Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

28 Cdo 1299/2022

28 Cdo 1299/2022-659

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobců a) J. B., narozeného XY, bytem v XY, a b) J. V., narozené XY, bytem v XY, obou zastoupených Mgr. Jaroslavem Kadlecem, advokátem se sídlem v Praze 1, Opletalova 1417/25, proti žalované České republice – Státnímu pozemkovému úřadu, identifikační číslo osoby: 013 12 774, se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, zastoupené Mgr. Martinem Bělinou, advokátem se sídlem v Praze 8, Pobřežní 370/4, za účasti K. R., narozeného XY bytem XY, jako vedlejšího účastníka na straně žalované, zastoupeného JUDr. Petrem Šťovíčkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Malostranské náměstí 5/28, o uložení povinnosti uzavřít smlouvu o převodu pozemků, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. , o dovolání žalobců proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 24. 1. 2022, č. j. -641, takto:

O d ů v o d n ě n í :

1. Obvodní soud pro Prahu 5 rozsudkem ze dne 4. 5. 2021, č. j. -605, nahradil projev vůle žalované (převádějící) uzavřít s žalobci (nabyvateli) smlouvu (v tam uvedeném znění) o bezúplatném převodu pozemku parc. č. XY v katastrálním území XY(výrok I.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II.).

2. Podle soudem prvního stupně učiněného závěru jsou žalobci oprávněnými osobami ( , o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů), jimž vznikl nárok na poskytnutí náhradních zemědělských pozemků za původně vlastněné a odňaté pozemky, které nebylo možno vydat pro zákonem stanovenou překážku (dle ) a jenž navzdory snaze žalobců dosud nebyl uspokojen zákonem zásadně předpokládaným postupem – prostřednictvím veřejných nabídek náhradních pozemků ( ) – z důvodu liknavého a svévolného postupu žalované. Za daného stavu nelze po žalobcích spravedlivě požadovat další účast ve veřejných nabídkách a je namístě vyhovět žalobě o vydání konkrétního vhodného pozemku – parc. č. XY v k. ú. XY (dále jen „předmětný pozemek“ nebo jen „pozemek“), jenž je ve vlastnictví státu a správě Státního pozemkového úřadu, svou hodnotou nepřevyšuje výši neuspokojeného restitučního nároku žalobců a jeho převodu z vlastnictví státu nebrání žádná ze zákonem stanovených překážek a byl by tak do veřejné nabídky pozemků zařaditelný. Ačkoliv o vydání pozemku žalobcům za účelem vypořádání jejich nároku bylo již dříve rozhodováno v řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. , rozhodnutím v něm vydaným (rozsudek ze dne 26. 9. 2012, č. j. -159, ve spojení s jej potvrzujícím rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 5. 3. 2013, č. j. -193), jejich nárok ani částečně nezanikl, neboť v době rozhodování soudu pozemek již byl ve vlastnictví jiné oprávněné osoby (které byl vydán na základě rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 14. 12. 2012, č. j. -216, jenž nabyl právní moci dne 23. 1. 2013) a až po její smrti připadl (opětovně) jako odúmrť do vlastnictví státu.

3. K odvolání žalované a jí podporujícího vedlejšího účastníka Městský soud v Praze usnesením ze dne 24. 1. 2022, č. j. -641, rozsudek soudu prvního stupně zrušil a řízení zastavil (výrok I.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II.). Uzavřel, že projednání věci brání překážka věci pravomocně rozsouzené ( , , ve znění pozdějších předpisů – dále jen „ “) patřící k neodstranitelným nedostatkům podmínek řízení ( ). Vyšel ze zjištění, že povinnost uzavřít smlouvu o bezúplatném převodu téhož pozemku (parc. č. XY v k. ú. XY) k uspokojení žalobci uplatňovaného restitučního nároku „dle rozhodnutí PÚ 4194/92 a PÚ 442/02“ byla žalované uložena (pravomocným) rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 26. 9. 2012, č. j. -159, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 5. 3. 2013, č. j. -193. Dovodil, že označenými rozhodnutím byl pozemek žalobcům již vydán, pročež se uspokojení nároku nemohou znovu domáhat v tomto řízení. Ani okolnost, že se žalobcům nepodařilo dokončit proces převodu pozemku do katastru nemovitostí a že žalovaná odmítá pravomocný rozsudek respektovat a neposkytuje žalobcům součinnost v rámci vkladového řízení, nemohou dle odvolacího soudu vést k tomu, „aby nedostatek podmínek řízení spočívající v překážce věci rozsouzené nebyl soudem respektován“.

