Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

33 Cdo 199/2020

33 Cdo 199/2020-342

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Václava Dudy a soudců JUDr. Pavla Horňáka a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve věci žalobkyně CHRYSBERON a.s., se sídlem v Praze 1, Ovocný trh 572/11, identifikační číslo 28442971, zastoupené Mgr. Pavlem Vraným, advokátem se sídlem v Praze 2, Šmilovského 1264/5, proti žalovanému A. Š., bytem XY, zastoupenému Mgr. Tomášem Šmucrem, advokátem se sídlem v Plzni, V Malé Doubravce 1242/27, o zaplacení částky 1.400.000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. , o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. 9. 2019, č. j. -312, takto:

I. Dovolání se odmítá.

O d ů v o d n ě n í :

Obvodní soud pro Prahu 4 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 24. 1. 2019, č. j. -252, zamítl žalobu o zaplacení částky 1.400.000,- Kč s blíže specifikovaným úrokem z prodlení a rozhodl o nákladech řízení.

Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně rozsudkem ze dne 11. 9. 2019, č. j. -312. Ve shodě s ním uzavřel, že žalobkyni nevzniklo právo na zaplacení sporné částky z titulu smluvní pokuty podle dohody o spolupráci ze dne 18. 3. 2013. Výkladem projevu vůle podle , (dále jen „obč. zák.“), a , obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“), dospěl k závěru, že vůlí účastníků dohody bylo odložit její účinnost do doby právní moci (účinnosti) územního plánu města Beroun, podle něhož budou pozemky specifikované v dohody účelově určeny výlučně k individuálnímu bydlení v rodinných domech a smíšenému městskému typu a obdobnému využití. Jelikož v době, kdy žalobkyně vyzývala žalovaného ke splnění sjednaných povinností z dohody, nebyl územní plán města Beroun účinný, nebyla účinná ani uzavřená dohoda. Za této situace nemohlo vzniknout žalobkyni právo na zaplacení smluvní pokuty z důvodu prodlení žalovaného se splněním sjednaných povinností.

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně (dále též „dovolatelka“) dovolání, které považuje za přípustné podle , (dále jen „ “), neboť rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázek hmotného a procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a to pokud jde (v rovině hmotného práva) o výklad právních úkonů podle obč. zák. a obch. zák., a v oblasti procesního práva o otázku „jakým způsobem má soud zjišťovat vůli stran smlouvy, je-li to zapotřebí při jejím výkladu.“ Má za to, že rozsudek odvolacího soudu v otázce výkladu dohody ze dne 18. 3. 2013 odporuje závěrům rozsudků Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 1998, sp. zn. , ze dne 30. 5. 2000, sp. zn. , ze dne 9. 11. 2016, sp. zn. , ze dne 20. 6. 2018, sp. zn. , ze dne 28. 2. 2018, sp. zn. , ze dne 6. 6. 2018, sp. zn. 4335/2017, ze dne 9. 11. 2016, sp. zn. , jeho usnesení ze dne 3. 3. 2016, sp. zn. , jakož i judikatuře Ústavního soudu představované jeho nálezy ze dne 11. 11. 2009, sp. zn. , ze dne 28. 7. 2008, sp. zn. , neboť odvolací soud uzavřenou dohodu vyložil, aniž ke zjištění jejího obsahu provedl jiný důkaz mimo dohody samotné. Na základě vlastní rekapitulace skutkového děje dospívá k závěru, že strany dohody nikdy neměly v úmyslu odložit účinnost dohody jako celku až k okamžiku „nabytí účinnosti právní moci územního plánu města Beroun, na základě kterého budou pozemky specifikované v dohody účelově určeny výlučně k individuálnímu bydlení v rodinných domech a smíšenému využití městského typu,“nýbrž jen co do závazku žalobkyně zaplatit žalovanému odměnu za jeho činnost. S tímto odůvodněním dovolatelka navrhla, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu, jakož i rozsudek soudu prvního stupně a věc vrátil Obvodnímu soudu pro Prahu 4 k dalšímu řízení.

