Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

28 Cdo 3510/2021

28 Cdo 3510/2021-539

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Petra Krause v právní věci žalobkyně České přístavy, a. s., se sídlem v Praze 7, Jankovcova 1627/16a, identifikační číslo osoby: 45274592, zastoupené Mgr. Markem Vojáčkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Na Florenci 2116/15, proti žalované Tělovýchovné jednotě Blaník Praha z. s., se sídlem v Praze, identifikační číslo osoby: 00564435, zastoupené Mgr. Norbertem Hemelíkem, advokátem se sídlem v Říčanech, Lipanská 331/7, o zaplacení částky 222.875 Kč a o vyklizení nemovitosti, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. , o dovolání žalované proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 23. června 2021, č. j. -517, takto:I. Dovolání se odmítá.II. Žalovaná je povinna nahradit žalobkyni náklady dovolacího řízení ve výši 13.334,20 Kč k rukám jejího zástupce, Mgr. Marka Vojáčka, advokáta se sídlem v Praze 1, Na Florenci 2116/15, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.

Odůvodnění:

o soudních poplatcích, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (dále „ “), neboť žalovaná nezaplatila soudní poplatek z odvolání ve lhůtě stanovené usnesením Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 23. 3. 2021, č. j. -473, které jí bylo doručeno dne 24. 3. 2021 (výrok I.), a dále rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II.).

Městský soud v Praze (dále „odvolací soud“) k odvolání žalované usnesením ze dne 23. 6. 2021, č. j. -517, usnesení soudu prvního stupně potvrdil (výrok I.) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II.).

Rozhodnutí odvolacího soudu je – stejně jako rozhodnutí soudu prvního stupně – založeno na závěru, že žalovaná nezaplatila soudní poplatek z odvolání podaného proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 3. 2. 2021, č. j. -460, u soudu prvního stupně dne 18. 3. 2021 ani ve lhůtě stanovené jí ve výzvě soudu prvního stupně, přestože byla poučena o následcích spojených s nezaplacením soudního poplatku. Odvolací soud přitom konstatoval, že po marném uplynutí lhůty se k zaplacení soudního poplatku nepřihlíží, tudíž nelze prominout zmeškání této lhůty podle ustanovení , , ve znění pozdějších předpisů (dále „ “), a proto z důvodu procesní ekonomie nepovažoval za nezbytné rozhodovat o žádosti žalované o prominutí lhůty k zaplacení soudního poplatku.

Proti usnesení odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, považujíc je za přípustné ve smyslu ustanovení s tím, že „právní otázka, na které napadené usnesení spočívá, má být dovolacím soudem vyřešena jinak“. Má za to, že se odvolací soud dopustil přepjatého formalismu, neboť se nezabýval důvody, pro které soudní poplatek nebyl zaplacen ve stanovené lhůtě. Dle názoru žalované jediné pochybení účastníka řízení při provádění platby nemůže vést k porušení ústavně garantovaných práv a svobod, konkrétně k odepření přístupu ke spravedlnosti. Odvolacímu soudu rovněž vytýká procesní pochybení. Navrhla, aby dovolací soud usnesení odvolacího soudu zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Žalobkyně označila dovolání žalované za nepřípustné a nedůvodné. Domnívá se, že odvolací soud postupoval v souladu se zákonem a konstantní rozhodovací praxí Ústavního soudu reprezentovanou nálezem Ústavního soudu ze dne 30. 3. 2021, sp. zn. , a usnesením Ústavního soudu ze dne 15. 5. 2018, sp. zn. (označená rozhodnutí, stejně jako dále uvedená rozhodnutí Ústavního soudu, jsou přístupná na internetových stránkách Ústavního soudu http://nalus.usoud.cz). Uvedla též, že v posuzované věci nebylo možné lhůtu k zaplacení soudního poplatku z odvolání po jejím marném uplynutí prodloužit, pročež odvolací soud postupoval správně, jestliže se z důvodu procesní ekonomie nezaobíral návrhem na prominutí zmeškání lhůty, potažmo žádostí o prodloužení lhůty k zaplacení soudního poplatku. Navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl, popřípadě zamítl.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací ( ) o dovolání rozhodl podle ve znění účinném od 30. 9. 2017, neboť dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno dne 23. 6. 2021 (srovnej bod 2., části první článku II. , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, , o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony); po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu, u něhož to zákon připouští ( ), oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě ( , věta první, ) a že je splněna i podmínka povinného zastoupení dovolatelky advokátem ( ), zabýval se tím, zda dovolání žalované splňuje náležitosti uvedené v ustanovení a zda je přípustné ( ).

