Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

30 Cdo 3127/2022

30 Cdo 3127/2022-352

ČESKÁ REPUBLIKAROZSUDEKJMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Davida Vláčila a soudců JUDr. Františka Ištvánka a JUDr. Hany Poláškové Wincorové, v právní věci žalobkyně RAIEL, s.r.o., identifikační číslo osoby 26693062, se sídlem v Praze 6, Malobřevnovská 2/174, zastoupené Mgr. Kateřinou Vaňkovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Jánský vršek 323/13, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, jednající prostřednictvím Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 42, o náhradu škody, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. , o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 4. 4. 2022, č. j. -303, ve znění usnesení téhož soudu ze dne 20. 5. 2022, č. j. -332, takto:

Odůvodnění:I. Dosavadní průběh řízení

1. Žalobkyně se podanou žalobou (po jejím upřesnění a částečném zpětvzetí) domáhala toho, aby jí žalovaná zaplatila částku v celkové výši 4 202 926,90 Kč bez příslušenství, a to s odůvodněním, že jí vznikla škoda ve formě ušlého zisku a nákladů vynaložených na právní služby v důsledku nezákonného rozhodnutí soudu vydaného v řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. (resp. u Městského soudu v Praze pod sp. zn. , dále jen „posuzované řízení“), když tvrdila, že společnost NIVOR s.r.o., identifikační číslo osoby 63992728 (dále jen „NIVOR“), podala dne 23. 2. 2006 proti ní žalobu o určení vlastnického práva k blíže označeným nemovitým věcem situovaným v katastrálním území XY, obec XY. Obvodní soud pro Prahu 6 rozsudkem ze dne 12. 6. 2006, č. j. -28, určil vlastnictví žalující společnosti k předmětným nemovitostem, poté Městský soud v Praze jako soud odvolací usnesením ze dne 15. 11. 2006, č. j. -67, vydané rozhodnutí zrušil a věc vrátil obvodnímu soudu, který následně rozsudkem ze dne 18. 6. 2008, č. j. -214, žalobu zamítl. Odvolací soud rozsudkem ze dne 11. 3. 2009, č. j. -245, změnil uvedený rozsudek soudu prvního stupně tak, že určil vlastníkem předmětných nemovitostí společnost NIVOR, která po zapsání vlastnického práva do katastru nemovitostí k předmětným nemovitostem uzavřela s třetími osobami nájemní smlouvy. K dovolání tehdejší žalované (a nynější žalobkyně) Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 26. 1. 2011, č. j. -292, rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Odvolací soud následně rozsudkem ze dne 21. 10. 2011, č. j. -309, opět určil vlastníkem předmětných nemovitostí společnosti NIVOR, avšak Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 26. 11. 2013, č. j. -341, zrušil rozsudek odvolacího soudu a odvolací soud nato v pořadí třetím rozsudkem rozhodl tak, že žalobu společnosti NIVOR směřující proti žalované (nynější žalobkyni) zamítl; rozhodnutí o zamítnutí žaloby nabylo právní moci dne 26. 6. 2014. Žalobkyni tím vznikla škoda ve výši 3 153 190,20 Kč, neboť po dobu od rozhodnutí odvolacího soudu, jímž byla určena vlastníkem předmětných nemovitostí společnost NIVOR až do právní moci konečného a pro ni příznivého rozhodnutí nemohla s nemovitostmi nakládat (tedy je pronajímat). Žalobkyně rovněž byla nucena podat žalobu na vrácení kupní ceny za předmětné nemovitosti, čímž společně s řízením na určení vlastnictví jí vznikla (další) škoda v podobě nákladů na právní zastoupení ve výši 983 544,14 Kč. Uvedené nároky na náhradu škody žalobkyně bezúspěšně předběžně uplatnila u žalované. Po částečném zpětvzetí žaloby (se souhlasem soudu) zůstal předmětem řízení nárok na náhradu ušlého zisku v podobě uniklého nájemného ve výši 3 153 190,20 Kč a nárok na náhradu nákladů právního zastoupení advokátem a rovněž v podobě nákladů řízení nahrazených společnosti NIVOR ve výši dalších 1 049 736,70 Kč (celkem 4 202 926,90 Kč).

