Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

29 ICdo 108/2022-155

KSPA 59 INS 30377/201965 ICm 489/202129 ICdo 108/2022-155

ČESKÁ REPUBLIKAROZSUDEKJMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Krčmáře a soudců JUDr. Petra Gemmela a Mgr. Milana Poláška v právní věci žalobce LIQUIDATORS v. o. s., se sídlem v Praze 2, Slezská 2033/11, PSČ 120 00, identifikační číslo osoby 24817465, jako insolvenčního správce dlužníka ZJ Design s. r. o., zastoupeného Mgr. Pavlem Madronem, advokátem, se sídlem v Praze 3, Chvalova 1696/10, PSČ 130 00, proti žalovanému Finančnímu úřadu pro Pardubický kraj, se sídlem v Pardubicích, Boženy Němcové 2625, PSČ 530 02, identifikační číslo osoby 72080043, o odpůrčí žalobě, vedené u Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích pod sp. zn. , jako incidenční spor v insolvenční věci dlužníka ZJ Design s. r. o., se sídlem v Pardubicích, Chelčického 686, PSČ 533 51, identifikační číslo osoby 29287723, vedené u Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích, pod sp. zn. , o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 10. ledna 2022, č. j. , -130 ( ), takto:

Odůvodnění:

I. Dosavadní průběh řízení

1. Rozsudkem ze dne 21. září 2021, č. j. -108, Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích (dále jen „insolvenční soud“):

[1] Zamítl odpůrčí žalobu (podanou 22. února 2021), kterou se žalobce (LIQUIDATORS v. o. s., jako insolvenční správce dlužníka ZJ Design s. r. o.) domáhal vůči žalovanému [Finančnímu úřadu pro Pardubický kraj (dále též jen „finanční úřad“)]:

1) určení, že právní jednání dlužníka, na jehož základě došlo k úhradě pohledávek žalovaného v celkové výši 1.122.548,15 Kč, je vůči věřitelům dlužníka neúčinné

a

2) zaplacení částky 1.122.548,15 Kč do majetkové podstaty dlužníka (bod I. výroku).

[2] Určil, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (bod II. výroku).

2. Insolvenční soud – vycházeje z ustanovení , , , a , o úpadku a způsobech jeho řešení ( ), a rozhoduje o věci podle ustanovení , (dále též jen „ “), jen na základě listinných důkazů – dospěl k následujícím závěrům:

3. Majitel účtu není vlastníkem prostředků uložených na účtu (jejich majitelem je banka). Právní jednání, kterému je odporováno, pak není právním jednáním dlužníka, který nemohl ovlivnit úhradu pohledávek žalovaného na základě exekučních příkazů.

4. Insolvenční soud se přesto dále zabýval tvrzením žalobce, že právní jednání lze zařadit mezi zvýhodňující právní jednání dlužníka, a dospěl k závěru, že o takové právní jednání nešlo, jelikož úhrada daně z přidané hodnoty je právním jednáním obvyklým v obchodním styku ( ) a žalovaný nemohl ani při náležité pečlivosti poznat, že dlužník je v úpadku, nebo že by toto právní jednání mohlo vést k úpadku dlužníka.

5. K odvolání žalobce Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 10. ledna 2022, č. j. , -130 ( ):

[1] Potvrdil rozsudek insolvenčního soudu (první výrok).

[2] Určil, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (druhý výrok).

6. Odvolací soud – vycházeje z ustanovení , a a z ustanovení a , daňového řádu – dospěl po přezkoumání napadeného rozhodnutí k následujícím závěrům:

7. Daňová pohledávka se nezakládá jednáním správce daně, nelze ji tudíž ztotožňovat s pohledávkami, které vznikají v rámci obchodních či jiných soukromoprávních vztahů. Dlužník tím, že žalovanému včas nehradil daňové nedoplatky, neplnil své zákonné povinnosti. Žalovaný proto přistoupil k vymáhání nedoplatků daňovou exekucí, která byla provedena přikázáním pohledávky z účtu dlužníka. Při úhradě nedoplatků prostřednictvím exekuce nejde o „právní úkon“ dlužníka (ten napadené platby neučinil), který (již) nemohl ovlivnit, zda a kdy dojde k jejich úhradě.

