Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

30 Cdo 1656/2022

30 Cdo 1656/2022-195

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců Mgr. Viktora Sedláka a JUDr. Hany Poláškové Wincorové v právní věci žalobce K. F., nar. XY, bytem XY, zastoupeného Mgr. Janou Zwyrtek Hamplovou,advokátkou se sídlem v Mohelnici, Olomoucká 261/36, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 427/16, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o zaplacení částky 420 000 Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. , o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. 1. 2022, č. j. -162, takto:

Odůvodnění:

Žalobce se v řízení domáhal vůči žalované zaplacení částky 420 000 Kč z titulu zadostiučinění za nemajetkovou újmu, jež mu měla být způsobena jeho nezákonným trestním stíháním vedeným u Okresního soudu v Chomutově pod sp. zn. pro podezření ze spáchání trestného činu porušení povinnosti při správě cizího majetku z nedbalosti podle , , s tím, že žalovaná mu z uvedeného titulu dosud poskytla pouze omluvu a částku 80 000 Kč.

Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 17. 8. 2021, č. j. -118, uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku 20 000 Kč, zatímco ve zbytku představovaném částkou 400 000 Kč žalobu zamítl (výrok I rozsudku) a rozhodl o povinnosti žalované zaplatit žalobci náklady řízení (výrok II rozsudku).

Městský soud v Praze jako soud odvolací v záhlaví označeným rozsudkem zmíněný rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I částečně změnil tak, že i ve vztahu k částce 20 000 Kč žalobu zamítl, přičemž ve zbývající (zamítavé) části tohoto výroku rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný potvrdil (výrok I rozsudku odvolacího soudu). Současně s tím odvolací soud rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok II rozsudku odvolacího soudu).

Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce včasným dovoláním, které však Nejvyšší soud podle , 2 , , ve znění účinném od 30. 9. 2017 (viz čl. II odst. 2 a čl. XII ), dále jen „ “, odmítl jako nepřípustné.

Nejvyšší soud předesílá, že podané dovolání je na samé hraně jeho tzv. projednatelnosti, neboť z ustálené judikatury dovolacího soudu plyne, že k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení , aniž by bylo z dovolání zřejmé, při řešení jaké otázky hmotného či procesního práva se odvolací soud odchýlil od (konkrétní) ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, která konkrétní otázka hmotného či procesního práva má být dovolacím soudem vyřešena nebo je rozhodována rozdílně, případně od kterého (svého dříve přijatého) řešení se dovolací soud má odchýlit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2013, sp. zn. , nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. , proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. , nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 9. 2020, sp. zn. , proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 12. 1. 2021, sp. zn. ). Žalobce však explicitně žádný ze způsobů přípustnosti dovolání vymezených v v dovolání neuvádí, nýbrž toto dovolání je ve svém převažujícím rozsahu pouhým pokračováním prosté (a potud nepřípustné) polemiky se soudy obou stupňů a nevystihuje formální odlišnost dovolání, jakožto mimořádného opravného prostředku. Pokud dovolatel uvádí, že „nastala doba, kdy by měla být změněna judikatura v oblasti trestního stíhání zástupců samosprávy“, nebo že „[d]anou věc jsme zažalovali od počátku s přihlédnutím k výrazným specifikům dané věci, která se vymyká obdobným případům, a kde prostřednictvím těchto případů … chceme změnit dosavadní z našeho pohledu rigidní a letitou judikaturu“, neformuluje tím žádnou jedinečnou otázku dovolacím soudem již řešenou, která by měla být posouzena jinak, ani neoznačuje žádnou konkrétní judikaturu Nejvyššího soudu, jež by podle jeho názoru měla být dovolacím soudem překonána. Z obsahu dovolání je nicméně možné dovodit, že se žalobce domáhá též přezkumu správnosti posouzení otázky přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu v případě nezákonného trestního stíhání veřejně činných osob (v dané věci zastupitele menšího města a zároveň ředitele základní školy) s tím, že daná otázka dosud neměla být v rozhodovací praxi dovolacího soudu řešena. Svou argumentaci přitom podpořil odkazem na nález Ústavního soudu ze dne 21. 6. 2021, sp. zn. .

Jak již Nejvyšší soud uvedl v rozhodnutích týkajících se obsahově podobných dovolání, která byla podána ve věcech odškodnění dalších osob trestně stíhaných spolu se žalobcem (viz usnesení ze dne 10. 11. 2021, sp. zn. , proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 22. 2. 2022, sp. zn. , či usnesení ze dne 27. 1. 2022, sp. zn. , a ze dne 23. 2. 2022, sp. zn. ), uvedená otázka přípustnost dovolání podle založit nemůže. Z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 2014, sp. zn. , proti němuž podanou ústavní stížnost Ústavní soud odmítl pro zjevnou neopodstatněnost usnesením ze dne 30. 7. 2015, sp. zn. , plyne závěr, že „ze skutečnosti, že osobou trestně stíhanou je osoba veřejně činná, nelze obecně dovodit vznik nemajetkové újmy v důsledku trestního stíhání ani ve větší ani v menší míře, než u osoby jiné. Vždy je třeba přihlížet k intenzitě újmy konkrétní osoby, ať již byla veřejně činnou či nikoliv.“ Soudy nižších stupňů tak postupovaly ve shodě s touto judikaturou, když ve svých rozhodnutích, vycházeje z jimi zjištěného skutkového stavu, jímž je Nejvyšší soud podle věty prvé v dovolacím řízení vázán, podrobně popsaly zjištěné dopady trestního stíhání do osobnostní sféry dovolatele a řádně odůvodnily, jakým způsobem se dobraly k výši náhrady za způsobenou nemateriální újmu. Právě individuální přístup k určování výše zadostiučinění zohledňující jedinečné okolnosti té které projednávané věci ostatně akcentuje i Ústavní soud v dovolatelem označeném nálezu ze dne 21. 6. 2021, sp. zn. , podle kterého je obecný soud povinen „vždy pečlivě zvažovat veškeré okolnosti, za nichž k újmě došlo a k závažnosti této újmy“.

