Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

23 Cdo 1908/2019

-329

USNESENÍ

CHRYSBERON a.s.

A. Š.,

nar. XY, bytem XY, zastoupenému Mgr. Tomášem Šmucrem, advokátem se sídlem v Plzni, V Malé Doubravce 1242/27, PSČ 312 00, o určení neexistence předkupního práva, vedené u Okresního soudu v Berouně pod sp.zn. , o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 5. prosince 2018, č. j. -283, t a k t o :

Dovolání žalobkyně

se odmítá

.

S t r u č n é o d ů v o d n ě n í ( ):

Okresní soud v Berouně rozsudkem ze dne 21. května 2018, č. j. -223, určil, že předkupní právo ve prospěch žalovaného k pozemku parc.č. XY a pozemku par.č. XY, to vše v k. ú. XY, zapsané na LV č. XY vedeném Katastrálním úřadem pro Středočeský kraj, katastrální pracoviště XY, které mělo vzniknout na základě smlouvy o zřízení předkupního práva ze dne 13. listopadu 2013 mezi žalobkyní a žalovaným, neexistuje (výrok pod bodem I), uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni 200 000 Kč s příslušenstvím (výrok pod bodem II), zamítl žalobu na zaplacení částky 1 200 000 Kč s příslušenstvím (výrok pod bodem III) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok pod bodem IV).

Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 5. prosince 2018, č. j. -283, zrušil rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I a IV a věc v tomto rozsahu vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení (výrok pod bodem I), změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II tak, že žalobu na zaplacení částky 200 000 Kč zamítl (výrok pod bodem II), odvolání žalovaného proti výroku III rozsudku soudu prvního stupně odmítl (výrok pod bodem III).

Odvolací soud na rozdíl od soudu prvního stupně mimo jiné dovodil, že žalobkyni nevzniklo právo na zaplacení smluvní pokuty ve výši 200 000 Kč na základě účastníky uzavřené dohody o spolupráci ze dne 13. listopadu 2013, kterou soudy shodně posoudily jako smlouvu nepojmenovanou podle § 269 obchodního zákoníku. Dospěl k odlišnému závěru na základu výkladu projevu vůle ve smyslu § 35 obč. zák. a § 266 obch. zák., že vůlí účastníků bylo odložit účinnost celé dohody do doby právní moci (účinnosti) územního plánu města XY, na základě kterého pozemky specifikované v čl. 1 odst. 1 výše uvedené dohody účelově určeny výlučně k individuálnímu bydlení v rodinných domech a smíšenému využití městského typu a obdobnému využití. Soud prvního stupně dovodil na základě výkladu projevu vůle účastníku, že účinnost dohody se odkládá pouze k dohodě o výplatě odměny žalovanému.

Podle odvolacího soudu je v článku 7 odst. 1 dohody o spolupráci uvedeno, že dohoda nabývá účinností dnem právní moci územního plánu města XY, na základě kterého budou pozemky specifikované v čl. 1 odst. 1 této dohody účelově určeny výlučně k individuálnímu bydlení v rodinných domech a smíšenému využití území městského typu a obdobnému využití. Z jazykového a gramatického výkladu tak vyplývá, že odkládací podmínka účinnosti se vztahuje k celé dohodě, nikoli pouze k dohodě o výplatě odměny žalovanému. Článek 7 je zařazen do závěrečné části dohody a vztahuje se k celému obsahu dohody. K uvedenému závěru lze dojít i logickým výkladem, neboť ze skutkových zjištění vyplývá, že účastnici dříve spolupracovali od roku 2010 na základě ústních dohod. Teprve podle dohody o spolupráci, která byla účastníky uzavřena dne 13. listopadu 2013 v písemné formě, mohla žalobkyně požadovat po žalovaném splnění povinností, které souvisely s činností vymezenou v čl. 2 odst. 1 dohody, jejímž cílem byl prodej pozemků určených jako stavení parcely k výstavbě rodinných domků, až tyto pozemky budou k tomuto účelu zařazeny územním plánem jako stavební. Rovněž odměna žalovaného měla být určena s výnosu z prodeje těchto pozemků. Odvolací soud dovodil, že by bylo nelogické, aby žalovaný zajišťoval vybudování inženýrských sítí a projektů na ně, či zajišťoval podklady pro stavební povolení, pokud pozemky nebudou určeny jako charakterem pozemky stavební.

