Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 1727/11

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové, soudce zpravodaje Miloslava Výborného a soudkyně Michaely Židlické o ústavní stížnosti R. M., zastoupeného JUDr. Josefem Skácelem, advokátem, AK se sídlem Londýnská 55, 120 21 Praha 2, proti sdělení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 8. 4. 2011 sp. zn. , resp. jinému zásahu Vrchního soudu v Olomouci v řízení o přezkoumání přiměřenosti protiplnění soudem ve smyslu ustanovení § 183k obchodního zákoníku, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností ze dne 9. června 2011 doplněnou podáními ze dne 12. ledna 2012 a dne 6. března 2012 se stěžovatel s tvrzením o porušení svých práv ústavně zaručených v , a d domáhal zrušení shora označeného rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci. Rozhodnutí soudu o tom, že v označeném řízení nebude se stěžovatelem pokračováno jako účastníkem řízení na straně navrhovatele, bylo vyjádřeno ve formě sdělení, a proto stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud, v případě, že sdělení soudu nebude považovat za rozhodnutí, posoudil postup Vrchního soudu v Olomouci jako jiný zásah orgánu veřejné moci, jímž je stěžovateli znemožněno účastnit se řízení zahájeného u Krajského soudu v Olomouci pod sp. zn. a dále vedeného u Vrchního soudu v Olomouci pod sp. zn. a aby tomuto soudu zakázal pokračovat v porušování základních práv stěžovatele.

Stěžovatel uvedl, že v řízení, ve kterém se domáhá účastenství, jde o přezkoumání přiměřenosti protiplnění a určení jiné výše protiplnění podle ustanovení § 183k obchodního zákoníku. Řízení bylo zahájeno k návrhu Ing. T. V. a Ing. T. K. proti obchodní společnosti OKD, a. s., se sídlem v Ostravě a společnosti RPG INDUSTRIES SE se sídlem na Kypru. V průběhu odvolacího řízení uzavřel T. K. se stěžovatelem smlouvu o postoupení části své pohledávky, jeho návrhu na připuštění vstupu stěžovatele do řízení však Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 21. 1. 2010 č. j. -797 nevyhověl. Usnesení vrchního soudu Nejvyšší soud zrušil usnesením ze dne 16. 11. 2010 č. j. -813, vrchní soud však dal i poté najevo, že se stěžovatelem jako s účastníkem řízení na straně navrhovatele nebude pokračovat. S tímto závěrem projeveným dne 8. 4. 2011 ve formě sdělení adresovaného JUDr. Josefu Skácelovi stěžovatel nesouhlasil, neboť měl za to, že předmětná pohledávka byla způsobilá k postoupení a jemu jako majiteli její části svědčí právo být účastníkem řízení na straně navrhovatele.

Vrchní soud v Olomouci ve vyjádření k ústavní stížnosti ze dne 28. 6. 2011 vyjádřil přesvědčení, že svým sdělením žádná práva stěžovatele neporušil a že forma jeho procesního postupu odpovídala pokynu Nejvyššího soudu obsaženého v usnesení ze dne 16. 11. 2010 čj. -813. Vrchní soud v Olomouci konstatoval, že postoj k účastenství stěžovatele v projednávané věci bude odůvodněn v rozhodnutí o odvolání proti rozhodnutí ve věci samé.

V replice ze dne 26. 7. 2011 stěžovatel setrval na své argumentaci o upření práv spojených s účastenstvím v řízení. Zopakoval, že se proti sdělení soudu nemá možnost bránit a jeho obrana až po vydání rozhodnutí ve věci samé by nemusela být efektivní, neboť by se o takovém rozhodnutí vůbec nemusel dovědět. S poukazem na usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. a sp. zn. stěžovatel uvedl, že hmotně právní sukcese se projeví bez dalšího v okruhu účastníků řízení, neboť účastenství je tu přímo spjato s tím, o čí práva nebo povinnosti má v řízení jít.

V doplnění ústavní stížnosti ze dne 12. 1. 2012 stěžovatel připojil informaci o zastavení řízení o dovolání proti sdělení/přípisu Vrchního soudu v Olomouci.

Z usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 21. 1. 2010 čj. -797, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 11. 2010 č. j. -813, sdělení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 8. 4. 2011 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2011 č. j. -854 připojených k ústavní stížnosti vyplynulo, že Vrchní soud v Olomouci nevyhověl návrhu na vstup stěžovatele do řízení na straně navrhovatelů, neboť na základě ujednání ve smlouvě o postoupení pohledávky, podle které měla převáděná pohledávka vzniknout až na základě rozhodnutí soudu, dospěl k závěru, že postupovaná pohledávka dosud neexistuje. Nejvyšší soud v dovolacím řízení usnesení Vrchního soudu v Olomouci zrušil s tím, že ustanovení o singulární sukcesi se v nesporném řízení nepoužije. Podle dovolacího soudu, zjistí-li soud právní skutečnost, s níž je spojen převod nebo přechod práva či povinnosti, o něž v řízení jde, nebo je-li taková skutečnost soudu oznámena některým z účastníků, pokračuje soud v řízení s procesním nástupcem poté, kdy o pokračování v řízení s procesním nástupcem uvědomí účastníky i procesního nástupce přípisem či usnesením o vedení řízení podle Přípisem ze dne 8. 4. 2011, označeným jako sdělení a adresovaným JUDr. Josefu Skácelovi, který je právním zástupce navrhovatele T. K. a právním zástupcem stěžovatele v dovolacím řízení, Vrchní soud v Olomouci sdělil, že se stěžovatelem jako s účastníkem řízení nebude v tomto řízení pokračováno. Dovolání stěžovatele proti přípisu Vrchního soudu v Olomouci Nejvyšší soud zastavil, neboť dovoláním nelze napadnout přípis odvolacího soudu nemající povahu rozhodnutí. V závěru odůvodnění usnesení Nejvyšší soud konstatoval, že odvolací soud postupoval v intencích usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 11. 2010.