8. Pro rozhodnutí ve věci není významné, zda žalovaný věděl, že se dlužník nachází v úpadku a zda placení daně z přidané hodnoty a daně z příjmu lze podřadit úkonům obvyklým v obchodním styku. Žalobcem nastíněný postup by pro správce daně znamenal, že by vždy musel na základě včas uplatněné odpůrčí žaloby vracet do majetkové podstaty všechna plnění, která přijal od dlužníka na úhradu daňových pohledávek za řízení, aniž by se mu dostalo jakéhokoliv uspokojení (pohledávku by nemohl včas přihlásit z důvodu jejího zániku před zahájením insolvenčního řízení). Neúčinným „právním úkonem“ navíc není plnění uložené právním předpisem, přičemž plnění daňové povinnosti je nepochybně úkonem podřaditelným ustanovení .

9. Lze uzavřít, že úhrada nedoplatků daně z přidané hodnoty a daně z příjmu bankou z účtu dlužníka na základě exekučního příkazu vydaného žalovaným podle a daňového řádu není (nemůže být) neúčinným (odpůrčí žalobou podle napadnutelným) „právním úkonem“. Je určující, že k výplatě došlo z příkazu žalovaného, aniž dlužník mohl aktivně zasáhnout do převodu prostředků na účet žalovaného [„právní úkon“ učinila banka k pokynu žalovaného (nikoli k pokynu dlužníka)].

10. Insolvenční soud správně poukázal na to, že majitel účtu (ani jiná osoba, jejíž peněžní prostředky byly vloženy nebo poukázány na účet) není vlastníkem těchto peněžních prostředků (ty jsou v majetku banky); oprávnění (nároky) majitele účtu spočívají (jen) v tom, aby podle jeho příkazu, nebo podle příkazu jiných k tomu oprávněných osob, byly z peněžních prostředků na účtu uskutečněny výplaty nebo platby, což představuje pouze „pohledávku z účtu u peněžního ústavu”; srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. dubna 2000, „sen. zn.“ (správně sp. zn.) , uveřejněný pod číslem 4/2001 Sb. rozh. obč. (dále jen „R 4/2001“) [rozsudek je (stejně jako další rozhodnutí Nejvyššího soudu zmíněná níže) dostupný i na webových stránkách Nejvyššího soudu].

11. Pro rozhodnutí věci je významné, že dlužník dobrovolně neplnil daňovou povinnost, následkem čehož mu vznikl nedoplatek, jenž byl uhrazen z jeho účtu bankou na základě exekučního příkazu přikázáním pohledávky žalovaného; nestalo se tak z vůle dlužníka jeho „právním úkonem“ (aktivně) nebo jeho opomenutím (pasivitou). Kdyby odvolací soud přitakal úvaze žalobce, pak by všechny exekuce, prováděné na majetku (budoucích) dlužníků (za zachování lhůt pro odpůrčí žaloby), byly bez dalšího neúčinnými „právními úkony“.

12. Úvaha žalobce (i insolvenčního soudu) je navíc nesprávná, nerozlišuje-li mezi „právním úkonem“ žalovaného a exekučním příkazem k úhradě pohledávek (jejichž výplata byla provedena bez součinnosti dlužníka, nezávisle na jeho vůli) na straně jedné a zajištěním daňové pohledávky [jemuž lze za podmínek určených a (úspěšně) odporovat, jde-li o plnění, které dlužník poskytl správci daně na základě zajišťovacího příkazu vydaného podle daňového řádu k zajištění úhrady daně; srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. února 2018, sen. zn. (jde o rozsudek uveřejněný v časopise Soudní judikatura, číslo 9, ročníku 2019, pod číslem 97)].

13. Insolvenční soud správně uvedl, že neúčinným „právním úkonem“ není plnění uložené právním předpisem ( ) a převedení finančních prostředků na účet žalovaného nelze považovat za neúčinný „právní úkon“ podle a násl. .