4. Usnesení odvolacího soudu napadli dovoláním žalobci (dále i jen jako „dovolatelé“). Splnění předpokladů přípustnosti dovolání spatřují v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky procesního práva v rozhodování dovolacího soudu dosud nevyřešené, zda nastává překážka věci pravomocně rozhodnuté bránící projednání dané věci (o převod náhradního pozemku žalobcům coby oprávněným osobám k uspokojení jejich restitučního nároku) i tehdy, jestliže se žalobci na základě předchozího rozhodnutí soudu o převodu náhradního pozemku i v důsledku pochybení soudu nestali vlastníkem tehdy požadovaného pozemku. S poukazem na soudem prvního stupně učiněné zjištění, že v době vydání předchozího rozhodnutí, jímž bylo rozhodováno o převodu pozemku žalobcům, předmětný pozemek již nebyl ve vlastnictví státu ale jiné (třetí) osoby, dovolatelé dovozují, že rozhodnutí v poměrech účastníků nemělo žádné právní důsledky, na jeho základě nepřešlo vlastnické právo na žalobce a nelze podle něj docílit ani vkladu vlastnického práva do katastru nemovitostí. Za daného stavu žalobcům nelze upřít, aby se domáhali uspokojení svého nároku v tomto řízení, pro které dříve vydané rozhodnutí i s ohledem na později nastalé okolnosti nemůže představovat překážku věci rozhodnuté. Dodávají, že rozhodnutím odvolacího soudu jim bylo odepřeno právo uspokojit svůj restituční nárok a jen se jím prodlužuje dlouhá řada nespravedlností, kterých se na nich stát dopustil. Navrhli, aby Nejvyšší soud napadené usnesení zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

5. Žalovaná pokládá dovolání za nedůvodné a rozhodnutí odvolacího soudu za správné, argumentujíc tím, že v daném případě není důvodu, proč by nemělo dojít k uplatnění „res iudicatae“ a že je odpovědností jen žalobců najít relevantní právní prostředek k tomu, aby se domohli svých práv. Navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl jako nepřípustné, popřípadě zamítl jako nedůvodné.

6. Nejvyšší soud jako soud dovolací ( ) – v souladu s bodem 2. článku II. části první , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, , o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony – dovolání projednal podle , , ve znění účinném od 30. 9. 2017 (dále i jen „ “).

7. Dovolání proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu bylo podáno oprávněnými osobami (žalobci) zastoupenými advokátem ( ), ve lhůtě stanovené , a má zákonem vyžadované náležitosti ( ).

8. Dovolání (jež směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž se končí odvolací řízení) je přípustné podle k posouzení jím otevřené otázky výkladu a aplikace (kdy nastává překážka věci pravomocně rozhodnuté), při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.

9. Po přezkoumání napadeného usnesení ve smyslu ustanovení , jež provedl bez jednání ( věty první ) a v hranicích právní otázky vymezené dovoláním, dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolání je opodstatněné.

10. O nesprávné právní posouzení věci (naplňující dovolací důvod dle ) jde tehdy, posoudil-li odvolací soud věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně vybranou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.

11. Jakmile bylo o věci pravomocně rozhodnuto, nemůže být v rozsahu závaznosti výroku rozsudku, usnesení nebo platebního rozsahu pro účastníky a případně jiné osoby, vyplývající z ustanovení , 2 a 3 , věc projednána znovu (srov. , a ).

