Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

28 Cdo 1158/2011

U S N E S E N Í

JUDr. Ivy Brožové a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a JUDr. Josefa Rakovského v právní věci žalobkyně S. M., bytem K., zastoupené Mgr. Vojtěchem Veverkou, advokátem se sídlem v Kladně, nám. Starosty Pavla 40, proti žalované M. P., bytem K., zastoupené JUDr. Václavem Jirátem, advokátem se sídlem ve Slaném, Vítězná 1573, o zaplacení částky 118.745,- Kč, vedené u Okresního soudu v Kladně pod sp. zn. , o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 26. 8. 2010, č. j. -272, takto:

O d ů v o d n ě n í ( ) :

Žalobkyně se domáhala, aby žalovaná byla uznána povinnou zaplatit jí částku 141.904,50 Kč a 220,- Kč. Uvedla, že žalovaná užívala od 23. 5. 2004 do 23. 5. 2006 její byt v K. (dále jen „byt“). Právní předchůdkyně žalobkyně, její matka I. M., dne 23. 5. 2004 odvolala svůj souhlas s bezplatným užíváním bytu. V řízení vedeném u Okresního soudu v Kladně pod sp. zn. bylo žalované pravomocně uloženo, aby byt vyklidila, což se také dne 23. 5. 2006 stalo. Žalobkyně proto žádala náhradu za užívání bytu žalovanou ve výši obvyklého nájemného v částce 4.500,- Kč měsíčně a úhradu služeb, které za žalovanou musela zaplatit.

Žalovaná namítala, že své dluhy vždy plnila, byt na vlastní náklady rekonstruovala a navíc přispěla právní předchůdkyni žalobkyně na jeho koupi částkou 40.000,- Kč. Dále poukázala na svoji neutěšenou sociální situaci, neboť je samoživitelka se dvěma nezletilými dcerami, jejíž příjem jen s obtížemi pokrývá základní potřeby rodiny.

Okresní soud v Kladně rozsudkem ze dne 31. 3. 2008, č. j. -109, uznal žalovanou povinnou zaplatit žalobkyni částku 141.904,50 Kč a částku 220,- Kč. Tvrzení žalované, že do bytu investovala nemalé částky, jakož i tvrzení žalobkyně, podle kterého po předání bytu v něm chybělo běžné vybavení (kuchyňská linka, vana, umyvadlo, záchodová mísa, zásuvky a vypínače), považoval za právně nevýznamné. Na základě shodných tvrzení účastnic a listinných důkazů o úhradách služeb uložil žalované povinnost zaplatit žalovanou částku.

K odvolání žalované Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 11. 9. 2008, č. j.

-161, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil s výjimkou částky

23.379,50 Kč, ve které pro zpětvzetí žaloby rozsudek soudu prvního stupně zrušil a řízení zastavil. Odvolací soud se (s výjimkou části tvrzených úhrad služeb, ve kterých byla žaloba vzata zpět) ztotožnil se skutkovými i právními závěry soudu prvního stupně.

K dovolání žalované Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 11. 11. 2009, č. j.

-225, rozsudek odvolacího soudu s výjimkou výroku o zastavení řízení v částce 23.379,50 Kč zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Odvolacímu soudu uložil zabývat se námitkou rozporu nároku žalobkyně s dobrými mravy, spočívající v tom, že žalobkyně nechala žalovanou, která na koupi bytu žalobkyně přispěla a vlastním nákladem jej zrekonstruovala a která je navíc samoživitelkou se dvěma nezletilými dcerami, z bytu vystěhovat a vymáhá na ní ještě i náhradu za užívání bytu od odvolání souhlasu s užíváním do vyklizení.

Následně Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 26. 8. 2010, č. j.

-272, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu v částce

21.894,- Kč zamítl a ve zbytku, tj. v částce 96.851,- Kč rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Na základě doplněného dokazování dospěl k závěru, že žalovaná poskytla matce žalobkyně I. M. na úhradu doplatku kupní ceny bytu částku 21.894,- Kč. V uvedené částce považoval uplatnění nároku žalobkyně za rozporné s dobrými mravy. Ve skutečnosti, že žalovaná byt vlastním nákladem zrekonstruovala, důvod rozporu nároku žalobkyně s dobrými mravy neshledal, neboť uvedené investice nevedly k zhodnocení bytu zejména proto, že žalovaná při odstěhování z bytu odnesla vše, co z jí pořízených věcí bylo možno od bytu oddělit (včetně vypínačů, vodovodních baterií apod.).

