účinky odstoupení od smlouvy nastat i v případě nedodržení lhůty bez zbytečného odkladu podle § 1977 o. z. Nedodržení uvedené lhůty má totiž význam pouze tehdy, pokud dlužník svou povinnost (byť dodatečně) splní předtím, než mu věřitel oznámí, že od smlouvy odstupuje.

[11] Vycházeje z uvedených závěrů měl odvolací soud za to, že prodávající Kaprona Capital byla oprávněna od smlouvy odstoupit bez ohledu na to, zda tak učinila bez zbytečného odkladu, a aniž musela poskytnout kupující CRC dodatečnou přiměřenou lhůtu k plnění. S odkazem na § 570 o. z. ve spojení s § 430 odst. 2 o. z. současně považoval za bezvýznamnou námitku navrhovatelky, podle které měla v sídle CRC převzít zásilku obsahující odstoupení osoba k tomu neoprávněná.

[12] Ohledně dopadů odstoupení na navrhovatelku odvolací soud pouze odkázal na „přiléhavé odůvodnění napadeného usnesení v této části (odstavce 43-46), podle něhož 100% propojení navrhovatelky a CRC vylučuje ochranu navrhovatelky ve smyslu § 2005 odst. 1 věty druhé o. z., a proto nebylo potřeba dobrou víru navrhovatelky zkoumat.“

II. Dovolání

[13] Proti usnesení odvolacího soudu podala navrhovatelka dovolání, jehož přípustnost opírá o , (dále jen „“), pokládajíc dovolacímu soudu následující otázky:

1) Uplatní se závěry Nejvyššího soudu, že při nedodržení lhůty „bez zbytečného odkladu“ nastanou účinky odstoupení pro podstatné porušení povinnosti prodlením teprve po marném uplynutí přiměřené dodatečné lhůty, jež měla být poskytnuta ke splnění povinnosti, i za účinnosti ?

která má být dovolacím soudem rozhodována rozdílně,

2) Je a priori vyloučena možnost prokazování úhrady (části) kupní ceny prostřednictvím nepřímých důkazů?

při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu,

3) Je pro aplikaci § 430 odst. 2 o. z. třeba zkoumat, zda místo, v němž za podnikatele jednala nezmocněná osoba, naplňuje znaky charakterizující provozovnu?

4) Je pro přičitatelnost jednání osoby podnikateli třeba postavit na jisto, zda tato jednala na základě zmocnění podnikatele, nebo bez tohoto zmocnění v provozovně podnikatele?

5) Je pro aplikaci § 430 odst. 2 o. z. třeba zjistit konkrétní místo jednání jiné osoby a dostatečnou identifikaci této osoby?

6) Vylučuje majetkové propojení právnických osob ochranu dle 2005 odst. 1, věty druhé o. z.?

které v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny.

[14] Dovolatelka namítá, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (uplatňuje dovolací důvod podle ), a navrhuje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu, jakož i soudu prvního stupně, zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

[15] Dovolatelka předně brojí proti tomu, jak odvolací soud posoudil účinky odstoupení od smlouvy podle § 1977 o. z., když dospěl k závěru, že účinky odstoupení nastaly k okamžiku jeho doručení, nikoli až uplynutím dodatečné lhůty k plnění. Poukazuje na judikaturu Nejvyššího soudu, od které se měl odvolací soud odchýlit, konkrétně na rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 29. 9. 2014, sp. zn. , a ze dne 25. 2. 2021, sp. zn. , a namítá názorový rozpor v judikatuře 29. a 33. senátu Nejvyššího soudu v tom, „zda se předchozí judikatorní závěry, vážící účinky „pozdního“ odstoupení pro podstatné porušení smlouvy prodlením až na uplynutí dodatečné přiměřené lhůty k plnění (nebyla-li poskytnuta již před odstoupením), uplatní i v poměrech stávající právní úpravy, tedy “.

[16] Ve vztahu ke druhé v dovolání formulované otázce dovolatelka odkazuje na obecné závěry Nejvyššího soudu, podle kterých lze mít skutečnost za prokázanou pouze na základě nepřímých důkazů, jestliže na základě hodnocení těchto důkazů lze bez rozumných pochybností nabýt jistoty o tom, že se skutečnost opravdu stala (že je pravdivá); nestačí, lze-li usuzovat pouze na možnost její pravdivosti (na její pravděpodobnost) [viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2014, sp. zn. ], z nichž dovozuje, že odvolací soud pochybil, pokud jí navrhované nepřímé důkazy neprovedl.