Žalovaný navrhl dovolání jako nedůvodné zamítnout, popř. jako nepřípustné odmítnout. Poukazuje na to, že otázkou výkladu obsahu dohody o spolupráci (ze dne 13. 11. 2013), která je textově obdobná dohodě ze dne 18. 3. 2013, se Nejvyšší soud zabýval již ve věci sp. zn. .

V řízení o dovolání bylo postupováno podle , , ve znění účinném od 30. 9. 2017 – dále opět jen „ “ (srov. čl. II bod 2 ).

Podle platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Podle věty první lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.

Podle přípustnost dovolání ( až 238a) je oprávněn zkoumat jen dovolací soud; ustanovení a 2 tím nejsou dotčena.

Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu vázán uplatněným dovolacím důvodem (srovnej větu první ); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda je dovolání podle přípustné, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.

Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení či jeho části (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. ). K přípustnosti dovolání nepostačuje ani formulace jednotlivých dovolacích námitek, aniž by společně s nimi byla vymezena otázka přípustnosti dovolání [k tomu srovnej usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. (dostupné na webové adrese nalus.usoud.cz)], neboť dovolací řízení nemá být bezbřehým přezkumem, v němž procesní aktivitu stran nahrazuje soud (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2008, sp. zn. , nebo ze dne 27. 5. 2015, sp. zn. ). Otázku přípustnosti dovolání si není oprávněn vymezit sám dovolací soud, neboť tím by narušil zásady, na nichž spočívá dovolací řízení, zejména zásadu dispoziční a zásadu rovnosti účastníků řízení. Z judikatury Ústavního soudu se potom podává, že pokud zákon po dovolateli vyžaduje a Nejvyšší soud přezkoumává dodržení zákonem stanovených formálních náležitostí dovolání, nejedná se o přepjatý formalismus, ale o zákonem stanovený postup (např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 4. 2015, sp. zn. ).

Dovolatelkou vymezená otázka procesního práva „jakým způsobem má soud zjišťovat vůli stran smlouvy, je-li to zapotřebí při jejím výkladu,“ není způsobilá založit přípustnost dovolání. Nejde totiž o otázku, na jejímž řešení by bylo rozhodnutí odvolacího soudu založeno, což je jeden z předpokladů přípustnosti dovolání podle Přípustnost dovolání se totiž vždy vztahuje pouze k právním otázkám (nesprávné právní posouzení může spočívat v tom, že odvolací soud věc posoudil podle nesprávného právního předpisu, nebo že správně použitý právní předpis nesprávně vyložil, případně jej na zjištěný skutkový stav věci nesprávně aplikoval), na jejichž vyřešení rozhodnutí odvolacího soudu závisí, tj. je-li v něm dovolatelem právní otázka vymezena a je pro rozhodnutí významná. Právní otázka, kterou žalobkyně v dovolání formulovala, směřuje ke zpochybnění skutkového stavu věci, na němž odvolací soud založil rozhodnutí o věci, a dovolacímu přezkumu jeho správnost (úplnost) nepodléhá. Jinak řečeno, dovoláním vymezená otázka nezpochybňuje řešení žádného procesního problému odvolacím soudem ve smyslu užití nesprávného právního předpisu, nesprávného výkladu použitého právního předpisu, případně chybné aplikace na zjištěný skutkový stav věci nebo procesní situace v řízení. Pro řešení této otázky není tudíž dovolání přípustné.

