Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

27 Cdo 1247/2025

-305

ČESKÁ REPUBLIKAROZSUDEKJMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Petra Šuka a soudců JUDr. Filipa Cilečkaa JUDr. Marka Doležala v právní věci žalobkyně CHILLI PEPPER a. s., se sídlem v Praze 10, Benešovská 1973/20, PSČ 101 00, identifikační číslo osoby 26170477, zastoupené JUDr. Jiřím Matznerem, Ph.D., LL.M., advokátem, se sídlem v Praze 2, Anny Letenské 34/7, PSČ 120 00, proti žalované PALEČEK GROUP s. r. o., se sídlem ve Skutči, Vítězslava Nováka 44, PSČ 539 73, identifikační číslo osoby 05098726, zastoupené Mgr. Alešem Eppingerem, advokátem, se sídlem v Praze 5, Bucharova 1314/8, PSČ 158 00, o zaplacení 300.000 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Chrudimi pod sp. zn. , o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 11. 12. 2024, č. j. -275, takto:Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 11. 12. 2024, č. j. -275, se ruší a věc se vrací odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Odůvodnění:I. Dosavadní průběh řízení

[2] Okresní soud v Chrudimi rozsudkem ze dne 20. 6. 2024, č. j. -221, uložil žalované zaplatit žalobkyni 300.000 Kč s příslušenstvím (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.).

[3] Soud prvního stupně vyšel (mimo jiné) z toho, že:

1) Jako člen statutárního orgánu žalobkyně byl od 6. 8. 2019 do 16. 12. 2022 v obchodním rejstříku zapsán Mgr. Bc. David Michal (předseda správní rady) [dále jen „D. M.“].

2) Žalobkyně měla v roce 2022 jako předmět podnikání v obchodním rejstříku zapsáno: „pronájem nemovitostí, bytových a nebytových prostor, pokud vedle pronájmu pronajímatelem nejsou poskytovány i jiné, než základní služby, zajišťující řádný provoz nemovitostí, bytových a nebytových prostor“, a „výroba, obchod a služby neuvedené v přílohách 1 až 3 živnostenského zákona“.

3) Rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 1. 2. 2022, sp. zn. , jenž nabyl právní moci téhož dne, byl D. M. shledán vinným ze spáchání zvlášť závažného zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby dle , 3 písm. a) , , jehož se dopustil tím, že jakožto zástupce spoluobviněného F. Ü. (spolu s dalšími osobami) zprostředkoval a formálně zajistil transakci (převod v rozsudku specifikovaných pozemků), výnos z níž následně nebyl v České republice zdaněn (daní z příjmů), přičemž tato činnost D. M. dle soudu překračovala vzhledem k rozsahu jeho pravomocí výkon advokacie.

4) Dne 4. 3. 2022 uzavřela žalobkyně (jakožto úvěrující) se žalovanou (jakožto úvěrovanou) smlouvu o úvěru (dále jen „smlouva o úvěru“); za žalobkyni ji podepsal D. M. a za žalovanou její jednatelka Mgr. Zuzana Michalová (dále jen „Z. M.“), manželka D. M.

5) Téhož dne převedla žalobkyně ze svého bankovního účtu na bankovní účet žalované 2,5 mil. Kč.

6) Dne 21. 10. 2022 žalovaná vrátila žalobkyni (převedla ze svého bankovního účtu na bankovní účet žalobkyně) 1 mil. Kč.

7) Dne 24. 10. 2022 uzavřela žalobkyně (jako postupitelka) se společností WILSEA s. r. o.(jako postupnicí, dále jen „společnost W.“), smlouvu o postoupení pohledávky, jejímž předmětem bylo postoupení pohledávky z titulu smlouvy o úvěru (dále jen „smlouva o postoupení pohledávky“).

8) Smlouvu o postoupení pohledávky za žalobkyni podepsal D. M. a za společnost W. její jednatel Petr Michal (dále jen „P. M.“), bratr D. M. Společnost W. měla v rozhodné době v obchodním rejstříku zapsané dva jednatele – P. M. a D. M.

9) Žalované bylo postoupení pohledávky notifikováno nedatovaným dopisem, jejž dne 24. 10. 2022 převzala Z. M.

10) Předžalobní výzvou ze dne 22. 2. 2023 vyzval zástupce žalobkyně žalovanou k zaplacení 1,5 mil. Kč z titulu nesplaceného úvěru, a to do sedmi dnů od doručení výzvy. Žalovaná žalobkyni tuto částku dosud neuhradila.

[4] Na takto ustaveném základě soud prvního stupně přijal následující závěry:

1) D. M. se dopustil trestného činu v souvislosti s podnikáním subjektů uvedených v rozsudku Vrchního soudu v Praze sp. zn. .

