Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

23 Cdo 1364/2022

-116

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., a soudců JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D., a JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., v právní věci žalobkyně Seznam.cz, a.s., se sídlem v Praze 5, Smíchov, Radlická 3294/10, identifikační číslo osoby 26168685, zastoupené JUDr. Petrem Břízou, LL.M., Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 1, Klimentská 1216/46, proti žalované NEGATIV s.r.o., se sídlem v Praze 1, Nové Město, Ostrovní 126/30, identifikační číslo osoby 64577201, zastoupené Mgr. Petrem Ostrouchovem, advokátem se sídlem v Praze 1, Voršilská 130/10, o zaplacení částky 240 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. , o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. 10. 2021, č. j. -98, takto:I. Dovolání se odmítá.II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění:

Obvodní soud pro Prahu 1 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 5. 5. 2021, č. j. -77, zamítl žalobu o zaplacení částky 240 000 Kč s příslušenstvím (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II).

K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze jako soud odvolací potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok I napadeného rozsudku) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II napadeného rozsudku).

Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně dovoláním, které považovala přípustné, protože odvolací soud se při výkladu projevu vůle účastníků odchýlil od rozhodovací praxe Nejvyššího soudu (představované rozsudkem ze dne 25. 4. 2017, sp. zn. ) a Ústavního soudu (představované nálezem ze dne 21. 4. 2009, sp. zn. , a usnesením ze dne 17. 5. 2006, sp. zn. ). Dále žalobkyně namítala, že odvolací soud nesprávně (v rozporu s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2005, sp. zn. ) dospěl k závěru o tom, že právní jednání žalované nebylo zdánlivé. V neposlední řadě bylo napadené rozhodnutí podle žalobkyně nedostatečně odůvodněné a nepřezkoumatelné; odvolací soud navíc porušil zásadu přímosti dokazování, čímž zasáhl do práva žalobkyně na spravedlivý proces. Žalobkyně proto navrhla, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí spolu s rozsudkem soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení, případně aby zrušil alespoň napadené rozhodnutí a věc vrátil k dalšímu řízení soudu odvolacímu.

Žalovaná se k dovolání žalobkyně nevyjádřila.

Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle , , ve znění účinném od 1. 2. 2019 (viz čl. IV a XII ), dále jen „“.

Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, za splnění podmínky a Dovolací soud se proto dále zabýval jeho přípustností.

Podle lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.

Podle není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Žalobkyně v prvé řadě namítala, že odvolací soud vyložil ujednání dohody o spolupráci v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu a Ústavního soudu, když nezohlednil úmysl stran a uzavřel, že nabídka žalované obsahovala náležitosti předepsané čl. II odst. 1 písm. a) této dohody (popis projektu, odhadovaný rozpočet nákladů na jeho realizaci a odhadovaný harmonogram realizace).

V žalobkyní citovaném rozsudku ze dne 25. 4. 2017, sp. zn. , Nejvyšší soud vysvětlil, že základním hlediskem pro výklad právního jednání je podle právní úpravy účinné od 1. 1. 2014 úmysl jednajícího, byl-li takový úmysl druhé straně znám, anebo musela-li o něm vědět. Při zjišťování tohoto úmyslu je třeba vycházet z hledisek uvedených v , , a přihlédnout též k praxi zavedené mezi stranami v právním styku, k tomu, co právnímu jednání předcházelo, i k tomu, jak strany následně daly najevo, jaký obsah a význam právnímu jednání přikládají. Teprve v případě, že ani za použití uvedených výkladových pravidel nelze zjistit úmysl jednajícího, se uplatní objektivní metoda interpretace a projevu vůle se přisuzuje význam, jaký by mu zpravidla přikládala osoba v postavení toho, jemuž je projev vůle určen. K těmto závěrům se Nejvyšší soud přihlásil též v rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne 9. 9. 2020, sp. zn. , uveřejněném pod číslem 37/2021 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, v rozsudku ze dne 31. 10. 2017, sp. zn. , uveřejněném pod číslem 4/2019 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, jakož např. i v rozsudcích ze dne 22. 5. 2020, sp. zn. , a ze dne 30. 8. 2021, sp. zn. . S těmito závěry korespondují i názory vyjádřené v žalobkyní odkazované judikatuře Ústavní soudu zdůrazňující zkoumání skutečné vůle účastníků smlouvy (srov. nález Ústavního soudu ze dne 21. 4. 2009, sp. zn. ).

