Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

28 Cdo 2432/2022

28 Cdo 2432/2022-2851

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Zdeňka Sajdla a soudců JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a Mgr. Petra Krause ve věci žalobců a)A. R., narozené XY, bytem XY, b)J. V., narozeného XY, bytem XY a c)A. K., narozené XY, bytem XY, všech zastoupených JUDr. Martinem Purkytem, advokátem se sídlem v Praze 5, náměstí 14. října 496/13, proti žalované České republice – Státnímu pozemkovému úřadu, IČO 01312774, se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, zastoupené Mgr. Martinem Bělinou, advokátem se sídlem v Praze 8, Pobřežní 370/4, o nahrazení projevu vůle,vedené u Okresního soudu v Českém Krumlově pod sp. zn. , o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 27. dubna 2022, č. j. - 2820, t a k t o:

I. Dovolání se odmítá.

S t r u č n é o d ů v o d n ě n í ( ):

1. Krajský soud v Českých Budějovicích (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 27. 4. 2022, č. j. - 2820, rozsudek Okresního soudu v Českém Krumlově ze dne 27. 10. 2021, č. j. -2741, v části výroku I., v níž byl nahrazen projev vůle žalované uzavřít se žalobci smlouvu o bezúplatném převodu pozemků parc. č. XY v k. ú. XY a parc. č. XY v k. ú. XY, zrušil a řízení v uvedeném rozsahu zastavil (výrok I. rozsudku odvolacího soudu), v části výroku I. týkající se pozemku parc. č. XY v k. ú. XY jej změnil a žalobu zamítl (výrok II. rozsudku odvolacího soudu) a ve zbývající části výroku I., pokud v ní byl nahrazen projev vůle žalované uzavřít se žalobci smlouvu o bezúplatném převodu dalších blíže zde specifikovaných pozemků, jej potvrdil (výrok III. rozsudku odvolacího soudu); současně rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů (výroky IV. a V. rozsudku odvolacího soudu).

2. Proti výroku III. rozsudku odvolacího soudu podala dovolání žalovaná. Splnění předpokladů jeho přípustnosti spatřovala v tom, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu při řešení otázek týkajících se posouzení aktivity oprávněných osob při uspokojování restitučního nároku, potažmo liknavosti a svévole žalované. Odkázala přitom na rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 14. 1. 2015, sp. zn. , ze dne 28. 6. 2016, sp. zn. , ze dne 23. 9. 2020, sp. zn. , a ze dne 17. 7. 2019, sp. zn. , či usnesení téhož soudu ze dne 6. 10. 2015, sp. zn. , ze dne 6. 10. 2015, sp. zn. , ze dne 15. 3. 2015, sp. zn. , ze dne 29. 4. 2020, sp. zn. , ze dne 26. 8. 2019, sp. zn. , ze dne 24. 9. 2019, sp. zn. , a ze dne 14. 8. 2018, sp. zn. .

3. Žalobci navrhli, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl, případně zamítl.

4. Podle , , ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ “), jímž je třeba poměřovat přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu (jež nepatří do okruhu usnesení vyjmenovaných v ), „není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení dovolatelem vymezené otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak“.

5. Rozhodovací praxe Nejvyššího soudu (jež reflektuje i judikaturu Ústavního soudu – srov. zejm. nález ze dne 4. 3. 2004, sp. zn. , publikovaný pod č. 33/2004 ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, nález ze dne 30. 10. 2007, sp. zn. , publikovaný pod č. 174/2007 ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, či nález pléna Ústavního soudu ze dne 13. 12. 2005, sp. zn. , publikovaný pod č. 531/2005 Sb.) je při posuzování aktivity oprávněné osoby, potažmo liknavosti a svévole žalované, při uspokojování restitučního nároku na náhradní pozemek v režimu , o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen – „ zákon o půdě“), ustálena v závěru, že v případě liknavého, svévolného či diskriminujícího postupu žalované (jež je nástupkyní Pozemkového fondu ČR a jejíž práva a povinnosti vykonává Státní pozemkový úřad) může oprávněná osoba nárok uplatnit u soudu žalobou na vydání konkrétního vhodného pozemku, aniž by důvodnost takové žaloby bylo lze vázat na podmínku jeho zahrnutí do veřejné nabídky, a že takový postup (jenž je výrazem zásady vigilantibus iura scripta sunt) nelze vůči ostatním oprávněným osobám pokládat za diskriminující (k tomu srovnej především rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2009, sp. zn. , uveřejněný pod č. 62/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a další judikaturu na něj navazující).

6. Judikatura dovolacího soudu přitom dovozuje, že jako přinejmenším liknavý (ba až svévolný) lze kvalifikovat i takový postup žalované (a jejího právního předchůdce – Pozemkového fondu ČR), jímž bez ospravedlnitelného důvodu ztěžovala uspokojení nároku oprávněné osoby zásadně předpokládaným postupem (tj. prostřednictvím veřejné nabídky pozemků) nesprávným ohodnocením nároku, tj. nesprávným určením ceny oprávněné osobě odňatých a nevydaných pozemků (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2016, sp. zn. ), a kdy proto nebylo možno na oprávněné osobě spravedlivě požadovat další účast ve veřejných nabídkách (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 5. 2017, sp. zn. , nebo ze dne 3. 8. 2015, sp. zn. ).