2) Předmět podnikání žalobkyně byl v roce 2022 vymezen „velmi široce“.

3) S ohledem na uvedené lze mít za to, že jednání D. M., za něž byl pravomocně odsouzen, souviselo též „s aprobovanou podnikatelskou činností žalobkyně“, D. M. tudíž nejpozději ke dni 1. 2. 2022 již nebyl bezúhonným [ve smyslu , o živnostenském podnikání (živnostenský zákon)], čímž přestal splňovat zákonné předpoklady pro výkon funkce člena statutárního orgánu, a tato funkce mu proto nejpozději k uvedenému datu zanikla ( , ; dále jen „o. z.“).

4) Uzavřel-li D. M. následně (dne 4. 3. 2022) za žalobkyni smlouvu o úvěru, učinil tak v době, kdy již nebyl oprávněn za žalobkyni jednat. K tomu, aby smlouva žalobkyni zavazovala, by ji žalobkyně (osoba k tomu za ni oprávněná) musela dodatečně schválit (§ 440 odst. 1 o. z.), což se nestalo. Totéž pak platí i ve vztahu ke smlouvě o postoupení pohledávky.

5) Částka 2,5 mil. Kč byla žalované poskytnuta bez právního důvodu, a představuje její bezdůvodné obohacení (§ 2993 o. z.), které je povinna vydat.

6) Námitku žalované, podle níž zúčastněné osoby jednaly v dobré víře v zápis D. M. jakožto člena statutárního orgánu žalobkyně v obchodním rejstříku, soud prvního stupně považoval za nedůvodnou, maje za to, že „danou situaci řeší § 440 odst. 2 o. z., který však nic nemění na závěru soudu, podle něhož nebyla-li daná právní jednání dodatečně schválena, žalobkyně jimi vázána není“.

[5] Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích k odvolání žalované v záhlaví uvedeným rozsudkem rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý výrok).

[6] Odvolací soud – přisvědčuje skutkovým i právním závěrům soudu prvního stupně – posuzoval otázku dobré víry zástupců žalované a společnosti W. v zápis v obchodním rejstříku a v oprávnění D. M. zastupovat žalobkyni při uzavírání obou smluv.

[7] S ohledem na blízké rodinné vazby mezi zástupci žalobkyně, žalované a společnosti W. považoval za vyloučené a odporující domněnce, že každá svéprávná osoba má rozum průměrného člověka i schopnost užívat jej s běžnou péčí a opatrností (§ 4 odst. 1 o. z.), že by Z. M. a P. M. „nevěděli o probíhajícím trestním stíhání a pravomocném odsouzení D. M. k trestu odnětí svobody v trvání šesti let a peněžitému trestu ve výměře 3.650.000 Kč a současně důsledcích, které toto rozhodnutí … má na podnikatelskou činnost i činnost advokáta“.

[8] Ve vztahu k Z. M. a P. M. proto dle odvolacího soudu „nelze vůbec hovořit o jakékoliv presumpci dobré víry dle ust. § 7 o. z.“, resp. je třeba „dobrou víru … považovat za vyvrácenou“. Odvolací soud tudíž – pro nadbytečnost – neprováděl ani důkazy navrhované žalovanou i žalobkyní k prokázání skutečností týkajících se dobré víry Z. M. a P. M.

II. Dovolání a vyjádření k němu

[9] Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost opírá o , (dále jen „“), majíc za to, že rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky „presumpce dobré víry“ ( o. z.) „ve spojení s materiální publicitou veřejných rejstříků“ ( , o veřejných rejstřících právnických a fyzických osob a o evidenci svěřenských fondů, dále jen „z. v. r.“), při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené judikatury Nejvyššího soudu.

[10] Dovolatelka zdůrazňuje, že D. M. byl ke dni podpisu obou smluv zapsán v obchodním rejstříku jako předseda správní rady (jako jediný člen statutárního orgánu) žalobkyně. I v projednávané věci se přitom uplatní zásada materiální publicity veřejných rejstříků (§ 8 odst. 1 z. v. r.). Třetím osobám, jež jednaly v daném období s D. M. (jednajícím za žalobkyni) v dobré víře ve stav zapsaný v obchodním rejstříku, nelze klást k tíži případný nedostatek zástupčího oprávnění D. M. (jakožto osoby jednající za žalobkyni). Žalobkyně vůči takovým osobám nemůže namítat, že zápis v obchodním rejstříku v tomto období neodpovídal skutečnosti (§ 8 odst. 1 z. v. r.).

