Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

30 Cdo 139/2019

30 Cdo 139/2019-127

ČESKÁ REPUBLIKAROZSUDEKJMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Bohumila Dvořáka a soudců JUDr. Davida Vláčila a JUDr. Františka Ištvánka v právní věci žalobkyně Wander in a.s., identifikační číslo 46347429, se sídlem ve Znojmě, Dobšická 3662/25, zastoupené JUDr. Janou Kašpárkovou, advokátkou se sídlem v Olomouci, Horní Lán 1328/6, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, o náhradu škody, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. , o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. 4. 2018, č. j. -105, t a k t o:

O d ů v o d n ě n í: I. Dosavadní průběh řízení

1. Žalobkyně se v řízení domáhala náhrady škody, jež jí měla být způsobena v důsledku nezákonného rozhodnutí vydaného v řízení vedeném u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. , v podobě žalobě vyhovujícího rozsudku uvedeného soudu, jímž bylo žalobkyni (tehdy v procesním postavení žalované) uloženo zaplatit společnosti CORSAIR ( Luxemburg ) N°11 S.A. částku 1 907 332,18 Kč s příslušenstvím a náklady řízení. Uvedený rozsudek byl potvrzen rozsudkem Vrchního soudu Olomouci jako soudu odvolacího ze dne 11. 12. 2008 č. j. – 363 (dále též jen „nezákonná rozhodnutí“). Rozsudek Vrchního soudu v Olomouci byl pro nezákonnost zrušen rozsudkem Nejvyššího soudu dne 30. 11. 2010, č. j. -407, a předmětné řízení později skončilo úplným zamítnutím žaloby. Škoda, jejíž náhrady se žalobkyně v nynějším sporu domáhá, představuje ztrátu dobytnosti pohledávky žalobkyně proti společnosti CORSAIR (Luxemburg) N°11 S.A. [dále jen „CORSAIR“] na vrácení plnění v žalované výši, které žalobkyně této společnosti poskytla dne 5.2.2009 na základě nezákonných rozhodnutí soudů. Podle žalobních tvrzení zmíněná společnost na výzvu žalobkyně k vrácení plnění nereagovala a žalobkyně zjistila, že její šance získat zpět bezdůvodné obohacení nejsou pro nemajetnost CORSAIRu reálné, když ta nevlastní v České republice žádný dohledatelný majetek. O tom svědčí i bezvýslednost exekuce vedené proti ní soudním exekutorem Mgr. Vojtěchem Jarošem, Exekutorský úřad Znojmo.

2. Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen „soud prvního stupně“) svým rozsudkem ze dne 2. 8. 2017, č. j. -80, zamítl žalobu, aby žalovaná byla povinna zaplatit žalobkyni částku 2 494 972,11 Kč s příslušenstvím (výrok I rozsudku) a žalobkyni uložil povinnost zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení částku 900 Kč (výrok II rozsudku).

3. Soud prvního stupně měl skutkový stav vylíčený v žalobě za nesporný a nebylo rovněž sporu o tom, že nárok žalobkyně, který žalovaná odmítla uspokojit, byl předběžně uplatněn.

4. Z hlediska právního hodnocení soud prvního stupně shledal výše zmíněná rozhodnutí soudů, na jejichž základě nynější žalobkyně plnila žalovanou částku ve prospěch CORSAIRu, za nezákonná a na věc aplikoval jednotlivá ustanovení , o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. , o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „OdpŠk“ nebo „ “). Uzavřel, že za situace, kdy došlo ke škodě na straně žalobkyně tím, že plnila na základě pravomocného rozsudku, který byl později zrušen, je „formálně odpovědnostní titul státu naplněn“. Žalobu však současně neshledal po právu, a to z důvodů nenaplnění zákonných podmínek uvedených v Vycházel přitom z judikatury Nejvyššího soudu týkající se problematiky státu, coby tzv. posledního dlužníka (potud odkázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 8. 2011, sp. zn. , rozsudek ze dne 25. 8. 2010, sp. zn. , usnesení ze dne 4. 11. 2011, sp. zn. , usnesení ze dne 16. 8. 2006, sp. zn. , usnesení ze dne 13. 9. 2005, sp. zn. , usnesení ze dne 30. 11. 2010, sp. zn. a rozsudek ze dne 23. 2. 2011, sp. zn. ). Skutečnost, že společnost CORSAIR nemá majetek na území České republiky žalobkyni, nebrání domáhat se svého nároku na vydání bezdůvodného obohacení ve státě, v němž má dlužník své sídlo, když k tomuto ji poskytuje dostatečný právní rámec legislativa Evropské unie. v ustanovení vede poškozeného k tomu, aby ještě před případným uplatněním nároku proti státu využil všech („jiných“) procesních prostředků k ochraně svého práva, s jejichž uplatněním by bylo spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení. Takovým prostředkem nepochybně mohlo být i uplatnění nároku na vydání bezdůvodného obohacení proti společnosti CORSAIR.

5. Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) k odvolání žalobkyně v záhlaví označeným rozhodnutím rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I rozsudku odvolacího soudu) a žalobkyni zavázal k náhradě nákladů odvolacího řízení vzniklých žalované v částce 300 Kč (výrok II rozsudku odvolacího soudu).

6. Odvolací soud doplnil dokazování, aby zjistil, že v řízení vedeném u Krajského soudu v Brně ve věci žalobce CORSAIR (Luxemburg) N°11 S.A. proti žalovanému Wander in a.s. pod sp. zn. bylo rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci dne 15. 1. 2015, č. j. – 693, rozhodnuto tak, že se rozsudek krajského soudu ve výroku I mění tak, že se žaloba na zaplacení částky 1 907 332,18 Kč s příslušenstvím zamítá. Ve výrocích II a III, pokud jimi bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení ve vztahu ke vzájemnému návrhu, jímž se tamější žalovaná (nyní žalobkyně) domáhala vydání bezdůvodného obohacení plněním podle nezákonných rozhodnutí, byl rozsudek Krajského soudu v Brně zrušen a věc v tomto rozsahu postoupena k dalšímu řízení Okresnímu soudu ve Znojmě, kde nadále probíhá řízení o vzájemném návrhu nynější žalobkyně proti společnosti CORSAIR na zaplacení částky 2 494 972,11 Kč s příslušenstvím. V dalším odvolací soud převzal skutková zjištění soudu prvního stupně, která považoval za správná a úplná.

7. V rovině právního posouzení odvolací soud v zásadě přisvědčil závěrům soudu prvního stupně a i on měl za naplněný tzv. odpovědnostní titul. Ztotožnil se i s tím, že dosud nebyla prokázána existence škody na straně žalobkyně, kterýžto závěr odpovídá i ustálené judikatuře. Z usnesení Nejvyššího soudu e dne 3. 6. 2014 sp. zn. a rozsudku ze dne 12. 9. 2012, sp. zn. (a rovněž i z dalších rozhodnutí) podle přesvědčení odvolacího osudu plyne, že nárok na náhradu škody způsobené nesprávným úředním postupem či nezákonným rozhodnutím může být vůči státu úspěšně uplatněn pouze tehdy, jestliže by poškozený nedosáhl uspokojení své pohledávky vůči tomu, kdo by k němu byl jinak povinen.Svědčí-li poškozenému jako věřiteli právo vůči jeho dlužníku, které může (úspěšně) uplatnit, resp. uspokojit, nevzniká mu dosud vůči státu nárok na náhradu škody způsobené výkonem veřejné moci. Pouze v případě, že pohledávku oprávněného nelze jako přímý nárok uspokojit, vzniká oprávněnému majetková škoda, spočívající ve ztrátě majetku.Neexistuje-li škoda v době rozhodování soudu o uplatněném nároku na její náhradu, byl nárok uplatněn předčasně, což má za následek zamítnutí žaloby takzvaně „pro tentokrát“, aniž by bylo třeba se zabývat splněním dalších předpokladů odpovědnosti za škodu. Je-li jedním z předpokladů úspěšného uplatnění nároku na náhradu škody vůči osobě, jejíž protiprávní jednání zapříčinilo vznik bezdůvodného obohacení třetí osoby na úkor žalobce, nemožnost uspokojit žalobcův nárok na vydání bezdůvodného obohacení vůči této třetí osobě, pak žalobce (osoba, jíž vznikla majetková újma) volbu nemá; musí uplatnit své právo na vydání bezdůvodného obohacení vůči tomu, kdo se na jeho úkor obohatil, a pouze tehdy, je-li zřejmé, že toto právo nebude možno uspokojit, přichází v úvahu úspěšné uplatnění práva na náhradu škody (zde odvolací soud odkázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 9. 2009 sp. zn. ). Odvolací soud dále doplnil, že k prokázání nemožnosti dosáhnout plnění dlužníkem není vždy nezbytné, aby poškozený nejprve vymáhal svou pohledávku vůči dlužníkovi v soudním řízení a aby tak byl znám jeho negativní výsledek, tj. není nepřekročitelnou podmínkou, aby zde byl zamítavý rozsudek soudu, u něhož byl nárok uplatněn. Za situace, kdy je z okolností případu zřejmé, že žaloba by nemohla uspět, může soud rozhodující ve sporu o náhradu škody sám jako otázku předběžnou řešit úspěšnost žaloby a uspokojení nároku, aniž by poškozený byl nucen samostatný soudní spor podstoupit (uvedené plyne z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 23. 2. 2011 sp. zn. ).

