Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

29 ICdo 84/2016-210

MSPH 60 INS 29920/2013160 ICm 4511/201429 ICdo 84/2016-210

ČESKÁ REPUBLIKAROZSUDEKJMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a Mgr. Milana Poláška v právní věci žalobce Zrůstek a partneři v. o. s., se sídlem v Praze 5, Arbesovo náměstí 257/7, PSČ 150 00, identifikační číslo osoby 25 58 96 44, jako insolvenčního správce dlužníka FILIP Media,a. s., proti žalovanému SPGroup a. s., se sídlem v Praze 1, Masarykovo nábřeží 235/28, PSČ 110 00, identifikační číslo osoby 63 07 85 71, zastoupenému Mgr. Davidem Belhou, advokátem, se sídlem v Praze 2, náměstí Jiřího z Poděbrad 1382/2, PSČ 120 00, o určení neúčinnosti právního úkonu, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. , jako incidenční spor v insolvenční věci dlužníka FILIP Media, a. s., se sídlem v Praze 5, Janáčkovo nábřeží 1153/13, PSČ 150 00, identifikační číslo osoby 27 18 72 33, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. , o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 21. dubna 2016, č. j. 160 ICm 4511/2014, -147 ( ), takto:I. Dovolání se zamítá.II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 4.114,- Kč, do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.

Odůvodnění:

Městský soud v Praze (dále jen „insolvenční soud“) rozsudkem ze dne 18. srpna 2015, č. j. 160 ICm 4511/2014-106, určil, že právní úkon dlužníka spočívající v zaplacení částky 5.000.000,- Kč žalovanému dne 28. února 2013 je neúčinný a žalovaný je povinen zaplatit žalobci částku 5.000.000,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku (výroky I. a II.); žalobu o zaplacení úroků z prodlení „ve výši dle “ z částky 5.000.000,- Kč od 1. března 2013 do zaplacení zamítl (výrok III.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení účastníků a o poplatkové povinnosti žalovaného (výroky IV. a V.).

Vrchní soud v Praze k odvolání obou účastníků rozsudkem ze dne 21. dubna 2016, č. j. 160 ICm 4511/2014, -147 ( ), potvrdil rozsudek insolvenčního soudu (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý výrok).

Odvolací soud (ve shodě se soudem insolvenčním) vyšel z toho, že:

1) Dne 1. prosince 2004 uzavřeli dlužník (FILIP Media, a. s.) a žalovaný (SPGroup a. s.) smlouvu o řízení, kterou dlužník svěřil žalovanému své řízení v úseku ředitele, a žalovaný se zavázal převzít řízení dlužníka a zabezpečovat veškeré úkoly vyplývající ze stanov, usnesení valné hromady a představenstva společnosti, a dalších závazných předpisů a vnitřních předpisů dlužníka. Smluvní strany se dohodly na odměně žalovaného, jejíž výše byla následně měněna dodatky ke smlouvě, přičemž dodatkem č. 4 smluvní strany sjednaly odměnu žalovaného ve výši 150.000,- Kč měsíčně počínaje 1. červnem 2007. Žalovanému v souladu se smlouvou vznikl nárok na zaplacení odměny, včetně daně z přidané hodnoty za měsíce prosinec 2008 až březen 2011.

2) Dne 31. prosince 2009 vyzval žalovaný dlužníka k úhradě částky 2.168,70 Kč (z titulu nákladů za poskytnutí služeb personální inzerce); dne 31. května 2010 ho vyzval k zaplacení částky 144.000,- Kč (z titulu nákladů na výběrové řízení provedené pro dlužníka).

3) Dne 1. prosince 2007 uzavřeli dlužník a žalovaný smlouvu o revolvingovém úvěru, podle které se žalovaný zavázal poskytnout dlužníku úvěr až do částky 50 miliónů Kč a dlužník se zavázal vrátit úvěr spolu s úroky nejpozději do 31. prosince 2013. Dlužník úvěr čerpal průběžně od 18. února 2008 do 1. února 2013.

4) Dne 12. prosince 2012 se konala valná hromada dlužníka, která projednala zřízení „kapitálového fondu“ v částce 50 miliónů Kč k vytvoření vlastního kapitálu dlužníka, s tím, že kapitálový fond bude vytvořen příplatky akcionářů ve formě peněžitých plnění mimo základní kapitál dlužníka. Dlužník se zřízením kapitálového fondu vyslovil souhlas.

5) Majoritním akcionářem dlužníka (s podílem 90 %) je žalovaný, minoritním akcionářem (s podílem 10 %) je A. K. (dále jen „A. K.“).

6) Dne 15. prosince 2012 uzavřeli dlužník a A. K. smlouvu o vkladu, podle níž se jmenovaný zavázal uhradit ve prospěch kapitálového fondu dlužníka příplatek ve formě peněžitého plnění ve výši 5.000.000,- Kč; A. K. splnil svůj závazek dne 28. února 2013. Téhož dne dlužník uvedenou částku uhradil žalovanému (viz výpis z účtu dlužníka č. 3/2013).

7) Ke dni 28. února 2013 měl dlužník závazky vůči věřitelům, které byly po splatnosti více než 3 měsíce; šlo o pohledávky, jejichž celková výše činila zhruba 14.000.000,- Kč; pohledávky věřitelé přihlásili do insolvenčního řízení a tyto byly zjištěny co do pravosti i výše (nebyly popřeny dlužníkem ani žádným z věřitelů).

8) Usnesením ze dne 19. prosince 2013, č. j. -16, insolvenční soud zjistil úpadek dlužníka a insolvenční správkyní ustanovil Mgr. Karolínu Černou (dále jen „původní žalobkyně“); účinky rozhodnutí o úpadku nastaly dne 19. prosince 2013 v 11.30 hod.