Platí, že vznikne-li pochybnost o obsahu právního úkonu z hlediska jeho určitosti nebo srozumitelnosti, je třeba se pokusit pomocí výkladu právního úkonu o odstranění takové nejasnosti. Výklad právního úkonu může směřovat jen k objasnění toho, co v něm bylo projeveno, a vůle jednajícího se při výkladu právního úkonu vyjádřeného slovy uplatní, jen není-li v rozporu s jazykovým projevem; tato pravidla se použijí i při výkladu písemného právního úkonu, včetně takového, který lze platně učinit jen písemně. Již v rozsudku ze dne 26. 11. 1998, sp. zn. , Nejvyšší soud dovodil, že ustanovení § 35 odst. 2 obč. zák., tj. právního předpisu rozhodného pro výklad dohody (§ 3028 odst. 3 o. z.), které ukládá soudu, aby za použití zákonných výkladových pravidel interpretoval právní úkon, dopadá i na situaci, kdy je – jako v daném případě – výklad právního úkonu účastníky v průběhu řízení vzájemně odlišný. Při výkladu sporných ujednání dohody přitom odvolací soud postupoval v intencích výkladových pravidel zakotvených v citovaném ustanovení (jakož i v ustanovení § 266 obch. zák., které se – vzhledem k obchodní povaze závazkového vztahu z dohody – na souzenou věc rovněž použije) a neodchýlil se ani od zásad pro výklad právních úkonů formulovaných např. v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. 3. 2000, sp. zn. , uveřejněném pod č. 35/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek – dále jen „Sbírka“, či v nálezu Ústavního soudu ze dne 14. 4. 2005, sp. zn. , uveřejněném pod č. 84/2005 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu.

Závěry judikatury Nejvyššího a Ústavního soudu citované žalobkyní týkající se dílčích zásad výkladu právních úkonů, nijak nezpochybňují závěr odvolacího soudu, že v době, kdy žalobkyně vyzývala žalovaného ke splnění jednotlivých povinností ze smlouvy, nebyl územní plán města Beroun účinný, a tudíž nebyla účinná ani dohoda ze dne 18. 3. 2013 (viz čl. 7 odst. 1 dohody).

Sluší se poznamenat, že závěr o tom, jaká byla vůle smluvních stran při uzavírání smlouvy (co bylo účastníky smlouvy projeveno) je závěrem skutkovým (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 10. 2016, sp. zn. , a judikaturu v něm označenou, nebo usnesení ze dne 30. 4. 2019, sp. zn. ), a o aplikaci práva na zjištěný skutkový stav (tedy o právní posouzení) jde teprve tehdy, dovozuje-li soud z právního úkonu konkrétní práva a povinnosti účastníků právního vztahu (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 1999, sp. zn. , uveřejněný ve Sbírce pod č. 73/2000, nebo rozsudek ze dne 31. 10. 2001, sp. zn. , uveřejněný časopise Soudní judikatura pod označením SJ 46/2002). Zakládá-li dovolatelka svou polemiku s právním posouzením věci odvolacího soudu na tvrzení, že její skutečná vůle byla jiná, pak nezpochybňuje samotné právní posouzení (tj. správnost volby příslušné právní normy a správnost jejího výkladu a aplikace), nýbrž správnost zjištěného skutkového stavu věci, z něhož právní hodnocení odvolacího soudu vychází. Skutkový stav zjištěný v řízení před soudy obou stupňů však v dovolacím řízení nelze zpochybnit (srovnej a důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. , uveřejněného pod č. 4/2014 Sbírky nebo usnesení ze dne 27. 3. 2014, sp. zn. , ze dne 26. 1. 2015, sp. zn. , a ze dne 28. 5. 2015, sp. zn. ).

Vytýká-li dovolatelka odvolacímu soudu, že neprovedl mimo zjištění písemného textu smlouvy žádné jiné důkazy, že se v odůvodnění svého rozsudku nevypořádal s rozporem mezi čl. 7 odst. 1 a čl. 3 odst. 4 dohody o spolupráci, že nevyslechl účastníky dohody, a že pominul veškerá její tvrzení, tedy že řízení zatížil vadami, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, pak přehlíží, že k vadám řízení dovolací soud přihlédne jen tehdy, je-li dovolání přípustné ( ).

Protože dovolatelka nepředložila k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, jež by zakládala přípustnost dovolání ve smyslu , Nejvyšší soud její dovolání odmítl ( ).

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn ( věta druhá ).

Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

Nesplní-li žalobkyně dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může žalovaný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).

V Brně dne 23. 12. 2021

JUDr. Václav Duda předseda senátu