Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

28 Cdo 647/2024

28 Cdo 647/2024-155

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Zdeňka Sajdla a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Petra Krause ve věci žalobkyně České republiky – Státního pozemkového úřadu, IČO: 01312774, se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, zastoupené JUDr. Adamem Rakovským, advokátem se sídlem v Praze 2, Václavská 316/12, proti žalovanému Z. Č., zastoupenému JUDr. Danielem Honzíkem, advokátem se sídlem v Praze 2, Londýnská 674/55, o určení vlastnického práva, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. , o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. září 2023, č. j. -115, t a k t o :

I. Dovolání se odmítá.

S t r u č n é o d ů v o d n ě n í ( ):

1. Rozsudkem Městského soudu v Praze (dále jen „odvolací soud“) ze dne 13. 9. 2023, č. j. -115, byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 (dále jen „soud prvního stupně“) ze dne 29. 3. 2023, č. j. -81, jímž byla zamítnuta žaloba na určení, že žalobkyně je vlastnicí pozemku parc. č. XY v k. ú. XY, a bylo rozhodnuto o náhradě nákladů prvostupňového řízení (výrok I. rozsudku odvolacího soudu); současně bylo rozhodnuto o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II. rozsudku odvolacího soudu).

2. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. Jeho přípustnost spatřuje v tom, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, představované rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2018, sp. zn. , či usnesením téhož soudu ze dne 2. 11. 2020, sp. zn. , uzavřel-li, že „existence rozsudku na nahrazení projevu vůle směřujícího k bezúplatnému převodu náhradních zemědělských pozemků na žalovaného (coby oprávněnou osobu dle , o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů, dále jen – „zákon o půdě“) je nyní překážkou k tomu, aby mohlo být určeno vlastnické právo žalobkyně k týmž pozemkům, a současně že pokud došlo k přečerpání restitučního nároku na základě takovéhoto rozsudku o nahrazení projevu vůle, nejde o bezdůvodné obohacení“. Rozhodnutí odvolacího soudu dle dovolatelky rovněž závisí na vyřešení otázky týkající se povahy rozsudku na nahrazení projevu vůle uzavřít smlouvu (o bezúplatném převodu náhradních zemědělských pozemků) a s jejím řešením souvisejícím posouzení, lze-li v případě smlouvy uzavřené na základě takového soudního rozhodnutí uvažovat o její neplatnosti z důvodu zneužití skutkového omylu druhé smluvní strany, jež dosud nebyla dovolacím soudem vyřešena.

3. Žalovaný navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl.

4. Podle , není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

5. Dle ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu zabývající se problematikou subjektivních mezí závaznosti pravomocného soudního rozhodnutí o vlastnickém právu pro další řízení o žalobě na určení vlastnického práva k téže věci, jehož účastníci jsou s těmi v předešlé věci totožní (příp. vystupují-li v novém řízení právní nástupci osob, které byly účastníky pravomocně skončeného řízení), soud nemůže vycházet z jiného závěru o existenci či neexistenci nároku mezi týmiž účastníky, o němž již bylo pravomocně rozhodnuto, a tuto otázku nemůže sám v jiném řízení znovu posuzovat ani jako otázku předběžnou (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 5. 2001, sp. zn. , usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 12. 2001, sp. zn. , uveřejněné pod číslem 85/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 4. 2001, sp. zn. , rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2003, sp. zn. , rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2005, sp. zn. , nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 9. 2005, sp. zn. , a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 6. 2000, sp. zn. , uveřejněný pod číslem 48/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Pro soudy je výrok pravomocného rozsudku (v jiných než statusových věcech) závazný potud, posuzuje-li jako předběžnou otázku mezi účastníky právní vztahy, které byly pravomocně vyřešeny soudním rozhodnutím (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2006, sp. zn. ). Posouzení předběžné otázky jiným soudem je pak pro soud závazné tehdy, byla-li tato předběžná otázka řešena ve výroku pravomocného rozhodnutí; řešení otázky, která nebyla přímo předmětem sporu v jiném řízení, a o níž proto jiný soud nerozhodoval ve výroku, nýbrž se s ní (jako s otázkou předběžnou) pro účely svého rozhodnutí vypořádal toliko v odůvodnění svého rozhodnutí, pro soud v jiném řízení závazné není (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 6. 2009, sp. zn. , a dále např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 6. 2009, sp. zn. , dále srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 5. 2001, sp. zn. , ze dne 19. 11. 2002, sp. zn. , a ze dne 29. 10. 2008, sp. zn. ).