9) Žalobu na určení neúčinnosti právního úkonu dlužníka podala původní žalobkyně u insolvenčního soudu dne 18. prosince 2014. Petit žaloby formulovala tak, že se určuje, že právní úkon dlužníka, na jehož podkladě dlužník žalované uhradil částku 5.000.000,- Kč, je neúčinný. Z obsahu spisu dále vyplývá, že insolvenční soud u jednání dne 21. května 2015 (srov. protokol o jednání č. l. 46-48) původní žalobkyni s odkazem na ustanovení , (dále jen „ “), poučil, aby odstranila neurčitost žaloby, jde-li o konkretizaci právního úkonu dlužníka, jemuž odporuje; žalobkyně v reakci na toto poučení uvedla, že se domáhá určení neúčinnosti právního úkonu dlužníka, který spočívá v zaplacení částky 5.000.000,- Kč žalovanému dne 28. února 2013.

Na tomto základě odvolací soud – odkazuje na ustanovení a a na ustanovení , a 2 a odst. 5 písm. b) , o úpadku a způsobech jeho řešení ( ) – dospěl k závěrům, podle nichž:

a) I když je soud ve sporném řízení vázán žalobním návrhem, neznamená to, že je vázán doslovně i jeho jazykovým vyjádřením a jeho formulací, nýbrž pouze to, že nemůže překročit návrhy účastníků a přisoudit něco jiného nebo víc, než čeho se domáhají. V poměrech dané věci původní žalobkyně nezměnila žalobu, nýbrž pouze upřesnila formulaci žalobního návrhu; žaloba podaná původní žalobkyní u insolvenčního soudu dne 18. prosince 2014 je tak včasná.

b) Odporovat lze i právnímu úkonu dlužníka – převodu peněžních prostředků z účtu dlužníka, kterým dlužník plní dluh (peněžitý závazek) svému věřiteli; potud poukázal na závěry formulované Nejvyšším soudem v rozsudku sp. zn. (jde o rozsudek ze dne 27. února 2014, uveřejněný pod číslem 60/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek – dále jen „R 60/2014“).

c) Žalovaný a dlužník tvoří koncern.

d) Žalovaný nevyvrátil právní domněnku úpadku dlužníka ke dni 28. února 2013; krom tvrzení, podle něhož dlužníku poskytl revolvingový úvěr, ze kterého mohl dlužník čerpat finanční prostředky v únoru 2013, totiž nepředložil žádné relevantní důkazy a navíc jeho tvrzení vyvrací údaje uvedené v jeho přihlášce pohledávek do insolvenčního řízení, dle které žalovaný přihlásil pohledávku z úvěru ve výši 7.577.006,78 Kč, splatnou k 31. prosinci 2013 a sám uvedl, že k danému datu dlužník dlužil na poskytnutém úvěru 45.000.000,- Kč a „tento dluh zanikl pouze v důsledku jednostranného zápočtu provedeného žalovaným proti povinnosti vložit do kapitálového fondu dlužníka stejnou částku“.

e) K 28. únoru 2013 byl dlužník ve stavu úpadku, když podle přihlášek pohledávek věřitelů do insolvenčního řízení a výsledku přezkumného jednání k danému datu měli přihlášení věřitelé vůči dlužníku pohledávky více než 3 měsíce po splatnosti v součtu asi 14 miliónů Kč. Podle soupisu majetkové podstaty majetek podstaty tvoří automobil v ceně 200.000,- Kč, movité věci v ceně asi 240.000,- Kč, nehmotný majetek v ceně 247.000,- Kč a pohledávky za věřiteli v celkové výši zhruba kolem 6.200.000,- Kč.

V době sporného plnění žalovanému tak dlužník – pokračoval odvolací soud − neměl dostatek majetku, z něhož by mohl uspokojit všechny věřitele, a to alespoň ve stejném rozsahu, v jakém uspokojil žalovaného. Skutečnost, že poskytnutým plněním žalovanému se snížila o 5.000.000,- Kč pasiva majetku dlužníka, nelze považovat za přiměřený majetkový prospěch, kterého by se snad tímto úkonem dlužníku dostalo, neboť v důsledku tohoto plnění se nijak nezvýšila aktiva dlužníka, tedy se nezvýšil jeho majetek, který může být použit k uspokojení ostatních věřitelů. Pohledávky žalovaného tak byly uspokojeny ve větším rozsahu, než by se tak stalo v konkursu, a to právě na úkor ostatních věřitelů.

Přitom dotčený právní úkon dlužníka nelze považovat ani za úkon učiněný za podmínek obvyklých v obchodním styku, když ustanovení nedopadá na úkon učiněný dlužníkem ve prospěch osoby blízké nebo osoby, která s dlužníkem tvoří koncern; je tak nerozhodné, zda žalovaný mohl poznat, že dlužník je v době sporného plnění v úpadku, i když „je zjevné, že ze strany žalovaného jde o tvrzení ryze účelové, neboť nelze připustit argumentaci, že většinový vlastník obchodní společnosti nezná stav jejího majetku a výši jejích dluhů“.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, které má za přípustné podle ustanovení , a to k řešení otázek zčásti v rozhodovací praxi dovolacího soudu nezodpovězených a zčásti vyřešených v rozporu s judikaturou dovolacího soudu v dovolání citovanou.

Potud dovolatel namítá, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném posouzení věci, když odvolací soud chybně:

1) Posoudil úkon původní žalobkyně na jednání dne 21. května 2015 jako upřesnění žaloby ve smyslu ustanovení , namísto změny žaloby ve smyslu ustanovení ; z toho plyne nesprávný závěr ohledně včasnosti žaloby podle ustanovení .

