Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 97/15

Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Jiřím Zemánkem o ústavní stížnosti stěžovatelky MORAVSKÉ VODÁRENSKÉ, a. s., IČ 61859575, adresa Tovární 41, 779 00 Olomouc, zastoupené Mgr. Janem Tomanem, advokátem se sídlem Pařížská 1076/7, 110 00 Praha 1, směřující proti sdělení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 12. listopadu 2014 vydaném v rámci řízení vedeném pod sp. zn. , takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Podaným návrhem se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označeného přípisu Vrchního soudu v Olomouci, jímž bylo stěžovatelce sděleno, že ji soud s ohledem na znění , , ve znění účinném do 31. prosince 2013 (dále jen ""), nepovažuje za účastníka řízení o vyslovení neplatnosti usnesení valné hromady společnosti Vodovody a kanalizace Zlín, a. s., konané dne 30. dubna 2004, a že soud nebude přihlížet ani k dalším návrhům stěžovatelky v tomto řízení uplatněným. Tímto sdělením mělo být zasaženo do práva stěžovatelky na spravedlivý proces ve smyslu a d (dále jen ""), jakož i podle Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

2. Stěžovatelka v ústavní stížnosti vychází z toho, že proti napadenému sdělení není přípustný žádný opravný prostředek, a proto podává rovnou ústavní stížnost. Sdělení Vrchního soudu v Olomouci považuje za rozhodnutí (zde poukazuje na usnesení Ústavního soudu ze dne 28. srpna 2002

sp. zn.

) či jiný zásah orgánu veřejné moci, kterým bylo zasaženo do její právní sféry. Podle názoru stěžovatelky jí soud svým postupem znemožnil účinně hájit svá práva a odepřel jí tak přístup k soudu. Stěžovatelka dovozuje, že je ve smyslu ve spojení s osobou, o jejíchž právech a povinnostech má být v řízení jednáno. Tato skutečnost vyplývá z toho, že stěžovatelka se stala právní nástupkyní společnosti Zlínská vodárenská, a. s., která uzavřela se společností Vodovody a kanalizace Zlín, a. s., smlouvu o prodeji části podniku, jež byla schválena usnesením valné hromady konané dne 30. dubna 2004, které je napadeno žalobou na určení neplatnosti; jinak řečeno, stěžovatelka dovozuje svoje účastenství v řízení o neplatnosti usnesení valné hromady z toho, že napadeným usnesením valné hromady bylo rozhodnuto o prodeji části podniku jí jako kupujícímu a tudíž bude jednáno též o jejích právech a povinnostech. Ve sdělení soudu navíc absentuje věcné odůvodnění, což je činí vadným.

3. Ústavní soud předtím, než přistoupí k věcnému posouzení ústavní stížnosti, je povinen zkoumat, zda ústavní stížnost splňuje všechny zákonem požadované náležitosti a zda jsou vůbec dány podmínky jejího projednání stanovené , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "").

4. Stěžovatelka napadla sdělení Vrchního soudu v Olomouci, které označila za rozhodnutí či za jiný zásah orgánu veřejné moci, byť tento jiný zásah v ústavní stížnosti blíže nespecifikuje. Ve vztahu k charakteru rozhodnutí dal Ústavní soud již dříve najevo, že se hlásí k doktrinárnímu výkladu pojmu "rozhodnutí", podle něhož není důležité, jak je akt označen, neboť za podstatné považuje, zda jím orgán veřejné moci autoritativním a právní moci schopným způsobem zasáhl do právní sféry fyzické či právnické osoby [srov. usnesení

sp. zn.

ze dne 6. ledna 1997 (U 1/7 SbNU 325)]. I když Ústavní soud považuje za rozhodující věcný obsah aktu, a nikoliv jeho formální označení, v projednávané věci nelze v žádném případě považovat sdělení, že soud stěžovatelku nepovažuje za účastníka řízení, za rozhodnutí ve smyslu písm. d)y (dále jen ""), resp. podle . Nepřichází proto v úvahu vyslovení rušícího nálezu, neboť kasace přichází v úvahu právě a výlučně v případě neústavního rozhodnutí, nikoli však v případě jiných zásahů do ústavně chráněných práv (k tomu srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 18. dubna 2012

sp. zn.