2. Obvodní soud pro Prahu 6 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 28. 11. 2019, č. j. -207, který je dílem rozsudkem mezitímním a dílem (ve zbývajícím rozsahu) rozsudkem částečným, rozhodl, že „projednávaná věc o nároku na zaplacení škody představované nemožností užívat předmětné nemovitosti za roky 2009 až 2013 včetně, uplatňovaná žalobkyní ve výši 3 153 190,20 Kč, je co do základu opodstatněna“. O výši uplatněného nároku a o náhradě nákladů řízení bude rozhodnuto konečným rozsudkem (výrok I rozsudku), uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku ve výši 587 858,60 Kč (výrok II rozsudku), zatímco žalobu, aby žalovaná byla povinna zaplatit žalobkyni částku 461 878,10 Kč, zamítl (výrok III rozsudku).

3. Na základě před ním provedeného dokazování učinil soud prvního stupně následující skutková zjištění. Dne 3. 7. 2006 podala žalobkyně žalobu proti společnosti NIVOR na vydání bezdůvodného obohacení, které vzniklo společnosti NIVOR rozhodnutím Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 12. 6. 2006, č. j. -28, tím, že bylo rozhodnuto o určení vlastnického práva společnosti NIVOR k předmětným nemovitostem z důvodu neplatnosti kupních smluv, na základě kterých původně došlo k převodu vlastnického práva na žalobkyni. Dne 6. 1. 2016 žalobkyně vzala svou žalobu zpět a usnesením Městského soudu v Praze ze dne 23. 6. 2016, č. j. -516, bylo řízení zastaveno a žalobkyni uložena povinnost zaplatit společnosti NIVOR částku 422 483,60 Kč na náhradě nákladů řízení. Žalobkyně dále zaplatila svému zástupci náhradu nákladů řízení za úkony, které pro ni v posuzovaném řízení vykonal. Žalobkyně byla vlastníkem předmětných nemovitých věcí do dne 11. 3. 2009, kdy byl vydán rozsudek Městského soudu v Praze (odvolacího soudu), č. j. -245, kterým soud určil vlastníkem předmětných nemovitostí společnost NIVOR. Žalobkyni tak bylo od 11. 3. 2009 znemožněno disponovat s předmětnými nemovitostmi, přičemž závadný stav byl napraven konečným rozhodnutím odvolacího soudu ze dne 21. 5. 2014, které nabylo právní moci dne 26. 6. 2014. Společnost NIVOR je přitom od listopadu roku 2014 nemajetná, neboť exekutor zahájil exekuční řízení dne 16. 10. 2014 a do dne 9. 1. 2019 v exekuci ničeho nevymohl.