2) Považoval v incidenčním sporu za zjištěné pohledávky (v insolvenčním řízení dlužníka) jen na základě dokazování jejich přihláškami a seznamem přihlášených pohledávek, aniž by jejich existenci prokazoval a případně se vypořádal s tvrzeními a důkazy vyvracejícími jejich vznik a trvání. Podle názoru dovolatele má přitom zjištění pohledávky význam pouze pro insolvenční řízení a závěr o úpadku dlužníka v únoru 2013 nelze dovozovat ze skutečností, které nastaly až později (konkurs na majetek dlužnice byl prohlášen až 6. března 2014).

3) Vyhodnotil, že dlužník a žalovaný tvoří koncern, když pominul, že ve smyslu ustanovení , obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“), skutečnost, že žalovaný byl většinovým akcionářem dlužníka, založila (jen) vyvratitelnou domněnku koncernu. Odvolací soud „k této domněnce přistoupil jako k podmínce nevyvratitelné“, nezhodnotil, zda se žalovanému povedlo domněnku vyvrátit a zejména pak nevyložil obsah pojmu „jednotné řízení“ a podmínky, které musí vztah mezi oběma osobami naplňovat, aby šlo o jednotné řízení v tzv. faktickém koncernu; následně vyšel z ustanovení a neaplikoval ustanovení .

4) Neposuzoval „celý souhrn právních jednání“, nýbrž jen „jednotlivý krok z kontextu vytržený“. Akcionáři dlužníka (žalovaný a A. K.) měli zájem dlužníku na přelomu let 2012 a 2013 pomoci a zlepšit jeho finanční situaci a posílit jeho stabilitu. Za tím účelem se dohodli, že poskytnou dobrovolné příplatky dlužníku mimo základní kapitál v poměru své účasti na společnosti (žalovaný 90 % a A. K. 10 %), přičemž celkem mělo být dlužníku poskytnuto 50 miliónů Kč a o tyto částky měly být „poníženy“ závazky dlužníka vůči žalované. Žalovaný započetl pohledávku z revolvingového úvěru proti povinnosti na úhradě příplatku (v rozsahu částky 45 miliónů Kč) a půjčil A. K. finanční prostředky (5 miliónů Kč) na splacení jeho dobrovolného příplatku; i tyto prostředky měly být použity na úhradu pohledávek žalovaného za dlužníkem. Kdyby mezi akcionáři nebylo dohodnuto snížení závazků dlužníka tímto způsobem, nikdy by nedošlo k poskytnutí příplatku akcionáři, ani ke snížení revolvingového úvěru (dluhu z něho) o 45 miliónů Kč ani k půjčce A. K. ve výši 5 miliónů Kč a v konečném důsledku ani ke spornému právnímu úkonu dlužníka.

Dovolatel dále zdůrazňuje, že úhradou částky 5 miliónů Kč dosáhl uspokojení svých pohledávek, které měl k 28. únoru 2013, pouze ve výši 33,84 %, což je méně, než jakého uspokojení by podle stavu k témuž datu dosáhl v konkursu (dle propočtu dovolatele by šlo o uspokojení v rozsahu 41,31 %). Při tomto výpočtu dovolatel vycházel z toho, že ke dni 28. února 2013 měl majetek podstaty hodnotu 11.887.000,- Kč (automobil, movité věci, hmotný majetek a pohledávky + 5 miliónů Kč převedených A. K.) a závazky dlužníka k danému datu činily 28.772.787,78 Kč (14.000.000,- Kč vůči ostatním věřitelům a 14.772.787,78 Kč vůči žalovanému).

Konečně dovolatel snáší argumenty ohledně nepřezkoumatelnosti rozsudku insolvenčního soudu a nesprávného postupu odvolacího soudu, který nepřezkoumatelný rozsudek insolvenčního soudu nezrušil.

Proto požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu změnil a žalobu zamítl.

Původní žalobkyně považuje rozhodnutí odvolacího soudu za správné a dovolání za nedůvodné. S poukazem na skutkové okolnosti věci je přesvědčena o tom, že dlužník se žalovaným tvoří koncern, jakož i o tom, že žalovaný byl úhradou částky 5 miliónů Kč zvýhodněn na úkor ostatních věřitelů.

Dovolatel v replice k vyjádření původní žalobkyně setrval na argumentech obsažených v dovolání.

Rozhodné znění pro dovolací řízení (ve znění účinném do 29. září 2017) se podává z bodu 2., článku II, části první , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, , o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.

V průběhu dovolacího řízení insolvenční soud usnesením ze dne 5. prosince 2017, č. j. -87, odvolal původní žalobkyni z funkce insolvenční správkyně dlužníka a insolvenčním správcem ustanovil společnost Zrůstek a partneři v. o. s.; k této změně Nejvyšší soud přihlédl při označení žalobce v záhlaví tohoto rozhodnutí.

Dovolání žalovaného je přípustné podle ustanovení , a to k řešení otázek dovoláním otevřených a Nejvyšším soud dosud v daných souvislostech beze zbytku nezodpovězených.

Vzhledem k době, kdy dlužník uhradil (převodem z účtu) žalovanému částku 5.000.000,- Kč (28. února 2013), a vzhledem k datu zjištění úpadku dlužníka (19. prosince 2013) je pro posouzení, zda šlo vskutku o neúčinný právní úkon dlužníka, rozhodné ustanovení a násl. ve znění účinném do 31. prosince 2013. Vzhledem k tomu, že žalobu v dané věci podal žalobce dne 18. prosince 2014, je pro posouzení, jakým způsobem měl žalobce uplatnit neúčinnost právních úkonů dlužníka, rozhodné ustanovení a , ve znění účinném od 1. ledna 2014.