Nutno dodat, že v dovolatelem označeném nálezu Ústavního soudu ze dne 21. 6. 2021, sp. zn. , se Ústavní soud odškodňováním veřejně činných osob (politiků) sice zabýval, nicméně jím učiněné závěry dopadaly na situaci, kdy nezákonné trestní stíhání mělo za následek likvidaci politické kariéry poškozené osoby a její vyřazení z další účasti na politickém životě. Dané závěry proto nejsou aplikovatelné na případ dovolatele, který podle zjištění soudů nižších stupňů byl ještě v době probíhajícího trestního stíhání v rámci své politické dráhy naopak velmi úspěšný, neboť byl v komunálních volbách v roce 2018 opětovně zvolen do zastupitelstva města Postoloprty a následně se stal i místostarostou města, přičemž dotčena nebyla ani jeho kariéra ředitele základní školy. Nelze tak souhlasit ani s argumentem, že skutečnost, že dovolatel vykonával politickou funkci na malém městě a zároveň působil ve funkci ředitele školy, sama o sobě a bez dalšího odůvodňuje ve světle zmíněného nálezu přiznání vyšší částky zadostiučinění.

K polemice dovolatele o výši přiznaného zadostiučinění Nejvyšší soud uvádí, že při jejím určení se odvolací soud neodchýlil od řešení přijatého v judikatuře Nejvyššího soudu pokud při stanovení formy a výše zadostiučinění posuzoval kritéria vymezená ustálenou judikaturou (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2012, sp. zn. , na nějž v dovolání poukázal sám dovolatel, nebo ze dne 16. 9. 2015, sp. zn. , uveřejněný pod číslem 67/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), tedy přihlédl-li k povaze trestní věci, pro kterou byl žalobce stíhán, délce trestního stíhání, výši trestu, který žalobci hrozil, prokázaným následkům, které tím byly žalobci způsobeny, jakož i k výši odškodnění poskytnutého poškozeným v obdobných případech. Ani žalobcem výše označený nález Ústavního soudu, pokud na straně jedné akcentuje potřebu zohlednění individuálního rozměru každého projednávaného případu odškodnění a na straně druhé zapovídá mechanické odškodnění podle předem daných schémat či tabulek, nikterak nezpochybňuje závěry zmíněné ustálené judikatury Nejvyššího soudu, podle níž výše zadostiučinění nesmí být v rozporu s obecně sdílenou představou spravedlnosti a neměla by se bez zjevných skutkových odlišností konkrétního případu podstatně odlišovat od zadostiučinění přiznaného v případě skutkově obdobném.

Nejvyšší soud nadto ve své judikatuře opakovaně konstatuje, že v případě náhrady nemajetkové újmy způsobené trestním řízením, které neskončilo pravomocným odsuzujícím rozsudkem, rovněž platí, že stanovení formy nebo výše přiměřeného zadostiučinění je především úkolem soudu prvního stupně a přezkum úvah tohoto soudu úkolem soudu odvolacího. Přípustnost dovolání nemůže založit pouhý nesouhlas s výší přisouzeného zadostiučinění, neboť ta se odvíjí od okolností každého konkrétního případu a nemůže sama o sobě představovat otázku hmotného práva ve smyslu Dovolací soud při přezkumu výše zadostiučinění v zásadě posuzuje právní otázky spojené s výkladem podmínek a kritérií obsažených v , o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. , o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů, přičemž výslednou částkou se zabývá pouze tehdy, byla-li by zjevně nepřiměřená, což se v případě žalobce nestalo. Jinými slovy, dovolací soud posuzuje v rámci dovolacího řízení, jakožto řízení o mimořádném opravném prostředku, jen správnost základních úvah soudu, jež jsou podkladem pro stanovení výše přiměřeného zadostiučinění (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. , a ze dne 17. 1. 2013, sp. zn. , nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2016, sp. zn. ).

Nesouhlasí-li žalobce s tím, že ve věcech, z nichž vyšel soud prvního stupně a odvolací soud, lze shledat shodné znaky s posuzovaným případem, nejde o námitku proti právnímu posouzení, ale proti skutkovým zjištěním, na kterých odvolací soud své rozhodnutí ve vztahu k výši odškodnění žalobce založil. Námitka proti skutkovým zjištěním však není způsobilým dovolacím důvodem (srov. věta prvá ).

Nejvyšší soud proto žalobcovo dovolání odmítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení není třeba odůvodňovat ( věta druhá ).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 10. 8. 2022

JUDr. Pavel Simon předseda senátu