Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

23 Cdo 1524/2022

23 Cdo 1524/2022-1284

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a soudců JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., a JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., ve věci žalobkyně CASTLEBAR Invest s.r.o.,se sídlem v Praze 1, Nové Město, Petrská 1426/1, identifikační číslo osoby 04230892, zastoupené JUDr. Petrem Pečeným, advokátem se sídlem v Praze 1, Purkyňova 74/2, proti žalované Dopravní podnik hl. m. Prahy, akciová společnost, se sídlem v Praze 9, Sokolovská 42/217, identifikační číslo osoby 00005886, zastoupené JUDr. Jiřím Brožem, advokátem se sídlem v Praze 3, Vinohradská 2828/151, za účasti vedlejšího účastníka na straně žalované hlavního města Prahy, se sídlem v Praze 1, Mariánské náměstí 2/2, identifikační číslo osoby 00064581, zastoupeného JUDr. Vilémem Podešvou, advokátem se sídlem v Praze 4, Na Pankráci 1683/127, o zaplacení 12 549 950 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. , o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 9. 11. 2021, č. j. -1239, takto:

I. Dovolání se odmítá.

III. Ve vztahu mezi žalobkyní a vedlejším účastníkem na straně žalované nemá žádný z nich právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Stručné odůvodnění ( ):

Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 9. 9. 2019, č. j. -1186, zamítl žalobu o zaplacení částky 25 099 900 Kč (výrok pod bodem I) se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z této částky od 16. 6. 2014 do zaplacení (výrok pod bodem II) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok pod bodem III a IV). Následně Městský soud v Praze usnesením ze dne 14. 1. 2020, č. j. -1215, zastavil řízení co do částky 12 549 950 Kč se zákonným úrokem z prodlení z této částky ve výši 8,05 % ročně od 16. 6. 2014 do 14. 10. 2014 a v tomto rozsahu zrušil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 9. 9. 2019, č. j. -1186.

K odvolání žalobkyně odvolací soud rozsudkem v záhlaví uvedeným opravil rozsudek soudu prvního stupně v záhlaví uvedením správného názvu žalobkyně (první výrok), rozsudek soudu prvního stupně ve znění usnesení ze dne 14. 1. 2020, č. j. -1215, potvrdil (druhý výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (třetí a čtvrtý výrok).

Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, která považoval za dostatečná pro rozhodnutí věci, přičemž zopakoval jen důkaz dodatkem č. 6 ke smlouvě o dílo ze dne 15. 7. 2008, jejíž nedílnou součástí je licenční smlouva, kterým bylo ujednáno rozšíření licence. Skutkové závěry soudu prvního stupně považoval za správné.

Nesouhlasil však s právním hodnocením soudu prvního stupně, který uzavřel, že žalovaná neporušila užíváním licencí nad sjednaný rámec , o právu autorském, o právech souvisejících s právem autorským a o změně některých zákonů (autorský zákon), což odůvodnil soud prvního stupně tím, že mezi účastníky licenční smlouvy byla vžita obchodní zvyklost, která zpětný nákup licencí učinila vlastně součástí smluvního ujednání, když mezi původními účastníky smlouvy (žalovanou a společností HAGUESS, a.s.) tato zvyklost dlouhodobě fungovala a respektovat ji odmítl až právní předchůdce žalobkyně (společnost eMoneyServices s.r.o.). Odvolací soud poukázal na závěry vyslovené v judikatuře Nejvyššího soudu (v rozsudku ze dne 29. 5. 2014, sp. zn. , ze dne 29. 7. 2010, sp. zn. , či ze dne 22. 3. 2011, sp. zn. ) a konstatoval, že jelikož oba účastníci původní licenční smlouvy věděli již při jejím uzavření o charakteru a povinnostech žalované jako subjektu hospodařícího s veřejnými prostředky, měli si již ve smlouvě sjednat zpětný nákup licencí způsobem, kterým k němu později po několik let docházelo. Strany licenční smlouvy si uvědomovaly problém, že měl-li být systém Opencard bez přestání funkční, bude muset docházet k překročení sjednaného rozsahu licencí a po určitou nezbytnou dobu bude muset být systém užíván bez řádné licence (v případě skutečně užívaných karet v počtu, ve kterém převyšují sjednaný rozsah licence), a tedy podle autorského zákona neoprávněně.