12. Překážka věci pravomocně rozhodnuté nastává v prvé řadě tehdy, má-li být v novém řízení projednávána stejná věc. O stejnou věc se jedná tehdy, jde-li v novém řízení o tentýž nárok nebo stav, o němž již bylo pravomocně rozhodnuto, a týká-li se stejného předmětu řízení a týchž osob. Není samo o sobě významné, mají-li stejné osoby v novém řízení rozdílné procesní postavení (např. vystupovaly-li v původním řízení jako žalovaní a v novém řízení jako žalobci). Tentýž předmět řízení je dán tehdy, jestliže tentýž nárok nebo stav vymezený žalobním petitem vyplývá ze stejných skutkových tvrzení, jimiž byl uplatněn (ze stejného skutku). Řízení se týká těchže osob rovněž v případě, jestliže v novém řízení vystupují právní nástupci (z důvodu universální nebo singulární sukcese) osob, který byly účastníky pravomocně skončeného řízení.

13. I když se nejedná o stejnou věc, překážka věci pravomocně rozhodnuté nastává také tehdy, jde-li v novém řízení o tentýž nárok nebo stav, o němž již bylo pravomocně rozhodnuto, a týká-li se stejného předmětu řízení, jestliže výrok pravomocného rozsudku, platebního rozkazu nebo usnesení ve věci samé je závazný pro každého nebo jestliže zákon (ve věcech uvedených v ustanovení nebo v dalších případech stanovených zvláštními právními předpisy) rozšiřuje subjektivní závaznost rozhodnutí na další osoby, které nebyly účastníky řízení. V těchto případech totiž působí materiální účinky právní moci rovněž proti každému nebo osobám, na něž byla subjektivní závaznost rozhodnutí zákonem rozšířena. V rozsahu závaznosti výroku pravomocného rozsudku, platebního rozkazu nebo usnesení ve věci samé se na tyto osoby vztahuje překážka věci pravomocně rozhodnuté, i když nebyly účastníky původního řízení.

14. Pro posouzení, zda je dána překážka věci pravomocně rozhodnuté, není významné, jak byl soudem skutek (skutkový děj), který byl předmětem původního řízení, posouzen po právní stránce. Překážka věci pravomocně rozhodnuté nastává i tehdy, jestliže skutek (skutkový děj) byl soudem v původním řízení posouzen po právní stránce nesprávně nebo neúplně. O stejný předmět řízení jde také tehdy, jestliže byl stejný skutek (skutkový děj) v novém řízení právně kvalifikován jinak než v řízení původním.

15. K tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 4. 2001, sp. zn. ; usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 12. 2006, sp. zn. ; usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2005, sp. zn. ; usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2010, sp. zn. ; usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2007, sp. zn. ; usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 10. 2011, sp. zn. ; nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 2. 2017, sp. zn. .

16. Překážka věci pravomocně rozhodnuté není dána v tom případě, jde-li sice v novém řízení o tentýž právní vztah mezi týmiž účastníky, avšak opírá-li se nově uplatněný nárok o jiné skutečnosti, které tu nebyly v době původního řízení a k nimž došlo až později (srov. též rozsudek býv. Nejvyššího soudu ze dne 18. 3. 1966, sp. zn. , který byl uveřejněn pod č. 52 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1966; rozsudek býv. Nejvyššího soudu ČSR ze dne 22. 5. 1987, sp. zn. , který byl uveřejněn pod č. 39 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1988; dále pak např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 3. 2010, sp. zn. ; usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 7. 2001, sp. zn. ; usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 8. 2003, sp. zn. ; nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 2. 2016, sp. zn. ).