4. V rovině právního posouzení soud prvního stupně zdůraznil, že jím zjištěný skutkový posoudil podle ustanovení , , ve znění pozdějších předpisů, a , a 26 a 31 odst. 1 , o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. , o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „OdpŠk“nebo „ “), poté, co dovodil, že vznik škody a příčinná souvislost ve vztahu k ušlému zisku vyplývá ze skutečnosti, že žalobkyně nemohla v daném období s nemovitostmi nakládat v důsledku nezákonných rozhodnutí. K otázce, zda náhradu škody je nejdříve nutno požadovat po společnosti NIVOR (jako tomu, na jehož straně došlo na základě nezákonných rozhodnutí soudů k bezdůvodnému obohacení), uvedl, že neukládá žalobkyni, aby uplatnila svůj nárok nejprve vůči třetímu subjektu a při konkurenci nároků na vrácení bezdůvodného obohacení a nároku na náhradu škody soudní praxe zásadně vychází ze subsidiarity uplatnění nároku na vydání bezdůvodného obohacení; žalobkyně tedy neměla povinnost požadovat po společnosti NIVOR bezdůvodné obohacení, neboť taková povinnost podle jeho názoru neplyne ze speciální úpravy a „současně je nárok zásadně subsidiární k nároku na náhradu škody, popřípadě může mít povahu konkurenční, tedy nezbavuje žalobkyni práva požadovat náhradu škody“. Konstatoval, že přihlédl také ke skutečnosti, že společnost NIVOR s.r.o. je nemajetná. Ohledně tohoto dílčího nároku na náhradu ušlého zisku soud prvního stupně považoval za účelné vydat ve věci pouze mezitímní rozsudek, neboť se zjišťováním výše ušlého zisku bude spojeno časově náročné a nákladné dokazování a je tedy vhodné nejprve rozhodnout o oprávněnosti základu nároku. Ohledně nároků na náhradu nákladů řízení za zastupování advokátem v navazujícím řízení vedeném před Městským soudem v Praze pod sp. zn. (o vydání bezdůvodného obohacení spojeného se zaplacením kupní ceny tehdy sporných nemovitých věcí) soud prvního stupně konstatoval, že toto řízení žalobkyně zahájila v důsledku rozhodnutí prvoinstančního soudu z posuzovaného řízení a následně vzala zpět žalobu z důvodu zrušení nezákonného rozhodnutí, proto jí nárokovaná škoda vyjadřující zaplacenou náhradu nákladů společnosti NIVOR ve výši 422 483,60 Kč a nárok na náhradu nákladů řízení vynaložený za právní služby svého zástupce představují skutečnou škodu, která vznikla tak, že náklady by nemusely být vynaloženy, pokud by nedošlo k vydání nezákonného rozhodnutí. Na uvedené řízení vedené pod sp. zn. se podle soudu prvního stupně nevztahuje ustanovení , které upravuje náhradu nákladů vzniklých v řízení, v němž bylo vydáno nezákonné rozhodnutí. Přiznal proto žalobkyni náhradu těchto nákladů ve výši 587 858,60 Kč. Soud prvního stupně dále dospěl k závěru, že „závadný stav byl ukončen“ rozhodnutím Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2013, č. j. –341, které nabylo právní moci dne 15. 1. 2014, proto vzniklá škoda spočívající v ušlém zisku za rok 2014 ve výši 352 440,60 Kč nemusela žalobkyni vzniknout, jestliže se žalobkyně mohla v souladu s , o katastru nemovitostí, na základě pravomocného rozhodnutí Nejvyššího soudu, dožadovat „obnovy předchozího zápisu vlastnického práva“. Zbývající část žaloby naopak zamítl, přičemž se plně ztotožnil s argumentací žalované, že v řízení vedeném pod sp. zn. se žalobkyně náhrady nákladů domohla v plném rozsahu.

5. Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) na základě podaného odvolání žalované (výrok III rozsudku soudu prvního stupně jím nebyl dotčen a samostatně nabyl právní moci) v záhlaví označeným rozhodnutím rozsudek soudu prvního stupně v napadeném výroku I, kterým bylo rozhodnuto, že projednávaná věc o nároku na zaplacení škody představované nemožností užívat předmětné nemovitosti za roky 2009 až 2013 včetně, uplatňovaná žalobkyní ve výši 3 153 190,20 Kč, je co do základu opodstatněna, a o výši uplatněného nároku a o náhradě nákladů řízení bude rozhodnuto konečným rozsudkem, změnil tak, že se žaloba o zaplacení částky 3 153 190,20 Kč zamítá. V napadeném vyhovujícím výroku o věci samé (výrok II) jej změnil tak, že se žaloba o zaplacení částky 587 858,60 Kč zamítá (výrok I rozsudku odvolacího soudu). Rozhodl současně, že žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů částku 4 500 Kč (výrok II rozsudku odvolacího soudu).

