Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

30 Cdo 2010/2022

30 Cdo 2010/2022-383

USNESENÍ

R. M.

České republice – Ministerstvu spravedlnosti

, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 427/16, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o náhradu nemajetkové újmy, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. , o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. 11. 2021, č. j. -349, takto:

I. Dovolání se odmítá.II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.

Odůvodnění:

Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 16. 6. 2021, č. j. -314, zamítl žalobu o zaplacení částky 1 920 000 Kč s příslušenstvím (výrok I rozsudku) a rozhodl o povinnosti žalobce zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení 2 100 Kč (výrok II rozsudku).

Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) v záhlaví označeným rozhodnutím rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I rozsudku odvolacího soudu) a uložil žalobci nahradit žalované náklady odvolacího řízení ve výši 300 Kč (výrok II rozsudku odvolacího soudu).

Takto soudy obou stupňů rozhodly o žalobě, kterou se žalobce domáhal zaplacení částky 1 920 000 Kč jako zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která mu měla vzniknout v důsledku nezákonného trestního stíhání vedeného pro přečin porušení povinnosti při správě cizího majetku. Uvedeného jednání se měl žalobce dopustit coby zastupitel města XY. Trestní stíhání skončilo pravomocným rozsudkem Okresního soudu v Chomutově ze dne 3. 4. 2019, sp. zn. , jímž byli všichni obvinění (zastupitelé) zproštěni obžaloby. Žalobce předběžně uplatnil svůj nárok u Ministerstva spravedlnosti, které mu z titulu vydání nezákonného rozhodnutí (usnesení o zahájení trestního stíhání) poskytlo omluvu a peněžité zadostiučinění ve výši 80 000 Kč.

Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce včasným dovoláním, které však Nejvyšší soud odmítl podle ustanovení , , ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII ), dále jen „ “

Nejvyšší soud předesílá, že podané dovolání je na samé hraně jeho tzv. projednatelnosti, neboť z ustálené judikatury dovolacího soudu plyne, že k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení , aniž by bylo z dovolání zřejmé, při řešení jaké otázky hmotného či procesního práva se odvolací soud odchýlil od (konkrétní) ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, která konkrétní otázka hmotného či procesního práva má být dovolacím soudem vyřešena nebo je rozhodována rozdílně, případně od kterého (svého dříve přijatého) řešení se dovolací soud má odchýlit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2013, sp. zn. , nebo ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. , proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. , nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 9. 2020, sp. zn. , proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 12. 1. 2021, sp. zn. ). Žalobce však explicitně žádný z důvodů přípustnosti dovolání vymezených v v dovolání neuvádí, což nenapravuje ani v doplnění dovolání ze dne 3. 4. 2022, které bylo navíc učiněno až po uplynutí lhůty k dovolání (viz věta první ). Předmětné dovolání je v drtivé většině svého obsahu pouhým pokračováním prosté (a potud nepřípustné) polemiky se soudy obou stupňů a nevystihuje formální odlišnost dovolání, jakožto mimořádného opravného prostředku. Uvádí-li dovolatel, že by měla být změněna judikatura v oblasti trestního stíhání zástupců samosprávy a že by se mělo přihlédnout k výrazným specifikům dané kauzy, která se vymyká obdobným případům, neformuluje tím žádnou jedinečnou otázku dovolacím soudem již řešenou, která by měla být posouzena jinak, ani neoznačuje žádnou konkrétní judikaturu Nejvyššího soudu, jež by podle jeho názoru měla být dovolacím soudem překonána. Z obsahu dovolání je toliko možné dovodit, že se žalobce domáhá též přezkumu správnosti posouzení otázky přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu v případě nezákonného trestního stíhání veřejně činných osob (v dané věci zastupitele menšího města) s tím, že řečená otázka dosud neměla být v rozhodovací praxi dovolacího soudu řešena. Svou argumentaci žalobce v dovolání podpořil toliko odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2012, sp. zn. .

