Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

23 Cdo 1139/2022

23 Cdo 1139/2022-131

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., a soudců JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., v právní věci žalobce J. Š., narozeného dne XY, bytem XY, právně zastoupeného L. P., obecným zmocněncem, bytem XY, proti žalovanému J. K.,narozenému dne XY, bytem XY, zastoupenému Mgr. Filipem Petrášem, advokátem se sídlem ve Zlíně, 2. května 7134, o zaplacení částky 590 000 Kč s příslušenstvím a smluvní pokuty 30 500 Kč, vedené u Okresního soudu ve Zlíně pod sp. zn. , o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně – pobočka ve Zlíně ze dne 2. 11. 2021, č. j. -108, takto:

I. Dovolání se odmítá.

Odůvodnění:

Žalobce se podanou žalobou domáhal zaplacení částky 590 000 Kč s příslušenstvím, kterou žalovanému poskytl na základě smlouvy o zápůjčce. Žalobce po žalovaném dále požadoval zaplacení (sjednané v téže smlouvě) smluvní pokuty ve výši 30 500 Kč.

Okresní soud ve Zlíně jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 25. 3. 2021, č. j. -51, uložil žalovanému zaplatit částku 590 000 Kč s příslušenstvím a smluvní pokutu ve výši 30 500 Kč (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II).

K odvolání žalovaného Krajský soud v Brně – pobočka ve Zlíně jako soud odvolací napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok I napadeného rozsudku) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II napadeného rozsudku).

Rozsudek odvolacího soudu (výslovně v celém jeho rozsahu) napadl žalovaný dovoláním. V něm navrhl, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.

Žalobce se v podaném vyjádření k dovolání ztotožnil s právním posouzením věci soudů nižších stupňů, upozornil, že žalovaný v dovolání pouze rozporuje zjištěný skutkový stav a hodnocení provedených důkazů a navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání zamítl.

Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle , , ve znění účinném od 1. 2. 2019 (viz čl. IV a XII ), dále jen „ “.

Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, za splnění podmínky Dovolací soud rovněž shledal, že dovolání obsahuje náležitosti vyžadované ustanovením

Dovolací soud se dále zabýval přípustností dovolání.

Podle lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.

Podle není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Podle ustanovení platí, že dovolání podle není přípustné proti rozsudkům a usnesením, vydaným v řízeních, jejichž předmětem bylo v době vydání rozhodnutí obsahujícího napadený výrok peněžité plnění nepřevyšující 50 000 Kč, včetně řízení o výkon rozhodnutí a exekučního řízení, ledaže jde o vztahy ze spotřebitelských smluv a o pracovněprávní vztahy; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží.

V případě řízení, jehož předmětem je částka skládající se z několika samostatných nároků odvíjejících se od odlišného skutkového základu, má rozhodnutí o každém z těchto nároků charakter samostatného výroku a přípustnost dovolání je třeba zkoumat ve vztahu ke každému z těchto nároků samostatně, a to bez ohledu na to, zda tyto nároky byly uplatněny v jednom řízení a zda o nich bylo rozhodnuto jedním výrokem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2003, sp. zn. , proti němuž podanou ústavní stížnost Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 26. 5. 2004, sp. zn. , a ze dne 31. 5. 2011, sp. zn. ). Tak je tomu i v posuzované věci, kdy odvolací soud rozhodoval rovněž o požadavku žalobce na zaplacení smluvní pokuty ve výši 30 500 Kč.

S ohledem na skutečnost, že v rozsahu, v němž bylo napadeným rozsudkem odvolacího soudu rozhodnuto o nároku žalobce na zaplacení smluvní pokuty ve výši 30 500 Kč, bylo dovoláním napadeným výrokem rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50 000 Kč, Nejvyšší soud dovolání v uvedeném rozsahu odmítl jako nepřípustné podle ve spojení s

Nejvyšší soud se dále zabýval přípustností dovolání ve vztahu k nároku žalobce na zaplacení částky 590 000 Kč s příslušenstvím.

Žalovaný v prvé řadě namítá, že se odvolací soud odchýlil od závěrů rozsudků Nejvyššího soudu ze dne 14. 5. 2004, sp. zn. , ze dne 29. 9. 2010, sp. zn. , či ze dne 29. 4. 2020, sp. zn. .