Vzhledem k tomu, že žalobkyně vyzývala žalovaného ke splnění povinnosti předčasně v době, kdy nebyl územní plán města XY schválen, nenabyla tak účinnosti předmětná dohoda o spolupráci a žalovaný tak nemohl být v prodlení se splněním povinnosti z této dohody. Nesplnění povinnosti tak nemohlo založit nárok žalobkyně na zaplacení smluvní pokuty.

Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně včasně podaným dovoláním v rozsahu výroku pod bodem II, jehož přípustnost dovozovala z , neboť napadené rozhodnutí v tomto rozsahu podle jejího názoru spočívá na vyřešení právní otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Otázka dovolatelky se týkala výkladu právního úkonu podle obč. zák., případně obchod. zák. Podle jejího názoru je výklad projevu vůle dohody o spolupráci v napadeném rozsudku odvolacího soudu v rozporu s jazykovým vyjádřením, neboť odvolací soud porušil zásadní interpretační pravidla obsažená v v rozsudcích Nejvyššího soudu ze dne 26. listopadu 1998, sp. zn. , ze dne 30. května 2000, sp. zn. , usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. března 2016, sp. zn. či nález Ústavního soudu ze dne 11. listopadu 2009, sp. zn. . Odvolací soud pominul článek 4 odst. 1,3,4, 5, 6 a 7 a dále smlouvy o spolupráci, ve kterém si strany sjednaly závazek žalovaného poskytnout plnění „kdykoli po podpisu této dohody. Z uvedených smluvních ujednání vyplývá, že smyslem a účelem dohody o spolupráci bylo stanovit pravidla spolupráce při realizaci developerského záměru, povinností žalovaného bylo zajišťovat developerské činnosti a žalobkyně měla zajistit financování této činnosti. Jediný smysluplný výklad odkládací podmínky v dohody o spolupráci je podle dovolatelky, že dohoda o spolupráci není neúčinná jako celek, ale pouze zčásti týkající se výplaty odměny podle a v ostatních ustanovení je účinná, ledaže by dohoda o spolupráci byla jako celek neplatná pro nesrozumitelnost.

Na základě výše uvedeného dovolatelka navrhuje, aby dovolací soud změnil výrok II rozsudku odvolacího soudu tak, že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni 200 000 Kč s příslušenstvím.

Podle není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Podle v dovolání musí být vedle obecných náležitostí () uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání ( až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).

Dovolatel má dovolání za přípustné proto, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu k výkladu právních úkonů podle , (dále jen“ jen „obč. zák.“) a , obchodní zákoník ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obch. zák.“). Dovoláním otevřenou otázku výkladu článku 7 odst. 1 dohody o spolupráci, kterou odvolací soud v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soud i Ústavního soudu posoudil tak, že vůlí účastníků bylo do doby právní moci (účinnosti) územního plánu města XY, na základě kterého pozemky specifikované v výše uvedené dohody účelově určeny výlučně k individuálnímu bydlení v rodinných domech a smíšenému využití městského typu a obdobnému využití odložit účinnost celé dohody.

Nejvyšší soud dovolání přípustným neshledal, neboť výtka, že odvolací soud nerespektoval označenou rozhodovací praxi, není opodstatněná.

Žalobkyní v dovolání učiněné odkazy na některá rozhodnutí dovolacího soudu či na nálezy Ústavního soudu ve věci sp. zn. , , vesměs se týkající interpretace právních úkonů, nijak nenarušují učiněný závěr odvolacího soudu, neboť judikované právní názory je třeba vždy posuzovat v kontextu skutkových okolností toho kterého soudního případu, přičemž v posuzované věci se odvolací soud v řešení právní otázky výkladu v rozhodné době učiněných právních úkonů nedopustil žádných rozporných závěrů s ustálenou judikaturou dovolacího soudu či snad Ústavního soudu.

Od dovolatelkou citovaných závěrů obsažených v rozsudcích Nejvyššího soudu ze dne 26. listopadu 1998, sp. zn. , ze dne 30. května 2000, sp. zn. , usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. března 2016, sp. zn. či nález Ústavního soudu ze dne 11. listopadu 2009, sp. zn se odvolací soud neodchýlil, neboť se při úvaze, zda se odkládací podmínka v čl 7 odst. 1 dohody o spolupráci týkala pouze splatnosti odměny, která měla být vyplacena žalovanému, či zda se vztahuje k celé dohodě, se opřel o obsah o ujednání pořízené v písemné formě, ze kterého vyplývá, že odkládá účinnost celé dohody.