8. Jestliže žalobkyně zcela nerezignovala na možnost uspokojit svůj nárok proti společnosti CORSAIR a pokud od roku 2013 dosud aktivně vede řízení o tomto nároku, nyní u Okresního soudu ve Znojmě pod sp. zn. , aniž by své procesní kroky přizpůsobila údajům zjištěným ze sdělení Exekutorského úřadu Znojmo ze dne 15. 6. 2015, pak nelze bez dalšího předběžně uzavřít, že se jedná o žalobu, ve které by žalobkyně nemohla uspět a svůj nárok následně vůči přímému dlužníku uspokojit. Závěr žalobkyně o existenci tvrzené škody je proto podle odvolacího soudu předčasný. Dále odůvodnil výrok o nákladech odvolacího řízení.

II. Dovolání a vyjádření k němu

9. Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně v plném rozsahu dovoláním. Namítala, že napadené rozhodnutí je nesprávné v právním posouzení věci a současně, co do přípustnosti dovolání, zdůraznila, že uvedené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, zčásti pak posuzoval otázky dosud judikatorně neřešené.

10. S odvoláním na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2018, sp. zn. , žalobkyně dovozovala, že v případě zřejmé nemajetnosti CORSAIR není povinna vést spor o bezdůvodné obohacení, když takové řízení se jeví jako neúčelným (formalistickým). Okolnost, že žalobkyně, která řízení o vydání bezdůvodného obohacení iniciovala a ještě předtím, než se dozvěděla o pro ni příznivém výsledku řízení před Krajským soudem v Brně a předtím, než soudní exekutor zjistil, že CORSAIR nemá na území České republiky postižitelný majetek, by ji neměla být přičítána k tíži.

11. Rozhodnutí odvolacího soudu je podle žalobkyně v rozporu i s jím citovanými závěry plynoucími z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 23. 2, sp. zn.25 Cdo 2091/2008, kdy Nejvyšší soud připomenul, že „k prokázání vzniku škody (tj. k prokázání nemožnosti dosáhnout plnění dlužníkem) není vždy nezbytné, aby poškozený nejprve vymáhal svou pohledávku vůči dlužníkovi v soudním řízení a aby tak byl znám jeho negativní výsledek, tj. není nepřekročitelnou podmínkou, aby zde byl zamítavý rozsudek soudu, u něhož byl nárok uplatněn. Za situace, kdy je z okolností případu zřejmé, že žaloba by nemohla uspět, může soud rozhodující ve sporu o náhradu škody sám jako otázku předběžnou řešit úspěšnost (potenciální) žaloby a uspokojení nároku, aniž by poškozený byl nucen samostatný soudní spor podstoupit. Z rozhodnutí dále plyne, že v některých situacích není nutno podstoupit samostatný soudní spor o vydání bezdůvodného obohacení a soud si otázku jeho vzniku může posoudit sám jako předběžnou otázku a může se dále zabývat i tvrzeními žalobce o nevymahatelnosti škody (vůči přímému dlužníku – obohacenému). V posuzovaném případě žalobkyně tvrdí, že ji soudy nepoučily o případných nedostatcích tvrzení ve vztahu k nedobytnosti pohledávky a tím i vzniku škody a pouze s odkazem na skutečnost, že žalobkyně takový spor o vydání bezdůvodného obohacení vede, rozhodl pro žalobkyni nepříznivě ve věci. Uvedeným postupem, kdy odvolací soud nepřikročil k přerušení řízení dle § 109 odst. 2 písm. c) o. s. ř do skončení řízení o vydání bezdůvodného obohacení mělo být citelně zasaženo do práv žalobkyně a bylo jí prakticky znemožněno se nároku na náhradu škody po státu domáhat. Žalobkyně je zvoleným postupem vystavena reálnému riziku promlčení svého nároku na náhradu škody, a to i s ohledem na běh objektivní promlčení doby stanovené v § 32 odst. 2 OdpŠk. Postup odvolacího soudu podle jejího přesvědčení naplňuje znaky uvedené v rozhodnutí Ústavního soudu dne 11. 3. 2014, sp. zn. a popsané jako „přehnaně formalistický postup za použití v podstatě sofistikovaného odůvodňování zřejmé nespravedlnosti“.