V uvedených rozhodnutích Nejvyšší soud konstatoval, že věřitel, který se v řízení před soudem domáhá po dlužníku vrácení zapůjčených peněz, musí splnit důkazní povinnost (unést důkazní břemeno) nejen o tom, že s dlužníkem v určité době uzavřel smlouvu o půjčce peněz a že peníze měly být v dohodnuté době vráceny, ale i o tom, že tyto peníze dlužníku skutečně půjčil – přenechal mu je.

Odvolací soud v projednávané věci vedle závěru o tom, že žalobce prokázal uzavření předmětné smlouvy, vycházel také ze skutkových zjištění, podle kterých žalobce žalovanému přenechal částku 590 000 Kč (srov. bod 18 odůvodnění napadeného rozhodnutí). Pokud za daných okolností odvolací soud uzavřel, že žalobce unesl ohledně této skutečnosti důkazní břemeno, od závěrů žalovaným citované judikatury Nejvyššího soudu se svým postupem neodchýlil. Uvedená námitka žalovaného tak přípustnost dovolání nezakládá.

Popírá-li přitom žalovaný závěr odvolacího soudu, že částku 590 000 Kč od žalobce obdržel, napadá tím ve skutečnosti správnost skutkového stavu zjištěného v řízení před soudy nižších stupňů. Tu však v dovolacím řízení v žádném ohledu zpochybnit nelze. Dovolací přezkum je ustanovením vyhrazen výlučně otázkám právním, ke zpochybnění skutkových zjištění odvolacího soudu nemá tudíž dovolatel k dispozici způsobilý dovolací důvod; tím spíše pak skutkové námitky nemohou založit přípustnost dovolání (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2014, sp. zn. , a ze dne 30. 10. 2014, sp. zn. ).

Přípustnost dovolání tak nemůže založit ani námitka žalovaného, že bylo na žalobci, aby (podle závěrů rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2002, sp. zn. ) prokázal pravost a pravdivost soukromé y (smlouvy ze dne 12. 5. 2018). Jelikož v projednávané věci odvolací soud vycházel ze zjištění, že žalobci se pravost a pravdivost předmětné smlouvy prokázat podařilo, od uvedené judikatury se neodchýlil.

Přípustnost dovolání podle nemůže založit ani argumentace žalovaného zpochybňující způsob, jakým soudy nižších stupňů hodnotily výslech svědků či účastníků, neboť samotné hodnocení důkazů ústící v závěr o zjištěném skutkovém stavu a opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení nelze ve smyslu ustanovení úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. , uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, ze dne 25. 9. 2014, sp. zn. , či ze dne 23. 10. 2013, sp. zn. ).

Ani argumentace žalovaného, že v projednávané věci bylo nutno aplikovat , , dále jen „o. z.“, a obsah smlouvy o zápůjčce ze dne 12. 5. 2018 vyložit v neprospěch žalobce, nemůže založit přípustnost dovolání.

Dovolací soud ve své rozhodovací praxi k pravidlu contra proferentem, které je v o. z. zakotveno (a které odpovídá obsahově totožnému pravidlu formulovanému pro poměry právní úpravy účinné do 31. 12. 2013 v ustanovení , obchodního zákoníku), vysvětlil, že zásada, podle níž se pojem vykládá k tíži toho, kdo jej použil jako první, může nalézt uplatnění jen, je-li vykládaný pojem skutečně nejednoznačný (k tomu srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2007, sp. zn. , nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2012, sp. zn. ). Jinými slovy, výklad nejednoznačného pojmu, který je ve smlouvě obsažen, k tíži toho, kdo výrazu použil první, je namístě pouze, jsou-li dány pochybnosti o obsahu tohoto pojmu, které nelze odstranit ani za použití výkladových pravidel a 2 o. z. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2018, sp. zn. ).

Pokud tak odvolací soud v poměrech projednávané věci neaplikoval ustanovení § 557 o. z., neboť dospěl k závěru, že ujednání předmětné smlouvy bylo s ohledem na zbytek smlouvy i okolnosti jejího uzavření srozumitelné, jednoznačné a nepřipouštělo další výklad, postupoval v souladu se shora citovanou judikaturou Nejvyššího soudu.