Při výkladu smlouvy je nutno vycházet právě z těch principů, o něž se opírá napadené rozhodnutí. Ústavní soud v celé řadě svých rozhodnutí označuje právní formalismus orgánů veřejné moci (jmenovitě soudů) a jimi vznášené přehnané nároky na formulaci smluv za ústavně nekonformní (srov. např. již nález ze dne 12. 6. 2000, sp. zn. , uveřejněný pod číslem 86/2000 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu). S tím úzce souvisí požadavek respektu k autonomii vůle smluvních stran v soukromoprávních vztazích, vyjádřený v článku 2 odstavci 3d, z něhož ustálená judikatura dovozuje jako základní přístup prioritu takového výkladu smlouvy, který nevede k závěru o její neplatnosti, je-li takový výklad možný [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 14. 4. 2005, sp. zn. , uveřejněný pod číslem 84/2005 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, a usnesení (nikoliv nález) Ústavního soudu ze dne 11. 3. 2010, sp. zn. , které dovolatel cituje, leč zřejmě z něho dovozuje nesprávné důsledky, a rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2008, sp. zn. , ze dne 27. 4. 2011, sp. zn. , ze dne 28. 8. 2012, sp. zn. , a ze dne 13. 8. 2013, sp. zn. ]. V souzené věci byl významně uplatněn též předpoklad racionálních aktérů, v jehož světle je při odstraňování pochybností o obsahu smlouvy třeba vycházet z předpokladu, že strany jednaly racionálně. Volní projev je třeba vykládat tak, aby nevyústil v nesmyslné (absurdní) závěry o projevené vůli (podle pravidla výkladu ve prospěch efektivnosti), a též se zřetelem na zásadu, že smlouvy jsou stranami uzavírány proto, aby platily a aby strany jimi byly vázány a dosáhly tak jimi zamýšleného výsledku (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2015, sp. zn. , ze dne 20. 1. 2009, sp. zn. , ze dne 18. 10. 2017, sp. zn. , a ze dne 21. 8. 2018, sp. zn. ). Odvolací soud logicky vysvětlil, že by jen stěží mohlo být záměrem účastníků, aby byla povinnost žalovaného zajišťovat vybudování inženýrských sítí a projektů, pokud pozemky nebudou určeny charakterem jako pozemky stavební. Takový výklad z hlediska logiky by byl absurdní.

Z výše uvedeného vyplývá, že úvahy odvolacího soudu při interpretaci dotčeného právního úkonu nejsou nikterak nepřiměřené.

Závěr o tom, jaká byla vůle smluvních stran při uzavírání smlouvy (co bylo účastníky projeveno), je závěrem skutkovým (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 10. 2016, sp. zn. , a judikaturu v něm označenou, a z poslední doby usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 4. 2019, sp. zn. ), a o aplikaci práva na zjištěný skutkový stav (tedy o právní posouzení) jde teprve tehdy, dovozuje-li soud z právního úkonu konkrétní práva a povinnosti účastníků právního vztahu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soud ze dne 21. října 1999, sp. zn. , uveřejněný pod č. 46/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Zakládá-li tedy dovolatel polemiku s právním posouzením odvolacího soudu na tvrzení, že jeho skutečná vůle byla jiná, pak nezpochybňuje samotné právní posouzení (tj. správnost volby příslušné právní normy a správnost jejího výkladu a aplikace), nýbrž správnost zjištěného skutkového stavu věci, z něhož právní posouzení odvolacího soudu vychází. Skutkový stav věci zjištěný v řízení před soudy nižších stupňů však v dovolacím řízení zpochybnit nelze (srov. úpravu dovolacího důvodu v a z rozhodovací praxe Nejvyššího soudu důvody usnesení ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. , uveřejněného pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a dále např. usnesení ze dne 27. 3. 2014, sp. zn. , ze dne 26. 1. 2015, sp. zn. , a ze dne 28. 5. 2015, sp. zn. ).

Ústavní soud ve své rozhodovací praxi apeluje na obecné soudy, aby při nalézání práva vždy vycházely z individuálních okolností každého jednotlivého případu ve všech relevantních souvislostech a udělaly vše pro spravedlivé řešení (srov. např. nález ze dne 20. 11. 2018, sp. zn. , dostupný na

http://www.nalus.cz

, a předchozí rozhodnutí v něm citovaná).

Jelikož Nejvyšší soud neshledal dovolání žalobkyně přípustným, podle je odmítl.

O nákladech dovolacího řízení Nejvyšší soud nerozhodoval, neboť dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu není rozhodnutím, kterým se řízení ve věci samé končí (srov. Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. července 2002, sp. zn. , jež bylo publikováno pod číslem 48/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 11. 9. 2019

JUDr. Kateřina Hornochová

předsedkyně senátu