). Ve vztahu ke sdělení Vrchního soudu v Olomouci nelze tedy kasační pravomoc Ústavního soudu uplatnit. Ústavní soud přitom respektuje, že obecný soud je kdykoliv za řízení povinen přihlížet k tomu, zda jsou splněny podmínky řízení, mezi které patří i podmínky na straně účastníků řízení. Nadto lze uvést, že účastenství ve věcech uvedených v se řídí věta první , což lze interpretovat tak, že účastníky řízení jsou pouze navrhovatel a společnost. Pouhý stěžovatelkou deklarovaný právní zájem na výsledku řízení nemůže na takto vymezeném okruhu účastníků řízení ničeho změnit. Z výše uvedených důvodů bylo třeba ústavní stížnost odmítnout podle , neboť jde o návrh, k jehož projednání není Ústavní soud příslušný.

5. Pokud stěžovatelka označila postup odvolacího soudu, který s ní odmítl jednat jako s účastnicí řízení, za jiný zásah orgánu veřejné moci, je třeba k tomu uvést, že "jiný zásah orgánu veřejné moci" Ústavní soud interpretuje tak, že jde zpravidla o převážně jednorázový, protiprávní a zároveň protiústavní útok tohoto orgánu vůči základním, ústavně zaručeným, právům (svobodám), který v době útoku představuje trvalé ohrožení po právu existujícího stavu, přičemž takový útok sám není výrazem (výsledkem) řádné rozhodovací pravomoci tohoto orgánu a jako takový se vymyká obvyklému přezkumnému či jinému řízení. Z této fakticity musí ale posléze vyplynout, že důsledkům takového zásahu orgánu veřejné moci, neplynoucímu z rozhodnutí orgánu veřejné moci, nelze čelit jinak než ústavní stížností, resp. nálezem Ústavního soudu, obsahujícím zákaz takového zásahu, popř. příkaz k obnovení stavu před porušením ústavně zaručeného základního práva v důsledku takového zásahu.

6. Napadené "sdělení" Vrchního soudu v Olomouci má však pouze informativní hodnotu, neboť obsahuje jen zprávu o stavu právní úpravy podle v rozhodné době, a z povahy věci není proto ani "jiným zásahem orgánu veřejné moci" do právní sféry stěžovatelky. Pokud tedy stěžovatelka v petitu požaduje zrušení sdělení Vrchního soudu v Olomouci a přikázání nově (rozuměj v souladu s názorem stěžovatelky) ve věci rozhodnout, není k takovému výroku Ústavní soud oprávněn. Ústavní soud, pokud jde o způsoby, jakými je oprávněn ingerovat do činnosti orgánů veřejné moci, odkazuje na a podotýká, že jakožto orgán ochrany ústavnosti (y) je povinen při své činnosti respektovat též jednu ze základních zásad právního státu, jíž je uplatňování státní moci jen v případech, mezích a způsoby, které stanoví zákon (y, y). Za situace, kdy stěžovatelka v petitu ústavní stížnosti, jímž je Ústavní soud vázán, navrhuje, aby Ústavní soud přikázal Vrchnímu soudu v Olomouci nově rozhodnout, nezbývá než konstatovat, že takto konstruovaný požadavek neodpovídá dikci ani normativnímu významu a zjevně vybočuje z mezí daných jeho zmíněným ustanovením. Takový návrh, resp. v něm formulovaný petit Ústavní soud nemůže při své rozhodovací činnosti reflektovat a není k rozhodnutí o něm příslušný (srovnej např. usnesení Ústavního soudu ze dne 13. června 2003

sp. zn.

, usnesení ze dne 26. února 2004

sp. zn.

aj.). I z tohoto důvodu musela být ústavní stížnost odmítnuta podle jako návrh, k jehož projednání není Ústavní soud příslušný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné ( ).

V Brně dne 20. srpna 2015

Jiří Zemánek v. r.

soudce zpravodaj