Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

28 Cdo 2281/2019

28 Cdo 2281/2019-375

USNESENÍ

J. V.

České republice – Státnímu pozemkovému úřadu

, identifikační číslo osoby 013 12 774, se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, zastoupené Mgr. Miloslavem Strnadem, advokátem se sídlem v Praze, Jugoslávská 620/29, o nahrazení projevu vůle uzavřít dohodu o vydání náhradních pozemků, vedené u Okresního soudu Plzeň – město pod sp. zn. , o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 2. 4. 2019, č. j. -352, takto:

I. Dovolání

se odmítá

.

II. Žádný z účastníků

nemá

právo

na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění ( ) :

V záhlaví označeným rozsudkem odvolacího soudu byl změněn rozsudek Okresního soudu Plzeň-město ze dne 11. 6. 2018, č. j. -238, tak, že se zamítá žaloba na uložení povinnosti žalované uzavřít s žalobcem smlouvu o bezúplatném převodu ve výroku identifikovaných pozemků (výrok I rozsudku odvolacího soudu), a současně bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení vzniklých účastníkům před oběma soudy nižších stupňů (výroky II a III).

Proti rozsudku odvolacího soudu podal dovolání žalobce (dále také jen jako „dovolatel“), jenž spatřuje splnění předpokladů přípustnost dovolání v tom, že se odvolací soud při řešení otázek hmotného a procesního práva, na jejichž vyřešení napadené rozhodnutí závisí, odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Námitky dovolatele směřují především proti závěrům odvolacího soudu týkajícím se zjišťování a hodnocení skutečností rozhodných pro posouzení otázky, zdali lze postup žalované při uspokojování restitučního nároku žalobce na převod jiného vhodnému pozemku [dle , o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů – dále jen „zákon o půdě“] kvalifikovat jako svévolný. V tomto směru pak dovolatel argumentuje i tím, že za svévolné je nutno považovat i takové jednání, kdy stát bez ospravedlnitelného důvodu ztěžuje uspokojení nároku restituenta kupříkladu i jeho nesprávným oceněním. Přitom dovolatel odvolacímu soudu vytýká, že při zjišťování skutkového stavu měl mít na zřeteli nejenom skutečnosti, jež tu byly dány v okamžiku zahájení řízení, ale měl přihlížet ke všemu, co vyšlo v řízení najevo k okamžiku vyhlášení rozhodnutí.

Nejvyšší soud podané dovolání odmítl (dle ustanovení , , ve znění pozdějších předpisů – dále jen „ “), neboť není přípustné.

Přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu (jež nepatří do okruhu rozhodnutí vyjmenovaných v ) je třeba poměřovat ustanovením (hledisky v něm uvedenými).

Podle , není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (srov. větu první ), přičemž Nejvyšší soud může dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání (srov. věta první ).

Rozhodovací praxe dovolacího soudu (jíž je reflektována i judikatura Ústavního soudu – srov. zejm. nález ze dne 4. 3. 2004, sp. zn. , nález ze dne 30. 10. 2007, sp. zn. , či nález pléna Ústavního soudu ze dne 13. 12. 2005, sp. zn. , uveřejněný pod č. 531/2005 Sb.) je ustálena v závěru, že v případě liknavého, svévolného či diskriminujícího postupu státu (či jeho předchůdce – Pozemkového fondu ČR) při uspokojování nároku oprávněné osoby na převod náhradního pozemku může oprávněná osoba nárok uplatnit u soudu žalobou na vydání konkrétního vhodného pozemku, aniž by důvodnost takové žaloby bylo lze vázat na podmínku zahrnutí pozemku do veřejné nabídky, a že takový postup (jenž je výrazem zásady

vigilantibus iura scripta sunt

)

nelze vůči ostatním oprávněným osobám pokládat za diskriminující (k tomu srovnej především rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2009, sp. zn. , uveřejněný pod č. 62/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Soudní praxe je ustálena i v tom, že jako přinejmenším liknavý, ba až svévolný lze kvalifikovat i takový postup žalované (jejího právního předchůdce), jímž bez ospravedlnitelného důvodu ztěžovala uspokojení nároku oprávněné osoby zásadně předpokládaným postupem (tj. prostřednictvím veřejné nabídky pozemků) nesprávným ohodnocením nároku, tj. nesprávným určením ceny oprávněné osobě odňatých a nevydaných pozemků (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2016, sp. zn. ) a kdy proto nebylo možno na oprávněné osobě spravedlivě požadovat další účast ve veřejných nabídkách (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 5. 2017, sp. zn. , nebo ze dne 3. 8. 2015, sp. zn. ).

Uspokojení nároku oprávněné osoby způsobem, jenž se vymyká zákonem stanovenému postupu (srov. § 11a zákona o půdě), je třeba mít za výjimečné, podmíněné zjištěními vedoucími k závěru, že postup žalované (jejího předchůdce) lze kvalifikovat jako liknavý, svévolný či diskriminační; uspokojení nároku převodem pozemku do veřejné nabídky nezahrnutého je namístě tehdy, kdy se oprávněná osoba přes svůj aktivní přístup nemůže dlouhodobě domoci svých práv (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2015, sp. zn. ).