Smlouvu pak smluvní strany měnily vždy v reakci na konkrétní překročení limitu karet zpětně dodatky č. 1 až 5, nepřistoupily však k obecné změně smlouvy, jíž by nastavily proces zpětného nákupu licencí tak, aby k porušení autorského zákona ze strany žalované již nedocházelo. Jestliže do uzavření dodatku č. 5 bylo podle odvolacího soudu možné hovořit o určité obchodní zvyklosti, která se mezi stranami vžila, neplatí to dle odvolacího soudu pro dodatek č. 6, protože v něm bylo (na rozdíl od předchozích) naopak výslovně uvedeno, že jeho uzavření nemá vliv na práva a povinnosti stran ohledně předchozího (neoprávněného) užívání systému u nadlimitního počtu karet. Ujednání z dodatku č. 6 má dle odvolacího soudu, jak vyplývá ze závěrů Nejvyššího soudu, nepochybně přednost před obchodní zvyklostí.

Uzavřel tedy, že užívání systému na 250 999 ks karet v období od překročení předchozího limitu 950 000 ks karet o první kartu až do uzavření dodatku č. 6 bylo užíváním neoprávněným, za které by nositeli majetkových práv dle § 40 odst. 4 autorského zákona náleželo právo na vydání bezdůvodného obohacení ve výši dvojnásobku obvyklé výše licence. Nicméně při zohlednění skutečnosti, že žalovaná nikdy neměla v úmyslu za dočasně nadlimitní licence nezaplatit a že jí po zaplacení jednonásobku (částkou, pro kterou byla žaloba vzata zpět) „fakticky“ žádné bezdůvodné obohacení nevzniklo, ve spojení se skutečnostmi, které svědčí o postupu právního předchůdce žalobkyně při jednáních o posledním překročení, která se odehrávala v době, kdy již bylo jasné, že s ohledem na nahrazení karet OPENCARD kartami Lítačka dojde k ukončení používání systému DOS, dospěl odvolací soud po posouzení všech okolností případu k závěru, že přiznání nároku žalobkyni brání skutečnost, že jednání žalobkyně bylo v rozporu s dobrými mravy, resp. obecnými zásadami soukromého práva ( , , ve znění účinném do 31. prosince 2013, dále jen „obč. zák., resp. , , dále jen „o. z.“), a nebylo poctivé ( o. z.), takže nemůže požívat právní ochrany ( o. z.).

Rozsudek odvolacího soudu napadla v rozsahu výroku II a navazujících výroků III a IV žalobkyně dovoláním, které považuje za přípustné podle ustanovení , když napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Dovolatelka uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci dle Navrhuje, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu v napadeném rozsahu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

K dovolání žalobkyně se samostatně vyjádřili žalovaná i vedlejší účastník v tom smyslu, že považují závěry odvolacího soudu za správné. Oba shodně navrhli dovolání odmítnout jako nepřípustné, případně je zamítnout.

Nejvyšší soud jako soud dovolací ( ) po zjištění, že dovolání bylo podáno v zákonné lhůtě a oprávněnou osobou, zastoupenou advokátem ( a ), posoudil, zda je dovolání přípustné.

Dle ustanovení lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.

Podle není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Ustanovení stanoví, že v dovolání musí být vedle obecných náležitostí ( ) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání ( až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).

Dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci ( ). O nesprávné právní posouzení věci jde tehdy, posoudil-li odvolací soud věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.

Dovolatelka namítá, že závěr odvolacího soudu o rozporu jejího nároku s dobrými mravy je nesprávný. Odvolací soud se dle mínění dovolatelky při řešení této otázky odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, kterou ve svém dovolání uvádí. Tento důvod přípustnosti však není dán.

Za „dobré mravy“ ve smyslu § 3 odst. 1 obč. zák., je třeba podle ustálené judikatury (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 1997, sp. zn. , uveřejněný pod číslem 62/1997 časopisu Soudní judikatura, a dále např. ze dne 18. 2. 2003, sp. zn. , ze dne 20. 7. 2011, sp. zn. , a ze dne 15. 3. 2016, sp. zn. , popř. usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 2. 1998, sp. zn. ) pokládat souhrn společenských, kulturních a mravních norem, jež v historickém vývoji osvědčují jistou neměnnost, vystihují podstatné historické tendence, jsou sdíleny rozhodující částí společnosti a mají povahu norem základních.