17. V posuzované věci se žalobci jako oprávněné osoby domáhají na žalované převodu předmětného pozemku k uspokojení (tvrzeného) restitučního nároku dle , jenž dříve uplatnili i v řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. (skončeném rozsudkem ze dne 26. 9. 2012, č. j. -159, ve spojení s jej potvrzujícím rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 5. 3. 2013, č. j. -193). Oproti dříve posuzované věci opírají uplatněný nárok o jiné (další) skutečnosti, jež tu nebyly v době původního řízení a nově jej vymezují tvrzením, že jejich nárok, navzdory dříve vydanému rozhodnutí, nebyl v rozsahu odpovídajícím hodnotě předmětného pozemku vypořádán (vyšlo-li později najevo, že v době rozhodování soudu pozemek nebyl ve vlastnictví státu ale jiné osoby) a předmětný pozemek nově požadují i proto, že vlastnické právo k němu opětovně přešlo na stát, který jej až později nabyl jako odúmrť (tedy na základě nově konstituovaného právního důvodu). Uvedené, oproti dříve skončenému řízení odlišné skutečnosti představují – i s přihlédnutím ke specifikům řízení o žalobách na vydání konkrétních náhradních zemědělských pozemků podle – natolik podstatnou modifikaci skutkového stavu věci, aby bylo možné dospět k závěru, že zde překážka věci pravomocně rozhodnuté dána není (uplatněný nárok není odvozován ze stejných skutkových tvrzení a není tak dána identita předmětu řízení).

18. Ani sám fakt, že se vznesený požadavek opírá o dílem shodný skutkový základ představovaný majetkovou křivdou ve smyslu a dalšími tvrzenými okolnostmi umožňujícími v duchu rozhodovací praxe vrcholných soudů oprávněné osobě uplatnit nárok na převod náhradních pozemků mimo režim veřejných nabídek (viz mimo jiné rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2015, sp. zn. , případně usnesení ze dne 21. 6. 2016, sp. zn. ) ke konstatování totožnosti věci nepostačuje (srov. přiměřeně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 2. 2018, sp. zn ).

19. Přitakat lze i závěrům soudu prvního stupně, že žalobci uplatňovaný nárok na převod náhradního zemědělského pozemku podle nelze považovat za vypořádaný (uspokojený) dříve vedenými soudními rozhodnutími (rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 26. 9. 2012, č. j. -159, ve spojení s jej potvrzujícím rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 5. 3. 2013, č. j. -193), bylo-li zjištěno, že předmětný pozemek v době vydání označených soudních rozhodnutí nebyl ve vlastnictví státu ale jiné (třetí) osoby. V této souvislosti sluší se připomenout, že rozhodnutí soudu, jímž se ukládá České republice – Státnímu pozemkovému úřadu uzavřít s oprávněnou osobou smlouvu o bezúplatném převodu náhradního pozemku, je řazeno mezi konstitutivní rozhodnutí orgánu veřejné moci o nabytí vlastnictví (srov. , ; v poměrech , , ve znění účinném do 31. 12. 2013, viz jeho ; z judikatury srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 12. 2013, sp. zn. , uveřejněný pod číslem 19/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2016, sp. zn. , usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 2. 2018, sp. zn. , nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2021, sp. zn. , uveřejněný pod č. 13/2022 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Účinky i takového rozhodnutí – se zřetelem na subjektivní meze právní moci rozhodnutí – se však zásadně mohou vztahovat pouze na osoby, které bylyúčastníky řízení, nikoliv na osoby třetí (k subjektivním mezím právní moci rozhodnutí o nabytí vlastnického práva srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 4. 2001, sp. zn. , rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2013, sp. zn. , rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 7. 2014, sp. zn. ; obdobně i nálezy Ústavního soudu ze dne 3. 12. 2007, sp. zn. , a ze dne 22. 2. 2011, sp. zn. ). Na základě dříve vydaného soudního rozhodnutí (coby vkladové y, u níž katastrální úřad podle , katastrálního zákona, zkoumá splnění podmínek podle odstavce 2 písm. a/ katastrálního zákona a dále, zda je toto rozhodnutí závazné i pro osoby, v jejichž prospěch je právo v katastru zapsáno; srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2020, sp. zn. , nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2021, sp. zn. ) žalobci nedosáhli ani povolení vkladu vlastnického práva do katastru nemovitostí (viz soudem prvního stupně učiněné zjištění, zachycené v bodě 43. odůvodnění, z nějž se podává, že návrh žalobců na povolení vkladu vlastnického práva do katastru nemovitostí byl zamítnut rozhodnutím Katastrálního úřadu pro hlavní město Prahu, Katastrální pracoviště Praha, ze dne 22. 10. 2020, sp. zn. V-50387/2020).

