Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

27 Cdo 2292/2022

27 Cdo 2292/2022-167

ČESKÁ REPUBLIKAROZSUDEKJMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Marka Doležala a soudců Mgr. Ing. Davida Bokra a JUDr. Filipa Cilečka v právní věci žalobce J. V., narozeného XY, bytem XY, zastoupeného JUDr. Ladislavem Novotným, advokátem, se sídlem v Táboře, 9. května 1282/6, PSČ 390 02, proti žalovanému M. H., narozenému XY, bytem XY, zastoupenému Mgr. Jiřím Trunečkou, advokátem, se sídlem v Praze 2, Moravská 1553/52, PSČ 120 00, o zaplacení 1.630.000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. , o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. 4. 2022, č. j. -143, takto:

se

ruší

a věc

se postupuje

Městskému soudu v Praze jako soudu věcně příslušnému ji projednat a rozhodnout.

Odůvodnění:

[1] Obvodní soud pro Prahu 9 rozsudkem ze dne 21. 10. 2021, č. j. -109, uložil žalovanému zaplatit žalobci 1.630.000 Kč s ve výroku specifikovaným příslušenstvím (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.).

[2] Jde přitom již o druhé rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, když předchozí rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 8. 1. 2020, č. j. -43, k odvolání žalobce i žalovaného Městský soud v Praze usnesením ze dne 26. 8. 2020, č. j. -75, zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

[3] Soud prvního stupně vyšel mimo jiné z toho, že:

1) Usnesením Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 19. 1. 2010, č. j. -23, byla nařízena exekuce na majetek povinné H. F.

2) Dne 22. 4. 2010 uzavřeli H. F. jako převodkyně a žalovaný jako nabyvatel dohodu o převodu členských práv a povinností v Bytovém družstvu XY, družstvu, se sídlem XY, identifikační číslo osoby XY (dále též jen „první dohoda“ a „bytové družstvo“).

3) Dne 30. 8. 2010 uzavřeli žalovaný jako převodce a žalobce jako nabyvatel dohodu o převodu týchž členských práv a povinností v bytovém družstvu (dále též jen „druhá dohoda“). Žalobce na základě této dohody zaplatil žalovanému na úhradu ceny za převod členských práv a povinností v bytovém družstvu částku 1.630.000 Kč.

4) Dne 13. 7. 2011 byl žalovanému doručen exekuční příkaz ze dne 3. 1. 2011, č. j. 014 EX 7097/09-22, k provedení exekuce postižením členských práv a povinností H. F. jako členky v bytovém družstvu, čímž došlo k dovolání se relativní neplatnosti první dohody ve smyslu , , účinného do 31. 12. 2013 (dále též jen „obč. zák.“), a , o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů.

5) Usnesením Městského soudu v Praze ze dne 17. 12. 2015, č. j. -148, ve znění usnesení téhož soudu ze dne 17. 2. 2016, č. j. -166, ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 17. 8. 2017, č. j. -203, bylo pravomocně rozhodnuto, že žalobce není členem bytového družstva, neboť první dohoda je podle § 44a exekučního řádu relativně neplatná, následkem čehož je neplatná i druhá dohoda. Soudy jednaly jako s účastníky řízení pouze s bytovým družstvem (jež bylo navrhovatelem) a se žalobcem.

[4] Na takto ustaveném základě soud prvního stupně uzavřel, že řádné dovolání se neplatnosti první dohody způsobilo, že se žalovaný nikdy nestal „vlastníkem“ členských práv a povinností v bytovém družstvu. V souladu s „principem nemo plus iuris“ pak členská práva a povinnosti v bytovém družstvu nemohl převést na žalobce, což způsobilo neplatnost druhé dohody. Žalobce přitom členská práva a povinnosti v bytovém družstvu nemohl nabýt ani postupem podle , obchodního zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013, neboť toto ustanovení nelze v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu na nabytí členských práv a povinností v bytovém družstvu použít. Nedošlo ani k vydržení členských práv a povinností v bytovém družstvu žalobcem. Žalovanému tudíž přijetím částky 1.630.000 Kč vzniklo bezdůvodné obohacení, které je povinen žalobci podle obč. zák. vrátit.

