Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

23 Cdo 1814/2022

23 Cdo 1814/2022-1632

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Příhody a soudců JUDr. Marka Doležala a Mgr. Jiřího Němce ve věci žalobkyně DW Forklift, s. r. o., se sídlem v Praze 5 – Zličíně, Strojírenská 260/14, PSČ 155 21, identifikační číslo osoby 62416120, zastoupené Mgr. Milanem Polákem, advokátem se sídlem v Praze, Na Florenci 2116/15, proti žalované ALGECO, s. r. o., se sídlem ve Spytihněvi, Olšík 586, PSČ 763 64, identifikační číslo osoby 25520334, zastoupené Mgr. Hynkem Peroutkou, advokátem se sídlem v Praze, Karlovo náměstí 671/24, za účasti vedlejšího účastníka na straně žalobkyně A. F., narozeného XY, bytem v XY, zastoupeného Mgr. Danielem Hájkem, LL.M., advokátem se sídlem v Praze, Vinohradská 29/93, o zaplacení částky 41 860 668 Kč s příslušenstvím a o vzájemné žalobě o zaplacení částky 3 373 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. , o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 22. 2. 2022, č. j. -1571, takto:

Stručné odůvodnění:( )

V záhlaví uvedeným rozsudkem Vrchní soud v Praze potvrdil rozsudek ze dne 16. 3. 2021, č. j. -1476, ve výroku pod bodem I, jímž Městský soud v Praze zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala uhrazení smluvní pokuty ve výši 41 860 668 Kč spolu s příslušenstvím (první výrok). Dále konstatoval, že odvoláním zůstal nedotčen zamítavý výrok soudu prvního stupně pod bodem III, jímž bylo rozhodnuto o části příslušenství uplatněného vzájemným návrhem žalované (druhý výrok). Ve zbývajících výrocích, jimiž bylo rozhodnuto pod bodem II o vzájemné žalobě na zaplacení částky 3 373 000 Kč spolu s příslušenstvím a pod body IV a V o nákladech řízení, rozhodnutí soudu prvního stupně zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení (třetí výrok).

Tento rozsudek, výslovně v jeho prvním a třetím výroku, napadla žalobkyně dovoláním.

Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle , , ve znění účinném od 1. 1. 2022 [srov. čl. II bod 1 , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, , o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony], dále jen „ “ Dovolání, které může být přípustné pouze podle , přípustným neshledal.

Podle není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Podle není dovolání podle přípustné proti rozhodnutí, kterým odvolací soud zrušil rozhodnutí soudu prvního stupně a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Napadla-li proto dovolatelka též třetí výrok rozsudku odvolacího soudu (specifikovaný shora), pak potud je její dovolání objektivně nepřípustné. V té části, ve které odvolací soud zrušil též výrok rozsudku soudu prvního stupně o nákladech řízení, je navíc přípustnost dovolání vyloučena rovněž skrze ustanovení

Podle věty první lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.

Dovolací přezkum je ustanovením vyhrazen výlučně otázkám právním, ke zpochybnění skutkových zjištění odvolacího soudu nemá tudíž dovolatel k dispozici způsobilý dovolací důvod; tím spíše pak skutkové námitky nemohou založit přípustnost dovolání (srov. například již usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2014, sp. zn. , a ze dne 30. 10. 2014, sp. zn. , a z pozdější doby usnesení ze dne 28. 1. 2021, sp. zn. , a ze dne 30. 5. 2022, sp. zn. , dostupná, stejně jako ostatní zde citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu, na jeho webových stránkách). Judikatura Nejvyššího soudu je proto ustálena v závěru, že při úvaze, zda právní posouzení věci odvolacím soudem je správné, vychází dovolací soud ze skutkových závěrů odvolacího soudu a nikoli z vlastní, odlišné skutkové verze dovolatele. Argumentace vycházející z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při právním posouzení věci odvolací soud, není zpochybněním právního posouzení věci [srov. například důvody rozsudku ze dne 27. 10. 2004, sp. zn. , uveřejněného pod č. 19/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „Sb. rozh. obč.“), usnesení ze dne 22. 6. 2006, sp. zn. , a ze dne 10. 10. 2013, sp. zn. , či důvody rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne 13. 4. 2016, sp. zn. , uveřejněného pod č. rozh. obč.].