II. Dovolání a vyjádření k němu

14. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost vymezuje ve smyslu ustanovení argumentem, že napadené rozhodnutí závisí jednak na vyřešení právní otázky, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, jednak na vyřešení právních otázek, které v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny.

15. Za dovolacím soudem neřešené má dovolatel tyto právní otázky:

[1] Lze podat odpůrčí žalobu podle vůči jednání dlužníka, v jehož důsledku došlo k úhradě nedoplatků daně z přidané hodnoty a daně z příjmů bankou z účtu dlužníka na základě exekučního příkazu na přikázání pohledávky vydaného správcem daně?

[2] Lze považovat za neúčinné právní jednání i opomenutí dlužníka při plnění daňových povinností uložených mu zákonem, které vedou k zahájení daňové exekuce, která zvýhodní věřitele (oprávněného) na úkor ostatních věřitelů?

16. Dovolatel namítá, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (dovolací důvod dle ), a požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil insolvenčnímu soudu k dalšímu řízení. V mezích uplatněného dovolacího důvodu argumentuje dovolatel k položeným otázkám následovně:

K otázce č. 1 (K odporovatelnému právnímu jednání)

17. v ustanovení a násl. nerozlišuje mezi pohledávkami „vykonatelnými“ a „nevykonatelnými“. Ani úprava neúčinnosti zvýhodňujících právních úkonů dle „ “ (míněn zřejmě ) neobsahuje výluku v podobě pohledávek, na něž bylo plněno v exekuci (na základě exekučního titulu). Dovolatel proto míní, že odpůrčí žalobě není na překážku, že se týká plnění, jehož se věřiteli (byť po právu) dostalo od dlužníka v exekuci.

K otázce č. 2 (K opomenutí dlužníka)

18. Neúčinným právním jednáním dlužníka je i opomenutí dlužníka při plnění daňových povinností uložených mu zákonem, které jsou důvodem následně zahájené daňové exekuce. Skutečnost, že věřitel obdržel plnění na základě přikázání pohledávky z bankovního účtu (tudíž „zdánlivě“ bez volního jednání dlužníka), tento závěr nezpochybňuje. Opomenutí je postaveno na tom, že dlužník, ač byl povinen konat, nekonal, což bylo příčinou určitého právně významného následku. Tím, že zákonodárce označuje v za neúčinné právní jednání i opomenutí dlužníka, míří právě na případy, kde dlužník nemusí vyvíjet žádnou aktivitu k uspokojení pohledávky, pakliže k uspokojení pohledávky věřitele dojde v souvislosti porušením dlužníkovy povinnosti konat. Jiný výklad právního jednání nenabízí reálné uplatnění v praxi.

K rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu

19. Závěrem vyjádřeným v odstavci 13. odůvodnění napadeného rozhodnutí (srov. i reprodukci napadeného rozhodnutí v odstavcích 7. a 8.) akcentujícím veřejnoprávní charakter daňové pohledávky se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu představované rozsudkem sen. zn. , konkrétně tou pasáží jeho odůvodnění, podle níž:

„Právní úprava zvýhodňujících právních úkonů obsažená v v ustanovení především nijak nerozlišuje právní úkony dlužníka (z hlediska jejich možné odporovatelnosti) podle toho, zda jimi dlužník plní povinnost smluvní či „zákonnou“. Určujícím kritériem pro posouzení právního úkonu jako zvýhodňujícího pak nepochybně není ani okolnost, že povinnost k plnění byla dlužníku uložena pravomocným rozhodnutím příslušného orgánu. Z pohledu ustanovení konečně není žádných rozdílů ani mezi tím, zda právní úkon dlužníka, jímž zvýhodňuje některé věřitele na úkor jiných, se týká závazků, jež mají původ v právu soukromém nebo veřejném.“

20. Při rozhodování o neúčinnosti právního jednání dlužníka odvolací soud též nesprávně aplikoval ustanovení (ačkoli se dovolatel domáhal vyslovení neúčinnosti zvýhodňujícího právního jednání dlužníka podle ).

III. Přípustnost dovolání

21.