Podle ustanovení není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Podle ustanovení v dovolání musí být vedle obecných náležitostí ( ) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání ( až 238a ) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).

Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle ustanovení obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle ustanovení (jako v projednávané věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení či jeho části. Má-li být dovolání přípustné proto, že „dovolacím soudem vyřešená právní otázka má být posouzena jinak“, jde o způsobilé vymezení přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení , jen je-li z dovolání zřejmé, od kterého svého řešení otázky hmotného nebo procesního práva se má (podle mínění dovolatele) dovolací soud odchýlit (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. , nebo ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. – zmíněná usnesení, stejně jako dále citovaná rozhodnutí dovolacího soudu, jsou přístupná na internetových stránkách Nejvyššího soudu http://www.nsoud.cz).

Zřejmě nejvýstižněji povinnost dovolatele řádně vymezit v dovolání jak dovolací důvod ( ), tak i důvod (více důvodů) přípustnosti dovolání ( ) formuloval Ústavní soud ve stanovisku pléna ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. , v němž pod bodem 39. odůvodnění stanoviska uvedl: „Je potřeba dále zdůraznit, že požadavek uvést, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je odlišný od požadavku na uvedení dovolacího důvodu ( a 3 ). Vymezení důvodu dovolání je obvykle splněno samotnou právní argumentací ( ) a konstatováním, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Jestliže zákonodárce kromě této argumentace požaduje také vyjádření se k relevantní judikatuře Nejvyššího soudu, pak nelze z pouhého vylíčení dovolacího důvodu usuzovat, že dovolatel již nemusí plnit požadavek plynoucí z .“

Z rozhodovací praxe Ústavního soudu vztahující se k otázkám obsahových náležitostí dovolání a procesních důsledků vadného dovolání a jejich promítnutí do roviny ústavněprávní pak srovnej např. i usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. (jímž Ústavní soud odmítl ústavní stížnost proti usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. ), usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2014, sp. zn. , usnesení Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2014, sp. zn. , usnesení Ústavního soudu ze dne 24. 6. 2014, sp. zn. , usnesení Ústavního soudu ze dne 16. 12. 2014, sp. zn. , usnesení Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2015, sp. zn. , usnesení Ústavního soudu ze dne 8. 3. 2016, sp. zn. , usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 5. 2017, sp. zn. , či usnesení pléna Ústavního soudu ze dne 12. 3. 2019, sp. zn. .