V projednávané věci odvolací soud uzavřel, že podle čl. II odst. 1 písm. a) dohody o spolupráci nebyla žalovaná povinna předložit žalobkyni návrh na uzavření smlouvy, ze kterého by vyplývala přesná podoba navrhovaného projektu, jeho detailní rozpočet či přesný způsob realizace s uvedením natáčecích dnů; v souladu s citovaným ujednáním bylo povinností žalované pouze oslovit žalobkyni s nabídkou spolupráce, která měla obsahovat pouze obecný popis, odhadovaný rozpočet i harmonogram realizace navrhovaného projektu. Jelikož k uvedenému závěru odvolací soud dospěl výkladem projevené vůle (mimo jiné) na základě patrného úmyslu stran, přičemž přihlížel také k tomu, co právnímu jednání předcházelo, k zavedené praxi mezi účastnicemi a k jejich následnému jednání (srov. bod 7 odůvodnění napadeného rozhodnutí), postup odvolacího soudu je s citovanou judikaturou v souladu a uvedená námitka žalobkyně přípustnost dovolání podle nezakládá.

Pokud dovolatelka rozporuje a polemizuje se samotným závěrem učiněného výkladu projevu vůle, přehlíží, že výsledek, k němuž odvolací soud dospěl na základě zjištěného skutkového stavu věci a za užití zákonných interpretačních pravidel při odstraňování pochybností o obsahu právního úkonu (o skutečné vůli stran jím projevené), není řešením otázky hmotného práva v intencích , jež by bylo možno porovnávat s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu. Od ustálené judikatury by se odvolací soud mohl odchýlit pouze v postupu, jímž k takovému výsledku (k závěru o obsahu právního úkonu) dospěl, např. že by nevyužil příslušné výkladové metody či že by jeho úvahy při jejich aplikaci byly zatíženy chybou v logice (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 4. 2014, sp. zn. , ze dne 28. 4. 2014, sp. zn. , a ze dne 20. 1. 2022, sp. zn. ). O takový případ se však ve zde projednávané věci, jak již bylo shora uvedeno, nejedná.

Nejvyšší soud doplňuje, že argumentuje-li žalobkyně v dané souvislosti tím, že předmětný projekt byl realizován za výrazně nižší náklady, než jaké žalovaná uvedla v odhadovaném rozpočtu navrhovaného projektu, uvedená skutečnost ze skutkových zjištění soudů nižších stupňů nevyplývá. Dovolatelka tak ve skutečnosti zakládá kritiku právního závěru odvolacího soudu na své vlastní verzi skutkového stavu věci, odlišné od skutkových zjištění a závěrů, na nichž je právní posouzení věci založeno. Při úvaze o tom, zda je právní posouzení věci odvolacím soudem správné, přitom Nejvyšší soud vychází (musí vycházet) ze skutkových závěrů odvolacího soudu, a nikoli z těch skutkových závěrů, které v dovolání na podporu svých právních argumentů nejprve zformuluje sám dovolatel (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 6. 2006, sp. zn. , nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 1. 2017, sp. zn. , popř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2021, sp. zn. ).

Žalobkyně v dovolání dále namítá, že odvolací soud nesprávně vyložil čl. II odst. 1 písm. c) dohody o spolupráci, podle něhož měla žalovaná povinnost předložit žalobkyni aktualizovanou nabídku, jestliže žalovaná – potom, co žalobkyně při jednání její nabídku neakceptuje – osloví s nabídkou ke spolupráci třetí osobu za výhodnějších podmínek, než jaké původně nabídla žalobkyni. Ze skutkových zjištění soudů nižších stupňů ani z obsahu spisu však nevyplývá, že by žalovaná oslovila třetí osobu s nabídkou ke spolupráci, tedy že by ve věci ujednání čl. II odst. 1 písm. c) dohody o spolupráci (upravující postup stran v takové situaci) vůbec mělo být aplikováno. Uvedená námitka se tak míjí s právním posouzením věci odvolacím soudem, který čl. II odst. 1 písm. c) dohody o spolupráci s ohledem na skutková zjištění na věc nepoužil, a jako taková nemůže přípustnost dovolání ve smyslu založit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 1999, sp. zn. , uveřejněné pod číslem 27/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Pokud dovolatelka opakovaně v dovolání namítá, že k oslovení třetí osoby žalovanou s nabídkou spolupráce na projektu „Kancelář Blaník“ došlo, přehlíží, že správnost skutkového stavu věci zjištěného v řízení před soudy nižších stupňů ovšem v dovolacím řízení v žádném ohledu zpochybnit nelze. Dovolací přezkum je vyhrazen výlučně otázkám právním, ke zpochybnění skutkových zjištění odvolacího soudu nemá tudíž žalobkyně k dispozici způsobilý dovolací důvod; tím spíše pak skutkové námitky nemohou založit přípustnost dovolání podle (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2014, sp. zn. , a ze dne 30. 10. 2014, sp. zn. ).