Dále dovolatel upozorňuje, že odvolací soud neprovedl některé jím navržené důkazy a že napadené rozhodnutí je nedostatečně odůvodněné, v důsledku čehož mělo být porušeno jeho právo na spravedlivý proces. Tím však ve skutečnosti namítá vady řízení, ke kterým by mohl dovolací soud přihlédnout jen tehdy, kdyby bylo dovolání přípustné ( ), což v daném případě není. Nejvyšší soud k tomu doplňuje, že vady řízení samy o sobě nejsou způsobilé přípustnost dovolání ve smyslu založit, i kdyby se odvolací soud vytýkaných pochybení dopustil (srov. závěry usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2014, sp. zn. , ze dne 12. 11. 2018, sp. zn. , nebo ze dne 28. 7. 2020, sp. zn. ).

Pro úplnost Nejvyšší soud připomíná, že soud v občanském soudním řízení není povinen provést všechny účastníky navržené důkazy, nýbrž je oprávněn (a povinen) v každé fázi řízení zvážit, které důkazy vzhledem k uplatněnému nároku či tvrzením jednotlivých účastníků je třeba provést. Je oprávněn posoudit důkazní návrhy a rozhodnout o tom, které z těchto důkazů provede, a současně i rozhodnout, že neprovede ty z důkazů, jimiž mají být prokazovány skutečnosti, které jsou pro posouzení uplatněného nároku nevýznamné nebo které již byly prokázány jinými důkazy (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 6. 2012, sp. zn. a ze dne 9. 3. 2015, sp. zn. ). Obdobně z nálezů Ústavního soudu ze dne 4. 9. 2002, sp. zn. , a ze dne 16. 2. 1995, sp. zn. , vyplývá, že zásadám spravedlivého procesu odpovídá nejen možnost účastníka řízení vyjádřit se k provedeným důkazům, nýbrž i navrhnout důkazy vlastní, přičemž soud sice není povinen provést všechny navržené důkazy, avšak musí o vznesených návrzích rozhodnout a – pokud jim nevyhoví – ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů (zpravidla ve vztahu k hmotněprávním předpisům, které aplikoval a k právním závěrům, k nimž na skutkovém základě věci dospěl) navržené důkazy neprovedl, resp. pro základ svých skutkových zjištění je nepřevzal. Uvedeným judikatorním požadavkům odvolací soud i soud prvního stupně dostály, když podrobně a logicky vyložily, proč považovaly žalovaným označený důkazy pro věc za nerozhodné. Proto rovněž ze strany soudů nižších stupňů nedošlo k namítanému porušení práva na spravedlivý proces ve smyslu článku 36 odst. 1 d.

Nejvyšší soud rovněž konstantně judikuje, že ani pokud rozhodnutí odvolacího soudu nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly – podle obsahu dovolání – na újmu uplatnění práv dovolatele (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. , uveřejněný pod číslem 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 1. 2015, sp. zn. ), což v daném případě nebyly. Nejvyšší soud tak uzavřel, že ani v tomto ohledu nedošlo k porušení práva žalovaného na spravedlivý proces ve smyslu článku 36 odst. 1 d.

Konečně, namítá-li dovolatel, že se mu nedostalo poučení ve smyslu ohledně jeho povinnosti označit důkazy prokazující jeho tvrzení, že v době uzavření předmětné smlouvy mu jeho zdravotní stav neumožňoval, aby se nacházel na místě, kde měla být uzavřena, ani tato námitka nemůže založit přípustnost dovolání podle o. s. ř, neboť rovněž jejím prostřednictvím žalovaný pouze uplatňuje vadu řízení.

Z výše uvedeného plyne, že podmínky přípustnosti dovolání stanovené v nebyly naplněny, a Nejvyšší soud proto dovolání žalovaného směřující proti té části výroku I rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen výrok I rozsudku soudu prvního stupně podle ustanovení odmítl.

V projednávané věci žalovaný dovoláním napadl rovněž výrok I rozsudku odvolacího soudu v té části, jíž byl potvrzen výrok II rozsudku soudu prvního stupně, a výrok II rozsudku odvolacího soudu, tedy rozhodnutí o nákladech řízení. Takové dovolání je však podle nepřípustné, proto je také v tomto rozsahu Nejvyšší soud odmítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje ( věta druhá ).

Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

Nesplní-li žalovaný dobrovolně povinnost, kterou mu ukládá toto rozhodnutí, může se žalobce domáhat výkonu rozhodnutí.

V Brně dne 31. 5. 2022

JUDr. Bohumil Dvořák, Ph.D. předseda senátu