Požadavkům na vymezení předpokladů přípustnosti dovolání dovolatelka – ve světle výše předestřeného – zjevně nedostála. Uvedla-li žalovaná, že „právní otázka, na které napadené usnesení spočívá, má být dovolacím soudem vyřešena jinak“ (a výslovně tak uplatňuje pouze tento důvod přípustnosti dovolání), pak požadavkem na „odlišné posouzení právní otázky“ žalovaná významově nevystihuje hledisko přípustnosti dovolání, že dovolacím soudem vyřešená právní otázka má být posouzena jinak. Pro takový případ by šlo o způsobilé vymezení přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení jen tehdy, bylo-li by z dovolání patrno, od kterého svého řešení otázky hmotného či procesního práva se má, podle mínění dovolatelky, dovolací soud odchýlit (srovnej opětovně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. , a ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. ). V souvislosti s tímto důvodem přípustnosti dovolání dovolací soud ve své rozhodovací praxi již uvedl, že dovolací námitka, aby dovolací soud otázku řešenou soudem odvolacím posoudil jinak, významově neodpovídá tomu, aby „dovolacím soudem (již dříve) vyřešená právní otázka byla (dovolacím soudem) posouzena jinak“ (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2013, sp. zn. , uveřejněné pod č. 80/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Bez vlivu na závěr o vadě dovolání (pro absenci řádného vymezení některého z důvodů přípustnosti dovolání – ) sluší se podotknout, že Nejvyšší soud dospěl ve své rozhodovací praxi k ustálenému závěru, podle kterého neuhradí-li poplatník soudní poplatek za řízení splatný podáním žaloby ani dodatečně ve lhůtě určené ve výzvě soudu dle ustanovení věty první (ve znění účinném od 30. 9. 2017, jež je třeba aplikovat u žalob, odvolání, dovolání a kasačních stížností podaných po uvedeném datu – srovnej článek VI. přechodných ustanovení ), soud zastaví řízení pro neuhrazení soudního poplatku bez zřetele k tomu, že poplatník v mezidobí soudní poplatek již (opožděně) uhradil. To platí i v případě, že se jedná o soudní poplatek za opravný prostředek podaný poté, kdy soud prvního stupně začal jednat o věci samé (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 2019, sen. zn. , uveřejněné pod číslem 30/2020 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a obdobně rovněž usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2018, sp. zn. , ze dne 20. 12. 2018, sp. zn. , ze dne 7. 3. 2019, sp. zn. , ze dne 19. 11. 2018, sp. zn. , a ze dne 20. 12. 2018, sen. zn. , proti němuž byla ústavní stížnost odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 21. 5. 2019, sp. zn. ). Ústavní soud pak v tomto směru dovodil, že již samotná povinnost soudů vyzvat poplatníka k úhradě splatného soudního poplatku je do jisté míry beneficiem, jelikož poplatková povinnost je jednoznačně určena zákonem a poplatníku v zásadě nic nebrání, aby ji řádně splnil již při podání žaloby, respektive odvolání. Jestliže tak neučiní, a dokonce tak neučiní ani v dodatečné (náhradní) propadné lhůtě poskytnuté soudem, je zastavení řízení logickým a ústavně konformním důsledkem jeho pasivity (srovnej např. usnesení Ústavního soudu ze dne 20. 6. 2018, sp. zn. , ze dne 26. 6. 2018, sp. zn. , nebo ze dne 22. 9. 2020, sp. zn. ). Dále Ústavní soud dospěl k závěru, že právní úprava dle ustanovení věty poslední , ve znění účinném od 30. 9. 2017, je v souladu s ústavním pořádkem, a návrh na její zrušení zamítl (srovnej nález Ústavního soudu ze dne 30. 3. 2021, sp. zn. ). Odvolací soud tedy dovolatelkou nastíněnou otázku, zda může soud zastavit řízení pro nezaplacení soudního poplatku ve lhůtě určené výzvou, aniž by zkoumal, proč tento poplatek nebyl ve stanovené lhůtě zaplacen, vyřešil v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu i Ústavního soudu, přičemž dovolací soud nemá důvod se od tohoto řešení odchylovat.