Přípustnost dovolání podle pak nezakládá ani námitka dovolatelky, podle níž se odvolací soud odchýlil od judikatury Nejvyššího soudu představované rozsudkem ze dne 26. 9. 2005, sp. zn. , pokud uzavřel, že právní jednání žalované (nabídka ze dne 22. 8. 2018) nebylo zdánlivé, ačkoli žalovaná podle žalobkyně svou nabídku nikdy nemyslela vážně. Skutečnost, že by žalovaná předmětnou nabídku nemyslela vážně, však ze skutkových zjištění soudů nižších soudů nevyplývá (srov. bod 8 odůvodnění napadeného rozhodnutí). Také touto námitkou tak žalobkyně pouze zakládá kritiku právního závěru odvolacího soudu na své vlastní verzi skutkového stavu věci, odlišné od skutkových zjištění a závěrů, na nichž je právní posouzení věci založeno (srov. shora zmiňovaná usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 4. 2014, sp. zn. , ze dne 28. 4. 2014, sp. zn. , a ze dne 20. 1. 2022, sp. zn. ).

Konečně namítá-li žalobkyně, že odvolací soud porušil zásadu přímosti dokazování a že rozsudek odvolacího soudu je nedostatečně odůvodněný a nepřezkoumatelný, vytýká tím ve skutečnosti vady řízení, ke kterým by ovšem mohl dovolací soud přihlédnout jen tehdy, kdyby bylo dovolání přípustné ( ), což v daném případě není.

Nejvyšší soud k tomu doplňuje, že vady řízení samy o sobě nejsou způsobilé přípustnost dovolání ve smyslu založit, i kdyby se odvolací soud vytýkaných pochybení dopustil (srov. závěry usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2014, sp. zn. , ze dne 12. 11. 2018, sp. zn. , nebo ze dne 28. 7. 2020, sp. zn. ). Uvedené pak nelze zvrátit ani tvrzením, že namítanými vadami řízení bylo porušeno právo žalobkyně na spravedlivý proces, k čemuž dovolací soud připomíná nález Ústavního soudu ze dne 26. 9. 2017, sp. zn. , v němž Ústavní soud dovodil, že poskytování ochrany základním právům a svobodám může a musí probíhat podle pravidel stanovených zákonem (d), které jsou součástí právního řádu. I v kontextu uvedeného je tedy zřejmé, že nelze účinně namítat vady řízení, pakliže dovolání nesplňuje předpoklady přípustnosti podle (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2018, sp. zn. , či ze dne 12. 9. 2018, sp. zn. ). Z uvedeného důvodu tak přípustnost dovolání nemohou založit ani odkazy žalobkyně na nálezy Ústavního soudu ze dne 12. 5. 2004, sp. zn. , ze dne 17. 10. 2006, sp. zn. , ze dne 14. 9. 2007, sp. zn. , ze dne 29. 3. 2018, sp. zn. , či ze dne 23. 3. 2021, sp. zn. .

Nejvyšší soud nadto konstantně judikuje, že ani pokud rozhodnutí odvolacího soudu nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly – podle obsahu dovolání – na újmu uplatnění práv dovolatele (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. , uveřejněný pod číslem 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 1. 2015, sp. zn. ), což v případě žalobkyně nebyly.

Z výše uvedeného plyne, že podmínky přípustnosti dovolání stanovené v nebyly naplněny, a Nejvyšší soud proto dovolání žalobkyně podle ustanovení odmítl.

Pro úplnost dovolací soud uvádí, že rozsah dovolání posoudil s přihlédnutím k celkovému obsahu dovolání ( ) a dovodil, že proti rozhodnutí o nákladech řízení dovolání ve skutečnosti nesměřuje, neboť ve vztahu k nákladům řízení postrádá dovolání jakékoli odůvodnění. Nadto by v uvedeném rozsahu nebylo dovolání podle ani přípustné.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení netřeba odůvodňovat ( věta druhá ).

Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 24. 11. 2022

JUDr. Bohumil Dvořák, Ph.D.

předseda senátu