Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

28 Cdo 2957/2021

28 Cdo 2957/2021-422

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobkyně K. P., narozené XY, bytem v XY, zastoupené JUDr. Zorkou Černohorskou, advokátkou se sídlem v Příbrami, Balbínova 384, proti žalované České republice – Státnímu pozemkovému úřadu, identifikační číslo osoby 013 12 774, se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, zastoupené Mgr. Andrejem Lokajíčkem, advokátem se sídlem v Praze 2, Jugoslávská 620/29, o převodu jiných zemědělských pozemků oprávněné osobě, vedené u Okresního soudu v Kolíně pod sp. zn. , o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 8. 7. 2021, č. j. -376, takto:

Dovolání seodmítá.

O d ů v o d n ě n í(dle ) :

V záhlaví označeným rozsudkem odvolacího soud byl rozsudek Okresního soudu v Kolíně ze dne 1. 2. 2021, č. j. -317 (ve znění doplňujícího usnesení téhož soudu ze dne 3. 3. 2021, č. j. -323), jímž byl nahrazen projev vůle žalované uzavřít s žalobkyní smlouvu o bezúplatném převodu v něm označených pozemků jako náhradních [podle , o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů], zrušen co do převodu pozemků parc. č. XY v k. ú. XY, parc. č. XY a parc. č. XY v k. ú. XY, parc. č. XY v k. ú. XY, a parc. č. XY v k. ú. XY, a v tomto rozsahu byla věc vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení; „jinak“ byl rozsudek soudu prvního stupně – ohledně vydání pozemků parc. č. XY a parc. č. XY v k. ú. XY, parc. č. XY v k. ú. XY, parc. č. XY v k. ú. XY, parc. č. XY v k. ú. XY, parc. č. XY a parc. č. XY v k. ú. XY – potvrzen.

Proti rozsudku odvolacího soudu – části, jíž byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen – podala dovolání žalovaná (dále i jen jako „dovolatelka“), spatřujíc splnění předpokladů přípustnosti dovolání v tom, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, jde-li o hodnocení aktivity oprávněné osoby při uspokojování jejího restitučního nároku coby jednoho z předpokladů, za nichž se může domáhat převodu náhradních pozemků mimo veřejnou nabídku; uvedené předpoklady dovolatelka nepovažuje za naplněné, kdy současně brojí i proti kvantifikaci restitučního nároku žalobkyně, zpochybňujíc ocenění odňatých a nevydaných pozemků jako pozemků stavebních. Za nesprávné považuje i posouzení otázky promlčení žalobkyní uplatněného nároku, požadujíc, aby tato dovolacím soudem již vyřešená otázka byla posouzena jinak.

V dovolacím řízení bylo postupováno podle , , ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. část první, čl. II bod 2 , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, , o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony); v textu i jen „ “.

Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (žalovanou), zastoupenou advokátem ( ), ve lhůtě stanovené odst. a obsahuje povinné náležitosti podle , se Nejvyšší soud zabýval tím, zda je dovolání přípustné.

Přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu (jež je rozhodnutím, jímž se tu končí odvolací řízení, nikoliv rozhodnutím z okruhu usnesení vyjmenovaných v ) je třeba poměřovat ustanovením (hledisky v něm uvedenými).

Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (srov. ).

Dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (srov. , věta první, ). Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání (srov. věta první ); z toho vyplývá mimo jiné, že při zkoumání přípustnosti dovolání dovolací soud může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil (vymezil).