[11] Dobrá víra třetích osob se přitom dle § 7 o. z. presumuje, a to bez ohledu na konkrétní okolnosti případu. Zda třetí osoby skutečně jednaly v dobré víře, či nikoli (vyvrácení této domněnky), má být předmětem dokazování, přičemž důkazní břemeno tíží toho z účastníků, který namítá, že podmínka dobré víry v dané věci nebyla naplněna.

[12] Odvolací soud tudíž dle dovolatelky pochybil (postupoval v rozporu s ustálenou judikaturou Nejvyššího i Ústavního soudu), když v projednávané věci paušálně odmítl samotné uplatnění domněnky dobré víry v případě Z. M. (jednatelky dovolatelky) a P. M. (jednatele společnosti W.), a k jejímu prokázání neprovedl žádné z (oběma účastníky) navrhovaných důkazů.

[13] Nehledě k řečenému je sama otázka zániku zástupčího oprávnění D. M. právně komplikovaná; nejde o natolik zřejmou situaci, kdy by jak osobě průměrného rozumu, tak odborníkovi v oblasti práva bylo jasné, že D. M. zanikla funkce člena statutárního orgánu. Z. M. ani P. M. nebyli s to objektivně vyhodnotit důsledky trestních rozsudků na trvání členství D. M. ve správní radě žalobkyně. V této souvislosti není bez významu, že právní úprava bezúhonnosti účinná do 30. 6. 2023 byla velmi vágní a její výklad přinášel řadu nejasností a komplikací, což potvrzuje i početná judikatura rejstříkových soudů.

[14] V této souvislosti dovolatelka poukazuje na judikaturu Nejvyššího soudu, podle níž může být i právní omyl výjimečně omylem omluvitelným, nezpochybňujícím dobrou víru jednajícího.

[15] Dovolatelka navrhuje, aby dovolací soud napadené rozhodnutí odvolacího soudu, jakož i rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

[16] Žalobkyně ve vyjádření k dovolání argumentuje ve prospěch správnosti napadeného rozhodnutí odvolacího soudu a navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání jako nepřípustné odmítl, popřípadě jako nedůvodné zamítl.

III. Přípustnost dovolání

[17] Dovolání bylo podáno včas, osobou oprávněnou a splňující podmínku podle ; dovolací soud se proto zabýval jeho přípustností.

[18] Dovolání je podle přípustné pro řešení v něm otevřené otázky posuzování dobré víry třetí osoby ( o. z.) v údaje zapsané v obchodním rejstříku ( z. v. r.), při jejímž posouzení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu.

IV. Důvodnost dovolání

a)

Použitá právní úprava

[19] Podle § 8 odst. 1 z. v. r. proti osobě, která právně jedná důvěřujíc údaji zapsanému do veřejného rejstříku, nemá ten, jehož se zápis týká, právo namítnout, že zápis neodpovídá skutečnosti.

[20] Podle § 7 o. z. se má za to, že ten, kdo jednal určitým způsobem, jednal poctivě a v dobré víře.

[21] Podle § 121 odst. 1 o. z. proti osobě, která právně jedná důvěřujíc údaji zapsanému do veřejného rejstříku, nemá ten, jehož se zápis týká, právo namítnout, že zápis neodpovídá skutečnosti.

[22] Podle § 151 odst. 2 o. z. dobrá víra členů orgánu právnické osoby se přičítá právnické osobě.

b) K posuzování, zda určitá osoba právně jednala v dobré víře v údaje zapsané ve veřejném rejstříku.

[23] Z ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu se podává, že:

1) Údaje zapsané ve veřejném rejstříku jsou právně účinné navenek i v případě, že neodpovídají skutečnému stavu, jsou-li splněny podmínky uplatnění principu materiální publicity (§ 8 odst. 1 z. v. r.; negativní stránka principu materiální publicity).

2) Jinak řečeno, má-li obchodní korporace určitý údaj zapsán v obchodním rejstříku, je jím vázána, i kdyby neodpovídal skutečnosti, ledaže by dotčená třetí osoba nebyla v dobré víře.

3) Důkazní břemeno o nedostatku dobré víry nese osoba, která se nedostatku dobré víry dovolává, tj. osoba, jejíž zápis v obchodním rejstříku je (případně) ohledně toho kterého údaje nesprávný (chybný).

Srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 4. 2008, sp. zn. , či rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2009, sp. zn. , a ze dne 5. 1. 2011, sp. zn. , jejichž závěry se v tomto směru prosadí i po 31. 12. 2013, a dále usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 4. 2018, sp. zn. , ze dne 26. 8. 2021, sp. zn. , ze dne 5. 4. 2023, sp. zn. , ze dne 20. 2. 2024, sp. zn. , nebo rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2014, sp. zn. , ze dne 23. 7. 2019, sp. zn. (uveřejněný pod číslem 37/2020 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), či ze dne 13. 1. 2021, sp. zn. .