K tomu srov. např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. srpna 2018, sp. zn. .

Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.

Ke včasnosti žaloby.

Podle ustanovení neúčinnost dlužníkových právních úkonů, včetně těch, které tento zákon označuje za neúčinné a které dlužník učinil poté, co nastaly účinky spojené se zahájením insolvenčního řízení, se zakládá rozhodnutím insolvenčního soudu o žalobě insolvenčního správce, kterou bylo odporováno dlužníkovým právním úkonům (dále jen „ “), není-li dále stanoveno jinak.

Podle ustanovení odporovat právním úkonům dlužníka může v insolvenčním řízení pouze insolvenční správce, i když nejde o osobu s dispozičními oprávněními, a to odpůrčí žalobou podanou proti osobám, které mají povinnost vydat dlužníkovo plnění z neúčinných právních úkonů do majetkové podstaty. Jestliže v době zahájení insolvenčního řízení probíhá o téže věci řízení na základě odpůrčí žaloby jiné osoby, nelze v něm až do skončení insolvenčního řízení pokračovat (odstavec 1). Insolvenční správce může podat odpůrčí žalobu ve lhůtě 1 roku ode dne, kdy nastaly účinky rozhodnutí o úpadku. Nepodá-li ji v této lhůtě, odpůrčí nárok zanikne (odstavec 3). Dlužníkovo plnění z neúčinných právních úkonů náleží do majetkové podstaty právní mocí rozhodnutí, kterým bylo odpůrčí žalobě vyhověno. Tím není dotčeno právo insolvenčního správce v případě, že šlo o peněžité plnění nebo že má jít o peněžitou náhradu za poskytnuté plnění, požadovat odpůrčí žalobou vedle určení neúčinnosti dlužníkova právního úkonu i toto peněžité plnění nebo peněžitou náhradu plnění. Vylučovací žaloba není přípustná (odstavec 4).

Nejvyšší soud v prvé řadě zdůrazňuje, že žaloba musí obsahovat − jak plyne z ustanovení věty druhé – (mimo jiné) též vylíčení rozhodujících skutečností a musí z ní být patrno, čeho se žalobce domáhá.

Rozhodujícími skutečnostmi se rozumí údaje, které jsou zcela nutné k tomu, aby bylo jasné, o čem a na jakém podkladě má soud rozhodnout. Žalobce musí v žalobě uvést takové skutečnosti, jimiž vylíčí skutek (skutkový děj), na jehož základě uplatňuje (v žalobním petitu) svůj nárok, a to v takovém rozsahu a v takové kvalitě, které umožňují jeho jednoznačnou individualizaci (aby jej nebylo možné zaměnit s jiným skutkem) [srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. května 1996 sp. zn. , uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 1, ročník 1998, pod číslem 4]. Vylíčením rozhodujících skutečností se vymezuje předmět řízení po skutkové stránce.

Údaj o tom, čeho se žalobce domáhá (žalobní petit), musí být v žalobě vyjádřen způsobem, který nevzbuzuje pochybnosti o tom, jak mají být vymezena práva a jim odpovídající povinnosti účastníků. Je tomu tak zejména proto, že soud v občanském soudním řízení, které je ovládáno dispoziční zásadou, je vázán žalobou a nemůže tedy přiznat jiná práva a uložit jiné povinnosti než jsou navrhovány, musí žalobní petit svým rozhodnutím zcela vyčerpat a nesmí jej překročit (k výjimkám z tohoto pravidla srov. ustanovení ).

Žalobní petit je nesprávný, jestliže vymezení práv a jim odpovídajících povinností v něm obsažené je nepřesné, neurčité nebo nesrozumitelné. Žalobní petit musí vycházet z vylíčených rozhodných skutečností; v případě, že nevychází z těchto skutečností, ale z jiných v žalobě neuvedených okolností a kdy proto nelze dovodit, na základě čeho má soud o žalobním petitu rozhodnout, je žalobní petit rovněž nesprávný, i když je sám o sobě přesný, určitý a srozumitelný. Nesprávný je též takový žalobní petit, v němž došlo k chybám v psaní nebo v počtech anebo k jiným zřejmým nesprávnostem (srov. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. června 2001, sp. zn. ). Vadný je i takový petit žaloby, který je v rozporu s vylíčením rozhodných skutečností obsaženým v žalobě (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. října 2000, sp. zn. , a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. října 2004, sp. zn. ).

Došlo-li k opravě nebo doplnění nesprávné nebo neúplné žaloby, platí, že žaloba byla bez vad již od počátku (tj. ode dne, kdy byla podána u soudu).

Zůstávají-li účinky žaloby, včetně stavení běhu promlčecí doby, zachovány i tehdy, trpí-li původní žaloba vadami, které brání pokračování řízení, jestliže žalobce tyto vady odstraní (ať už sám či z podnětu soudu – srov. ), platí tím spíše, že (hmotně právní i procesně právní) účinky žaloby zůstávají zachovány i tehdy, je-li žaloba projednatelná, ačkoli neobsahuje všechny pro rozhodnutí věci významné skutečnosti, a žalobce uvede rozhodné skutečnosti v průběhu řízení [ ].

K tomu viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. března 2015, sp. zn. .