S uvedenými tezemi ovšem napadený rozsudek odvolacího soudu nikterak v rozporu není.

Zde sluší se připomenout, že zjišťování a hodnocení rozhodujících skutečností o krocích oprávněné osoby, jakož i postupu žalované (jejího předchůdce) je především otázkou skutkových zjištění, s níž je pak úzce svázáno i posouzení, byl-li postup žalované (jejího předchůdce) při uspokojování nároku oprávněné osoby liknavý, diskriminační, nebo nesoucí znaky libovůle či svévole; závěr o tom lze pak v dovolacím řízení přezkoumat toliko v případě, kdyby úvahy soudů nižších stupňů, nalézajících skutková zjištění, byly zjevně nepřiměřené (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2015, sp. zn. , či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 10. 2015, sp. zn. , a ze dne 6. 10. 2015, sp. zn. ).

Takovým defektem ovšem hodnotící úvaha odvolacího soudu v dané věci zjevně netrpí. Odvolací soud (jenž v souzené věci odmítl argumentaci žalobce o neuspokojení žalobcova nároku v důsledku svévole či liknavosti žalované) zdůraznil i ta zjištění, dle nichž právě i sám žalobce původně bezvýhradně akceptoval ocenění restitučního nároku žalovanou, aniž by vůči jeho kvantifikaci pod dobu 15 let jakkoliv brojil, přičemž až v dubnu r. 2017 (rok poté, co došlo k uspokojení jeho restitučního nároku téměř v plné výši) přichází s jedinou žádostí (nadto bez toho, že by k ní doložil relevantní podklady, z nichž by bylo možno usoudit na její důvodnost), jíž usiluje o přecenění svého nároku; k uspokojení takto tvrzeného a nově konstruovaného nároku (jeho zbytku) pak následně podává žalobu na vydání konkrétních pozemků mimo veřejnou nabídku. Odvolacím soudem přijatý závěr, že nejsou dány skutečnosti dokládající svévolný postup žalované, není pak založen výlučně na skutečnostech o jednání žalované před zahájením soudního řízení – k tomu srov. i doplňující argumentaci odvolacího soudu uvedenou v bodě 15 odůvodnění, v němž se rozvádějí důvody, pro něž nelze postup žalované označit za liknavý, v situaci, kdy žalobce ani po patřičném poučení (dle ) neprokázal relevantní skutečnosti o tom, že byl ve věci aktivní a že se uspokojení tvrzeného nároku nemohl domoci v důsledku svévole či liknavosti žalované. V poměrech projednávané věci pak nelze přisvědčit ani těm námitkám, že se odvolací soud napadeným rozhodnutím při posuzování procesní problematiky (jde-li o význam skutečností, jež vyšly najevo v průběhu řízení) odchýlil od dovolatelem současně odkazované rozhodovací praxe dovolacího soudu (citován rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2007, sp. zn. , a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 9. 2005, sp. zn. ).

K argumentaci dovolatele, jíž se pak zpochybňují skutkové předpoklady, z nichž odvolací soud vycházel při právním posouzení (kritizuje-li dovolatel správnost a úplnost skutkových zjištění, na něž odvolací soud navázal ve svých úvahách, že si žalovaná vůči žalobci, jenž byl v otázce ocenění nároku sám po mnoho let pasivní, nepočínala svévolně ani liknavě), sluší se připomenout, že uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud, a že samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení ) nelze (ani v režimu dovolacího řízení podle ve znění účinném od 1. ledna 2013) úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. , uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Vady skutkových zjištění dovolacímu přezkumu podrobit nelze (dovolací soud není skutkovou instancí) a tyto nemohou založit přípustnost dovolání (na níž lze usuzovat toliko prostřednictvím dovolacího důvodu dle ).

Ke zmatečnostem, jakož i k jiným vadám řízení, jež mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, dovolací soud přihlíží (jen) tehdy, je-li dovolání přípustné (srov. větu druhou ). Ani případné vady řízení samy o sobě přípustnost dovolání nemohou založit.

Proti výroku rozhodnutí v části o nákladech řízení je přípustnost dovolání ex lege vyloučena (srov. ).

Z uvedeného plyne závěr o nepřípustnosti dovolání v jeho celém rozsahu, jež proto Nejvyšší soud bez jednání ( , věta první, ) odmítl ( ).

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení věty první, a v situaci, kdy dovolání žalované bylo odmítnuto a kdy žalobkyni, jež by na náhradu nákladů tohoto řízení měla jinak zásadně právo, v dovolacím řízení náklady nevznikly.

Shora citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – vydaná po 1. lednu 2001 – jsou dostupná i na internetových stránkách Nejvyššího soudu (

www.nsoud.cz

), rozhodnutí Ústavního soudu na stránkách

nalus.usoud.cz

.

Rozhodné znění (od 30. 9. 2017) se podává z bodu 2. článku II přechodných ustanovení části první , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, , o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 26. 8. 2019

Mgr. Petr Kraus

předseda senátu