[5] Městský soud v Praze k odvolání žalovaného v záhlaví označeným rozsudkem rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý výrok).

[6] Odvolací soud se neztotožnil s argumentací odvolatele, který (mimo jiné) poukazoval na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 9. 2014, sp. zn. , neboť se podle něj tato judikatura „ve všech případech vztahuje na vlastnictví nemovitostí (event. spoluvlastnictví nemovitosti či nemovitostí v SJM)“, přičemž „členský podíl (v režimu právní úpravy účinné do 31. 12. 2013) naproti tomu není věcí v právním smyslu (tím méně věcí nemovitou)“.

[7] Proto odvolací soud dospěl, stejně jako soud prvního stupně, k závěru, podle něhož je druhá dohoda neplatná.

[8] Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost opírá o , (dále též jen „ “), maje za to, že rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného práva, a to právních důsledků námitky relativní neplatnosti první dohody učiněné až po uzavření druhé dohody, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu.

[9] Dovolatel, odkazuje na judikaturu Nejvyššího soudu a Ústavního soudu, má za to, že uplatnění námitky relativní neplatnosti první dohody až poté, co došlo k uzavření druhé dohody, nemůže mít vliv na platnost druhé dohody. Žalobce proto toliko na základě neplatnosti první dohody nemohl pozbýt svá členská práva a povinnosti v bytovém družstvu a dovolateli nevzniklo bezdůvodné obohacení.

[10] Dovolatel nesouhlasí se závěry soudů nižších stupňů, že jím citovaná judikatura na projednávanou věc nedopadá, maje za to, že „jde především obecně o otázku nabytí práva od osoby, jejíž nabývací titul byl v době převodu na dalšího nabyvatele bezvadný, a teprve následně (po dalším převodu) vůči němu byla vznesena námitka relativní neplatnosti“. Současně namítá, že se soudy s jeho argumentací nijak nevypořádaly a nevysvětlily, proč by se principy, na kterých rozhodnutí Nejvyššího soudu a Ústavního soudu stojí, neměly vztahovat také k nabývání členských práv a povinností v bytovém družstvu.

[11] Dovolatel navrhuje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil.

[12] Žalobce ve vyjádření k dovolání považuje dovolání žalovaného za nepřípustné a navrhuje, aby je Nejvyšší soud odmítl.

[13] Dovolání je přípustné podle k řešení dovoláním otevřené otázky, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu.

[14] Z té se podává, že:

1) Právní úkon, u něhož je dán důvod tzv. relativní neplatnosti podle § 40a obč. zák., se považuje za platný (se všemi důsledky z toho na právní vztahy vyplývajícími), dokud se ten, na jehož ochranu je důvod neplatnosti právního úkonu určen, neplatnosti nedovolá. Jestliže se oprávněná osoba dovolala tzv. relativní neplatnosti důvodně, je právní úkon neplatný od svého počátku (ex tunc). Námitka (relativní) neplatnosti právního úkonu tedy představuje jednostranný adresovaný hmotněprávní úkon, který – je-li učiněn po právu – okamžikem, kdy dojde do dispoziční sféry posledního z účastníků předmětné smlouvy, vyvolá neplatnost dotčeného právního úkonu (smlouvy), a to s účinky ex tunc.

2) I když důsledkem (po právu) dovolání se relativní neplatnosti právního úkonu je neplatnost právního úkonu s účinky ex tunc, je – s ohledem na (dosah) princip(u) ochrany nabytých práv – zapotřebí mít na paměti, že zatímco v případě absolutní neplatností postiženého právního úkonu nikdy nedošlo k založení, změně či zániku příslušného právního vztahu, v případě tzv. relativně neplatného právního úkonu práva a povinnosti z něho vznikly, byť v důsledku následně učiněného jednostranného adresovaného hmotněprávního úkonu (s již připomenutými účinky ex tunc) zanikly.