Konečně v rozsudku ze dne 28. února 2018, sen. zn. , Nejvyšší soud při výkladu ustanovení a násl. (ve znění účinném od 1. ledna 2014) uzavřel, že i pro odpůrčí žalobu podle platí, že pro posouzení rozsahu vázanosti žalobou je určující vylíčení skutkových okolností a žalobní návrh, přičemž je třeba vždy posuzovat celou žalobu podle jejího obsahu. Naopak není rozhodné, jak věc po právní stránce posoudí (v žalobě) žalobce. podle a násl. směřující proti právnímu úkonu spočívajícímu v peněžitém plnění musí oproti běžné žalobě na zaplacení peněžitého plnění obsahovat kromě skutkových okolností ohledně platby, též další tvrzení podle dikce , jako jsou např. tvrzení o úpadku dlužníka v okamžiku provedení napadeného úkonu a tvrzení o skutečnostech, pro které má žalobce předmětný právní úkon za neúčinný.

V poměrech projednávané věci – jak správně uvedl již odvolací soud – podala původní žalobkyně žalobu o určení neúčinnosti právního úkonu dlužníka dne 18. prosince 2014; petit žaloby formulovala tak, že se určuje, že „právní úkon dlužníka, na jehož podkladě dlužník žalovanému uhradil částku 5.000.000,- Kč, je neúčinným právním úkonem“. Insolvenční soud u jednání dne 21. května 2015 původní žalobkyni poučil podle ustanovení , aby odstranila neurčitost žaloby, jde-li o označení právního úkonu dlužníka, kterému odporuje. Na základě zmíněného poučení původní žalobkyně opravila neurčitost žaloby tak, že „odporovatelným právním úkonem dlužníka je zaplacení částky 5 mil. Kč žalovanému dne 28. února 2013“.

Za stavu, kdy původní žaloba neobsahovala určité vymezení odporovatelného právního úkonu dlužníka, přičemž zmíněnou vadu původní žalobkyně odstranila po poučení insolvenčním soudem u jednání dne 21. května 2015, a kdy i pro poměry odpůrčí žaloby podle ustanovení platí, že žalobu, včetně jejího „doplnění“ (ve smyslu odstranění vad) je nutno posuzovat jako celek, nemá ani Nejvyšší soud žádné pochybnosti o tom, že účinky žaloby nastaly již ke dni 18. prosince 2014; žaloba tak je – vzhledem ke zjištění úpadku dlužníka dne 19. prosince 2013 – včasná ( ).

K povaze právního úkonu dlužníka a (dalším) předpokladům jeho neúčinnosti.

Podle ustanovení (ve znění účinném do 31. prosince 2013) zvýhodňujícím právním úkonem se rozumí právní úkon, v jehož důsledku se některému věřiteli dostane na úkor ostatních věřitelů vyššího uspokojení, než jaké by mu jinak náleželo v konkursu (odstavec 1). Zvýhodňujícím právním úkonem se rozumí pouze právní úkon, který dlužník učinil v době, kdy byl v úpadku, nebo právní úkon, který vedl k dlužníkovu úpadku. Má se za to, že zvýhodňující právní úkon učiněný ve prospěch osoby dlužníku blízké nebo osoby, která tvoří s dlužníkem koncern, je úkonem, který dlužník učinil v době, kdy byl v úpadku (odstavec 2). Zvýhodňujícími právními úkony jsou zejména úkony, kterými dlužník a) splnil dluh dříve, než se stal splatným, b) dohodl změnu nebo nahrazení závazku ve svůj neprospěch, c) prominul svému dlužníku splnění dluhu nebo jinak dohodl anebo umožnil zánik či nesplnění svého práva, d) poskytl svůj majetek k zajištění již existujícího závazku, ledaže jde o vznik zajištění v důsledku změn vnitřního obsahu zastavené věci hromadné (odstavec 3). Zvýhodňujícímu právnímu úkonu lze odporovat, byl-li učiněn v posledních 3 letech před zahájením insolvenčního řízení ve prospěch osoby dlužníku blízké nebo osoby, která tvoří s dlužníkem koncern, anebo v době 1 roku před zahájením insolvenčního řízení ve prospěch jiné osoby (odstavec 4). Zvýhodňujícím právním úkonem není a) zřízení zajištění závazku dlužníka, obdržel-li za ně dlužník současně přiměřenou protihodnotu, b) právní úkon učiněný za podmínek obvyklých v obchodním styku, na základě kterého dlužník obdržel přiměřené protiplnění nebo jiný přiměřený majetkový prospěch, a to za předpokladu, že nešlo o úkon učiněný ve prospěch osoby dlužníkovi blízké nebo osoby, která tvoří s dlužníkem koncern, a že osoba, v jejíž prospěch byl úkon učiněn, nemohla ani při náležité pečlivosti poznat, že dlužník je v úpadku, nebo že by tento úkon mohl vést k úpadku dlužníka, c) právní úkon, který dlužník učinil za trvání moratoria nebo po zahájení insolvenčního řízení za podmínek stanovených tímto zákonem (odstavec 5).

Nejvyšší soud v daných souvislostech předesílá, že jeho judikatura je jednotná v závěrech, podle nichž:

1) Posouzení žalobou uplatněného a soudy přiznaného nároku (jako celku) coby nároku vzešlého z neúčinného právního úkonu dlužníka nepřekáží, že žalobce se žalobou domáhal jak vyslovení neúčinnosti jím označeného právního úkonu, tak (současně) zaplacení částky, jež v důsledku takového úkonu ušla (podle žaloby měla ujít) z majetku (majetkové podstaty) dlužníka. Potud jsou i pro poměry insolvenčního řízení vedeného podle beze zbytku využitelné závěry, jež Nejvyšší soud formuloval k odpůrčí žalobě podle , o konkursu a vyrovnání, v usnesení velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. února 2011, sp. zn. , uveřejněném pod číslem 68/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. Srov. též např. R 60/2014.