Rozhodovací praxe dovolacího soudu (jak je jí reflektována i judikatura Ústavního soudu – srovnej zejména nález ze dne 4. 3. 2004, sp. zn. , publikovaný pod číslem 33/2004 ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, nález ze dne 30. 10. 2007, sp. zn. , publikovaný pod číslem 174/2007 ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, či nález pléna Ústavního soudu ze dne 13. 12. 2005, sp. zn. , publikovaný pod č. 531/2005 Sb.) je ustálena v závěru, že v případě liknavého, svévolného či diskriminujícího postupu žalované (jež je nástupkyní Pozemkového fondu ČR a jejíž práva a povinnosti vykonává Státní pozemkový úřad) může oprávněná osoba nárok uplatnit u soudu žalobou na vydání konkrétního vhodného pozemku, aniž by důvodnost takové žaloby bylo lze vázat na podmínku jeho zahrnutí do veřejné nabídky, a že takový postup (jenž je výrazem zásady vigilantibus iura scripta sunt) nelze vůči ostatním oprávněným osobám pokládat za diskriminující (k tomu srovnej především rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2009, sp. zn. , uveřejněný pod číslem 62/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a další judikaturu na něj navazující).

Uspokojení nároku oprávněné osoby způsobem, jenž se vymyká zákonem stanovenému postupu (srov. § 11a zákona o půdě), je třeba mít za výjimečné, podmíněné zjištěními vedoucími k závěru, že postup žalované (jejího předchůdce) lze kvalifikovat jako liknavý, svévolný či diskriminační; uspokojení nároku převodem pozemku do veřejné nabídky nezahrnutého je namístě tehdy, kdy se oprávněná osoba přes svůj aktivní přístup nemůže dlouhodobě domoci svých práv (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2015, sp. zn. ).

Soudní praxe je ustálena i v tom, že jako přinejmenším liknavý (ba až svévolný) lze kvalifikovat i takový postup žalované (a jejího právního předchůdce – Pozemkového fondu ČR), jímž bez ospravedlnitelného důvodu ztěžovala uspokojení nároku oprávněné osoby zásadně předpokládaným postupem (tj. prostřednictvím veřejné nabídky pozemků) nesprávným ohodnocením nároku, tj. nesprávným určením ceny oprávněné osobě odňatých a nevydaných pozemků (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2016, sp. zn. ) a kdy proto nebylo možno na oprávněné osobě spravedlivě požadovat (další) účast ve veřejných nabídkách (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 5. 2017, sp. zn. , nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 8. 2015, sp. zn. , či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 8. 2020, sp. zn. ).

Zjišťování a hodnocení rozhodujících skutečností o krocích oprávněné osoby, jakož i postupu dovolatelky (jejího předchůdce – Pozemkového fondu ČR) je především otázkou skutkových zjištění (jejichž nalézání je úkolem soudů nižších stupňů), s nimiž je pak úzce provázáno i posouzení, byl-li postup žalované (jejího předchůdce) při uspokojování nároku oprávněné osoby stižen některým ze shora uvedených defektů (liknavost, libovůle, svévole či diskriminace) a kdy učiněný hodnotící závěr lze pak v dovolacím řízení přezkoumat toliko v případech, kdyby úvaha soudů nižších stupňů byla nepřiměřená (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2015, sp. zn. , či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 10. 2015, sp. zn. , a ze dne 6. 10. 2015, sp. zn. ). Vady samotných skutkových zjištění dovolacímu přezkumu podrobit nelze a otázky skutkové tak nemohou založit přípustnost dovolání (na niž lze usuzovat toliko prostřednictvím jediného způsobilého dovolacího důvodu podle věty první ; k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. , uveřejněné pod č. 4/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Hodnotící závěry odvolacího soudu o liknavém a svévolném postupu žalované při uspokojování restitučního nároku žalobkyně nejsou v souzené věci zjištěným okolnostem nikterak nepřiměřené, rezultují-li ze zjištění, že v rozsahu evidované výše restitučního nároku se žalobkyně (resp. její právní předchůdci) až do roku 2012 účastnila veřejných nabídek náhradních pozemků a později sama aktivně usilovala o přecenění svého restitučního nároku, k čemuž opatřila i potřebné podklady, včetně znaleckého posudku, přičemž žalovaná jejímu požadavku nevyhověla, setrvávajíc i nadále na jí provedené kvantifikaci nároku, čímž výrazným způsobem ztěžuje (ztěžovala) uspokojení restitučního nároku formou účasti žalobkyně (oprávněné osoby) ve veřejných nabídkách. Uplatňovaný restituční nárok tak vzdor aktivitě žalobkyně a jejích právních předchůdců zůstává po dobu třiceti let neuspokojen.