[17] Otázkou třetí, čtvrtou a pátou, jak vyplývá z obsahu dovolání, dovolatelka zpochybňuje skutečnost, že CRC bylo odstoupení doručeno. Namítá, že soudy pochybily, když se blíže nezabývaly totožností osoby, která měla zásilku v sídle CRC převzít, jelikož se tím odchýlily od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a odkazuje na rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 11. 5. 2005, sp. zn. , ze dne 30. 10. 2009, sp. zn. , ze dne 30. 4. 2019, sp. zn. a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 12. 2012, sp. zn. .

[18] Konečně ve vztahu k šesté v dovolání formulované otázce dovolatelka namítá neúčinnost odstoupení od smlouvy vůči ní jakožto třetí osobě. K tomu poukazuje na skutečnost, že akcie společnosti nabyla na základě smlouvy z 8. 4. 2020, tedy předtím, než mělo být odstoupení prodávajícímu doručeno. Kromě toho soudům obou stupňů vytýká, že se otázkou dobré víry dovolatelky v oprávnění CRC k převodu akcií nijak nezabývaly.

[19] K dovolání podala společnost dne 3. 4. 2023 vyjádření, ve kterém navrhla, aby dovolací soud dovolání odmítl.

[20] Dne 6. 6. 2023 bylo Nejvyššímu soudu doručeno doplnění dovolání, k němuž Nejvyšší soud při posuzování důvodnosti dovolání nemohl přihlížet, neboť změna či doplnění dovolacích důvodů (a to i formou doplnění nové argumentace v mezích téhož dovolacího důvodu) je podle věty první možná jen po dobu trvání lhůty k podání dovolání (srov. shodně např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 8. 6. 2011, sp. zn. , uveřejněného pod číslem 148/2011 Sb. rozh. obč.).

III. Přípustnost dovolání

[21] Dovolání bylo podáno včas, osobou oprávněnou a splňující podmínku podle ; dovolací soud se proto zabýval jeho přípustností.

[22] Pro řešení první dovolací otázky důsledků nedodržení lhůty „bez zbytečného odkladu“ v případě odstoupení od smlouvy z důvodu prodlení smluvní strany podle § 1977 o. z. není dovolání přípustné.

[23] K otázce účinků odstoupení od smlouvy po marném uplynutí lhůty „bez zbytečného odkladu“ podle § 1977 o. z. se totiž z ustálené judikatury Nejvyššího soudu podává, že „nedodržení uvedené lhůty má význam pouze tehdy, pokud dlužník svou povinnost (byť dodatečně) splní předtím, než mu věřitel oznámí, že odstupuje“ (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 4. 2022, sp. zn. , nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2022, sp. zn. , či ze dne 25. 5. 2022, sp. zn. ). K dodatečnému doplacení kupní ceny v projednávané věci nedošlo; závěr odvolacího soudu o oprávnění prodávající Kaprona Capital od smlouvy odstoupit je tudíž s citovanou judikaturou v souladu.

[24] Pro úplnost Nejvyšší soud dodává, že k dovolatelkou namítanému rozporu v rozhodovací praxi 29. a 33. senátu Nejvyššího soudu v této otázce nedochází. Z odkazovaných rozhodnutí obou senátů totiž vyplývá, že je „právně nevýznamné, zda žalobce od kupních smluv odstoupil ve lhůtě ,bez zbytečného odkladu‘ poté, co se o prodlení dozvěděl (§ 1977 o. z.). I odstoupení od kupních smluv po marném uplynutí této lhůty (při trvajícím prodlení dlužníka s placením kupních cen) totiž vyvolalo právní následky předvídané ustanovením § 2004 odst. 1 o. z.“. V tomto ohledu jsou závěry rozhodovací praxe 29. a 33. senátu Nejvyššího soudu souladné.

[25] Rovněž druhá z formulovaných otázek přípustnost dovolání nezakládá, jelikož jejím prostřednictvím dovolatelka (jak vyplývá z obsahu dovolání), soudům vytýká, že nepřistoupily k provedení dovolatelkou navrhovaných důkazů.