2) Projev vůle, jímž dlužník plní dluh (peněžitý závazek) svému věřiteli, je právním úkonem, jelikož jde o projev vůle směřující k zániku povinnosti splnit dluh (závazek). Ponechají-li se stranou právní úkony, které dlužník učinil poté, co nastaly účinky spojené se zahájením insolvenčního řízení, v rozporu s ustanovením a , lze podle ustanovení až odporovat jen těm právním úkonům dlužníka, jež jsou taxativně vypočteny v ustanoveních až .

Neúčinným právním úkonem může být také plnění na již splatný dluh. Prospěch, který se věřiteli dostane v důsledku takového zvýhodňujícího právního úkonu dlužníka, totiž nespočívá v tom, že věřitel dostane od dlužníka více, než by mu náleželo (nebýt úpadkové situace dlužníka), ale že je poskytnutým plněním zvýhodněn proti jiným věřitelům (kteří by měli v konkursu pro účely poměrného uspokojení z nedostatečného majetku dlužníka stejné postavení jako věřitel, jehož pohledávku se dlužník rozhodl takto uspokojit). Právě selektivnímu uspokojování jednoho věřitele v neprospěch ostatních věřitelů má institut neúčinnosti zvýhodňujících právních úkonů zabránit. Zásada par conditio creditorum (pari passu) neboli poměrného uspokojování nároků věřitelů (nezajištěných věřitelů) je jednou z hlavních zásad insolvenčního řízení, jež je modifikována zvláštními nároky některých věřitelů (srov. zejména a ). Podstatou neúčinnosti právních úkonů podle je především zajištění ochrany věřitelů před právními úkony dlužníka, které v konečném důsledku krátí věřitele. Je rozhodující, zda dlužník dluh uhradil způsobem (v rozsahu), v jehož důsledku se věřiteli dostalo na úkor ostatních věřitelů vyššího uspokojení, než jaké by mu jinak náleželo v konkursu (dle ), čímž věřitele zvýhodnil oproti jiným věřitelům.

Srov. např. R 60/2014, jakož i rozsudky ze dne 31. října 2016, sp. zn. a ze dne 27. března 2018, sp. zn. .

3) Nevyvrátí-li dlužník v průběhu insolvenčního řízení o insolvenčním návrhu věřitele některou z domněnek uvedených v , je tím ve smyslu osvědčena dlužníkova neschopnost platit své splatné závazky, nikoliv však existence „více věřitelů“ dlužníka ve smyslu ani existence peněžitých závazků těchto věřitelů „po dobu delší 30 dnů po lhůtě splatnosti“ ve smyslu [usnesení ze dne 26. října 2010, sen. zn. , uveřejněné pod číslem 51/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 51/2011“), usnesení ze dne 12. prosince 2013, sen. zn. , uveřejněné pod číslem 45/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 45/2014“)].

4) To, že je dána (v insolvenčním řízení osvědčena nebo prokázána) některá ze skutkových podstat popsaných v , zakládající vyvratitelnou domněnku dlužníkovy neschopnosti platit své splatné závazky, vede jen k tomu, že na dlužníka (po dobu, po kterou domněnka trvá) přechází povinnost tvrzení a důkazní povinnost ohledně skutečnosti, že k úhradě svých splatných závazků schopen je. Dlužník vyvrátí domněnku své platební neschopnosti ve smyslu , jakmile v insolvenčním řízení osvědčí nebo prokáže schopnost uhradit všechny splatné závazky těch věřitelů, jež má insolvenční soud pro účely rozhodnutí o věřitelském insolvenčním návrhu za osvědčené (doložené) [usnesení ze dne 1. března 2012, sen. zn. , uveřejněné pod číslem 83/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 83/2012“), R 45/2014].

5) Není-li dlužník schopen využít pohledávky, které má za svými dlužníky k úhradě svých závazků, nepřihlíží se při úvaze o tom, zda dlužník je ve smyslu ustanovení a 2 v úpadku ve formě platební neschopnosti, ani k výši těchto pohledávek [usnesení ze dne 2. prosince 2010, sen. zn. , uveřejněné pod číslem 80/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 80/2011“), R 45/2014]. Takto formulovaný závěr má zcela zjevně obecnou platnost i ve vazbě na jiný majetek dlužníka, jenž by měl či mohl být použit k uhrazení pohledávek dlužníkových věřitelů [usnesení ze dne 31. srpna 2011, sen. zn. , usnesení ze dne 30. listopadu 2011, sen. zn. , uveřejněné pod číslem 43/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 43/2012“), R 83/2012, R 45/2014].

6) Schopnost dlužníka uhradit splatné závazky se posuzuje nejen podle výše částek, s nimiž dlužník aktuálně disponuje (hotovost nebo zůstatek na bankovním účtu dlužníka), ale také podle jiného majetku dlužníka (movitých a nemovitých věcí, pohledávek a jiných majetkových hodnot). Teprve tehdy, není-li dlužník schopen využít k úhradě v insolvenčním řízení osvědčených splatných závazků ani tento svůj jiný majetek (např. pro omezení dispozic s tímto majetkem nebo pro jeho obtížnou zpeněžitelnost či dobytnost), nepřihlíží se k němu při úvaze o tom, zda je dlužník v platební neschopnosti ve smyslu ustanovení a 2 (R 80/2011, usnesení ze dne 26. června 2012, sen. zn. , R 43/2012 a R 45/2014).

7) Rozhodne-li insolvenční soud o úpadku dlužníka na základě vyvratitelné domněnky o neschopnosti dlužníka platit své peněžité závazky ( ), platí tato vyvratitelná domněnka i v dalších případech, kdy váže vznik případných práv a povinností na stav úpadku dlužníka. Tak je tomu např. jde-li o odpovědnost za škodu nebo jinou újmu vzniklou porušením povinnosti podat insolvenční návrh ( a ) nebo o neúčinnost právních úkonů bez přiměřeného protiplnění ( ), popř. o neúčinnost zvýhodňujících právních úkonů ( ). Srov. rozsudek ze dne 29. dubna 2014, sen. zn. , uveřejněný pod číslem 113/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.