Závěry odvolacího soudu se přitom neodchylují ani od jiných dovolatelkou odkazovaných rozhodnutí dovolacího soudu (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 8. 2018, sp. zn. , a rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2021, sp. zn. ), jež se otázkou aktivního přístupu oprávněné osoby při uspokojování jejího restitučního nároku zabývají (v souladu s ustálenou judikaturou) právě se zřetelem k individuálním skutkovým okolnostem jednotlivých posuzovaných případů, s nimiž tak rozhodnutí odvolacího soudu v rozporu není. V dovolatelkou odkazovaných sporech se přitom jednalo o situace diametrálně odlišné, kdy se oprávněná osoba neúčastnila veřejných nabídek ani jinak aktivně o saturaci svého nároku neusilovala, resp. oprávněné osoby kromě jedné účasti ve veřejné nabídce – nadto těsně předcházející podání žaloby, žádnou aktivitu při uspokojování jejich nároku na převod náhradního pozemku (náhradních pozemků) nevyvinuli.

Při posuzování otázky promlčení restitučních nároků na vydání náhradního pozemku je pak třeba mít na zřeteli nejasnosti, které provázely uplatňování těchto nároků a způsob jejich vypořádání, jakož i to, že právní vztahy vzniklé podle restitučních předpisů nejsou obvyklými a ustálenými právními vztahy, známými z klasických forem občanského práva hmotného; vypořádání nároků z nich plynoucích se realizovalo nesnadno a v dlouhých časových termínech. To platí obzvláště pro nároky na převod jiných (náhradních) pozemků podle , o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále také jen „zákon o půdě“), při jejichž uspokojování jsou osoby oprávněné zásadně odkázány na veřejné nabídky pozemků realizované Pozemkovým fondem České republiky, resp. Státním pozemkovým úřadem, jejichž struktura neměla vždy takové kvalitativní a kvantitativní parametry, aby náhradní pozemky mohly být poskytnuty v době co možná nejkratší a co možná nejširšímu okruhu oprávněných osob (srov. též závěry formulované Ústavním soudem v jeho nálezech ze dne 4. 3. 2004, sp. zn. , publikovaném ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod č. 33/2004, či ze dne 30. 10. 2007, sp. zn. , publikovaném ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod č. 174/2007), přičemž zákon ani nepředpokládá uplatnění nároku na vydání náhradního pozemku u soudu (s výjimkou judikaturou připuštěných žalob na uložení povinnosti uzavřít smlouvu o převodu konkrétního žalobcem zvoleného pozemku – srov. již cit. rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2009, sp. zn. , uveřejněný pod č. 62/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Z rozhodovací praxe dovolacího soudu současně v poměrech restitučního zákonodárství vyplývá, že v případech, kdy povinná osoba nepopírá svůj závazek a jedná s oprávněnou osobou o podmínkách poskytnutí náhrady, může promlčecí doba počít běžet nejdříve dnem, kdy oprávněná osoba zjistí, že povinná osoba nehodlá plnit (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 29. 9. 2009, sp. zn. , a ze dne 14. 5. 2002, sp. zn. , popř. rozsudek ze dne 23. 1. 2003, sp. zn. , či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2017, sp. zn. ).