[26] Nejvyšší soud však již dříve uzavřel, že je výhradně na úvaze soudu, které z navržených důkazů provede (srov. větu druhou ); neprovede-li je, musí náležitě vyložit, z jakých důvodů tak neučinil. Samotné právo soudu rozhodovat o tom, které z navrhovaných důkazů podle provede, je projevem ústavního principu nezávislosti soudů podle y (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 16. 2. 1995, sp. zn. , nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2015, sp. zn. , rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 9. 2005, sp. zn. , nebo usnesení ze dne 28. 6. 2017, sp. zn. , ze dne 22. 8. 2018, sp. zn. , ze dne 15. 4. 2020, sp. zn. ). V projednávané věci shledaly soudy dovolatelkou navrhované důkazy nezpůsobilými prokázat její tvrzení a tento svůj závěr také řádně odůvodnily.

[27] Dovolání je však přípustné pro řešení otázky účinků doručení do sídla podnikatele (obchodní korporace) [třetí až pátá dovolací otázka] a otázky posouzení dobré víry dovolatelky v oprávnění prodávající k převodu akcií (šestá dovolací otázka), které v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny.

IV. Důvodnost dovolání

a) K účinkům doručení do sídla podnikatele

[28] Podle § 430 odst. 2 o. z. podnikatele zavazuje i jednání jiné osoby v jeho provozovně, pokud byla třetí osoba v dobré víře, že jednající osoba je k jednání oprávněna.

[29] Ustanovením § 430 odst. 2 o. z. je poskytována ochrana třetím osobám jednajícím v dobré víře v zástupčí oprávnění osob v provozovně podnikatele a „zároveň od podnikatele vyžaduje, aby měl podnikatel kontrolu nad tím, jaké osoby se v jeho provozovně nacházejí a jakou činnost tam vykonávají“ (viz Zapletal, J. [Pověření činností při provozu závodu a jednání osob v provozovně]. In: Petrov, J., Výtisk, M., Beran, V. a kol. . 2. vydání (2. aktualizace). Praha: C. H. Beck, 2023.).

[30] Z rozhodovací praxe Nejvyššího soudu se podává, že nebyla-li identifikována konkrétní osoba, která učinila právní úkon, a nebylo-li ani určeno konkrétní místo, kde byl učiněn, není možno ustanovení , obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“), bez dalšího použít (k tomu srov. rozsudky Nejvyššího soudu sp. zn. , sp. zn. , sp. zn. , ze dne 15. 5. 2020, sp. zn. nebo usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. ).

[31] Tyto závěry, přijaté ve vztahu k § 16 obch. zák. ve znění účinném do 31. 12. 2013, se uplatní obdobně i v poměrech právní úpravy § 430 odst. 2 o. z., účinné od 1. 1. 2014.

[32] V projednávané věci byla dokazováním zjištěna jak totožnost jednající osoby, tak konkrétní místo, na které byla zásilka obsahující odstoupení doručena.

[33] Dospěl-li pak odvolací soud s odkazem na § 430 odst. 2 o. z. k závěru, podle něhož „je-li na adrese sídla společnosti zřízena recepce, lze bez dalších pochybností důvodně předpokládat (při vědomí, že recepce vyřizuje běžnou každodenní administrativní činnost /zprostředkovává kontakt s třetími osobami/, mezi kterou obvykle náleží i přijímání písemností), že zásilka doručená do sídla společnosti vybaveného recepcí, je společnosti řádně doručena“, nelze tomuto závěru – ani ve světle výše citované judikatury – ničeho vytknout.

b) K ochraně dobré víry třetích osob při odstoupení od smlouvy

[34] Podle § 7 o. z. se má za to, že ten, kdo jednal určitým způsobem, jednal poctivě a v dobré víře.

[35] Podle § 2005 odst. 1 o. z. odstoupením od smlouvy zanikají v rozsahu jeho účinků práva a povinnosti stran. Tím nejsou dotčena práva třetích osob nabytá v dobré víře.

[36] Otázkou ochrany dobré víry třetí osoby při odstoupení od smlouvy se zabýval Ústavní soud ve svém plenárním nálezu ze dne 16. 10. 2007, sp. zn. , uveřejněném pod číslem 307/2007 Sb., přičemž uvedl, že:

1) Odstoupením od smlouvy podle , (dále jen „obč. zák.“ nebo „ 1964“) se – není-li právním předpisem nebo účastníky dohodnuto jinak – smlouva od počátku ruší, avšak pouze s účinky mezi jejími účastníky.

2) Vlastnické právo dalších nabyvatelů, pokud své vlastnické právo nabyli v dobré víře, než došlo k odstoupení od smlouvy, požívá ochrany v souladu s článkem 11d a ústavními principy právní jistoty a ochrany nabytých práv vyvěrajícími z pojmu demokratického právního státu ve smyslu článku 1 odst. 1y, a nezaniká.