8) Dlužník vyvrátí domněnku své platební neschopnosti ve smyslu , jakmile v insolvenčním řízení osvědčí nebo prokáže schopnost uhradit všechny splatné závazky těch věřitelů, jež má insolvenční soud pro účely rozhodnutí o věřitelském insolvenčním návrhu za osvědčené (R 83/2012).

9) Insolvenční soud při výkonu dohlédací činnosti [ a ] není oprávněn uložit insolvenčnímu správci, jaký postoj má zaujmout k přihlášeným pohledávkám (viz usnesení ze dne 28. listopadu 2013, sen. zn. , uveřejněné pod číslem 34/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek); přitom ustanovení umožňuje popřít věřitelem přihlášenou pohledávku (byť jen s účinky předvídanými ustanovením ) i dlužníku. Viz usnesení ze dne 26. srpna 2015, sen. zn. , uveřejněné pod číslem 58/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.

Za stavu, kdy insolvenční soud (usnesením ze dne 19. prosince 2013) zjistil úpadek dlužníka na základě vyvratitelné domněnky neschopnosti dlužníka plnit své peněžité závazky určené ustanovením , přičemž ke dni 28. února 2013 měl dlužník závazky vůči více věřitelům, které byly po splatnosti déle než 3 měsíce, ve výši „zhruba“ 14 miliónů Kč, a které žádný z věřitelů (tj. ani žalovaná) ani dlužník nepopřeli, shledává Nejvyšší soud závěr o existenci, výši a splatnosti těchto pohledávek správným. Výhrada dovolatele, podle níž závěr o úpadku dlužníka nelze dovozovat ze skutečností, které nastaly až později (konkurs na majetek dlužníka byl prohlášen až 6. března 2014), je tak zjevně neopodstatněná. Argumentace žalovaného obsažená v dovolání pak není způsobilá vyvrátit domněnku neschopnosti dlužníka zaplatit splatné pohledávky (viz judikatura Nejvyššího soudu citovaná shora).

Navíc nelze přehlédnout, že k (případnému) vyvrácení domněnky úpadku ve smyslu ustanovení se požaduje průkaz toho, že dlužník v době, kdy učinil odporovaný právní úkon, nebyl (objektivně vzato) ani v úpadku ve formě platební neschopnosti ani v úpadku ve formě předlužení. Viz důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. září 2018, sen. zn. ,

K otázce, zda dlužník a žalovaný tvořili k datu 28. února 2013 koncern.

Podle ustanovení § 66a obch. zák. společník, který má většinu hlasů plynoucích z účasti ve společnosti, je většinovým společníkem a společnost, ve které tuto většinu má, je společností s většinovým společníkem. Hlasy plynoucí z účasti společníka ve veřejné obchodní společnosti, komanditní společnosti a společnosti s ručením omezeným jsou hlasy spojené s jeho podílem ve společnosti. U akciové společnosti se počítají do hlasů plynoucích z účasti akcionáře ve společnosti hlasy příslušející k jeho akciím s hlasovacími právy bez ohledu na to, zda již byly tyto akcie vydány. Prioritní akcie, se kterými není spojeno hlasovací právo, se považují pro účely tohoto ustanovení za akcie bez hlasovacích práv i v případech, kdy podle zákona hlasovací právo dočasně nabývají. Do celkového počtu hlasů plynoucích z účasti ve společnosti se nezapočítávají hlasy z vlastních podílů nebo akcií v majetku společnosti nebo jí ovládané osoby ani z podílů nebo akcií, které drží určitá osoba svým jménem na účet společnosti nebo osoby ovládané společností (odstavec 1). Ovládající osobou je osoba, která fakticky nebo právně vykonává přímo nebo nepřímo rozhodující vliv na řízení nebo provozování podniku jiné osoby (dále jen „ovládaná osoba“). Je-li ovládající osobou společnost, jde o společnost mateřskou a společnost jí ovládaná je společností dceřinou. Nepřímým vlivem se rozumí vliv vykonávaný prostřednictvím jiné osoby či jiných osob (odstavec 2). Ovládající osobou je vždy osoba, která a) je většinovým společníkem; to neplatí, jestliže je ovládající osoba určena podle ustanovení písmene b), b) disponuje většinou hlasovacích práv na základě dohody uzavřené s jiným společníkem nebo společníky, nebo c) může prosadit jmenování nebo volbu nebo odvolání většiny osob, které jsou statutárním orgánem nebo jeho členem, anebo většiny osob, které jsou členy dozorčího orgánu právnické osoby, jejímž je společníkem (odstavec 3). Osoby jednající ve shodě, které společně disponují většinou hlasovacích práv na určité osobě, jsou vždy ovládajícími osobami (odstavec 4). Jestliže jsou jedna nebo více osob podrobeny jednotnému řízení (dále jen „řízená osoba“) jinou osobou (dále jen „řídící osoba“), tvoří tyto osoby s řídící osobou koncern (holding) a jejich podniky včetně podniku řídící osoby jsou koncernovými podniky. Není-li prokázán opak, má se za to, že ovládající osoba a osoby jí ovládané tvoří koncern. Jednotnému řízení lze podrobit osoby i smlouvou (dále jen „ovládací smlouva“). Ovládací smlouvu lze uzavřít i ve vztazích mezi ovládající osobou a jí ovládanými osobami. Osoba, jež je řídící osobou na základě ovládací smlouvy, je vždy ovládající osobou; ustanovení odstavce 3 se v tomto případě nepoužije (odstavec 7).