12. Pro případ, že by neobstála výše naznačená dovolací argumentace, domáhá se žalobkyně též odpovědi na „doplňující“ otázky, a to zda 1/ platí bez výjimky, že rozhodnutí o přerušení řízení dle je na volné úvaze soudu nebo je ve specifických případech soud k tomuto kroku povinen, 2/ je soud povinen v případech, kdy s ohledem na plynutí času reálně hrozí trváním na formálním předložení rozsudku o povinnosti vydat bezdůvodné obohacení promlčení nároku, si toto posouzení učinit sám v rámci tzv. předběžné otázky a 3/ je možno považovat „rozhodnutí soudu v řízení, v němž vzešla žalovaná škoda, podle něhož nárok dovolatele na zaplacení nebyl dán (zamítnutí žaloby) za rozhodnutí postavené naroveň rozhodnutí o povinnosti bezdůvodně obohaceného toto vydat?“ Závěrem žalobkyně navrhovala, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek v celém rozsahu zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

13. Žalovaná se k podanému dovolání nevyjádřila

III. Zastoupení, včasnost a náležitosti dovolání

14. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle , , ve znění účinném od 30. 9. 2017 (viz čl. II odst. 2 a čl. XII ), dále jen „ “.

15. Dovolání bylo podáno včas a osobou k tomu oprávněnou, řádně zastoupenou advokátem ( ) a má předepsané obsahové náležitosti.

IV. Přípustnost dovolání

16. Podle lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.

17. Dle není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

18. Dovolání v dané věci není přípustné pro řešení (navíc jen podpůrně) předestřených „doplňujících“ otázek ad 1/ a ad 3/ formulovaných shora, neboť na řešení problematiky potřeby obligatorního přerušení odvolacího řízení podle a , ani na otázce účinků pravomocného rozhodnutí, jímž byla zamítnuta žaloba o plnění ze smlouvy o narovnání a v posouzení jejich vztahu k nároku na vydání bezdůvodného obohacení plněním podle nezákonných rozhodnutí, napadené rozhodnutí odvolacího soudu nestojí. Uvedené námitky žalobkyně se tak míjejí s vlastním právním posouzením věci odvolacím soudem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. května 1999, , uveřejněné pod č. 27/2001 ve Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Pokud jde o doplňující otázku ad 2/, jde jen o jinými slovy formulovanou výhradu na adresu problematiky potřeby vedení soudního sporu o vydání bezdůvodného obohacení, pro níž v další části shledává Nejvyšší soud dovolání přípustným.

19. Dovolání je však přípustné pro řešení otázky, zda může být žaloba na náhradu škody v projednávané věci předčasná jen proto, že dosud nebylo skončeno soudní řízení o vydání bezdůvodného obohacení proti primárnímu dlužníku, který má být nemajetný. Při jejím řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.

V. Důvodnost dovolání a právní úvahy dovolacího soudu

20. Dovolání je důvodné.

21. Podle § 7 odst. 1 OdpŠk právo na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím mají účastníci řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí, z něhož jim vznikla škoda.