6. Odvolací soud v zásadě vycházel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, která považoval za správná a úplná. V rovině právního posouzení odvolací soud přisvědčil argumentaci žalované, že při konkurenci nároků na vrácení bezdůvodného obohacení a nároku na náhradu škody soudní praxe zásadně vychází ze subsidiarity uplatněného nároku na vydání bezdůvodného obohacení. Je-li jedním z předpokladu úspěšného uplatnění nároku na náhradu škody vůči osobě, jejíž protiprávní jednání zapříčinilo vznik bezdůvodného obohacení třetí osoby na úkor žalobce, nemožnost uspokojit žalobcův nárok na vydání bezdůvodného obohacení vůči této třetí osobě, pak žalobce (osoba, jíž vznikla majetková újma) volbu nemá; musí uplatnit své právo na vydání bezdůvodného obohacení vůči tomu, kdo se na jeho úkor obohatil, a pouze tehdy, je-li zřejmé, že toto právo nebude možno uspokojit, přichází v úvahu úspěšné uplatnění práva na náhradu škody. Byla-li „vlastníkem“ předmětných nemovitých věcí na základě soudního rozhodnutí vydaného v posuzovaném řízení po vymezenou dobu určena společnost NIVOR, pak právě po této společnosti žalobkyně ušlé nájemné mohla a měla požadovat. Pokud tak žalobkyně neučinila a nechala uplynout promlčecí dobu, pak za takový následek nemůže nést odpovědnost stát, a to ani tehdy, došel-li soud prvního stupně k závěru, že společnost NIVOR je nemajetná. Nelze přehlédnout, že žalobkyně naopak reálně postupovala při uplatňování vrácení kupní ceny za nemovitosti, které předtím koupila od jmenované společnosti tak, že u Městského soudu v Praze podala pod sp. zn. , tedy ještě před uplynutím promlčecí lhůty proti této společnosti žalobu na vrácení kupní ceny, přičemž navrhla přerušení řízení do skončení řízení o určení vlastnictví. Nabízela se podle odvolacího soudu logicky otázka, proč tak nepostupovala i ohledně ucházejících příjmů z pronájmu. Z uvedeného řízení se podle odvolacího soudu nepodává závěr o tom, že společnost NIVOR je nemajetná. V případě náhrady nákladů řízení ustanovení stanoví, že náhrada škody zahrnuje takové náklady řízení, které byly poškozeným účelně vynaloženy na zrušení nebo změnu nezákonného rozhodnutí nebo na nápravu nesprávného úředního postupu (odstavec 1). Náhradu nákladů řízení může poškozený uplatnit jen tehdy, jestliže neměl možnost učinit tak v průběhu řízení na základě procesních předpisů, anebo jestliže mu náhrada nákladů takto již nebyla přiznána (odstavec 2). Pokud jejich náhradu procesní předpis umožňuje, je náhrada škody vyloučena, bez ohledu na to, že poškozenému v původním řízení přiznány nebyly, například z důvodu jeho procesního neúspěchu nebo čistě proto, že mu je rozhodující orgán v rámci své diskrece nepřiznal. Řízení před Městským soudem v Praze pod sp. zn. žalobkyně zahájila v důsledku rozhodnutí učiněného v posuzovaném řízení. Nicméně dané řízení bylo zastaveno, neboť žalobkyně vzala svoji žalobu zpět. Z toho je dle odvolacího soudu zřejmé, že není dána příčinná souvislost mezi žalobkyní vynaloženými náklady právního zastoupení v řízení o podání žaloby na vrácení kupní ceny a vydání rozhodnutí v původním řízení o určení vlastnictví.