3) Učinil-li poté adresát této námitky další právní úkon, jehož předmětem bylo nakládání s předmětným majetkem, je třeba na takové jednání pohlížet jako na jednání učiněné nevlastníkem. Jestliže ovšem (po právu) k uplatnění takové námitky došlo až poté, co její adresát již učinil s třetí osobou (třetími osobami) ohledně téhož majetku předmětný majetkoprávní úkon, je třeba (analogicky) vycházet z právního názoru obsaženého v plenárním nálezu Ústavního soudu ze dne 16. 10. 2007, sp. zn. , uveřejněného pod číslem 307/2007 Sb., jenž pro takový případ stanoví (zhruba vyjádřeno), že v důsledku odstoupení A od smlouvy uzavřené s B poté, co B převedl vlastnické právo k nemovitosti na C, nemůže realizované odstoupení od smlouvy mezi A a B mít vliv na věcněprávní vztah C, neboť ten nabýval vlastnické právo k takovému majetku od B v době, kdy B byl ještě jeho vlastníkem (obdobné důsledky jako u odstoupení od smlouvy je totiž třeba vyvozovat i v případě uplatnění námitky relativní neplatnosti).

Srovnej např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 19. 10. 2011, sp. zn. , ze dne 10. 9. 2014, sp. zn. , a ze dne 31. 5. 2017, sp. zn. .

[15] V projednávané věci odvolací soud shora uvedené závěry nerespektoval.

[16] Odvolací soud v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu dovodil, že členská práva a povinnosti v družstvu (včetně družstva bytového) nelze nabýt od nevlastníka (srovnej závěry judikatury Nejvyššího soudu citované v odst. 34 odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 23. 3. 2021, sp. zn. ). Tato judikatura se však v poměrech projednávané věci neuplatní. Odvolací soud totiž pominul, že v době uzavření druhé dohody dovolatel „vlastníkem“ předmětných členských práv a povinností v bytovém družstvu byl. Až následně došlo k odpadnutí právního titulu, na jehož základě dovolatel členská práva a povinnosti v bytovém družstvu nabyl. Za této situace se proto plně uplatní závěry judikatury Nejvyššího soudu citované v odst. [14], jež lze vztáhnout i na převody členských práv a povinností v bytovém družstvu, neboť jsou obecným vyjádřením principu právní jistoty a ochrany nabytých práv. Lze tak uzavřít, že žalobce na základě druhé dohody nabyl členská práva a povinnosti v bytovém družstvu.

[17] Z uvedeného důvodu je právní posouzení věci odvolacím soudem nesprávné.

[18] Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v , a b) a , jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci ( věta druhá ).

[19] Vada řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, je dána také tehdy, rozhodoval-li v prvním stupni věcně nepříslušný soud (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2000, sp. zn. , uveřejněné pod číslem 68/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

[20] Bez ohledu na to, že mezi spory uvedenými v výslovně nevypočítává spory mezi společníky (členy) navzájem, jde-li o vztahy ze smluv, jimiž se převádí podíl v obchodní korporaci, patří tyto spory i po novele provedené do věcné příslušnosti krajských soudů (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 6. 2017, sp. zn. , uveřejněné pod číslem 141/2018 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

[21] Domáhá-li se žalobce po žalovaném v projednávané věci vrácení plnění poskytnutého na cenu za převod členských práv a povinností v bytovém družstvu proto, že druhou dohodu považuje za neplatnou, je k projednání a rozhodnutí věci v prvním stupni věcně příslušný krajský soud.

[22] Rozhodoval-li v projednávané věci jako soud prvního stupně Obvodní soud pro Prahu 9, je řízení zatíženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (ve smyslu ).

[23] Jelikož právní posouzení věci odvolacím soudem není správné, dovolací důvod podle byl uplatněn právem a řízení trpí výše popsanou vadou, Nejvyšší soud, aniž ve věci nařizoval jednání ( věta první ), rozsudek odvolacího soudu a spolu s ním (ze stejného důvodu) i rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc postoupil k dalšímu řízení Městskému soudu v Praze jako soudu věcně příslušnému k řízení v prvním stupni ( , odst. 2 věta druhá ).

[24] V novém rozhodnutí soud znovu rozhodne i o náhradě nákladů řízení, včetně řízení dovolacího ( věta druhá ).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 9. 2. 2023

JUDr. Marek Doležal

předseda senátu