Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Žiadne známe citácie.
070CC6C66305070DC12588DD0018797A.html
HTML · 18.34 KB
No categories available
26 Cdo 1245/2022
26 Cdo 1245/2022-260
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Jitky Dýškové a soudců JUDr. Pavlíny Brzobohaté a JUDr. Miroslava Feráka ve věci žalobce města Hodonín, se sídlem v Hodoníně, Masarykovo náměstí 53/1, IČO 00284891, proti žalované M. H., narozené XY, bytem XY, zastoupené Mgr. Davidem Skuteckým, advokátem se sídlem v Hodoníně, Velkomoravská 378/1, o vyklizení bytu, vedené u Okresního soudu v Hodoníně pod sp. zn. 20 C 151/2019 , o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 13. října 2021, č. j. 19 Co 81/2021 -213, takto:I. Dovolání se odmítá.II. Žalovaná jepovinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
K odvolání žalované Krajský soud v Brně jako soud odvolací rozsudkem ze dne 13. 10. 2021, č. j. 19 Co 81/2021 -213, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I.) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II.).
Dovolání žalované proti citovanému rozsudku odvolacího soudu není přípustné podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb. , občanský soudní řád , ve znění pozdějších předpisů, dále jen „o. s. ř. “, neboť otázky nastolené k dovolacímu přezkumu (rozpor s dobrými mravy a zneužití práva, délka pariční lhůty) byly již v rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešeny a rozhodnutí odvolacího soudu je s ustáleným řešením těchto otázek v souladu.
Rozhodovací praxe Nejvyššího soudu (srov. stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne 14. 10. 2009, sp. zn. Cpjn 6/2009 , uveřejněné pod č. 6/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a dále např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 11. 2017, sp. zn. 26 Cdo 119/2017 , ze dne 5. 6. 2019, sp. zn. 26 Cdo 74/2019 , či ze dne 8. 10. 2019, sp. zn. 26 Cdo 3146/2019 ) se v minulosti ustálila v názoru, podle něhož skutečnost, že výkon vlastnického práva realizovaný žalobou na vyklizení bytu (nebo nemovité věci sloužící k bydlení) byl uplatňován v rozporu s dobrými mravy, se podle okolností případu mohla projevit určením delší než zákonné lhůty k vyklizení (§ 160 odst. 1 o. s. ř. o. s. ř. ) nebo i zamítnutím žaloby. Zamítnutí žaloby na vyklizení bytu (nemovitosti sloužící k bydlení) na základě aplikace § 3 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb. , občanský zákoník , ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“), však mělo být až poslední možností (ultima ratio), jak ve zcela mimořádných případech odstranit přílišnou tvrdost zákona v situaci, kdy by se odložené vyklizení bytu jevilo krajně nespravedlivým (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 6. 2013, sp. zn. 26 Cdo 1282/2013 , či již citované usnesení ze dne14. 11. 2017, sp. zn. 26 Cdo 119/2017 ). Dřívější ustálená rozhodovací praxe Nejvyššího soudu rovněž dovodila, že v dovolacím řízení lze úvahu (odvolacího) soudu o tom, zda v konkrétním případě jde o výkon práva v rozporu s dobrými mravy, zpochybnit jen tehdy, je-li tato úvaha z pohledu zjištěných skutečností zjevně nepřiměřená (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2013, sp. zn. 26 Cdo 652/2013 , uveřejněný pod č. 7/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či usnesení ze dne 23. 1. 2018, sp. zn. 26 Cdo 1174/2017 (ústavní stížnosti podané proti uvedeným rozhodnutím odmítl Ústavní soud usneseními ze dne 5. 2. 2014, sp. zn. IV. ÚS 3464/13 , a ze dne 15. 5. 2018, sp. zn. II. ÚS 1157/18 ).
S účinností od 1. 1. 2014 je problematika dobrých mravů obsažena v § 2 odst. 3 a v § 8 zákona č. 89/2012 Sb. , občanský zákoník (dále jen „o. z.“), vylučující právní ochranu při zjevném zneužití práva. Judikaturu přijatou k výkladu rozporu s dobrými mravy podle § 3 odst. 1 obč. zák. lze přiměřeně aplikovat i na výklad podle o. z. (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze 25. 3. 2015, sp. zn. 22 Cdo 4065/2014 – ústavní stížnost podanou proti tomuto rozhodnutí odmítl Ústavní soud usnesením ze dne 16. 7. 2015, sp. zn. III. ÚS 1782/15 – dále ze dne 5. 9. 2017, sp. zn. 26 Cdo 2539/2017 , či ze dne 21. 11. 2018, sp. zn. 26 Cdo 559/2018 ).
V projednávané věci odvolací soud při posuzování otázky rozporu výkonu práva žalobkyně s dobrými mravy (§ 2 odst. 3 o. z.) zohlednil všechny rozhodné okolnosti na straně žalobce i dovolatelky, jeho úvaha takto zjištěným okolnostem odpovídá a není ani zjevně nepřiměřená. Nepřípadný je odkaz dovolatelky na nález Ústavního soudu ze dne 26. 1. 2021, sp. zn. IV ÚS 2103/20 , neboť se jednalo o skutkově zcela odlišnou situaci – vyklizovaný byl senior vysokého věku, v domě, kde se nacházel vyklizovaný byt, bydlel několik desítek let, nejprve v bytě na základě nájemní smlouvy na dobu neurčitou, z důvodu výměny oken se po dohodě s vlastníkem přestěhoval do menšího bytu v témže domě, ohledně kterého byla sjednána nájemní smlouva na dobu určitou s možností jejího prodloužení. V projednávané věci však žalovaná v domě žalobce pobývá od 1. 9. 2017, od 31. 8. 2019 bez právního důvodu, neboť smlouva byla uzavřena na dobu určitou 2 roky a zanikla uplynutím doby. Nelze ztratit ze zřetele, že v řízení bylo nadto prokázáno, že žalovaná porušila povinnosti plynoucí jí z nájemní smlouvy zejména opakovaným rušením nočního klidu, dopustila se přestupků vůči dalším obyvatelům domu a obtěžuje je mimo jiné hlukem, vulgaritami a slovním napadáním, přičemž byla na toto své závadné chování žalobcem upozorněna.