Není vyloučeno, že i výkon práva, který odpovídá zákonu, může být shledán v rozporu s dobrými mravy a že mu proto bude soudem odepřena právní ochrana. Soudní ochrana je poskytnuta pouze při splnění určitých požadavků, k nimž náleží i obecná podmínka, podle níž výkon práva nesmí být v rozporu s dobrými mravy (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 5. 2001, sp. zn. ).

Je třeba připomenout, že ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák. patří k právním normám s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, tj. k právním normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem, a které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 5. 2014, sp. zn. , nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2015, sp. zn. ). Zákon nestanoví, z jakých hledisek má soud vycházet při použití korektivu „dobré mravy“; rozhodnutí o tom, zda jsou splněny podmínky pro použití § 3 odst. 1 obč. zák. je však třeba učinit vždy po pečlivé úvaze, v jejímž rámci musí být zváženy všechny rozhodné okolnosti případu, tedy jak okolnosti, které uplatňuje ten, kdo se aplikace uvedeného ustanovení dožaduje, tak všechny okolnosti na straně toho, kdo se výkonu práva domáhá. Odpovídající úsudek soudu musí být podložen konkrétními skutkovými zjištěními a musí současně přesvědčivě dokládat, že tato zjištění dovolují přijmout závěr, že výkon práva je či není v rozporu s dobrými mravy (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2013, sp. zn. , nebo usnesení ze dne 6. 2. 2015, sp. zn. , či usnesení ze dne 17. 12. 2018, sp. zn. ). V těchto rozhodnutích Nejvyšší soud současně judikoval, že oprávnění aplikovat ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák. o zákazu výkonu práva v rozporu s dobrými mravy (resp. přezkum správnosti jeho aplikace) by mělo z povahy věci náležet převažující měrou soudům nižších instancí, jež jsou – vzhledem k zásadám ústnosti a přímosti řízení – s účastníky v bezprostředním kontaktu, a disponují tudíž náležitými skutkovými podklady pro vyhodnocení tohoto aspektu daného sporu. Dovolací soud by mohl tuto právní otázku učinit předmětem svého přezkumu jen v případě zjevné nepřiměřenosti relevantních úvah soudů v nalézacím řízení (srov. též např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2004, sp. zn. , ze dne 13. 9. 2011, sp. zn. , či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2013, sp. zn. , uveřejněný pod číslem 7/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Od výše citovaných ustálených judikatorních závěrů (a to včetně závěrů vyslovených v rozhodnutích dovolacího soudu, na které žalobkyně ve svém dovolání poukazuje) se přitom odvolací soud neodchýlil, pokud v poměrech projednávané věci odepřel ochranu právu žalobkyně (spočívajícímu v zaplacení bezdůvodného obohacení ve výši dvojnásobku obvyklé ceny licence) pro rozpor jeho výkonu s dobrými mravy (§ 3 odst. 1 obč. zák.), respektive pro zneužití práva ve smyslu § 8 o. z.

Odvolací soud se řádně zabýval rozhodujícími okolnosti projednávané věci na stranách obou účastníků sporu, vycházel přitom z konkrétních zjištění učiněných v dané věci, zohlednil několikaletou bezproblémovou spolupráci (mezi původními účastníky smlouvy, tedy žalovanou a společností HAGUESS, a.s.), zahrnující i nastavení procesu zpětného nákupu licencí, i skutečnost, že žalovaná nikdy neměla v úmyslu za dočasně nadlimitní licence nezaplatit a že jí po zaplacení jednonásobku „fakticky“ žádné bezdůvodné obohacení nevzniklo. Vzal v úvahu, že systém DOS byl vyvinut přímo pro žalovanou, mohla ho tedy použít jedině žalovaná, což bylo ve smlouvě upraveno ujednáním o umožnění překročení sjednaného limitu karet a stanovení povinnosti poskytovatele i pro nadlimitní karty udělit licence za cenu ze smlouvy. Dále odvolací soud poukázal na charakter služeb pražské veřejné dopravy, k jejichž užívání byly karty s nahraným systémem DOS užívány a jejichž bezproblémový chod musela žalovaná v prvé řadě zajistit, a na nepoctivý postup právního předchůdce žalobkyně (společnosti eMoneyServices s.r.o.) při jednáních o posledním překročení limitu karet (která se odehrávala v době, kdy již bylo jasné, že s ohledem na nahrazení karet OPENCARD kartami Lítačka dojde k ukončení používání systému DOS), který obstruoval uzavření dodatku č. 6 ve stejné podobě, jako byly uzavřeny dodatky předchozí s jeho právním předchůdcem (společností HAGUESS, a.s.).