Pro dovolací řízení je rozhodný v aktuálním znění.

22. Dovolání je přípustné podle , když pro daný případ neplatí žádné z omezení přípustnosti dovolání vypočtených v a v posouzení dovoláním otevřených právních otázek jde o věc dovolacím soudem beze zbytku neřešenou.

IV. Důvodnost dovolání

23. Vady řízení, k nimž Nejvyšší soud u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti ( ), nejsou dovoláním namítány a ze spisu se nepodávají, Nejvyšší soud se proto – v hranicích právních otázek vymezených dovoláním – zabýval tím, zda je dán dovolací důvod uplatněný dovolatelem, tedy správností právního posouzení věci odvolacím soudem.

24. Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.

25. Skutkový stav věci, jak byl zjištěn soudy nižších stupňů, dovoláním nebyl (ani nemohl být) zpochybněn a Nejvyšší soud z něj při dalších úvahách vychází. Pro právní posouzení věci jsou rozhodná následující skutková zjištění (z nichž vyšly oba soudy):

26. Exekučním příkazem ze dne 17. ledna 2019, č. j. 53270/19/2801-80541-609422, nařídil finanční úřad vůči dlužníku (jako povinnému) daňovou exekuci přikázáním pohledávky z účtu dlužníka u České spořitelny, a. s. (dále jen „banka“), k vymožení částky 586.538,10 Kč podle vykonatelného výkazu nedoplatků sestaveného k 16. lednu 2019, s tím, že vymáhaná částka sestává z nedoplatku na dani z přidané hodnoty ve výši 571.830,10 Kč, z úroku z prodlení kapitalizovaného k 16. lednu 2019 ve výši 3.208 Kč a z exekučních nákladů ke dni nařízení exekuce ve výši 11.500 Kč.

27. Exekučním příkazem ze dne 18. února 2019, č. j. 240145/19/2801-80541-609422, nařídil finanční úřad vůči dlužníku (jako povinnému) daňovou exekuci přikázáním pohledávky z účtu dlužníka u banky k vymožení částky 273.321 Kč podle vykonatelného výkazu nedoplatků sestaveného k 15. únoru 2019, s tím, že vymáhaná částka sestává z nedoplatku na dani z přidané hodnoty ve výši 265.996 Kč, z úroku z prodlení kapitalizovaného k 25. lednu 2019 ve výši 245 Kč, z úroku z prodlení kapitalizovaného k 12. únoru 2019 ve výši 1.722 Kč a z exekučních nákladů ke dni nařízení exekuce ve výši 5.358 Kč.

28. Exekučním příkazem ze dne 20. května 2019, č. j. 1187462/19/2801-80541-605252, nařídil finanční úřad vůči dlužníku (jako povinnému) daňovou exekuci přikázáním pohledávky z účtu dlužníka u banky k vymožení částky 386.735 Kč podle vykonatelného výkazu nedoplatků sestaveného k 17. květnu 2019, s tím, že vymáhaná částka sestává z nedoplatku na dani z přidané hodnoty ve výši 376.714 Kč, z úroku z prodlení kapitalizovaného k 16. květnu 2019 ve výši 2.439 Kč a z exekučních nákladů ke dni nařízení exekuce ve výši 7.582 Kč.

29. Exekučním příkazem ze dne 28. června 2019, č. j. 1330711/19/2801-80542-609603, nařídil finanční úřad vůči dlužníku (jako povinnému) daňovou exekuci přikázáním pohledávky z účtu dlužníka u banky k vymožení částky 18.118 Kč podle vykonatelného výkazu nedoplatků sestaveného k 28. červnu 2019, s tím, že vymáhaná částka sestává z nedoplatku na dani z příjmu fyzických osob ze závislé činnosti ve výši 17.618 Kč a z exekučních nákladů ke dni nařízení exekuce ve výši 500 Kč.

30. Banka na základě shora označených exekučních příkazů v době od 29. ledna 2019 do 29. července 2019 odepsala z účtu dlužníka a poukázala finančnímu úřadu platby v celkové výši 1.122.548,15 Kč.