7. V rozhodovací praxi Nejvyššího soudu se současně připomíná, že zjišťování a hodnocení rozhodujících skutečností o krocích oprávněné osoby, jakož i postupu státu (i při zohlednění postupu předchůdce žalované – Pozemkového fondu ČR) je především otázkou skutkových zjištění, jejichž nalézání je úkolem soudů nižších stupňů (kdy při přezkumu právního posouzení věci je třeba zabývat se tím, nejsou-li úvahy soudu – o tom, zda jde o postup liknavý, diskriminační, nebo nesoucí znaky libovůle či svévole – nepřiměřené); srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2015, sp. zn. , či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 10. 2015, sp. zn. , a ze dne 6. 10. 2015, sp. zn. . Samotná skutková zjištění přitom dovolacímu přezkumu podrobit nelze a jejich vady nemohou založit přípustnost dovolání (na přípustnost dovolání lze usuzovat toliko prostřednictvím jediného způsobilého dovolacího důvodu podle ); k tomu přiměřeně srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. , uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.

8. Hodnotící závěry odvolacího soudu o liknavém a svévolném postupu žalované (i s přihlédnutím k počínání jejího předchůdce Pozemkového fondu ČR) při uspokojování restitučního nároku žalobců přitom nejsou nepřiměřené zjištěným skutkovým okolnostem věci. Své závěry totiž oba soudy nižších stupňů založily na komplexním posouzení věci, při zvažování všech relevantních hledisek, jež vyšly v řízení najevo. Odvolací soud (jenž v tomto směru vzal za správná zjištění soudu prvního stupně) vycházel z toho, že do současné doby nedošlo k uspokojení podstatné části restitučního nároku žalobců, navzdory jejich aktivitě, když svůj restituční nárok uplatnili (resp. jejich právní předchůdkyně) již v roce 1992 a rozhodnuto o něm bylo až v letech 2015 až 2016 (při posuzování liknavosti žalované jest vždy zohlednit též délku řízení před pozemkovým úřadem – srov. k tomu kupř. odůvodnění již výše citovaného rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. , v němž je taktéž akcentována délka řízení před pozemkovým úřadem, nebo rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 15. 7. 2020, sp. zn. , a ze dne 11. 11. 2020, sp. zn. ), přičemž žalovaná (resp. její právní předchůdce – Pozemkový fond ČR) bez relevantního důvodu ztěžovala jejich uspokojení zásadně předpokládaným postupem (tj. prostřednictvím veřejné nabídky pozemků; srov. § 11a zákona o půdě), zejména nesprávným oceněním restitučního nároku (žalovaná ke dni 28. 3. 2019 evidovala restituční nárok žalobkyně a/ ve výši 17 710,80 Kč a žalobců b/ a c/ u každého ve výši 61 987,88 Kč, tj. ve výši znemožňující jim se zřetelem k dosavadním výsledkům nabídkového řízení další účast ve veřejných nabídkách, když k jeho přecenění na 96 264,79 Kč u žalobkyně a/ a 336 832,26 Kč u každého z žalobců b/ a c/ přistoupila až dne 13. 8. 2019; významnou část nároku však přecenit odmítla); k důsledkům lpění žalované na nesprávném ocenění restitučního nároku pak srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2016, sp. zn. . Závěr o liknavém a svévolném postupu žalované (a naplnění předpokladů k tomu, aby se žalobci uspokojení restitučního nároku domáhali mimo zákonem zásadně předpokládaný postup) nemůže pak úspěšně zpochybnit ani ta skutečnost, že žalovaná požadavku žalobců na přecenění restitučního nároku částečně vyhověla (srov. k tomu přiměřeně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 2. 6. 2020, sp. zn. , či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2020, sp. zn. , nebo jeho usnesení ze dne 26. 2. 2020, sp. zn. ). O přiměřené aktivitě žalobců přitom svědčí okolnost, že se po přecenění svého nároku žalovanou účastnili dalších veřejných nabídek (žalobkyně a/ ve dnech 9. 9. 2019 a 29. 5. 2020 v 8 případech, žalobce b/ v týchž dnech ve 14 případech a žalobkyně c/ dne 9. 9. 2019 v 16 případech).

9. Z výše uvedeného je tedy zřejmé, že dovolatelkou předestírané předpoklady přípustnosti podaného dovolání naplněny nebyly ( ).

10. Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání ( věty první ), dovolání jako nepřípustné odmítl ( věty první o. s. ř).

11. O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle , a v situaci, kdy dovolání žalované bylo odmítnuto a k nákladům procesně úspěšných žalobců patří každému z nich odměna advokáta za zastupování v tomto řízení ve výši 2 480 Kč [ , ., , a , o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů], spolu s paušální náhradou hotových výdajů advokáta stanovených částkou 300 Kč na jeden úkon právní služby ( advokátního tarifu) a náhradou za daň z přidané hodnoty ve výši 1 625,40 Kč, celkem tedy 9 365,40 Kč.

12. Shora citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – vydaná po 1. lednu 2001 – jsou dostupná na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz, rozhodnutí Ústavního soudu na www.usoud.cz.

P o u č e n í: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 18. 10. 2022

Mgr. Zdeněk Sajdl předseda senátu