Uvedený požadavek nesplňuje již první otázka, kterou dovolatelka pokládá za doposud neřešenou, a to „zda je důsledkem porušení [tj. jednání zástupce (zde vedlejšího účastníka) ve střetu zájmů se zastoupeným (zde žalovanou)] neplatnost smlouvy (zde smlouvy na dodávky), ačkoli (i) se ve smlouvě prosadila skutečná vůle zastoupeného, neboť mateřská společnost zastoupeného (zde TOUAX Francie) vyjednala, resp. schválila obsah smlouvy a dále nevyužila možnosti tuto smlouvu předčasně ukončit (kterou vyjednal zástupce, když se ukázalo, že zastoupenému hrozí smluvní pokuta ze smlouvy), a (ii) obsah smlouvy nebyl ovlivněn na úkor zastoupeného, neboť smlouva byla stranami konzumována a vedla k podstatnému zvýšení zisku zastoupeného (a naopak ke ztrátě druhé strany, v jejíž prospěch měl zástupce údajně jednat).“

Právní posouzení odvolacího soudu však vychází ze zjištění (viz bod 19 jeho rozsudku), že žalovaná jako zastoupená projevila vůli, aby smluvní strana, s níž vedlejší účastník jako zástupce žalované uzavře smlouvu o dodávce specifikovaných ocelových dílů, neměla právní a ekonomickou vazbu na společnost WAREX, spol. s r. o., vedlejší účastník coby její zástupce však žalovanou nejenže nesprávně ujistil o absenci právních a ekonomických vazeb, ale ignoroval její požadavek, aby smlouva byla uzavřena na 18 měsíců a se zkušební dobou 6 měsíců. Nadto bylo zjištěno, že vedlejší účastník byl činný též pro žalobkyni (v kontraktačním procesu jednal za obě smluvní strany), což se promítlo mimo jiné do ujednání o výši ceny za sjednané dodávky. Odvolací soud tedy neuzavřel, že se ve smlouvě (zcela) prosadila skutečná vůle zastoupeného a že obsah smlouvy nebyl ovlivněn na úkor zastoupeného. Skutkové zjištění, že smlouva o dodávkách vedla k podstatnému zvýšení zisku žalované a ke ztrátám žalobkyně, odvolací soud neučinil. Dovolatelka tak předkládá otázku vycházející z její, odlišné verze skutkového stavu, založené na vlastním hodnocení důkazů.

Lze k tomu dodat, že otázka, jak ji dovolatelka vymezila, je formulována do jisté míry kazuisticky (k tomu srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2014, sp. zn. , a ze dne 27. 4. 2015, sp. zn. ), jak z jejího vymezení, tak ze související dovolací argumentace je však patrno, že dovolatelka prosazuje názor (a žádá dovolací soud, aby se s ním ztotožnil), že kolize zájmů zastoupeného a zástupce má za následek neplatnost právního úkonu jen za splnění předpokladu, že se v právním úkonu, který zástupce jednající v kolizi učinil jménem zastoupeného, neprosadila vůle zastoupeného a obsah právního úkonu byl ovlivněn zájmy zástupce. Ani takto obecně (judikatorně) formulovanou otázku odvolací soud neřešil, vycházel-li ze skutkového závěru, že vůle žalované se v důsledku kolize zájmů zástupce, který v kontraktačním procesu jednal za obě strany, v právním úkonu v určitých ujednáních neprosadila. V rozsudku ze dne 11. 12. 2019, sp. zn. , kterým zrušil předchozí rozhodnutí soudů nižších stupňů v této věci, se ostatně Nejvyšší soud přihlásil k ustáleným judikatorním závěrům, podle nichž zástupce, jehož zájmy jsou v rozporu se zájmy zastoupeného, není oprávněn jednat jménem zastoupeného a právní úkon, který přesto jeho jménem učiní, bude neplatný podle , , zrušeného k 1. 1. 2014 (dále jen „obč. zák.“), pro rozpor se zákonem. Splněním předpokladu, že obsah právního úkonu byl ovlivněn zájmy zástupce na úkor zastoupeného, ani dikce ustanovení obč. zák., ani příslušná rozhodovací praxe dovolacího soudu takový následek nepodmiňují; není-li zástupce pro kolizi zájmů oprávněn jednat jménem zastoupeného, pak není oprávněn jednat jeho jménem vůbec (jakkoliv). Zákon ani judikatura nedovozují, že „lze účelu citovaného ustanovení dosáhnout jinak“, než zákazem zástupci jednat jménem zastoupeného, je-li v kolizi zájmů.

Přípustným nelze shledat dovolání též ohledně otázky, zda „rozpor v zájmech zástupce a zastoupeného musí reálně existovat a musí být v řízení zjištěn (postaven najisto), nebo k zákazu zastupovat stačí sama možnost existence rozporu se zájmy zastoupeného“. Odvolací soud se od příslušné judikatury Nejvyššího soudu neodchýlil, neboť své rozhodnutí založil právě na závěru, že rozpor zájmů byl postaven najisto (srov. bod 20 odůvodnění jeho rozhodnutí). Dovolatelka tu ve skutečnosti nečiní nic jiného, než že brojí proti tomuto závěru, a to prostřednictvím zpochybnění výsledku hodnocení důkazů soudy nižších stupňů. Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi opakovaně zdůrazňuje, že skutkové závěry odvolacího soudu nepodléhají dovolacímu přezkumu a že samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem, opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v , nelze úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (srov. například důvody usnesení ze dne 17. 2. 2011, sen. zn. , uveřejněného pod č. rozh. obč., včetně tam obsaženého odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. 1. 1997, sp. zn. , důvody usnesení ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. , uveřejněného pod číslem rozh. obč., či důvody rozsudku ze dne 8. 3. 2017, sp. zn. , uveřejněného tamtéž pod č. 78/2018).

