Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

29 Odo 530/2004

NEJVYŠŠÍ SOUD

ČESKÉ REPUBLIKY

U S N E S E N Í

Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 11. března 2003, č. j. -162, se ve výroku, kterým odvolací soud změnil výrok I. rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. září 2002, čj. -106 a dále ve výroku o náhradě nákladů řízení, ruší a věc se v tomto rozsahu vrací odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 13. 9. 2002, č. j. -106, prohlásil za neplatná všechna usnesení přijatá na shromáždění delegátů V. P. (dále jen „družstvo“) dne 31. 10. 1997 (výrok I.), uložil družstvu zaplatit navrhovatelkám náhradu nákladů řízení (výrok II. a III.), zamítl návrh navrhovatelky a) „na vydání předběžného opatření ve věci č. j. -22 ze dne 21. 1. 2000“ (výrok IV.) a konečně zamítl návrh družstva na „zamítnutí předběžného opatření č. j. -27 ze dne 23. 3. 2000“ (výrok V.).

Proti tomuto rozsudku podalo družstvo odvolání, výslovně směřující do výroků I., II., III. a V.

Odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. tak, že návrh na vyslovení neplatnosti všech usnesení přijatých na shromáždění delegátů družstva dne 31. 10. 1997 zamítl (první výrok), rozsudek soudu prvního stupně ve výroku V. potvrdil ve správném znění, že návrh družstva na zrušení předběžného opatření nařízeného usnesením Městského soudu v Praze č. j. -27 ze dne 23. 3. 2000 ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 6. 11. 2000 č. j. -63 se zamítá (druhý výrok) a rozhodl o nákladech řízení tak, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů.

Svůj měnící výrok (týkající se návrhu na prohlášení usnesení přijatých na shromáždění delegátů družstva za neplatná) odvolací soud založil na závěru, že vzhledem k tomu, že o neplatnosti všech usnesení shromáždění delegátů družstva ze dne 31. 10. 1997 bylo již pravomocně rozhodnuto k návrhu Ing. M. H. v řízení vedeném u Městského soudu v Praze pod sp. zn. , a zároveň výrok soudu v této věci je podle ustanovení § 131 odst. 7 obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“) závazný pro každého, je tímto založena hmotněprávní překážka pro to, aby o návrhu na neplatnost týchž usnesení shromáždění delegátů, byť k návrhu jiných členů družstva, bylo rozhodováno znovu. Proto se odvolací soud věcnými námitkami navrhovatelek nezabýval a ani neprováděl jimi navržené důkazy. Navíc soud uzavřel, že všechny námitky proti usnesení shromáždění delegátů byly již vzneseny v řízení ve věci sp. zn. . Svůj závěr o hmotněprávní překážce řízení odvolací soud dále odůvodnil tím, že jde sice o stejný předmět řízení, nikoli však o stejné účastníky, když na straně navrhovatele vystupují odlišné osoby, byť jejich právo na podání návrhu vyplývá ze stejného základu. Nejde tak o překážku procesní, která by byla důvodem pro zastavení řízení podle (dále jen „ “), nýbrž o překážku hmotněprávní, která podle obch. zák. brání rozhodnout o obsahově shodném návrhu znovu.

Proti měnícímu výroku rozsudku odvolacího soudu podala navrhovatelka a) dovolání, jehož přípustnost opírá o ustanovení Pokud jde o dovolací důvody, namítá dovolatelka nesprávné právní posouzení věci a uplatňuje tak dovolací důvod dle ustanovení Konkrétně napadá závěr odvolacího soudu o existenci hmotněprávní překážky podle ustanovení obch. zák. v této věci. Dovolatelka má za to, že je nutné vycházet ze znění obchodního zákoníku platného v době, kdy nastala sporná právní skutečnost, tedy dne 31. 10. 1997. V té době ustanovení obch. zák. upravovalo právní poměry ve společnostech s ručením omezeným, tedy nikoli v družstvech. Samotné ustanovení obch. zák. v tehdy platném znění žádným způsobem na ustanovení obch. zák. nenavazovalo.

Dále dovolatelka uvádí, že souhlasí se závěrem odvolacího soudu, že v této věci není dána překážka věci rozhodnuté ve smyslu ustanovení Tento závěr je podle dovolatelky opodstatněn tím, že v řízení vedeném u soudu prvního stupně pod sp. zn. se soud nezabýval námitkou, že nebylo doloženo řádné členství osob, jež vstoupily do družstva v rámci náboru, ani řádné zvolení delegátů. Tedy s ohledem na obsah návrhu, který je předmětem tohoto řízení, nelze dovodit, že se po procesněprávní stránce jedná o totožnou věc, kdy platí pro rozhodování ve věci překážka věci rozhodnuté ve smyslu ustanovení

V této souvislosti dovolatelka také uplatňuje dovolací důvod dle ustanovení , jehož naplnění spatřuje v tom, že přes vázanost soudu žalobním návrhem nebyla žádným způsobem zkoumána otázka řádného členství osob, jež vstoupily do družstva v rámci náboru, ani otázka řádného zvolení delegátů. Přitom platnost těchto úkonů lze posuzovat ve vztahu k ustanovení případně (dále jen „obč. zák.“).