31. V insolvenčním řízení vedeném na majetek dlužníka zahájeném 20. prosince 2019 (kdy insolvenčnímu soudu došel věřitelský insolvenční návrh) insolvenční soud usnesením ze dne 3. března 2020, č. j. -15, (mimo jiné) zjistil úpadek dlužníka, prohlásil konkurs na jeho majetek a insolvenčním správcem ustanovil žalobce.

32. Pro další úvahy Nejvyššího soudu jsou rozhodná následující ustanovení a , daňového řádu:

( )

(1) Neúčinnými jsou právní úkony, kterými dlužník zkracuje možnost uspokojení věřitelů nebo zvýhodňuje některé věřitele na úkor jiných. Za právní úkon se považuje též dlužníkovo opomenutí.

(2) Neúčinnost dlužníkových právních úkonů, včetně těch, které tento zákon označuje za neúčinné a které dlužník učinil poté, co nastaly účinky spojené se zahájením insolvenčního řízení, se zakládá rozhodnutím insolvenčního soudu o žalobě insolvenčního správce, kterou bylo odporováno dlužníkovým právním úkonům (dále jen „odpůrčí žaloba“), není-li dále stanoveno jinak.

( )Neúčinnost zvýhodňujících právních úkonů

(1) Zvýhodňujícím právním úkonem se rozumí právní úkon, v jehož důsledku se některému věřiteli dostane na úkor ostatních věřitelů vyššího uspokojení, než jaké by mu jinak náleželo v konkursu.

(2) Zvýhodňujícím právním úkonem se rozumí pouze právní úkon, který dlužník učinil v době, kdy byl v úpadku, nebo právní úkon, který vedl k dlužníkovu úpadku. Má se za to, že zvýhodňující právní úkon učiněný ve prospěch osoby dlužníku blízké nebo osoby, která tvoří s dlužníkem koncern, je úkonem, který dlužník učinil v době, kdy byl v úpadku.

(3) Zvýhodňujícími právními úkony jsou zejména úkony, kterými dlužník

a/ splnil dluh dříve, než se stal splatným,

b/ dohodl změnu nebo nahrazení závazku ve svůj neprospěch,

c/ prominul svému dlužníku splnění dluhu nebo jinak dohodl anebo umožnil zánik či nesplnění svého práva,

d/ poskytl svůj majetek k zajištění již existujícího závazku, ledaže jde o vznik zajištění v důsledku změn vnitřního obsahu zastavené věci hromadné.

(4) Zvýhodňujícímu právnímu úkonu lze odporovat, byl-li učiněn v posledních 3 letech před zahájením insolvenčního řízení ve prospěch osoby dlužníku blízké nebo osoby, která tvoří s dlužníkem koncern, anebo v době 1 roku před zahájením insolvenčního řízení ve prospěch jiné osoby.

(5) Zvýhodňujícím právním úkonem není

a/ zřízení zajištění závazku dlužníka, obdržel-li za ně dlužník současně přiměřenou protihodnotu,

b/ právní úkon učiněný za podmínek obvyklých v obchodním styku, na základě kterého dlužník obdržel přiměřené protiplnění nebo jiný přiměřený majetkový prospěch, a to za předpokladu, že nešlo o úkon učiněný ve prospěch osoby dlužníkovi blízké nebo osoby, která tvoří s dlužníkem koncern, a že osoba, v jejíž prospěch byl úkon učiněn, nemohla ani při náležité pečlivosti poznat, že dlužník je v úpadku, nebo že by tento úkon mohl vést k úpadku dlužníka,

c/ právní úkon, který dlužník učinil za trvání moratoria nebo po zahájení insolvenčního řízení za podmínek stanovených tímto zákonem.

§ 175 (daňového řádu)Způsoby vymáhání

(1) Správce daně může vymáhat nedoplatek daňovou exekucí nebo zabezpečit vymáhání nedoplatku prostřednictvím soudního exekutora, popřípadě jej uplatnit v insolvenčním řízení nebo přihlásit jej do veřejné dražby.

(…)

(daňového řádu) Vztah k

(1) Nestanoví-li tento zákon jinak, postupuje se při daňové exekuci podle

.