22. Podle § 8 odst. 1 OdpŠk nárok na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím lze, není-li dále stanoveno jinak, uplatnit pouze tehdy, pokud pravomocné rozhodnutí bylo pro nezákonnost zrušeno nebo změněno příslušným orgánem. Rozhodnutím tohoto orgánu je soud rozhodující o náhradě škody vázán.

23. V rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2014, sp. zn. , dovolací soud uvedl, že bezdůvodným obohacením se může stát též plnění přijaté na základě vykonatelného rozhodnutí, jež bylo následně zrušeno. Domáhá-li se vrácení plnění ten, kdo plnil povinnost uloženou mu soudem (popřípadě jiným orgánem), závisí důvodnost jeho požadavku na tom, zda podle hmotného práva – tedy i bez rozhodnutí, jež bylo následně zrušeno – plnil povinnost, kterou skutečně měl, či nikoliv. Tuto otázku řeší soud (zpravidla) jako předběžnou. Zrušením rozhodnutí, podle nějž bylo plněno, dochází k bezdůvodnému obohacení jen v případě, že právní důvod tohoto plnění nespočíval v hmotném právu, tedy že podle hmotného práva zde povinnost neexistovala. Jen tehdy, jestliže na základě povinnosti uložené pravomocným rozhodnutím soudu, které neodpovídá skutečným hmotněprávním poměrům, žalovaný plnil na neexistující dluh, vzniká žalobci bezdůvodné obohacení, a to okamžikem, kdy bylo rozhodnutí, na jehož základě bylo plněno, pravomocně zrušeno. K témuž závěru se v poměrech Nejvyšší soud přihlásil i v rozsudku ze dne 6. 10. 2016, sp. zn. , a to v rámci posouzení odpovědnosti státu za škodou vzniklou vydáním nezákonného rozhodnutí. V projednávané věci však bylo v řízení, jež následovalo po zrušení nezákonných rozhodnutí, zamítnutím žaloby najisto postaveno, že právní důvod pro plnění dluhu ze strany nynější žalobkyně společnosti CORSAIR neexistoval. Právní důvod pro úhradu nákladů řízení pak odpadl již samotným odklizením nezákonných rozhodnutí.

24. Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi konstantně dovozuje, jak ostatně uvedl již odvolací soud, že nárok na náhradu škody způsobené nesprávným úředním postupem či nezákonným rozhodnutím může být vůči státu úspěšně uplatněn pouze tehdy, jestliže by poškozený nedosáhl uspokojení své pohledávky vůči tomu, kdo by k němu byl jinak povinen (srov. rozhodnutí bývalého Nejvyššího soudu SSR ze dne 16. 4. 1985, sp. zn. ; z aktuální judikatury pak např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 11. 2004, sp. zn. , ze dne 2. 6. 2011, sp. zn. , nebo ze dne 14. 9. 2011, sp. zn. ). Jinými slovy, svědčí-li poškozenému jako věřiteli právo vůči jeho dlužníku, které může (úspěšně) uplatnit, resp. uspokojit, nevzniká mu dosud vůči státu nárok na náhradu škody způsobené výkonem veřejné moci. Pouze v případě, že pohledávku oprávněného nelze jako přímý nárok uspokojit, vzniká oprávněnému škoda spočívající ve ztrátě majetku.

25. Nejvyšší soud rovněž vysvětlil, že „je-li jedním z předpokladů úspěšného uplatnění nároku na náhradu škody vůči osobě, jejíž protiprávní jednání zapříčinilo vznik bezdůvodného obohacení třetí osoby na úkor žalobce, nemožnost uspokojit žalobcův nárok na vydání bezdůvodného obohacení vůči této třetí osobě, pak žalobce (osoba, jíž vznikla majetková újma) volbu nemá; musí uplatnit své právo na vydání bezdůvodného obohacení vůči tomu, kdo se na jeho úkor obohatil, a pouze tehdy, je-li zřejmé, že toto právo nebude možno uspokojit, přichází v úvahu úspěšné uplatnění práva na náhradu škody“ (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 9. 2009, sp. zn. ).