II. Dovolání a vyjádření k němu

7. Rozsudek odvolacího soudu žalobkyně napadla v celém jeho rozsahu dovoláním. V dovolání bylo, po obsáhlé rekapitulaci dosavadního průběhu řízení, namítáno, že právní posouzení odvolacího soudu je v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu, pokud odvolací soud ve svém rozhodnutí dospěl k závěru, že nebyly naplněny podmínky pro uplatnění nároku na náhradu škody přímo proti státu coby „poslednímu dlužníkovi“, a to s odůvodněním, že žalobkyně byla povinna nejprve formálně uplatnit svůj nárok proti společnosti NIVOR, a to i za situace, že takto uplatněný nárok zjevně nemohl být uspokojen. Připomenula, že soud prvního stupně naopak zjistil a konstatoval, že společnost NIVOR je nemajetná. Odvolací soud se tím odchýlil kupříkladu od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 3. 6. 2014, sp. zn. , dle něhož k prokázání vzniku škody (tj. k prokázání nemožnosti dosáhnout plnění dlužníkem) není vždy nezbytné, aby poškozený nejprve vymáhal svou pohledávku vůči (primárnímu) dlužníkovi v soudním řízení a aby tak byl znám jeho negativní výsledek, tj. není nepřekročitelnou podmínkou, aby zde byl zamítavý rozsudek soudu, u něhož byl nárok uplatněn. Za situace, kdy je z okolností případu zřejmé, že žaloba by nemohla uspět, může soud rozhodující ve sporu o náhradu škody sám jako otázku předběžnou řešit úspěšnost žaloby a uspokojení nároku, aniž by poškozený byl nucen samostatný soudní spor podstoupit. Obdobně Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 27. 11. 2019, sp. zn. , vysvětlil, že pokud je z okolností případu předem zřejmé, že je přímý dlužník (obohacený) nemajetný a že vedení dalších řízení vůči němu by bylo neúčelné, neboť by se žalobce ani částečného uspokojení své pohledávky fakticky nedomohl, pak v takovémto případě judikatura na uplatnění pohledávky vůči primárnímu dlužníku netrvá, neboť by šlo o pouhý formalismus vedoucí mimo jiné právě i ke vzniku zbytečných nákladů řízení. S podrobnější argumentací žalobkyně navrhovala, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 4. 4. 2022, č. j. -303, ve znění opravného usnesení Městského soudu v Praze ze dne 20. 5. 2022 č. j. -332, a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

8. K podanému dovolání se žalovaná nevyjádřila.

III. Přípustnost dovolání

9. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle , , ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII ), dále jen „ “.

10. Dovolání bylo podáno včas ( ), osobou k tomu oprávněnou za splnění podmínky povinného zastoupení dle

11. Podle lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.

12. Podle , není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

13. Posuzované dovolání, pokud jde o nárok na náhradu škody v podobě zaplacených nákladů řízení, neobsahuje obligatorní obsahové náležitosti vyžadované ustanovením , neboť v dovolání nebyl vymezen ani dovolací důvod, tím méně byla splněna podmínka, aby bylo vyloženo, v čem je spatřováno splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Ve vztahu k částce 587.858,60 Kč totiž žalobkyně v dovolání neuplatnila vůbec žádnou argumentaci.

14. Nejvyšší soud přitom ve svých rozhodnutích opakovaně uvedl, že k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení , aniž by bylo z dovolání zřejmé, od jaké (konkrétní) ustálené rozhodovací praxe se v rozhodnutí odvolací soud odchýlil, která konkrétní otázka hmotného či procesního práva má být dovolacím soudem vyřešena nebo je rozhodována rozdílně, případně od kterého (svého dříve přijatého) řešení se dovolací soud má odchýlit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2013, sp. zn. , nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. , proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. ). Vymezení, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je přitom třeba provést pro každý jednotlivý dovolací důvod pro každou námitku či otázku samostatně (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 1. 2015, sp. zn. ). K ústavní konformitě požadavku na vymezení důvodů přípustnosti dovolání se Ústavní soud souhrnně vyjádřil ve stanovisku svého pléna ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. , přičemž i v další své nálezové judikatuře netoleruje Nejvyššímu soudu, pokud ten projedná dovolání, aniž by bylo vybaveno předepsanými obsahovými náležitostmi (srov. kupř. nález ze dne 11. 2. 2020, sp. zn. ).

15. Nejvyšší soud se zřetelem k výše řečenému nemohl podané dovolání podle ve výše specifikovaném rozsahu věcně projednat, neboť vady, jímž bylo zatíženo, nebyly v zákonné lhůtě odstraněny ( ).

16. Podle dovolání podle není přípustné proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení, podané dovolání tak není přípustné ani v rozsahu, v němž směřuje proti výroku II rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo rozhodnuto v otázce náhrady nákladů řízení (což ovšem Nejvyššímu soudu nikterak nebrání v tom, aby uvedený výrok v důsledku jeho akcesority zrušil, shledá-li dovolání byť jen zčásti přípustným).