Přiléhavost postrádá rovněž argumentace dovolatelky ohledně posouzení její žádosti jako návrhu na prominutí zmeškání lhůty ve smyslu ustanovení namísto toho, aby soudy rozhodovaly o prodloužení lhůty ve smyslu ustanovení Lhůta stanovená k zaplacení soudního poplatku podle ustanovení a 2 je propadnou soudcovskou lhůtou podle ustanovení procesní povahy (srovnej nález Ústavního soudu ze dne 21. 4. 2020, sp. zn. , bod 32). Takovou lhůtu může předseda senátu prodloužit jen před jejím uplynutím, a to na návrh účastníka (podaný ve lhůtě) či bez návrhu ( věta druhá , a 2 ), případně lze negativnímu následku zastavení řízení zabránit postupem podle ustanovení včasným (ve lhůtě podaným) sdělením okolností, které osvědčují nebezpečí z prodlení, a doložením, že bez své viny nemohl účastník poplatek dosud zaplatit (srovnej opětovně usnesení Ústavního soudu ze dne 20. 6. 2018, sp. zn. , bod 9). Prominutí zmeškání lhůty s účinky podle ustanovení přichází v úvahu pouze u lhůt zákonných, nikoliv soudcovských podle ustanovení (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2002, sp. zn. , ze dne 23. 3. 2011, sp. zn. , či ze dne 30. 10. 2019, sp. zn. ). Rozhodnutí odvolacího soudu tudíž nekoliduje s dovolatelkou zmiňovaným usnesením Nejvyššího soudu ze dne 1. 8. 2016, sp. zn. , jež se týkalo – na rozdíl od věci nyní projednávané – procesní lhůty k podání vyjádření ve věci samé.

Namítá-li dovolatelka procesní pochybení soudů, vystihuje případ vady řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Jediným způsobilým dovolacím důvodem (v režimu dovolacího řízení podle ve znění účinném od 1. 1. 2013) ovšem může být pouze nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem (srovnej ). K vadám řízení dovolací soud ve smyslu ustanovení přihlédne jen tehdy, pokud z jiných důvodů shledá dovolání přípustným (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 9. 2014, sp. zn. , nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2014, sp. zn. ); o takový případ však v projednávané věci nejde.

Dovolací soud se zabýval přípustností dovolání i ve vztahu k části výroku I., jíž bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně rovněž ve výroku II. o nákladech prvostupňového řízení, a ve vztahu k výroku II. o náhradě nákladů odvolacího řízení, neboť žalovaná výslovně uvedla, že dovolání podává proti všem výrokům usnesení odvolacího soudu. Proti označeným výrokům však není dovolání objektivně – ze zákona – přípustné [ , ve znění účinném od 30. 9. 2017].

Ze shora uvedeného plyne, že dovolání žalované má vady, pro které nemůže být v řízení pokračováno; proto Nejvyšší soud dovolání odmítl ( ).

Výrok o nákladech dovolacího řízení je odůvodněn ustanovením věta první za současného použití ustanovení , část věty před středníkem a Protože dovolání žalované bylo odmítnuto a žalobkyni vznikly v dovolacím řízení náklady související se zastupováním ustanoveným advokátem, je žalovaná povinna žalobkyni tyto náklady nahradit. Výše náhrady nákladů dovolacího řízení činí celkovou částku 13.334,20 Kč. Náhrada v uvedené výši vychází ze součtu mimosmluvní odměny za jeden úkon právní služby ve dvou spojených věcech (sepis vyjádření k dovolání) ve výši 10.620,- Kč (9.220,- Kč + 1.500,- Kč) – , , , . a , o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátního tarif), ve znění pozdějších předpisů (dále „ “), a náhrady paušálně určených hotových výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 300 Kč – a advokátního tarifu. Protože zástupce žalobkyně je plátcem daně z přidané hodnoty [ a advokátního tarifu a , o advokacii, ve znění pozdějších předpisů] navyšují se výše uvedené položky náhrady nákladů právního zastoupení o náhradu 21% daně z přidané hodnoty ve výši 2.314,20 Kč.

Místem splnění náhradové povinnosti zástupce žalobkyně, který je advokátem ( ). Lhůta ke splnění povinnosti byla určena podle ustanovení , část věty před středníkem a , neboť ke stanovení lhůty jiné neshledal dovolací soud žádný důvod.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.

Nesplní-li žalovaná povinnost stanovenou vykonatelným rozhodnutím, může žalobkyně podat návrh na výkon rozhodnutí nebo exekuci.

V Brně dne 15. 12. 2021JUDr. Michael Pažitný, Ph.D.předseda senátu