6. Jestliže tedy odvolací soud uzavřel, že cestou mimořádných opravných prostředků neodstraněný (nezměněný) výrok pravomocného rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 6. 8. 2012, č. j. -40, na jehož základě žalovaný formou nahrazení projevu vůle směřujícího k bezúplatnému převodu náhradního zemědělského pozemku nabyl vlastnické právo k předmětné pozemkové parcele, je pro nynější řízení, v němž se žalobkyně domáhá určení vlastnického práva k témuž pozemku, závazný a procesní cestou, již žalobkyně zvolila (požadavek na deklarování existence svého vlastnického práva), jej nelze nahradit, nikterak se tím od výše citované judikatury, na níž není důvodu ničeho měnit, neodchýlil.

7. Ke stejným závěrům ve skutkově a právně obdobných věcech týchž účastníků, resp. Ve věci žalobkyně a singulární procesní nástupkyně žalovaného, dospěl ostatně Nejvyšší soud již v usneseních ze dne 25. 4. 2023, sp. zn. , ze dne 16. 5. 2023, sp. zn. , ze dne 25. 10. 2023, sp. zn. , ze dne 29. 8. 2023, sp. zn. , a ze dne 10. 1. 2024, sp. zn. , jež obstály i v přezkumu ústavněprávním (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 6. 9. 2023, sp. zn. , ze dne 29. 8. 2023, sp. zn. , a ze dne 13. 3. 2024, sp. zn. , jimiž byly stížnosti podané dovolatelkou proti prvním třem označeným rozhodnutím dovolacího soudu odmítnuty jako zjevně bezdůvodné).

8. Poukazuje-li dovolatelka na odklon odvolacího soudu od závěrů obsažených v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2018, sp. zn. , a v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 11. 2020, sp. zn. , nelze mít touto argumentací formulovaný předpoklad přípustnosti za naplněný již proto, že konkluzemi uvedených rozhodnutí nelze dovolatelkou vymezenou otázku vůbec poměřovat. V odkazovaných rozhodnutích Nejvyšší soud závaznost výroku pravomocného soudního rozhodnutí o nahrazení projevu vůle povinné osoby uzavřít s osobou oprávněnou smlouvu o bezúplatném převodu náhradního pozemku pro další řízení (o určovací žalobě), jehož předmětem by bylo posouzení vlastnického práva oprávněné osoby, neřešil. Zabýval se zde otázkou závaznosti určení výše restitučního nároku oprávněné osoby a hodnoty jeho uspokojení vydáním náhradních pozemků v předchozích soudních řízeních, dospívaje k závěru, že tyto otázky nejsou v řízení o nahrazení projevu vůle k bezúplatnému převodu náhradních pozemků předmětem sporu (autoritativně rozhodováno je toliko o vlastnictví oprávněné osoby), jsou otázkami předběžnými a jejich řešení není pro soudy v dalších řízeních závazné. Uvedené konkluze jsou též nezbytným předpokladem pro rozhodovací praxí vyslovený závěr, že na straně oprávněné osoby může vzniknout bezdůvodné obohacení, bude-li na ni v rámci restitučního řízení převeden náhradní pozemek (náhradní pozemky) v hodnotě vyšší, než odpovídá hodnotě jejího restitučního nároku (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 11. 2010, sp. zn. , nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 5. 2018, sp. zn. ).

9. Dovozuje-li pak žalobkyně souvislost mezi výsledkem řízení o žalobě na požadovaném určení vlastnického práva a požadavkem na vydání bezdůvodného obohacení přečerpáním restitučního nároku žalovaného, pak taková souvislost mezi oběma nároky není a nijak nevyplývá ani z rozhodovací praxe dovolacího soudu. Jestliže je v posuzované věci (ne)úspěch určovací žaloby předurčen existencí pravomocného soudního rozhodnutí o vlastnickém právu žalovaného, nijak tím není eliminována možnost povinné osoby domáhat se vydání bezdůvodného obohacení pro případ, že byl restituční nárok žalovaného přečerpán. Judikatura Nejvyššího soudu (jak výše naznačeno) nezapovídá možnost domoci se vydání bezdůvodného obohacení buď v samostatném řízení, anebo již v řízení o nahrazení projevu vůle s vydáním náhradního pozemku, pokud stav přečerpání restitučního nároku lze již v takovém okamžiku zjistit (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2020, sp. zn. , a judikaturu v něm odkazovanou). Pravomocné rozsudky o nahrazení projevu vůle k vydání náhradních zemědělských pozemků v rámci restitucí pak přirozeně nevytvářejí překážku věci rozsouzené pro posouzení otázky, zda je žalovaný povinen vydat žalobci bezdůvodné obohacení, k němuž došlo přečerpáním restitučního nároku (takovou úvahu odvolací soud nevyslovil); vydání vzniklého bezdůvodného obohacení se ovšem zjevně nelze domáhat dovolatelkou zvolenou formou deklarování existence jejího vlastnického práva k pravomocně již převedeným pozemkům.