17. Nejvyšší soud se proto dále zabýval přípustností dovolání ohledně nároku na náhradu škody v podobě ušlého zisku.

18. V projednávané věci záviselo rozhodnutí odvolacího soudu, pokud jde o nárok na náhradu škody v částce 3 153 190,20 Kč – mimo jiné – na vyřešení právní otázky, za jakých podmínek odpovídá stát jako poslední dlužník, jestliže věřitel neuplatnil nárok na vydání bezdůvodného obohacení nejprve vůči „přímému“ dlužníkovi. Dovolání shledal Nejvyšší soud ve smyslu ustanovení v uvedeném rozsahu přípustným, neboť při řešení dané otázky se odvolací soud odchýlil od ustálené judikatury Nejvyššího soudu.

IV. Důvodnost dovolání

19. Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení , které Nejvyšší soud provedl bez jednání ( věta první ), striktně vázán důvody v dovolání vymezenými, dospěl k závěru, že dovolání žalobkyně je částečně opodstatněné.

20. O nesprávné právní posouzení věci (naplňující dovolací důvod podle , část věty před středníkem, ) jde tehdy, posoudil-li odvolací soud věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně vybranou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.

21. Podle § 7 odst. 1 OdpŠk právo na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím mají účastníci řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí, z něhož jim vznikla škoda.

22. Podle § 8 odst. 1 OdpŠk nárok na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím lze, není-li dále stanoveno jinak, uplatnit pouze tehdy, pokud pravomocné rozhodnutí bylo pro nezákonnost zrušeno nebo změněno příslušným orgánem. Rozhodnutím tohoto orgánu je soud rozhodující o náhradě škody vázán.

23. Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi konstantně dovozuje, že nárok na náhradu škody způsobené nesprávným úředním postupem či nezákonným rozhodnutím může být vůči státu úspěšně uplatněn pouze tehdy, jestliže by poškozený nedosáhl uspokojení své pohledávky vůči tomu, kdo by k němu byl jinak povinen (vedle již shora citované judikatury, též srov. rozhodnutí bývalého Nejvyššího soudu SR ze dne 16. 4. 1985, sp. zn. ; usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 11. 2004, sp. zn. , ze dne 2. 6. 2011, sp. zn. , nebo ze dne 14. 9. 2011, sp. zn. ). V uvedeném rozsahu jsou úvahy odvolacího soudu zcela správné.

24. Nejvyšší soud však v rozsudku ze dne 27. 11. 2019, sp. zn. , uzavřel, že „pokud je z okolností případu předem zřejmé, že je přímý dlužník (obohacený) nemajetný a že vedení dalších řízení vůči němu by bylo neúčelné, neboť by se žalobce ani částečného uspokojení své pohledávky fakticky nedomohl, pak nelze na uplatnění pohledávky vůči primárnímu dlužníku trvat, neboť by šlo o pouhý formalismus vedoucí mimo jiné právě i ke vzniku zbytečných nákladů řízení. Není-li v případě prokázané nevymahatelnosti bezdůvodného obohacení potřeba bezpodmínečně trvat na vlastním podání žaloby o jeho vydání (a na navazujícím pokusu o nucené vymožení téže pohledávky), pak ani podání žaloby tzv. ‚z opatrnosti‘ (tím méně její následné zpětvzetí, jak tomu bylo v projednávané věci) nemůže být přičítáno poškozenému k tíži, a to ať už žalobu podal (např. z důvodů optimalizace svých daňových povinností) s vědomím, že v budoucnu přiznanou pohledávku reálně na přímém dlužníku nevymůže nebo v případě, kdy okolnosti svědčící o nevymahatelnosti pohledávky vyjdou najevo až v průběhu řízení o takové žalobě.“ K obdobnému řešení se dovolací soud přiklonil též v rozsudku ze dne 31. 8. 2021, sp. zn. , a také v rozsudku ze dne 14. 7. 2020, sp. zn. .