20. V nyní posuzované věci nelze pak argumentovat ani usnesením Nejvyššího soudu ze dne 16. 11. 2021, sp. zn. (jak odvolací soud činí), jímž bylo rozhodováno o dovolání vedlejšího účastníka (v tehdy projednávané věci v procesním postavení žalobce), které vychází z týchž právních závěrů, ovšem reflektuje jen soudy tehdy učiněná skutková zjištění (do nichž žalobci v tomto řízení tvrzené okolnosti implikující závěr, že se vlastníky předmětného pozemku nestali, nepronikly).

21. Naproti tomu je možno odkázat i na důvody nálezu ze dne 9. 8. 2022, sp. zn. , v němž Ústavní soud – s opětovným akcentem na smysl a účel restitučního zákonodárství – shledal jako přespříliš formalistický postup obecných soudů v řízení v obdobné věci převodu náhradního zemědělského pozemku oprávněné osobě dle , v němž stěžovatel coby oprávněná osoba sice dosáhl vydání pro sebe zdánlivě příznivého rozhodnutí o převodu zemědělského pozemku, jenž byl však již dříve vydán jiné osobě (tak jako v nyní posuzované věci) a stěžovatel se tak jeho vlastníkem nestal (a nedosáhl vkladu vlastnického práva do katastru nemovitostí). Takové rozhodnutí ve věci samé za daného stavu podle Ústavního soudu představovalo „od počátku de facto rozhodnutí nicotné, neboť bylo právně i fakticky neuskutečnitelné, pročež stěžovatelův restituční nárok nemohl být na jeho základě uspokojen“ (viz bod 25. odůvodnění nálezu).

22. I v kontextu specifik nyní posuzované restituční věci (v níž žalobci tvrdí, že na základě předchozího soudního rozhodnutí se nestali vlastníky náhradního pozemku a jejich restituční nárok není vypořádán ani po uplynutí doby delší dvou desetiletí od vydání rozhodnutí pozemkového úřadu) se tak rozhodnutí odvolacího soudu jeví i jako přespříliš formalistické a opomíjející smysl a účel restitučního zákonodárství, jímž je alespoň částečné zmírnění křivd napáchaných nedemokratickým režimem (srovnej např. nález Ústavního soudu ze dne 23. 10. 2003, sp. zn. , nebo nález Ústavního soudu ze dne 14. 7. 2004, sp. zn. , a nález Ústavního soudu ze dne 29. 4. 2010, sp. zn. ).

23. Domáhají-li se tedy žalobci coby oprávněné osoby v tomto (pozdějším) řízení převodu náhradního zemědělského pozemku k uspokojení nároku podle s použitím výše uvedených tvrzení, nejde o nárok odvozovaný ze stejných skutkových okolností jako v předešlém řízení a projednání této věci tak překážka věci pravomocně rozhodnuté ve smyslu nebrání.

24. Z uvedeného vyplývá, že jiné právní posouzení, jež odvolací soud vedlo ke zrušení rozsudku soudu prvního stupně a zastavení řízení pro neodstranitelný nedostatek podmínky řízení spočívají v překážce věci pravomocně rozhodnuté ( , ), správné není a uplatněný dovolací důvod ( věta první ) byl naplněn.

25. Protože napadené rozhodnutí odvolacího soudu není správné a nejsou podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání, pro zamítnutí dovolání nebo pro změnu rozhodnutí odvolacího soudu, Nejvyšší soud je zrušil ( ) a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení ( ).

26. V dalším řízení je odvolací soud vázán právním názorem vysloveným Nejvyšším soudem v tomto rozhodnutí ( , ).

27. V novém rozhodnutí o věci bude znovu rozhodnuto i o náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení ( , věta druhá, ).

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 4. 1. 2023

Mgr. Petr Kraus

předseda senátu