10. Dovolání není přípustné ani pro řešení právní otázky, lze-li u smlouvy o bezúplatném převodu vlastnického práva k náhradnímu pozemku, k jejímuž uzavření je nahrazen projev vůle povinné osoby pravomocným soudním rozhodnutím, uvažovat o její neplatnosti, ani otázky charakteru (povahy) pravomocného soudního rozhodnutí o nahrazení projevu vůle povinné osoby uzavřít s oprávněnou osobou smlouvu o bezúplatném převodu náhradních pozemků. Z rozhodovací praxe Nejvyššího soudu osvětlující způsob nabytí vlastnictví pozemků oprávněnou osobou v případě náhradní naturální restituce plyne, že rozhodnutí soudu, jímž se ukládá České republice – Státnímu pozemkovému úřadu uzavřít s oprávněnou osobou smlouvu o bezúplatném převodu náhradního pozemku, není rozhodnutím nahrazujícím prohlášení vůle dle , nýbrž rozhodnutím státního orgánu o nabytí vlastnictví, podle něhož se oprávněná osoba stává vlastníkem pozemku dnem nabytí jeho právní moci (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2016, sp. zn. , usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 2. 2018, sp. zn. , rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 12. 2013, sp. zn. , uveřejněný pod číslem 19/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a zejména rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2018, sp. zn. ). Pravomocné soudní rozhodnutí o nahrazení projevu vůle povinné osoby k uzavření smlouvy o bezúplatném převodu vlastnického práva k náhradnímu pozemku oprávněné osobě je pak (v poměrech , ) podřaditelné pod ustanovení o. z. (do 31. 12. 2013 viz ustanovení a 2 obč. zák.). Nabývacím titulem vlastnického práva oprávněné osoby tak v těchto souvislostech není smlouva (byť by byla v různém znění vtělena do rozsudečného výroku), nýbrž rozsudek samotný (viz přiměřeně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2023, sp. zn. , nebo např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 5. 2023, sp. zn. , či ze dne 24. 1. 2023, sp. zn. ).

11. Ve světle výše rekapitulovaných závěrů rozhodovací praxe řešících problematiku právní povahy pravomocného soudního rozhodnutí o nahrazení projevu vůle povinné osoby uzavřít s oprávněnou osobou smlouvu o bezúplatném převodu náhradních zemědělských pozemků (v režimu zákona o půdě), dle nichž právním důvodem nabytí vlastnického práva k nemovité věci není vlastní smlouva, byť vtělená do rozsudečného výroku, ale soudní rozhodnutí, nelze než uzavřít, že vlastnické právo nabyvatele takové věci (pravomocným soudním rozhodnutím uznaného za oprávněnou osobu) prostřednictvím argumentace o neplatnosti právního jednání (úkonu) z důvodů obsažených v ustanoveních , , účinného do 31. 12. 2013, dále jen – „obč. zák.“ (viz argumentaci dovolatelky skutkovým omylem – obč. zák.), zpochybnit nelze. Tedy ani otázka, lze-li u smlouvy o bezúplatném převodu vlastnického práva k náhradnímu zemědělskému pozemku (v režimu zákona o půdě), k jejímuž uzavření je nahrazen projev vůle povinné osoby pravomocným soudním rozhodnutím, uvažovat o její neplatnosti z důvodu tvrzeného zneužití skutkového omylu druhé smluvní strany (jež je svou povahou dílčí otázkou ve vztahu k obecnější otázce rozhodovací praxí dovolacího soudu již konstantně řešené) přípustnost dovolání založit nemůže.

12. Z výše uvedeného je tedy zřejmé, že podané dovolání předpoklady přípustnosti ve smyslu nenaplňuje.

13. Napadá-li dovolatelka rozsudek odvolacího soudu též v nákladových výrocích, pak ve vztahu k nim žádnou argumentaci – natož tu, jež by se vázala k obligatorním náležitostem dovolání podle – neuplatňuje; nehledě na to, že proti rozhodnutí odvolacího soudu v částech týkajících se náhrady nákladů řízení dovolání přípustné není (srov. ).

14. Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání ( věty první ), podané dovolání jako nepřípustné odmítl ( věty první o. s. ř).

15. O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle , a v situaci, kdy dovolání žalobkyně bylo odmítnuto a k nákladům žalovaného, který podal v dovolacím řízení vyjádření, patří odměna advokáta ve výši po 3 100 Kč [srov. , , a , o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů] spolu s náhradou hotových výdajů advokáta stanovených paušální částkou 300 Kč na jeden úkon právní služby ( téže vyhlášky) a náhradou za daň z přidané hodnoty ( ), dohromady ve výši 4 114 Kč.

16. Shora citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – vydaná po 1. lednu 2001 – jsou dostupná na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz, rozhodnutí Ústavního soudu na stránkách nalus.usoud.cz.

P o u č e ní: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 17. 4. 2024

Mgr. Zdeněk Sajdl předseda senátu