Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 170/22

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jaromíra Jirsy, soudců JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) a JUDr. Pavla Šámala o ústavní stížnosti L. K., zastoupené Mgr. Janou Zwyrtek Hamplovou, advokátkou se sídlem Olomoucká 36, Mohelnice, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 11. 2021 č. j. -264, takto:

Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.

Odůvodnění

Stěžovatelka se domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí Nejvyššího soudu. Tvrdí, že jím byla porušena její ústavně zaručená práva podle a 2 a d (dále jen ""). K tomu mělo dojít v důsledku nesprávného postupu Nejvyššího soudu, který zpochybnil projednatelnost dovolání a řízení zastavil, a to proto, že stěžovatelka nebyla dostatečně konkrétní, pokud jde o dovolací důvody. Stěžovatelka rozporuje výši finančního zadostiučinění, která jí byla poskytnuta poté, co byla tři roky nespravedlivě trestně stíhána, obžalována a odsouzena. Uvádí, že zásahy do osobnostních práv zástupců samosprávy ze strany státu by měly být výrazněji odškodňovány, týkají-li se osob na území jejich obcí a měst veřejně známých, a to po dobu několika let.

Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že stěžovatelka se v řízení před obecnými soudy domáhala po České republice - Ministerstvu spravedlnosti (dále jen "vedlejší účastník") zaplacení částky 1 920 000 Kč jako zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která jí měla vzniknout v důsledku nezákonného trestního stíhání vedeného pro přečin porušení povinnosti při správě cizího majetku. Tohoto jednání se měla stěžovatelka dopustit jako zastupitelka města P. Trestní stíhání skončilo pravomocným rozsudkem Okresního soudu v Chomutově ze dne 3. 4. 2019 sp. zn. , jímž byly všichni obvinění (zastupitelé) zproštěni obžaloby. Stěžovatelka předběžně uplatnila svůj nárok u vedlejšího účastníka, který ji z titulu vydání nezákonného rozhodnutí (usnesení o zahájení trestního stíhání) poskytl omluvu a peněžité zadostiučinění ve výši 80 000 Kč. Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 21. 10. 2020 č. j. -182 žalobu stěžovatelky zamítl (výrok I.) a uložil jí zaplatit vedlejšímu účastníkovi na náhradě nákladů řízení částku 1 500 Kč (výrok II.). Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 30. 3. 2021 č. j. -215 rozsudek soudu I. stupně potvrdil (výrok I.) a uložil jí zaplatit vedlejšímu účastníkovi na náhradě nákladů odvolacího řízení 300 Kč (výrok II.). Rozsudek odvolacího soudu napadla stěžovatelka nejprve v celém rozsahu včasným dovoláním, které později částečně vzala zpět a omezila jeho rozsah jen na tu část výroku I rozsudku odvolacího soudu, kterou byl potvrzen zamítavý výrok I rozsudku soudu prvního stupně v částce 420 000 Kč. Nejvyšší soud v záhlaví citovaným rozhodnutím řízení o dovolání zastavil v rozsahu, ve kterém směřovalo proti výroku II rozsudku Městského soudu v Praze, a té části výroku I, jíž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé v částce 1 500 000 Kč a ve výroku o nákladech řízení, ve zbývající části dovolání stěžovatelky odmítl podle (výrok I.). Nejvyšší soud současně uložil stěžovatelce zaplatit vedlejšímu účastníkovi na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 300 Kč (výrok II).

Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatelky i obsah ústavní stížností napadeného rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.

Podle ustanovení , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ""), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.

Podstatnou se v posuzované věci jeví skutečnost, že stěžovatelka v dovolání řádně nevymezila předpoklady jeho přípustnosti podle , což však představuje jeho obligatorní náležitost. Proto nelze v postupu Nejvyššího soudu spatřovat zásah do práva na soudní či jinou právní ochranu podle y, odmítl-li pro tuto vadu dovolání.

Dovolání představuje mimořádný opravný prostředek, k jehož podání je povinné zastoupení advokátem; je tomu tak mj. proto, aby se příslušný advokát seznámil s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu a zvážil, zda v jeho věci existuje právní otázka, která nebyla dosud řešena, byla řešena obecnými soudy rozdílně, odchylně od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu nebo je nutné se od ustálené judikatury odchýlit. Je však povinností navrhovatele, aby dovolání obsahovalo nezbytné náležitosti, tedy i vymezení důvodu jeho přípustnosti.

V dané věci Nejvyšší soud v rozhodnutí o dovolání vysvětlil, že námitky stěžovatelky nemohou přípustnost dovolání založit, neboť zejména explicitně neuvádí některý ze způsobů přípustnosti dovolání, ani neformuluje žádnou jedinečnou otázku dovolacím soudem již řešenou, která by měla být posouzena jinak. Stěžovatelka tak nesplnila své povinnosti, v důsledku čehož bylo její dovolání správně odmítnuto jako neprojednatelné. Proto ústavní stížnost shledal zjevně neopodstatněnou, což odpovídá i jeho stanovisku sp. zn. , podle kterého neobsahuje-li dovolání vymezení předpokladů přípustnosti ( ), není odmítnutí takového dovolání pro vady porušením y.

Ani zastavením části dovolacího řízení nemohlo dojít k porušení práva na spravedlivý (řádný) proces, jak tvrdí stěžovatelka, neboť své dovolání vzala zčásti zpět a Nejvyšší soud proto zcela správně dovolací řízení v rozsahu zpětvzetí dovolání podle zastavil.

Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl. Návrhu na vyčkání rozhodnutí do doby podání ústavních stížností v obdobných případech Ústavní soud nevyhověl, neboť k tomu neshledal důvody.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 22. února 2022

JUDr. Jaromír Jirsa, v. r.

předseda senátu