(2) Pravomoci správce daně, jakožto exekučního orgánu, upravuje výlučně tento zákon. Tam, kde vystupuje správce daně coby oprávněný z exekučního titulu, použijí se obdobně ustanovení upravující postavení oprávněného.

§ 178 (daňového řádu) Nařízení daňové exekuce

(1) Daňová exekuce se nařizuje vydáním exekučního příkazu, čímž je zahájeno exekuční řízení.

(2) Výrok exekučního příkazu obsahuje kromě náležitostí podle § 102 odst. 1

a/ způsob provedení daňové exekuce,

(…)

(5) Daňovou exekuci lze provést pouze těmito způsoby

(…)

b/ přikázáním pohledávky z účtu u poskytovatele platebních služeb,

(…)

33. Ve výše uvedené podobě, pro věc rozhodné, platila citovaná ustanovení již v době zahájení insolvenční řízení na majetek dlužníka a později nedoznala změn. Citovaná ustanovení daňového řádu platí ve výše uvedené podobě (pro věc opět rozhodné) beze změny od vydání prvního z exekučních příkazů (od 17. ledna 2019).

34. Ve shora ustaveném skutkovém a právním rámci činí Nejvyšší soud k dovoláním otevřeným právním otázkám následující závěry:

35. Úvodem Nejvyšší soud poznamenává, že , (dále jen „o. z.“), nahradil s účinností od 1. ledna 2014 pojem „právní úkon“ dle , , ve znění účinném do 31. prosince 2013, pojmem „právní jednání“ (srov. a násl. o. z.). Ve stejném duchu je proto třeba pro rozhodné období interpretovat slovní spojení „právní úkon“ v a násl. . Srov. i argumentaci obsaženou k terminologii např. v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. července 2020, sen. zn. , uveřejněném pod číslem rozh. obč.

K otázce č. 1 (K odporovatelnému právnímu jednání) a k rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu

36. K výkladu „insolvenční neúčinnosti“ ohledně právních jednání, k nimž došlo v době před zahájením insolvenčního řízení na majetek dlužníka, Nejvyšší soud uvádí, že právním jednáním dlužníka se (obecně vzato) rozumí takový projev vůle dlužníka (ať již ve formě konání nebo opomenutí), jenž vyvolá určité právní následky. Podle ustanovení a násl. pak lze odporovat jen právním jednáním (včetně opomenutí) „dlužníka“. Právním jednáním „dlužníka“ je i projev vůle, jímž dlužník plní dluh (peněžitý závazek) svému věřiteli, jelikož jde o projev vůle směřující k právnímu následku, jímž je zánik povinnosti splnit dluh (závazek). K tomu srov. např. již rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. února 2014, sp. zn. , uveřejněný pod číslem rozh. obč.

37. Neúčinným právním jednáním dlužníka může být také plnění dlužníka na již splatný dluh. Prospěch, který se věřiteli dostane v důsledku takového zvýhodňujícího právního jednání dlužníka, totiž nespočívá v tom, že věřitel dostane od dlužníka více, než by mu náleželo (nebýt úpadkové situace dlužníka), ale že je poskytnutým plněním zvýhodněn proti jiným věřitelům (kteří by měli v konkursu pro účely poměrného uspokojení z nedostatečného majetku dlužníka stejné postavení jako věřitel, jehož pohledávku se dlužník rozhodl takto uspokojit). Právě selektivnímu uspokojování jednoho věřitele v neprospěch ostatních věřitelů má zabránit institut neúčinnosti zvýhodňujících právních jednání upravený ustanovením . Zásada par conditio creditorum (pari passu), neboli zásada poměrného uspokojování nároků věřitelů (nezajištěných věřitelů), je jednou z hlavních zásad insolvenčního řízení, jež je modifikována zvláštními nároky některých věřitelů. Podstatou neúčinnosti právních jednání podle je především zajištění ochrany věřitelů před právními jednáními dlužníka, které v konečném důsledku krátí věřitele. Je rozhodující, zda dlužník dluh uhradil způsobem (v rozsahu), v jehož důsledku se věřiteli dostalo na úkor ostatních věřitelů vyššího uspokojení, než jaké by mu jinak náleželo v konkursu (dle ), čímž věřitele zvýhodnil oproti jiným věřitelům. Srov. např. rozsudek Nejvyššího soudusen. zn. , nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. října 2018, sen. zn. , uveřejněném v časopise Soudní judikatura, číslo 3, ročníku 2020, pod číslem 29.