Proti potvrzující části výroku rozsudku odvolacího soudu, jakož i proti výroku o nákladech řízení, podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost spatřovala v ustanovení Konkrétně namítala, že

a) byt užívala v dobré víře, že zhodnocením bytu na její náklad, jakož i hrazením služeb spojených s užíváním bytu z její strany, jsou vypořádány nároky žalobkyně na úhradu nákladů za užívání bytu, a proto je v rozporu s dobrými mravy celý nárok žalobkyně, b) odvolací soud se s námitkou rozporu nároku žalobkyně s dobrými mravy dostatečně nevypořádal,c) náklady řízení neměly být žalobkyni přiznány s ohledem na sociální situaci žalované.Žalobkyně ve svém vyjádření navrhla odmítnutí dovolání s tím, že neznalost zákona neomlouvá a že žalovaná měla v době, kdy investovala do bytu, dostatek prostředků na odbornou konzultaci.

Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle , , ve znění účinném od 1. 7. 2009 (viz čl. II., bod 12 ).

Dovolací soud zjistil, že dovolání je včasné, podané oprávněnou osobou, zastoupenou advokátem, a splňuje formální obsahové znaky předepsané

Protože odvolací soud potvrdil první rozsudek soudu prvního stupně v rozhodované věci, může být pří­pustnost dovolání založena jen za podmínky upravené v , tj. pokud dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé zásadní právní význam. Podle má rozhodnutí po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Podle ustálené judikatury Nejvyššího soudu „ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák. patří k právním normám s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, tj. k právním normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem a které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Pro použití korektivu „dobré mravy“ zákon nestanoví, z jakých hledisek má soud vycházet; vymezení hypotézy právní normy tedy závisí v každém konkrétním případě na úvaze soudu. […] Rozhodnutí o tom, zda jsou splněny podmínky pro použití ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák., je přitom třeba […] učinit vždy po pečlivé úvaze, v jejímž rámci musí být zváženy všechny rozhodné okolnosti případu.“ (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 12. 2002, sp. zn. ,

nebo ze dne 29. 7. 2010, sp. zn. ).

Oprávnění aplikovat ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák. o zákazu výkonu práva v rozporu s dobrými mravy (resp. přezkum správnosti jeho aplikace) by mělo z povahy věci náležet převažující měrou soudům nižších instancí, „jež jsou - vzhledem k zásadám ústnosti a přímosti řízení - s účastníky v bezprostředním kontaktu a disponují tak náležitými skutkovými podklady pro své rozhodování.“ Dovolací soud by měl tuto právní otázku učinit předmětem svého přezkumu „jen v případě zjevné nepřiměřenosti relevantních úvah soudů v nalézacím řízení“ (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2004, sp. zn. ).

V projednávané věci z odůvodnění napadeného rozsudku plyne, že odvolací soud si za účelem aplikace ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák. opatřil dostatečný skutkový podklad, pečlivě uvážil všechny okolnosti případu a jeho úvahy se zjevně nepřiměřenými nejeví. Odvolací soud tak postupoval v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu.

Dovolání není přípustné ani proti výroku rozsudku odvolacího soudu o nákladech řízení. Z ustanovení totiž vyplývá, že rozhodnutí o nákladech řízení má povahu usnesení, kterou neztrácí ani v případě, jestliže je přičleněno k rozhodnutí o věci samé, pro které je stanovena forma rozsudku. Podle ustanovení až není dovolání proti výroku usnesení odvolacího soudu o nákladech řízení přípustné,

a to bez zřetele k povaze takového výroku, tedy bez ohledu na to, zda jde např. o měnící nebo potvrzující rozhodnutí o nákladech řízení (srov. usnesení Nejvyššího soudu

ze dne 31. 1. 2002, sp. zn. , uveřejněné pod č. 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Protože námitky dovolatelky nezakládají závěr o zásadním právním významu dovoláním napadeného rozhodnutí, dovolací soud dovolání podle věta první a jako nepřípustné odmítl.

Žalobkyně by vzhledem k výsledku řízení měla podle věty první, , a vůči žalované právo na náhradu účelně vynaložených nákladů, které jí vznikly v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokáta. Dovolací soud však přihlédl ke složité sociální situaci žalované, která z platu prodavačky a nevysokého výživného sama živí dvě dospívající dcery,

jakož i k okolnostem, které vedly k uplatnění nároku soudní cestou, totiž že žalovaná nejen přispěla matce žalobkyně na koupi bytu, ale také jej vlastním nákladem zrekonstruovala a vlastním nákladem pořízené vybavení bytu nicméně odstěhovala až poté, co ji žalobkyně

i se dvěma dospívajícími dcerami nechala soudně vystěhovat. Dovolací soud má přitom za to, že nepřiznání náhrady nákladů řízení se podstatně neprojeví v sociální situaci žalobkyně. Z uvedených důvodů dovolací soud shledal existenci důvodů zvláštního zřetele hodných a podle náhradu nákladů řízení nepřiznal.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle .

V Brně dne 13. září 2

JUDr. Iva B r o ž o v á

předsedkyně senátu