[37] Na závěry plenárního nálezu Ústavního soudu sp. zn. navázal ve své judikatuře Nejvyšší soud, který doplnil, že:

1/ Ústavní soud podmiňuje ústavní ochranu vlastnického práva dalších nabyvatelů (třetích osob) ve vztahu k § 48 odst. 2 obč. zák. tím, že své vlastnické právo nabyli „v dobré víře“; z toho vyplývá, že tato dobrá víra dalších nabyvatelů se v argumentaci Ústavního soudu váže právě k jejich (ne)vědomosti o skutečnostech, na jejichž základě by odstoupení od kupní smlouvy č. 1 působilo i vůči nim.

2/ Nabyvatelé tudíž nemohou přijít o vlastnické právo k převáděnému majetku, jestliže v době uzavření kupní smlouvy č. 2 byli (jako kupující) se zřetelem ke všem okolnostem věci v dobré víře o tom, že zde není důvod, pro který by některá ze smluvních stran mohla od kupní smlouvy č. 1 účinně odstoupit.

3/ Bylo-li dalším nabyvatelům v době uzavření kupní smlouvy č. 2 známo, že některá ze smluvních stran kupní smlouvy č. 1 může od kupní smlouvy č. 1 odstoupit podle § 48 odst. 2 obč. zák., a že důvody pro odstoupení od smlouvy již byly naplněny, nepožívá vlastnické právo k majetku, jež nabyli kupní smlouvou č. 2 ústavní ochrany (pro absenci dobré víry dalších nabyvatelů) a v důsledku odstoupení od kupní smlouvy č. 1 se tak obnovuje vlastnické právo prodávajícího z kupní smlouvy č. 1.

4/ Nezakotvuje-li příslušná úprava, v níž má dobrá víra konkrétní osoby právní význam, domněnku, že taková osoba je ohledně existence určitých skutečností v dobré víře, stíhá povinnost důkazní (a posléze i břemeno důkazní) o této dobré víře osobu, které je dobrá víra – v rovině právní – ku prospěchu. Proto v případě, že vzdálenější právní předchůdce vlastníka odstoupí od smlouvy, kterou věc nabyl přímý předchůdce, který ji později vlastníkovi převedl, nese procesní odpovědnost za nesplnění povinnosti tvrzení a důkazní povinnosti ohledně své dobré víry při uzavření kupní smlouvy žalovaný pozdější nabyvatel.

[38] K tomu srovnej rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2008, sp. zn. , ze dne 19. 10. 2011, sp. zn. , ze dne 31. 5. 2017, sp. zn. , nebo ze dne 14. 11. 2018 sp. zn. , a v nich citovaná rozhodnutí. V rozsudku ze dne 26. 4. 2023, sp. zn. , Nejvyšší soud následně (s odkazem na rozsudek ze dne 9. 2. 2023, sp. zn. ) potvrdil použitelnost výše uvedených závěrů – coby obecných vyjádření principu právní jistoty a ochrany nabytých práv – rovněž na převod členských práv a povinností v bytovém družstvu (družstevního podílu).

[39] Tyto ustálené judikatorní závěry Ústavního a Nejvyššího soudu ohledně ochrany dobré víry třetích osob (dalších nabyvatelů), byť přijaté za účinnosti 1964 (ve znění účinném do 31. 12. 2013), se přiměřeně uplatní i v poměrech právní úpravy postavení třetích osob při odstoupení od smlouvy účinné od 1. 1. 2014, obsažené v větě druhé o. z. I ta je totiž (oproti obč. zák. výslovně) na principu ochrany dobré víry založena.

[40] Z ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu se dále podává, že § 7 o. z. vyjadřuje vyvratitelnou domněnku jednání v dobré víře; ten, kdo ji popírá, musí tvrdit skutečnosti ji vylučující a ohledně nich nese důkazní břemeno. Účastník, který se brání právním důsledkům, které zákon váže na jednání v dobré víře, je povinen tvrdit a prokázat skutečnosti vylučující objektivně posuzovanou dobrou víru protistrany (viz např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2017, sp. zn. nebo ze dne 28. 3. 2018, sp. zn. ).