26. Posledně uvedené rozhodnutí odvolací soud sice správně citoval, ale jeho závěry přiléhavě nepromítl do poměrů právě projednávané věci, zvláště když současně v důvodech svého rozhodnutí příhodně upozornil také na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 2. 2011, sp. zn. , podle něhož pokud je z okolností případu předem zřejmé, že je přímý dlužník (obohacený) nemajetný a že vedení dalších řízení vůči němu by bylo neúčelné, neboť by se žalobce ani částečného uspokojení své pohledávky fakticky nedomohl, pak v takovém případě judikatura na uplatnění pohledávky vůči primárnímu dlužníku netrvá, neboť by šlo o pouhý formalismus vedoucí mimo jiné právě i ke vzniku zbytečných nákladů řízení.

27. Vztaženo do poměrů projednávané věci proto platí, že tvrdila-li v řízení žalobkyně, že primární dlužník CORSAIR je nemajetný, což mělo vyplynout, mimo jiné, z neúspěšného exekučního vymáhání nároku na náhradu nákladů řízení na území České republiky (žalobkyně konkrétně v žalobě uváděla, že: „…šance získat zpět uhrazenou částku 2 494 972,11 Kč nejsou reálné…“), pak pokud by uvedený předpoklad v řízení spolehlivě prokázala, nebylo by možno podanou žalobu na náhradu škody vůči České republice považovat za předčasnou a zamítnout ji tzv. pro tentokrát. Není-li v případě prokázané nevymahatelnosti bezdůvodného obohacení potřeba bezpodmínečně trvat na vlastním podání žaloby o jeho vydání (a na navazujícím pokusu o nucené vymožení téže pohledávky), pak ani podání žaloby tzv. „z opatrnosti“ nemůže být přičítáno poškozenému k tíži, a to ať už žalobu podal (např. z důvodů optimalizace svých daňových povinností) s vědomím, že v budoucnu přiznanou pohledávku reálně na přímém dlužníku nevymůže nebo v případě, kdy okolnosti svědčící o nevymahatelnosti pohledávky vyjdou najevo až v průběhu řízení o takové žalobě. Dospěl-li odvolací soud k jinému závěru, je jeho právní posouzení nesprávné.

28. Uvedené závěry však nic nemění na povinnosti žalobkyně tvrdit a prokazovat, že přímý dlužník byl v rozhodné době nemajetný a pohledávku z titulu bezdůvodného obohacení by proto nebylo možno reálně vymoci (a to, jak správně zdůraznil odvolací soud, nejen na území České republiky). Za tím účelem je však soud povinen žalobkyni poučit podle ust. až 3 o tom, že ji o uvedené okolnosti tíží povinnost tvrzení i povinnost důkazní. Smyslem citovaných ustanovení přitom je, aby účastníku nebyla odepřena ochrana jeho práva jen proto, že neunesl břemeno tvrzení, resp. důkazní břemeno, aniž byl poučen, že ho takové břemeno tíží.

29. Vzhledem k přípustnosti dovolání Nejvyšší soud podle věty druhé dále přezkoumal, zda řízení nebylo postiženo vadami uvedenými v , a b) a , respektive jinými vadami řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, tyto vady dovolatelka netvrdila a z obsahu spisu se nepodávají.

VI. Závěr

30. Nejvyšší soud vzhledem k výše uvedenému napadený rozsudek odvolacího soudu podle ustanovení zrušil, a to včetně navazujících nákladových výroků. Protože se důvody pro zrušení rozsudku odvolacího soudu vztahují i na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud podle ustanovení ve stejném rozsahu i jeho rozsudek a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

31. V rámci nového projednání věci bude na soudu prvního stupně, aby postupem podle až 3 vyzval žalobkyni k doplnění tvrzení a označení důkazů o skutečnosti, že pohledávka z bezdůvodného obohacení je vůči přímému dlužníku nevymahatelná a v závislosti na její reakci se případně zabýval splněním dalších podmínek pro nástup odpovědnosti státu za škodu z titulu nezákonného rozhodnutí.

32. Soudy jsou ve smyslu části první věty za středníkem ve spojení s vázány právními názory dovolacího soudu v tomto rozhodnutí vyslovenými.

33. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rámci nového rozhodnutí ve věci ( ).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 27. 11. 2019

JUDr. Bohumil Dvořák

předseda senátu