Předtím, než Ústavní soud přistoupí k meritornímu projednání věci, vždy zkoumá formální náležitosti ústavní stížnosti, podmínky její přípustnosti a projednatelnosti.

Podle ustanovení , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, je ústavní stížnosti oprávněna podat fyzická osoba podle písm. d) y, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním pořádkem.

Stěžovatel napadl sdělení obecného soudu, které z opatrnosti označil za rozhodnutí. Ústavní soud dal již dříve najevo, že se hlásí k doktrinárnímu výkladu pojmu "rozhodnutí", podle něhož není důležité, jak je akt označen, neboť za podstatné považuje, zda jím orgán veřejné moci autoritativním a právní moci schopným způsobem zasáhl do právní sféry fyzické či právnické osoby (srov. usnesení

sp. zn.

ze dne 6. 1. 1997, U 1/7 SbNU 325). I když Ústavní soud považuje za rozhodující věcný obsah aktu, a nikoliv jeho formální označení, v projednávané věci nelze v žádném případě považovat označené sdělení za rozhodnutí ve smyslu písm. d) y, resp. ustanovení . Nepřichází proto v úvahu vyslovení rušícího nálezu, neboť kasace přichází v úvahu právě a výlučně v případě neústavního rozhodnutí, nikoli však v případě jiných zásahů do ústavně chráněných práv. Ve vztahu ke sdělení Vrchního soudu v Olomouci nelze tedy kasační pravomoc Ústavního soudu uplatnit.

Stěžovatel alternativně označil postup odvolacího soudu, který s ním odmítl jednat jako s účastníkem řízení, jako jiný zásah orgánu veřejné moci. Jiný zásah orgánu veřejné moci Ústavní soud interpretuje tak, že jde zpravidla o převážně jednorázový, protiprávní, a zároveň protiústavní útok tohoto orgánu vůči základním, ústavně zaručeným, právům (svobodám), který v době útoku představuje trvalé ohrožení po právu existujícího stavu, přičemž takový útok sám není výrazem (výsledkem) řádné rozhodovací pravomoci tohoto orgánu a jako takový se vymyká obvyklému přezkumnému či jinému řízení. Z této fakticity musí posléze vyplynout, že důsledkům "takového zásahu orgánu veřejné moci", neplynoucímu z příslušného rozhodnutí, nelze čelit jinak než ústavní stížností, příp. nálezem Ústavního soudu, obsahujícím zákaz takového zásahu. Tato podmínka není přirozeně splněna tam, kde poškozenému je k dispozici obrana daná celým právním řádem republiky (srov. nález

sp. zn.

ze dne 30. 11. 1995, N 78/4 SbNU 243).

V projednávané věci stěžovatel podrobil kritice stav, kdy jej obecný soud nepovažuje za účastníka řízení a nejedná s ním. Ústavní soud vzal v úvahu, že odvolací soud usoudil o účastenství stěžovatele v řízení na základě ujednání ve smlouvě o postoupení pohledávky, které váže existenci pohledávky na očekávané rozhodnutí soudu, resp. smluvní strany předpokládají nulovou výši pohledávky, bude-li soudem určeno protiplnění nižší než 1 010 Kč na jednu akcii minoritních akcionářů; tuto výši protiplnění určila valná hromada. Ústavní soud respektuje, že obecný soud je kdykoliv za řízení povinen přihlížet k tomu, zda jsou splněny podmínky řízení, mezi které patří i podmínky na straně účastníků řízení. Pokud Vrchní soud v Praze dovodil, že pro vstup stěžovatele do řízení nebyly dány zákonné podmínky, a důvody svého rozhodnutí blíže vyložil, rozvedl a opřel o adekvátní zjištění plynoucí z označeného smluvního ujednání, pak Ústavní soud i za situace, že předmětné usnesení obecného soudu (ze dne 21. 1. 2010 sp. zn. ) bylo (z procesních důvodů) zrušeno, neshledal důvod ke svému zásahu a závěr Vrchního soudu v Olomouci respektoval.

Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud odmítl podle ustanovení ústavní stížnost směřující proti sdělení Vrchního soudu v Olomouci, neboť šlo o návrh, k jehož projednání není příslušný; ústavní stížnost směřující proti jiného zásahu Vrchního soudu v Olomouci odmítl podle ustanovení téhož zákona jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.

V Brně dne 18. dubna 2012

Vlasta Formánková, v. r.

předsedkyně senátu Ústavního soudu