Vzhledem ke skutkovým poměrům dané věci nemá Nejvyšší soud (ve shodě s odvolacím soudem a účastníky řízení) žádné pochybnosti o tom, že dlužník je osobou ovládanou a žalovaný osobou ovládající; již z tohoto důvodu tak platí vyvratitelná domněnka, podle níž tvoří (faktický) koncern (srov. ustanovení § 66a odst. 7 obch. zák., jakož i důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. září 2013, sen. zn. , uveřejněného pod číslem 11/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Současně tyto osoby uzavřely (a to již dne 1. prosince 2004) smlouvu o řízení, kterou dlužník svěřil žalovanému své řízení v úseku ředitele, a žalovaný se zavázal převzít řízení dlužníka a zabezpečovat veškeré úkoly vyplývající ze stanov, usnesení valné hromady a představenstva společnosti, a dalších závazných předpisů a vnitřních předpisů dlužníka. Obsah posledně označené smlouvy existenci faktického koncernu (spíše) potvrzuje, než vyvrací.

Přitom obecně platí, že kladné řešení otázky, zda účastník řízení unesl důkazní břemeno, nemůže být založeno na pouhém popření skutečnosti, o které platí vyvratitelná domněnka ( ), tímto účastníkem. (srov. rozsudky ze dne 30. dubna 2002, sp. zn. a ze dne 7. května 2003, sp. zn. , uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 7, ročník 2002, pod číslem 127 a č. 7, ročník 2003, pod číslem 113).

Navíc, odvolací soud odůvodnil závěr ohledně nesplnění předpokladů pro užití ustanovení (vedle existence koncernu) i tím, že „nelze připustit argumentaci“, podle níž „většinový vlastník obchodní společnosti nezná stav jejího majetku a výši jejích dluhů“. S přihlédnutím ke skutkovým okolnostem dané věci (žalovaný byl majoritním akcionářem dlužníka – podíl 90 %, dlužník a žalovaný uzavřeli smlouvu o řízení, valná hromada dlužníka rozhodla o příplatcích akcionářů ve formě peněžitých plnění v částce 50 miliónů Kč a žalovaný a A. K. uzavřeli s dlužníkem smlouvy o vkladu „za účelem posílení finanční stability dlužníka, přičemž žalovaný povinnost zaplatit příplatek ve výši 45 miliónů Kč nesplnil, nýbrž proti této povinnosti započetl své pohledávky za dlužníkem) Nejvyšší soud nemá důvod se zmíněným závěrem polemizovat a shledává jej správným.

Vzhledem k výše uvedenému zjevně neobstojí ani námitka, že soudy nižších stupňů neposuzovaly „celý souhrn právních jednání“, nýbrž jen „jednotlivý krok z kontextu vytržený“. Naopak, ze skutkových zjištění (ve vazbě na obsah spisu) je evidentní, že odvolací soud hodnotil věc komplexně, přičemž správně akcentoval okolnost, že částku 5 miliónů Kč podle smlouvy o (dobrovolném) vkladu uhradil dlužníku jeho menšinový akcionář (A. K.) a dlužník, ač ve stavu úpadku, téhož dne uvedenou částku zaplatil žalovanému na úhradu na svých závazků, čímž žalovaného zvýhodnil oproti jiným věřitelům.

Konečně Nejvyšší soud nemá za opodstatněnou ani námitku žalovaného, podle níž zaplacením částky 5 miliónů Kč dosáhl uspokojení svých pohledávek v menším rozsahu, než by k datu 28. února 2013 dosáhl v konkursu, když je zjevné, že na rozdíl od případného (poměrného) uspokojení pohledávek věřitelů v konkursu (tj. od použití částky 5 miliónů Kč k poměrnému uspokojení pohledávek věřitelů) obdržel zmíněné plnění jen žalovaný.

Závěrem Nejvyšší soud dodává, že na rozdíl od dovolatele nemá rozhodnutí insolvenčního soudu ani odvolacího soudu za nepřezkoumatelná (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. června 2013, sp. zn. , uveřejněný pod číslem 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Jelikož právní posouzení věci, na němž rozhodnutí odvolacího soudu spočívá a které bylo dovoláním zpochybněno, je správné, Nejvyšší soud – při absenci vad, k jejichž existenci u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti ( ) – dovolání jako nedůvodné zamítl [ ].

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení , a , když dovolání žalovaného Nejvyšší soud zamítl a žalobci vzniklo právo na náhradu účelně vynaložených nákladů dovolacího řízení.

Ty v dané věci sestávají z odměny advokáta za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání ze dne 31. srpna 2016) podle ustanovení , o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátního tarifu), ve znění pozdějších předpisů.

Incidenční spor o určení neúčinnosti právního úkonu, je sporem ve věci rozhodované v insolvenčním řízení ve smyslu ustanovení § 9 odst. 4 písm. c) advokátního tarifu, u kterého se považuje za tarifní hodnotu částka 50.000,- Kč. Tomu odpovídá (dle bodu 5. advokátního tarifu) mimosoudní odměna ve výši 3.100,- Kč. Spolu s náhradou hotových výdajů podle ustanovení advokátního tarifu ve výši 300,- Kč a s připočtením náhrady za 21% daň z přidané hodnoty ( ) činí celkem náhrada nákladů dovolacího řízení 4.114,- Kč.

Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; účastníkům incidenčního sporu se však doručuje i zvláštním způsobem.

Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

Nesplní-li povinný, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný domáhat výkonu rozhodnutí.

V Brně dne 16. 10. 2018

JUDr. Petr Gemmel

předseda senátu