Odvolací soud se neodchýlil ani od judikatorních závěrů, podle nichž při posuzování rozporu mezi zájmy zástupce a zastoupeného je třeba vždy vycházet z povahy konkrétního právního úkonu, jakož i ze všech okolností případu tak, aby bylo možno náležitě zabezpečit ochranu zájmů zastoupeného, neboť úvahy o (ne)existenci rozporu mezi zájmy vedlejšího účastníka a žalované cílil k předmětné smlouvě a ke kontraktačnímu procesu a vzal přitom na zřetel zjištěné okolnosti případu. Skutečnost, že případně „ochrana zájmů žalované byla efektivně zabezpečena“ (že bylo účelu ustanovení § 22 odst. 2 obč. zák. dosaženo jinak, než respektováním zákazu jednat jménem zastoupeného), je přitom ve světle citovaných judikatorních závěrů při posouzení existence kolize zájmů bez právního významu.

Dovolatelce nelze přisvědčit ani v argumentu, že odvolací soud postupoval v rozporu s rozhodovací praxí Ústavního soudu, konkrétně s nálezem ze dne 8. 1. 2019, sp. zn. , uveřejněným pod č. 5/2019 Sbírky nálezů a unesení Ústavního soudu, a nálezem ze dne 26. 1. 2016, sp. zn. , uveřejněným pod č. 13/2016 tamtéž. Ve zde souzené věci není posouzení právního úkonu jako neplatného výsledkem výkladu právního úkonu, provedeného za účelem zjištění, jaká vůle jím byla shodně projevena (kde platí judikatorně dovozená priorita výkladu ve prospěch platnosti), nýbrž je důsledkem zjištění, že smlouvu za žalovanou uzavřela osoba, která nebyla oprávněna za ni jednat.

Neplatnost pro rozpor se zákonem podle § 39 obč. zák. je neplatností absolutní, která nastupuje ze zákona a není odvislá od jednání subjektu občanskoprávního vztahu, soud k ní proto přihlíží z úřední povinnosti, tedy ibez námitky (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. ). Nic ovšem nebrání tomu, aby účastník řízení na absolutní neplatnost právního úkonu poukázal. Jestliže tak ale učiní, nejde o výkon práv a povinnosti vyplývajících z občanskoprávních vztahů, a proto nelze za daných okolností dovozovat, jak prosazuje dovolatelka, že žalovaná vznesla námitku neplatnosti v rozporu se svým předchozím jednáním. Účinky neplatnosti na její vůli nikterak nezávisí (srov. mutatis mutandis např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 30. 3. 2010, sp. zn. , a ze dne 28. 11. 2012, sp. zn. ).

Námitkou překvapivosti dovolatelka vytýká odvolacímu soudu vadu řízení, nezahrnující otázku procesního práva. K vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, dovolací soud přihlédne jen tehdy, je-li dovolání přípustné ( věta druhá ). Nad rámec shora uvedeného lze dodat, že za překvapivé (nepředvídatelné) je v ustálené rozhodovací praxi pokládáno takové rozhodnutí, jež z pohledu předcházejícího řízení originálním způsobem posuzuje rozhodovanou věc a jehož přijetím je účastník řízení zbaven možnosti skutkově a právně argumentovat (srov. například usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 6. 2001, sp. zn. , a ze dne 11. 6. 2007, sp. zn. , rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2007, sp. zn. , uveřejněný v časopise Právní rozhledy č. 24, ročník 2007, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 3. 2010, sp. zn. , uveřejněný v časopise Soudní rozhledy č. 9, ročník 2010). K tomu ve zde souzené věci nedošlo; žalovaná rozporem mezi jejími zájmy a zájmy vedlejšího účastníka řízení při uzavírání předmětné smlouvy během řízení opakovaně argumentovala (srov. její podání na č. l. 1275 a č. l. 1377 spisu), dovolatelka tedy možnosti právně a skutkově argumentovat zbavena nebyla.

Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání ( věta první ), dovolání žalobce podle jako nepřípustné odmítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje ( věta druhá ).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 11. 7. 2023

JUDr. Pavel Příhoda předseda senátu