4) Ustanovení § 7 o. z. vyjadřuje vyvratitelnou domněnku jednání v dobré víře; ten, kdo ji popírá, musí tvrdit skutečnosti ji vylučující a ohledně nich nese důkazní břemeno. Účastník, který se brání právním důsledkům, které zákon váže na jednání v dobré víře, je povinen tvrdit a prokázat skutečnosti vylučující objektivně posuzovanou dobrou víru protistrany.

Srovnej např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2017, sp. zn. , nebo ze dne 28. 3. 2018, sp. zn. .

5) Pouze z úzkého příbuzenského vztahu nelze bez dalšího usuzovat, že příbuzní byli seznámeni se skutečnostmi rozhodnými pro posouzení dobré víry. K úzkému příbuzenskému vztahu musí přistoupit další okolnost, která bez důvodných pochybností odůvodňuje závěr, že příbuznému byly známy skutečnosti zpochybňující jeho dobrou víru.

6) Jinými slovy, byť v rámci hodnocení rozhodných skutečností může hrát roli i příbuzenský vztah, z jeho samotné existence nelze bez dalšího presumovat vědomost o konkrétních skutečnostech.

Srovnej např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2014, sp. zn. , ze dne 22. 1. 2015, sp. zn. , a ze dne 11. 11. 2015, sp. zn. , či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 12. 2022, sp. zn. , a ze dne 20. 9. 2023, sp. zn. .

[24] V poměrech projednávané věci byl k datu uzavření obou smluv jako jediný člen správní rady žalobkyně v obchodním rejstříku zapsán D. M. Tento údaj tak byl ve smyslu § 8 z. v. r. účinný vůči třetím osobám, které (v rozhodné době) jednaly v dobré víře v zapsané údaje. Je přitom nerozhodné, že později (16. 12. 2022) došlo ke změně zápisu v obchodním rejstříku s tím, že funkce D. M. ve správní radě měla zaniknout ještě dříve (jak bylo popsáno již výše).

[25] Odvolací soud k otázce, zda dovolatelka a společnost W. (respektive Z. M. a P. M., jejichž dobrá víra se dle § 151 odst. 2 o. z. společnostem přičítá) při uzavření smluv se žalobkyní jednaly důvěřujíce údaji o členu statutárního orgánu žalobkyně zapsaném v obchodním rejstříku (konkrétně o tom, že D. M. zastupující žalobkyni je předsedou správní rady), nevedl žádné dokazování. Bez dalšího uzavřel, že vzhledem k příbuzenskému vztahu a k provázanosti podnikatelské činnosti zástupců jednajících společností je domněnka dobré víry a priori vyvrácena.

[26] Takový závěr však odporuje shora předestřené ustálené rozhodovací praxi Nejvyššího soudu. Samotný příbuzenský vztah – a obdobný závěr lze v poměrech projednávané věci učinit též ve vztahu k paušálnímu odkazu na společné podnikání zástupců jednajících společností – nemůže bez dalšího vyloučit dobrou víru dovolatelky a společnosti W., resp. Z. M. a P. M., v zástupčí oprávnění D. M. (plynoucí z údaje zapsaného v obchodním rejstříku).

c) Shrnutí rozhodnutí

[27] Závěr odvolacího soudu, podle něhož smlouva o úvěru a následně smlouva o postoupení pohledávky nemohly žalobkyni zavazovat (jelikož D. M. nebyl k jejich uzavření za žalobkyni oprávněn a dovolatelka a společnost W., resp. Z. M. a P. M. nebyli v dobré víře v jeho zástupčí oprávnění zapsané v obchodním rejstříku), je proto přinejmenším předčasný, a tudíž nesprávný.

[28] Jelikož řešení dovoláním otevřené otázky, na které napadené rozhodnutí spočívá, není správné a dovolací důvod dle byl uplatněn právem, Nejvyšší soud, aniž ve věci nařizoval jednání ( věta první ), rozhodnutí odvolacího soudu podle zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení ( věta první ).

[29] Právní názor Nejvyššího soudu je pro odvolací soud závazný ( část první věty za středníkem a ).

[30] V dalším řízení se odvolací soud vypořádá i s argumentací dovolatelky, shrnuté v bodu 13 tohoto rozsudku.

[31] V novém rozhodnutí soud rozhodne i o náhradě nákladů řízení, včetně řízení dovolacího ( věta druhá ).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 9. 9. 2026

JUDr. Petr Šuk

předseda senátu