38. Právní úprava zvýhodňujících právních jednání obsažená v ustanovení nerozlišuje právní jednání dlužníka (z hlediska jejich možné odporovatelnosti) podle toho, zda jimi dlužník plní povinnost smluvní či „zákonnou“. Určujícím kritériem pro posouzení právního jednání jako zvýhodňujícího pak nepochybně není ani okolnost, že povinnost k plnění byla dlužníku uložena pravomocným rozhodnutím příslušného orgánu. Z pohledu ustanovení též není žádných rozdílů mezi tím, zda právní jednání, jímž dlužník zvýhodňuje některé věřitele na úkor jiných, se týká závazků, jež mají původ v právu soukromém nebo veřejném. Srov. opět rozsudek Nejvyššího soudusen. zn. nebo důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. října 2019, sen. zn. , uveřejněného pod číslem rozh. obč.

39. Výkon rozhodnutí (exekuce) slouží nucené realizaci exekučního titulu a jeho bezprostředním cílem je splnění povinnosti, která byla uložena povinné osobě (dlužníku) pravomocným a vykonatelným rozhodnutím soudu nebo jiného příslušného orgánu. Tím je realizován procesněprávní vztah založený mezi oprávněným (věřitelem) a povinným (dlužníkem) pravomocným rozhodnutím soudu nebo jiného příslušného orgánu odsuzujícím povinného (dlužníka) k určitému plnění. Uskutečnění výkonu rozhodnutí (exekuce) vynucením splnění povinnosti, kterou povinnému (dlužníku) uložil soud (nebo jiný příslušný orgán) pravomocným rozhodnutím, je současně také právní skutečností hmotného práva, totiž skutečností, která má za následek zánik hmotněprávního závazku splněním. Děje se tak bez ohledu na skutečnou vůli dlužníka. Srov. v literatuře např. Macur, J.: Problémy vzájemného vztahu práva procesního a hmotného. Brno, Masarykova univerzita 1993, str. 137.

40. Výkon rozhodnutí (exekuce) přikázáním pohledávky z účtu se týká pohledávky, kterou má majitel účtu na základě smlouvy o účtu vůči peněžnímu u (bance). Předmětem výkonu rozhodnutí přikázáním pohledávky z účtu u peněžního u není věc (ani jiný majetek), ale nárok majitele účtu (povinného) na výplatu peněžních prostředků z účtu (pohledávka z účtu). Srov. shodně rozsudek velkého senátu obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 10. listopadu 2004, sp. zn. , uveřejněný pod číslem rozh. obč. (dále jen „R 50/2006“).

41. Byl-li exekuční příkaz vydán na přikázání pohledávky na peněžní prostředky daňového dlužníka na účet vedený u banky, lze provést daňovou exekuci jen u pohledávky z účtu, jehož majitelem je povinný (daňový dlužník). Pohledávka z jiného účtu není způsobilým předmětem této exekuce, i kdyby na účtu byly uloženy peněžní prostředky povinného (daňového dlužníka). Srov. shodně např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. března 2002, sp. zn. , uveřejněný pod číslem rozh. obč., nebo opět R 50/2006. Plní-li banka dle exekučního příkazu, vždy plní „ze svého“ (a nikoli za použití peněžních prostředků majitele účtu) a to na úhradu dluhu majitele účtu (nikoli svého dluhu) s tím, že v rozsahu realizovaného plnění (limitovaného výší částky vymáhané exekučním příkazem) zaniká pohledávka majitele (běžného) účtu za bankou. V takovém případě vždy banka plní a oprávněný plnění přijímá s vědomím, že jde (maximálně však do výše pohledávky z titulu smlouvy o běžném účtu) o plnění na dluh třetí osoby (majitele běžného účtu – povinného dle exekučního příkazu); srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. dubna 2010, sp. zn. , nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. listopadu 2020, sp. zn. , uveřejněný v časopise Soudní judikatura, číslo 1, ročníku 2019, pod číslem 5. Provedení výkonu rozhodnutí (exekuce) přikázáním pohledávky z účtu zákon svěřuje peněžnímu u (bance). Peněžní ústav je proto také zodpovědný za to, že výkon rozhodnutí provede tak, jak mu ukládá zákon, jinak řečeno, že oprávněnému bude zaplacena částka, na kterou by měl právo, kdyby peněžní ústav při provedení výkonu rozhodnutí postupoval správně (srov. opět rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. ).