Současně je nutno zabývat se i tou otázkou, zdali vznesením námitky promlčení práva vyplývajícího z restitučního předpisu uplatněného povinnou osobou nejde o výkon práva v rozporu s dobrými mravy (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 1. 2001, sp. zn. , či nález Ústavního soudu ze dne 15. 1. 1997, sp. zn. , publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod č. 6/1997). Jestliže je přitom uspokojení restitučního nároku závislé na veřejných nabídkách pozemků realizovaných povinnou osobou, pak jí vznesená námitka promlčení dle judikatury Nejvyššího soudu dobrým mravům a priori odporuje (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2012, sp. zn. , či usnesení téhož soudu ze dne 3. 2. 2010, sp. zn. ). V usnesení ze dne 24. 1. 2018, sp. zn. , Nejvyšší soud dovodil, že samotný požadavek na přecenění hodnoty pozemku, který nebyl oprávněné osobě vydán pro překážky stanovené zákonem o půdě, a to za účelem určení výše restitučního nároku odpovídající příslušným právním předpisům, nepředstavuje samostatné majetkové právo, jež by podléhalo promlčení (srov. , , ve znění účinném do 31. 12. 2013, resp. , , v účinném znění); k uvedenému dále srov. také usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 4. 2019, sp. zn. , nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 9. 2019, sp. zn. , na něž poukázal i odvolací soud).

Nepovažovaly-li tedy soudy nižších stupňů žalovanou vznesenou námitku promlčení nároku žalobkyně na vydání náhradních pozemků za důvodnou v situaci, kdy její nárok jest primárně uspokojit formou účasti na veřejných nabídkách organizovaných dovolatelkou, jež setrvává na nesprávném ocenění odňatých pozemků, nikterak se tím od výše popsané judikatury dovolacího soudu, na níž není důvodu čehokoliv měnit, neodchýlily.

Ani argumentace uplatňovaná dovolatelkou vůči žalobkyní provedené kvantifikaci restitučního nároku (jíž součástí je i polemika s tím, zdali lze odňaté a nevydané pozemky ocenit všechny jako stavební), nemůže založit přípustnost dovolání a z pohledu výsledku odvolacího řízení (jež ústí v částečně kasační rozhodnutí) jde o argumentaci předčasnou, jestliže napadeným (potvrzujícím) rozhodnutím odvolací soud žalobkyni přiřkl toliko ty vhodné náhradní pozemky, jejichž celková cena nepřesáhla hodnotu dosud neuspokojené části restitučního nároku, jejíž výše byla mezi účastnicemi nesporná (a jak ji eviduje i žalovaná) a soudu prvního stupně uložil, aby se v dalším řízení zabýval i rozpory v ocenění pozemků dle účastnicemi předložených znaleckých posudků (žalobkyní předkládaný posudek prof. Ing. Renáty Schneiderové Heralové, Ph.D., vs. posudek znalce Ing. Pavla Pelce, jež předložila žalovaná a jímž má být v dalším řízení doplněno dokazování).

Pro úplnost sluší se snad ještě poukázat i na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 10. 2021, sp. zn. , vydané ve skutkově a právně podobné věci týchž účastnic, týkající se procesu uspokojování restitučního nároku převodem náhradních pozemků (majícího původ v týchž skutečnostech, o něž jde i v nyní posuzované věci), jímž dovolací soud – jako souladné s judikaturou – aproboval odvolacím soudem tehdy učiněné závěry, vůči nimž dovolatelka uplatňovala obdobnou právní argumentaci, jíž opakuje i nyní.

Z uvedeného vyplývá, že předpoklady přípustnosti dovolání naplněny nejsou, neboť označené právní otázky, na jejichž zodpovězení napadené rozhodnutí závisí, odvolací soud vyřešil v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, od níž není důvodu se odchýlit ( ).

Proto Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (srov. , věta první, ), nepřípustné dovolání odmítl (srov. ).

O náhradě nákladů dovolacího řízení nebylo rozhodováno, neboť nejde o rozhodnutí, jímž se řízení končí (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2002, sp. zn. , uveřejněné pod číslem 48/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek); o nákladech řízení včetně nákladů dovolacího řízení bude rozhodnuto v konečném rozhodnutí (srov. větu první, a , část věty před středníkem, ).

Shora odkazovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – vydaná po 1. lednu 2001 – jsou dostupná i na internetových stránkách Nejvyššího soudu (www.nsoud.cz),rozhodnutí Ústavního soudu na stránkách Ústavního soudu (http://nalus.usoud.cz).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 9. 11. 2021

Mgr. Petr Kraus

předseda senátu