25. V poměrech projednávané věci odvolací soud své rozhodnutí založil na skutečnosti, že žalobkyně se svého nároku na náhradu škody účinně nedomáhala vůči společnosti NIVOR, jež měla neoprávněně inkasovat plnění za užívání sporných nemovitých věcí v době, po kterou byla žalobkyně, v důsledku posléze zrušených nezákonných rozhodnutí soudů, vyloučena z možnosti ony nemovité věci užívat (včetně jejich možného pronájmu). Odvolací soud si měl proto primárně ujasnit, zda pohledávka žalobkyně z titulu bezdůvodného obohacení za společností NIVOR je pohledávkou existující (popř. v jaké výši) a pokud ano, měl návazně hledat odpověď na otázku, zda byla pohledávka žalobkyně za společností NIVOR z titulu bezdůvodného obohacení v rozhodné době vymahatelná. V rozsahu, v jakém žalobkyně prokáže existenci své pohledávky i její nevymahatelnost totiž nelze žalobu z důvodu subsidiární odpovědnosti státu bez dalšího zamítnout. Odvolací soud se tedy se při svém rozhodování odchýlil od shora uvedené judikatury dovolacího soudu a jeho právní posouzení věci je neúplné, a tudíž i nesprávné.

26. Vzhledem k přípustnosti dovolání Nejvyšší soud podle věty druhé dále přezkoumal, zda řízení nebylo postiženo vadami uvedenými v , a b) a , respektive jinými vadami řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Takovou vadou je zatíženo i rozhodnutí odvolacího soudu, který bez bližšího vysvětlení zdůraznil, že z řízení vedeného před Městským soudem v Praze pod sp. zn. se nepodává závěr, že jmenovaná společnost je nemajetná, ačkoliv soud prvního stupně učinil v jím vydaném rozsudku závěr právě opačný (srov. odst. 22 rozsudku soudu prvního stupně). Z napadeného rozhodnutí odvolacího soudu však není zřejmé, na základě jakých důkazů a na ně navazujících skutkových a právních úvah se odvolací soud dobral závěru o dobytnosti pohledávek žalobkyně za NIVOR. Přitom z protokolu o odvolacím jednání konaném dne 23. 3. 2022 (č. l. 299 spisu) neplyne, že by s tímto skutkovým (právním) závěrem, diametrálně odlišným od toho, který učinil soud prvního stupně, odvolací soud účastníky řízení konfrontoval a umožnil jim, např. ve smyslu , aby se k dané otázce sami vyjádřili, popř. doplnili svá tvrzení a nabídli k nim příslušné důkazy.

27. Rozhodnutí odvolacího soudu je v tomto dílčím (pro věc určujícím) rozsahu překvapivé, jestliže odvolací soud při svém rozhodování přihlížel k něčemu jinému, než co bylo tvrzeno nebo jinak vyšlo najevo za řízení před soudem prvního stupně nebo co za odvolacího řízení uplatnili účastníci, tedy vzal v úvahu něco jiného, než co bylo známo také účastníkům řízení (srov. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 16. 12. 2010, sp. zn. , nebo rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 15. 1. 2016, sp. zn. ). V posuzované věci odvolací soud založil své rozhodnutí na zcela odlišném zjištění (o nemajetnosti dlužníka žalobkyně), nežli soud prvního stupně, jehož závěrům v průběhu odvolacího řízení navíc žádný z účastníků neodporoval. Odvolací soud ve svém rozhodnutí neuvádí žádné konkrétnější argumenty, jimiž by toto odlišné skutkové zjištění odůvodnil, čímž současně zůstal dlužen zákonné povinnosti přesvědčivě zdůvodnit jím vydané rozhodnutí ( a ).

28. Nejvyšší soud proto rozsudek odvolacího soudu v souladu s zrušil a věc vrátil tomuto soudu podle věta první k dalšímu řízení.

29. Odvolací soud je ve smyslu části první věty za středníkem , ve spojení s , vázán právním názorem dovolacího soudu, jenž byl v tomto rozsudku vysloven. V dalším řízení se tak odvolací soud znovu zaměří na posouzení otázky, zda byly splněny všechny zákonné podmínky pro vydání mezitímního rozsudku soudu prvního stupně. Existencí zákonných podmínek spojených se vznikem škody v poměrech projednávané věci se Nejvyšší soud v tomto řízení s ohledem na charakter jím přijatého rozhodnutí nemohl zabývat.

30. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v novém rozhodnutí o věci ( věta druhá ).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 21. 11. 2022

JUDr. David Vláčil

předseda senátu