42. Jak z povahy vykonávacího (exekučního) řízení (lhostejno, zda vedeného pro daňovou pohledávku) tak z mechanismu zvoleného způsobu výkonu rozhodnutí (exekuce), jímž byla exekuce přikázáním pohledávky z účtu u poskytovatele platebních služeb (peněžního u), jak jsou popsány shora, plyne, že provedení výkonu rozhodnutí (exekuce) tím, že poskytovatel platebních služeb (peněžní ústav) na základě exekučního příkazu vydaného soudem nebo jiným oprávněným orgánem odepíše vymáhanou pohledávku z účtu povinného (dlužníka) a vyplatí ji oprávněnému (věřiteli), není „právním jednáním povinného“ (dlužníka). Jde naopak o (s)plnění dluhu (závazku) dlužníka (povinného) vynucené státní mocí proto, že dlužník žádnou vůli dluh splnit neprojevuje, nebo dokonce projevuje vůli opačnou (dluh neuhradit). Právní posouzení věci odvolacím soudem je tudíž v dotčeném ohledu správné (a neodporuje ani ustálené rozhodovací praxi Nejvyššího soudu).

K otázce č. 2 (K opomenutí dlužníka)

43. Závěr formulovaný v předchozím odstavci činí bezpředmětnou odpověď na otázku č. 2. Není-li provedení výkonu rozhodnutí (exekuce) tím, že poskytovatel platebních služeb (peněžní ústav) na základě exekučního příkazu vydaného soudem nebo jiným oprávněným orgánem odepíše vymáhanou pohledávku z účtu povinného (dlužníka) a vyplatí ji oprávněnému (věřiteli) „právním jednáním povinného“ (dlužníka), pak nejde (nemůže jít) ani o takové právní jednání dlužníka, jež má podobu opomenutí.

44. Jen pro úplnost Nejvyšší soud v daných souvislostech poukazuje na to, že dovolací námitky k otázce č. 2 neobstojí ani v rovině své vlastní argumentace. Má-li neúčinné právní jednání dlužníka spočívat v „opomenutí“ dlužníka konat, jež vedlo k daňové exekuci, pak je otázkou, jakým „konáním“ by dlužník daňové exekuci zabránil. Logickou odpovědí je, že vynucení úhrady daňovou exekucí by dlužník předešel jen tím, že by dluh na daních uhradil dobrovolně. Pak by ovšem neúčinným právním jednáním dlužníka byla (mohla být) právě ona dobrovolná úhrada splatného dluhu. Napadat „opomenutí“ dlužníka v podobě tvrzené dovolatelem tedy žádný smysl nemá.

45. Jelikož dovolateli se prostřednictvím uplatněného dovolacího důvodu nepodařilo zpochybnit správnost napadeného rozhodnutí, Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání ( věta první ), dovolání zamítl ( ).

46. Výrok o nákladech dovolacího řízení se opírá o ustanovení , a , když dovolání žalobce bylo zamítnuto a u žalovaného nebyly zjištěny žádné prokazatelné náklady dovolacího řízení.

P o u č e n í: Toto rozhodnutí se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; účastníkům incidenčního sporu se však doručuje i zvláštním způsobem.

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 25. dubna 2023

JUDr. Zdeněk Krčmář

předseda senátu