Přípustnost dovolání nezakládá ani otázka „zda výkon práva žalobce není v rozporu s dobrými mravy, co se týče lhůty určené k vyklizení nemovitosti“. Nejvyšší soud již vrozsudku ze dne 31. 10. 2000, sp. zn. 25 Cdo 516/99 , dospěl k závěru, že zákon, který zásadně předpokládá, že splnit povinnosti uložené rozsudkem je třeba v třídenní lhůtě (a v případě vyklizení bytu v patnáctidenní lhůtě), umožňuje soudu, aby v odůvodněných případech určil lhůtu delší nebo stanovil splátky peněžitého plnění, přičemž nevymezuje, jakými kritérii se má soud při rozhodování o jiné než třídenní lhůtě řídit a jaké okolnosti má posuzovat. Ustanovení § 160 odst. 1 o. s. ř. o. s. ř. je tedy právní normou s relativně neurčitou hypotézou a vymezení hypotézy právní normy závisí v každém konkrétním případě na úvaze soudu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 8. 2015, sp. zn. 33 Cdo 2661/2015 ).
Důvody, proč stanovil lhůtu k plnění delší, než je zákonná třídenní, resp. patnáctidenní, nebo proč uložil zaplacení peněžitého plnění ve splátkách, je soud povinen v rozhodnutí uvést. Má-li soud za to, že je třeba určit k plnění lhůtu delší nebo stanovit, že se plnění má stát ve splátkách, musí být rozhodnutí podloženo zjištěním všech potřebných skutečností, které by přesvědčivě zdůvodnily závěr, že je takový postup namístě. V souladu s ustálenou rozhodovací praxí (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 4. 1966, sp. zn. 5 Cz 126/65 , uveřejněný pod číslem 67/1966 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, ze dne 15. 6. 2016, sp. zn. 22 Cdo 1942/2016 , či rozhodnutí již shora uvedená) se zpravidla důvody pro rozhodnutí ve smyslu § 160 odst. 1 věty za středníkem o. s. ř. o. s. ř. odvíjejí od povahy projednávané věci, přiznaného nároku a osobních a majetkových poměrů účastníků.
Odvolací soud se od uvedené judikatury neodchýlil, jestliže při stanovení delší (třicetidenní lhůty) k vyklizení bytu přihlédl zejména ke skutečnosti, že žalovaná je vyššího věku, bude se muset vystěhovat z podporovaného bydlení, ale delší než třicetidenní lhůtu neshledal přiměřenou s ohledem na délku řízení zaviněnou koronavirovou krizí a skutečností, že žalovaná měla byt vyklidit již v roce 2019. Odkaz dovolatelky na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 4. 2018, sp. zn. 26 Cdo 832/2018 , není přiléhavý, neboť předmětem dovolacího přezkumu v této věci posouzení délky pariční lhůty nebylo.
Namítá-li dovolatelka, že odvolací soud bezdůvodně a v rozporu s ustanovením § 101 odst. 3 o. s. ř. o. s. ř. neakceptoval její omluvu a žádost o odročení jednání, uplatňuje zmatečnostní vadu řízení podle § 229 odst. 3 o. s. ř. o. s. ř. , jež není způsobilým dovolacím důvodem (k jejímu prověření slouží žaloba pro zmatečnost) a pro jejíž posouzení nelze připustit dovolání podle § 237 o. s. ř. o. s. ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2013, sen. zn. 29 NSČR 84/2013 , ze dne 5. 2. 2014, sen. zn. 29 NSČR 112/2013 , nebo ze dne 15. 2. 2017, sp. zn. 32 Cdo 4310/2016 ). K této vadě, jakož i k jiným vadám řízení, jež mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí, může dovolací soud přihlédnout toliko v případě přípustného dovolání (§ 242 odst. 3 o. s. ř. o. s. ř. ).
Vzhledem k tomu, že dovolání žalované není přípustné, Nejvyšší soud jej podle § 243c odst. 1 o. s. ř. o. s. ř. odmítl.
Bylo-li dovolání odmítnuto, nemusí být rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodněno (srov. § 243f odst. 3 větu druhou o. s. ř. o. s. ř. ).
S přihlédnutím k závěrům vyplývajícím z nálezu Ústavního soudu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16 , Nejvyšší soud již samostatně nerozhodoval o návrhu dovolatelky na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí za situace, kdy přikročil k rozhodnutí o samotném dovolání v (Ústavním soudem zdůrazněné) přiměřené lhůtě. Nejsou-li splněny předpoklady k meritornímu projednání dovolání, není dán ani prostor pro úvahy o odkladu vykonatelnosti dovoláním napadeného usnesení [§ 243 písm. a) o. s. ř. o. s. ř. ], neboť jde o návrh akcesorický (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 9. 2017, sp. zn. 30 Cdo 865/2016 , nebo ze dne 3. 10. 2017, sp. zn. 20 Cdo 4097/2017 ).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na exekuci (soudní výkon rozhodnutí).
V Brně dne 1. 8. 2022
JUDr. Jitka Dýšková
předsedkyně senátu