[41] Shodné závěry vyplývají i z komentářové literatury, podle níž „ poctivost a dobrou víru za pomoci zákonné vyvratitelné domněnky presumuje. Vzhledem k systematickému umístění tohoto pravidla je zřejmé, že tak činí s dosahem pro celý , resp. celé soukromé právo. Nevyplývá-li ze zvláštního ustanovení něco jiného, poctivost a dobrá víra se předpokládají“ (Lavický, P. In: Lavický, P. a kol. I. Obecná část (−654). 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2014, s. 83).

[42] Pro poměry právnických osob je pak pro závěr o dobré víře právnické osoby relevantní dobrá víra osob, které utvářejí její vůli, tedy zásadně jejího statutárního orgánu (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 9. 4. 2014, sp. zn. , ze dne 26. 4. 2016, sp. zn. nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 5. 2015, sp. zn. , ze dne 25. 11. 2014, sp. zn. ).

[43] Obecně lze shrnout, že pokud došlo k odstoupení prodávajícího od kupní smlouvy až poté, co kupující již tentýž majetek převedl na třetí osobu, je třeba vycházet z právního názoru obsaženého v plenárním nálezu Ústavního soudu sp. zn. , jenž pro takový případ stanoví (zhruba vyjádřeno), že v důsledku odstoupení A od smlouvy uzavřené s B poté, co B převedl vlastnické právo k nemovitosti na C, nemůže realizované odstoupení od smlouvy mezi A a B mít vliv na věcněprávní vztah C, neboť ten nabýval vlastnické právo k takovému majetku od B v době, kdy B byl ještě jeho vlastníkem (srov. opět rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. ).

c) Aplikace výše uvedených (obecných závěrů) v projednávané věci

[44] Jelikož se dobrá víra podle § 7 o. z. presumuje, odvolací soud pochybil, pokud vyloučil existenci dobré víry dovolatelky v oprávnění CRC akcie společnosti převést pouhým odkazem na argumentaci soudu prvního stupně založenou na 100% propojení navrhovatelky a CRC, které „vylučuje ochranu navrhovatelky ve smyslu ust. § 2005 odst. 1 věty druhé o. z.“. Soud prvního stupně přitom – bez bližší argumentace – odkázal na úpravu jednání ve shodě obsaženou v § 78 z. o. k. a na úpravu osob blízkých obsaženou v § 22 o. z. Takový názor však neodpovídá právní úpravě ani ustálené rozhodovací praxi Nejvyššího soudu.

[45] Nelze totiž souhlasit s názorem, podle něhož by majetkové propojení právnických osob nebo skutečnost, že se může jednat o osoby blízké ve smyslu § 22 o. z., byly – samy o sobě – způsobilé vyloučit dobrou víru jednající osoby.

[46] Lze dodat, že ani příbuzenský vztah mezi statutárními orgány právnických osob (CRC a dovolatelky) není sám o sobě dostatečný pro vyloučení dobré víry (srov. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. ).

[47] Ve světle uvedených závěrů je zřejmé, že právní posouzení otázky dopadu odstoupení na třetí osobu (dovolatelku), jak je učinil soud prvního stupně a které převzal odvolací soud, je neúplné a tudíž nesprávné.

[48] Pro úplnost Nejvyšší soud rekapituluje, že k uzavření smlouvy mezi CRC a dovolatelkou o převodu 190 ks listinných akcií na jméno o jmenovité hodnotě 1.000.000 Kč, čísel A011 až A020, emitovaných společností, došlo již 8. 4. 2020, tedy předtím, než se CRC vůbec dostala do prodlení a než bylo od smlouvy dne 4. 12. 2020 odstoupeno; v okamžiku uskutečnění tohoto právního jednání tak nebyl dán důvod pro pochybnosti o oprávnění CRC sporné akcie převést.

d) Shrnutí

[49] Jelikož řešení dovoláním otevřené otázky, na které napadené rozhodnutí spočívá, není správné a dovolací důvod dle byl uplatněn právem, Nejvyšší soud, aniž ve věci nařizoval jednání ( věta první ), rozhodnutí odvolacího soudu podle zrušil. Důvody, pro které nemohlo obstát rozhodnutí odvolacího soudu, dopadají i na rozhodnutí soudu prvního stupně; Nejvyšší soud proto zrušil i je a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení ( věta druhá ).

[50] Nejvyšší soud zdůrazňuje, že právní názor dovolacího soudu je pro soudy nižších stupňů závazný ( část první věty za středníkem a ).

[51] V novém rozhodnutí soud prvního stupně rozhodne i o náhradě nákladů řízení, včetně řízení dovolacího ( ).

Poučení:Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 20. 9. 2023

JUDr. Filip Cileček

předseda senátu