Z napadeného rozhodnutí se tak nepodává, že by odvolací soud v tomto ohledu (při posouzení toho, zda se v daném konkrétním případě jedná o výkon práva v rozporu s dobrými mravy) své rozhodnutí opřel o závěry (úvahy) z pohledu zjištěných skutečností zjevně nepřiměřené, či jinak shora zmiňované judikatuře Nejvyššího soudu odporující. Výkon práva žalobkyně byl odepřen na základě relevantního úsudku odvolacího soudu podloženého individuálními skutkovými zjištěními projednávané věci (jak jsou tato popsána shora), která dovolují uzavřít, že závěr odvolacího soudu o výkonu práva žalobkyně v rozporu s dobrými mravy ve smyslu § 3 odst. 1 obč. zák. v projednávané věci nelze považovat za zjevně nepřiměřený.

Nastolenou právní otázku, zda nárok uplatněný žalobkyní v předmětném řízení je výkonem práva odporujícím dobrým mravům, tak vyřešil odvolací soud v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, od níž není důvod se odchýlit.

Namítá-li dále dovolatelka, že závěr odvolacího soudu o rozporu uplatněného nároku s dobrými mravy není v souladu s provedenými důkazy a skutkovým zjištěním, pak ani touto argumentací přípustnost dovolání nezakládá. Uvedená námitka míří proti skutkovému stavu zjištěnému soudem a proti hodnocení důkazů jakožto činnosti soudu vedoucí ke zjištění skutkového stavu. Dovolací soud v tomto ohledu připomíná, že mu nenáleží přezkum napadeného rozhodnutí po stránce skutkové, nýbrž pouze po stránce právní, což vyplývá přímo z , podle něhož je jediným dovolacím důvodem nesprávné právní posouzení věci. Skutková zjištění nelze v dovolacím řízení s úspěchem zpochybnit. Nesprávná skutková zjištění nejsou způsobilým dovolacím důvodem. Stejně tak způsob ani výsledek hodnocení důkazů (se zřetelem na zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ) promítající se do skutkových zjištění, z nichž soudy při rozhodování vycházely, nelze úspěšně napadnout dovolacím důvodem (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2011, sen. zn. , uveřejněné pod číslem 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, včetně tam obsaženého odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. 1. 1997, sp. zn. , nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. , uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Dovolací přezkum je ustanovením vyhrazen výlučně otázkám právním, ke zpochybnění skutkových zjištění odvolacího soudu nemá tudíž dovolatelka k dispozici způsobilý dovolací důvod; tím spíše pak skutkové námitky nemohou založit přípustnost dovolání (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2014, sp. zn. , a ze dne 30. 10. 2014, sp. zn. ).

Konečně vytýká-li dovolatelka, že rozhodnutí odvolacího soudu není řádně odůvodněno, aniž by však formulovala jakoukoliv otázku procesního práva, pak ani tato její argumentace nevystihuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci (srov. , 3 ). Tímto způsobem namítá, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, k níž může dovolací soud přihlédnout pouze tehdy, je-li dovolání přípustné ( věta druhá ). Podle ustanovení přípustnost dovolání může založit jen skutečnost, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, tedy otázky právní, kterými nejsou námitky dovolatele ke konkrétnímu procesnímu postupu soudu. Vada řízení sama o sobě přípustnost dovolání nezakládá (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 2020, sp. zn. , uveřejněný pod číslem 46/2021 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a dále usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2014, sp. zn. , ze dne 4. 2. 2015, sp. zn. , či ze dne 20. 2. 2018, sp. zn. ).

S ohledem na výše uvedené Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání ( věta první ), dovolání žalobkyně podle ustanovení odmítl.

Přípustnost dovolání v části směřující proti nákladovým výrokům napadeného rozhodnutí je vyloučena ustanovením

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje ( ).

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný domáhat jeho výkonu.

V Brně dne 29. 11. 2022

JUDr. Pavel Horák, Ph.D.

předseda senátu