Z těchto důvodů dovolatelka navrhuje, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Podle části dvanácté, hlavy první, bodu 17. , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů (jak tomu bylo v i v této věci vzhledem k ustanovení části dvanácté, hlavy první, bodu 13. a 15. ) se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (to jest podle ve znění účinném před 1. 1. 2001).

Dovolání je přípustné podle ustanovení a je i důvodné.

Dovolací soud se nejprve zabýval námitkou dovolatelky týkající se aplikace nesprávného znění obchodního zákoníku, konkrétně ustanovení § 131 a § 242 obch. zák.

Odvolací soud založil své rozhodnutí na ustanovení a obch. zák. ve znění novely provedené zákonem číslo Pro rozhodnutí v této věci je podle odvolacího soudu podstatné zejména nové znění obch. zák., které stanoví, že „výrok pravomocného rozhodnutí soudu podle odstavců 1, 2 nebo 3 je závazný pro každého“ a dále nové znění poslední věta obch. zák., které určuje, že „v ostatním se použijí ustanovení obdobně“. V řízení o neplatnost usnesení přijatých na shromáždění delegátů družstva dne 31. 10. 1997 tak odvolací soud aplikoval ustanovení zákona, jež se stala účinnými až dne 1. 1. 2001. Tento svůj postup opřel o přechodná ustanovení , konkrétně o část sedmou, článek VIII., bod 17, který výslovně stanoví, že „pokud bylo přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona zahájeno řízení podle , 183 nebo 242, pokračuje soud v řízení podle tohoto zákona“. Zákon tak přikazuje použít novelizovaná ustanovení a obch. zák. i na řízení zahájená před jeho účinností.

Jak uvedl v nálezu ze dne 10. 12. 1992 ve věci sp. zn. Ústavní soud (viz Sbírka usnesení a nálezů Ústavního soudu, 1992, č. 15), principy právního státu vyžadují u každého možného případu retroaktivity jeho výslovné vyjádření v ě nebo v zákoně s cílem vyloučit možnost retroaktivní interpretace zákona a zároveň vyžadují v zákoně vyřešit s retroaktivitou spjaté důsledky tak, aby nabytá práva byla řádně chráněna. Postup zvolený zákonodárcem v případě zákona číslo je v souladu s tímto nálezem. Lze proto uzavřít, že v řízeních podle ustanovení , nebo zahájených před 1. 1. 2001, která k tomuto datu nebyla dosud pravomocně skončena, bude soud dále pokračovat podle úpravy řízení obsažené v zákoně číslo Závěr odvolacího soudu o nutnosti aplikace „nových“ ustanovení obchodního zákoníku na řízení ve věci návrhu Ing. M. H., vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. , které pravomocně skončilo poté, co nabyl právní moci rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 13. února 2001, je tedy správný a námitka dovolatelky, že odvolací soud aplikoval nesprávný právní předpis (nesprávné ustanovení zákona), není důvodná.

Poté se dovolací soud zabýval posouzením správnosti výkladu tohoto předpisu odvolacím soudem. Konkrétně správností závěru, proti němuž brojí dovolatelka, totiž, že žalobě nelze vyhovět pro existenci hmotněprávní překážky zakotvené v ustanovení § 131 odst. 7 obch. zák. Předně dovolací soud konstatuje, že pojem „hmotněprávní překážka“ neoznačuje institut českého právního řádu, ani není používán v právní teorii. Není tedy patrné, jaký význam tento pojem sám o sobě má. Z jazykového výkladu lze dovodit, že jde o překážku vyplývající z hmotného práva, která brání tomu, aby soud žalobě vyhověl. Je tedy důvodem pro zamítnutí žaloby. O hmotněprávní překážku by pak šlo vždy, kdyby v řízení soud dospěl k závěru, že žalobci nesvědčí hmotné právo, jehož prosazení se v řízení domáhá. Pro tento stav však existuje obecně užívaný pojem totiž, že „žaloba není důvodná“. Navíc v této věci jde o jinou situaci.