Tato polemika dovolatele stran výše zadostiučinění za trestní stíhání osob veřejně činných přípustnost dovolání podle založit nemůže, kterak již ostatně Nejvyšší soud konstatoval v rozhodnutích týkajících se obsahově podobných dovolání, která byla podána ve věcech odškodnění dalších osob trestně stíhaných spolu se žalobcem (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 11. 2021, sp. zn. , proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 22. 2. 2022, sp. zn. , usnesení ze dne 27. 1. 2022, sp. zn. , proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 25. 10. 2022, sp. zn. , usnesení ze dne 23. 2. 2022, sp. zn. , proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 9. 8. 2022, sp. zn. , či usnesení ze dne 10. 8. 2022, sp. zn. ). Z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 2014, sp. zn. , proti němuž podanou ústavní stížnost Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 30. 7. 2015, sp. zn. , plyne závěr, že „ze skutečnosti, že osobou trestně stíhanou je osoba veřejně činná, nelze obecně dovodit vznik nemajetkové újmy v důsledku trestního stíhání ani ve větší ani v menší míře, než u osoby jiné. Vždy je třeba přihlížet k intenzitě újmy konkrétní osoby, ať již byla veřejně činnou či nikoliv.“ Soudy nižších stupňů tak postupovaly ve shodě s touto judikaturou, pakliže ve svých rozhodnutích, vycházejíce z jimi zjištěného skutkového stavu, jímž je Nejvyšší soud podle věty prvé v dovolacím řízení vázán, podrobně popsaly zjištěné dopady trestního stíhání do osobnostní sféry dovolatele a řádně odůvodnily, jakým způsobem se dobraly k výši náhrady za způsobenou nemateriální újmu.

Nejvyšší soud nadto ve své judikatuře opakovaně konstatuje, že v případě náhrady nemajetkové újmy způsobené trestním řízením, které neskončilo pravomocným odsuzujícím rozsudkem, rovněž platí, že stanovení formy nebo výše přiměřeného zadostiučinění je především úkolem soudu prvního stupně a přezkum úvah tohoto soudu úkolem soudu odvolacího. Přípustnost dovolání nemůže založit pouhý nesouhlas s výší přisouzeného zadostiučinění, neboť ta se odvíjí od okolností každého konkrétního případu a nemůže sama o sobě představovat otázku hmotného práva ve smyslu Dovolací soud při přezkumu výše zadostiučinění v zásadě posuzuje právní otázky spojené s výkladem podmínek a kritérií obsažených v , o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. , o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ “), přičemž výslednou částkou se zabývá pouze tehdy, byla-li by zjevně nepřiměřená, což se v případě žalobce nestalo. Jinými slovy, dovolací soud posuzuje v rámci dovolacího řízení, jakožto řízení o mimořádném opravném prostředku, jen správnost základních úvah soudu, jež jsou podkladem pro stanovení výše přiměřeného zadostiučinění (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 1. 2013, sp. zn. , nebo usnesení téhož soudu ze dne 24. 2. 2016, sp. zn. ). To platí i pro případy újmy způsobené nezákonným trestním stíháním (viz zejména dovolatelem uváděný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2012, sp. zn. , publikovaný pod č. 122/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Vytýká-li snad žalobce odvolacímu soudu, že nepřihlédl k dopadům trestního stíhání do jeho osobní sféry, dále k nepříznivosti jejich vlivu na jeho pověst, k jeho dosavadnímu způsobu života apod., pak ani tato námitka přípustnost dovolání podle založit nemůže, neboť odvolací soud v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu (srov. například rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 9. 9. 2015, sp. zn. , ze dne 6. 10. 2016, sp. zn. , či ze dne 27. 6. 2012, sp. zn. ) při úvaze o přiměřené formě a výši zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou žalobci nezákonným trestním stíháním ve smyslu shora řečená kritéria zohlednil (srov. zejména body 10 a následující dovoláním napadeného rozsudku).

Nesouhlasí-li konečně žalobce s tím, že ve věcech, z nichž vyšel soud prvního stupně a odvolací soud, lze shledat shodné znaky s posuzovaným případem, a požaduje-li srovnání s jinými případy, které v dovolání označuje, Nejvyšší soud konstatuje, že nejde o námitku proti právnímu posouzení, ale proti skutkovým zjištěním, na kterých odvolací soud své rozhodnutí ve vztahu k výši odškodnění žalobce založil. Námitka proti skutkovým zjištěním přitom není způsobilým dovolacím důvodem ( věta prvá ) a zároveň platí, že pro rozhodnutí Nejvyššího soudu je určující stav v době vydání rozhodnutí odvolacího soudu ( ).

O náhradě nákladů dovolacího řízení Nejvyšší soud rozhodl podle věty první ve spojení s a a zavázal žalobce, jehož dovolání bylo odmítnuto, k náhradě nákladů dovolacího řízení vzniklých žalované v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání, které nebylo sepsáno advokátem, neboť žalovaná nebyla v dovolacím řízení zastoupena advokátem a nedoložila výši svých hotových výdajů. Žalované tedy byla přiznána paušální náhrada hotových výdajů podle za jeden úkon ve výši 300 Kč [ ve spojení s ].

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 3. 1. 2023

JUDr. David Vláčil předseda senátu