Ustanovení obch. zák. je i přesto, že bylo zákonodárcem zařazeno do předpisu hmotného práva, ustanovením procesněprávním. Je tomu tak proto, že toto ustanovení doplňuje ustanovení ve znění účinném do 31. 12. 2000 (nyní ustanovení ), upravující subjektivní závaznost rozhodnutí. Jde tedy o úpravu procesněprávního institutu. Pokud tedy ustanovení obch. zák. upravuje otázku subjektivní závaznosti rozhodnutí, je třeba se s ohledem na daný skutkový stav zabývat otázkou existence překážky věci pravomocně rozhodnuté ve smyslu ustanovení Konkrétně tím, zda pravomocné rozhodnutí soudu ve věci návrhu Ing. Marie Hejdukové na prohlášení usnesení přijatých na shromáždění delegátů družstva dne 31. 10. 1997 vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. tvoří překážku věci rozhodnuté ve vztahu k řízení v této věci, a zda tedy jde o nedostatek tzv. negativní podmínky řízení, který má za následek zastavení řízení soudem podle ustanovení

Překážka věci pravomocně rozhodnuté se uplatní především tehdy, jde-li v novém řízení o stejnou věc, tj. o stejný předmět řízení, o němž již bylo pravomocně rozhodnuto, a týká-li se stejných osob. V řízeních podle ustanovení § 131 obch. zák. (řízení o neplatnost usnesení valné hromady společnosti s ručením omezeným, akciové společnosti a řízení o neplatnost usnesení členské schůze příp. shromáždění delegátů družstva) se právě v důsledku ustanovení § 131 odst. 7 obch. zák. materiální účinky právní moci rozhodnutí vztahují i na osoby, které by byly oprávněny se uvedených nároků domáhat, i když se řízení nezúčastnily.

Jak již dříve dovodila teorie, i když v novém řízení nejde o stejnou věc (v tom smyslu, že jde o jiného navrhovatele), překážka věci pravomocně rozhodnuté nastává, jde-li v novém řízení o tentýž nárok nebo stav, o němž již bylo pravomocně rozhodnuto, jestliže výrok pravomocného rozhodnutí ve věci samé je závazný pro každého nebo jestliže zákon rozšiřuje subjektivní závaznost rozhodnutí na další osoby a nezavazuje jen účastníky řízení a týká-li se stejného předmětu řízení (srov. v právní teorii např. Bureš, Drápal, Krčmář, Mazanec: . Komentář – I. díl. 6. vydání, s. 615 a v judikatuře např. rozsudek Nejvyššího soudu uveřejněný pod číslem 31/2002 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Zbývá se tedy zabývat posouzením, zda jde o stejný předmět řízení. Jinými slovy, je nezbytné se zabývat tím, zda se navrhovatelka domáhá vydání stejného konstitutivního rozhodnutí, jako bylo požadováno v řízení o návrhu Ing. Marie Hejdukové a zda tuto žádost opírá o stejný skutkový obsah. Přitom tentýž předmět řízení je dán tehdy, jestliže tentýž nárok nebo stav vymezený žalobním petitem vyplývá ze stejných skutkových tvrzení, jimiž byl uplatněn – ze stejného skutku (srov. Bureš, Drápal, Krčmář, Mazanec: . Komentář – I. díl. 6. vydání, s. 615).

Vzhledem k tomu, že odvolací soud nesprávně vyložil význam ustanovení § 131 odst. 7 obch. zák. ve vztahu k negativní podmínce řízení – překážce věci rozhodnuté a neposuzoval tuto podmínku řízení ve smyslu výše uvedeném, nezbylo Nejvyššímu soudu než jeho rozhodnutí podle ustanovení části věty za středníkem zrušit a věc mu vrátit k dalšímu řízení ( věta první ). Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný ( věta druhá ). V novém rozhodnutí odvolací soud znovu rozhodne i o nákladech řízení, včetně řízení dovolacího ( věta za středníkem a ).

Podle ustanovení ve vazbě na ustanovení se ve věcech vyslovení neplatnosti usnesení členské schůze rozhoduje usnesením. Jak soud prvního stupně, tak odvolací soud rozhodly rozsudkem. Sama skutečnost, že soud nižšího stupně rozhodl o věci samé rozsudkem (ačkoliv měl rozhodnout usnesením) nezbavuje soud vyššího stupně (ten však také rozhodoval rozsudkem) povinnosti rozhodnout o opravném prostředku proti takovému rozhodnutí usnesením. To, že soud rozhodl jinou – kvalitativně vyšší, leč v rozporu s procesním předpisem zvolenou – formou rozhodnutí, je vadou řízení, která nemohla mít vliv na správnost rozhodnutí (srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 1999, sp. zn. , uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 4, ročník 2000, pod číslem 45). Proto také Nejvyšší soud i v této věci rozhodl o dovolání usnesením.

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně 27. dubna 2005

JUDr. Ivana Štenglová, v.r.

předsedkyně senátu