Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

33 Cdo 2325/2021

33 Cdo 2325/2021-81

USNESENÍ

M & M reality holding a.s.

Z. J.

, bytem XY, zastoupené Mgr. Janem Švarcem, advokátem se sídlem Praha 1, Vodičkova 695/24, o zaplacení 70 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. , o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. 2. 2021, č. j. -53, takto:

I. Dovolání se odmítá.II. Žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění:

Obvodní soud pro Prahu 7 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem pro uznání ze dne 31. 8. 2020, č. j. -35, uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni 70 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 9,75 % ročně z částky 70 000 Kč od 11. 4. 2019 do zaplacení a rozhodl o nákladech řízení účastníků.

Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 10. 2. 2021, č. j. -53, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, které Nejvyšší soud projednal podle , , ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2 – dále jen „ “).

Žalobkyně se k dovolání nevyjádřila.

Podle platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat jen dovolací soud ( ).

Podle věty první lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.

Žalovaná považuje dovolání za přípustné podle , neboť má za to, že dovoláním napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Prosazuje, že v daném případě k naplnění předpokladů fikce uznání žalobního nároku podle nedošlo a rozsudek pro uznání dle neměl být vydán. Poukazuje na to, že ve svém podání soudu prvního stupně ze dne 27. 4. 2020 uvedla, že nesouhlasí s rozhodnutím bez jednání, neboť žalobkyní uváděné skutečnosti se nezakládají na pravdě, z čehož je jasné, že s tvrzeními žalobkyně nesouhlasí a hodlá se žalobě bránit. Za této situace je vydání rozsudku pro uznání v rozporu s obecnou právní větou uvedenou v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 2019, sp. zn. . Podle dovolatelky bylo vydání výzvy podle v okamžiku, kdy soudu bylo známo její stanovisko, flagrantním porušením jejího práva na přístup k soudu a práva na spravedlivý proces, a navíc - vzhledem k tomu, že se jedná o skutkově velmi jednoduchou věc – v rozporu s usnesením Nejvyššího soudu ze dne 16. 2. 2006, sp. zn. .

Dovolání není přípustné.

Podle rozsudkem pro uznání rozhodne soud také tehdy, má-li se za to, že žalovaný nárok, který je proti němu žalobou uplatňován, uznal ( a ).

Podle vyžaduje-li to povaha věci nebo okolnosti případu, jakož i tehdy, bylo-li o věci rozhodnuto platebním rozkazem, elektronickým platebním rozkazem nebo evropským platebním rozkazem, může předseda senátu místo výzvy podle nebo nebylo-li takové výzvě řádně a včas vyhověno, žalovanému usnesením uložit, aby se ve věci písemně vyjádřil a aby v případě, že nárok uplatněný v žalobě zcela neuzná, ve vyjádření vylíčil rozhodující skutečnosti, na nichž staví svoji obranu, a k vyjádření připojil listinné důkazy, jichž se dovolává, popřípadě označil důkazy k prokázání svých tvrzení; to neplatí ve věcech, v nichž nelze uzavřít a schválit smír ( a 2), nebo je-li žalovaným ke dni zahájení řízení nebo ke dni vstupu do řízení nezletilý, který nenabyl plné svéprávnosti.

Podle jestliže se žalovaný bez vážného důvodu na výzvu soudu podle odstavce 1 včas nevyjádří a ani ve stanovené lhůtě soudu nesdělí, jaký vážný důvod mu v tom brání, má se za to, že nárok, který je proti němu žalobou uplatňován, uznává; o tomto následku ( ) musí být poučen. To neplatí, jsou-li splněny předpoklady pro zastavení řízení nebo odmítnutí žaloby.

Rozhodovací praxe dovolacího soudu je ustálena v závěru, že uznání nároku ve smyslu nastává, jestliže se žalovaný bez vážného důvodu na výzvu soudu podle včas nevyjádří ve věci a ani ve stanovené lhůtě soudu nesdělí, jaký vážný důvod mu v tom brání. Žalovaný se přitom kvalifikovaně vyjádří (a zabrání tak fikci uznání nároku a vydání rozsudku pro uznání), jestliže z jeho včasného písemného vyjádření vyplývá, že nárok, který byl proti němu uplatněn žalobou, zcela neuznává, a jestliže alespoň v základních obrysech vylíčí rozhodující skutečnosti, na nichž staví svoji obranu proti žalobě (aby soud mohl stanovit okruh sporných skutečností, které budou předmětem dokazování). Žalovaný tedy nemusí svoji procesní obranu rozvádět do všech podrobností, vyjádření ale nemůže být toliko obecné a vágní, musí uvést přinejmenším takové skutečnosti, které, budou-li také prokázány, mohou vést k tomu, že bude (může) mít ve sporu alespoň částečný úspěch (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 8. 3. 2005, sp. zn. , uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 21/2006, a ze dne 16. 3. 2017, sp. zn. , uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 52/2018). Pouhý nesouhlas s žalobou nelze považovat za kvalifikované vyjádření způsobilé zabránit následkům předvídaným v ustanovení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 8. 2008, sp. zn. , nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 4. 2010, sp. zn. , ze dne 29. 10. 2013, sp. zn. , a ze dne 19. 12. 2012, sp. zn. ).

Fikcí uznání nároku uplatněného žalobou vedoucí k vydání rozsudku pro uznání je sankcionována pasivita žalovaného, kdy je buď zcela pasivní a na kvalifikovanou výzvu soudu se nevyjádří vůbec, anebo je aktivní jen minimálně a přistoupí toliko k vyjádření pouhého nesouhlasu se žalobou, bez jakéhokoli bližšího odůvodnění svého postoje, tudíž v obou případech je zřejmé, že nemá zájem (zřetelně jej nevyjádří) aktivně se podílet na včasném projednání věci a vyřešení sporu. Uvedená právní úprava sleduje legitimní cíl – projednání věci bez zbytečných průtahů –, který posiluje zásadu rovnosti účastníků řízení ( , d), v souladu s nímž není možnost žalovaného pouhou svou pasivitou prodlužovat řízení.

Žalovaná výše uvedeným požadavkům na kvalifikované vyjádření a zabránění fikci uznání nároku a vydání rozsudku pro uznání zjevně nedostála, uvedla-li v přípisu ze dne 27. 4. 2020 toliko, že: „…nesouhlasí s rozhodnutím bez jednání, neboť žalobcem uváděné skutečnosti se nezakládají na pravdě. Podrobné vyjádření k žalobě zašle žalobkyně soudu do 7 dnů prostřednictvím svého právního zástupce, který nyní zakládá do spisu plnou moc zaslanou v příloze tohoto podání“, a dále – i přes její prohlášení, že se k žalobě vyjádří do 7 dnů prostřednictvím svého právního zástupce - zůstala procesně nečinná.

Odvolacímu soudu rovněž není co vytknout, dovodil-li, že na věc nelze nikterak ve prospěch žalované použít závěry vyjádřené v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 2019, sp. zn. , jež bylo založeno na odlišném skutkovém podkladě.

Přípustnost dovolání nezakládá výhrada vůči postupu soudu prvního stupně (aprobovaného odvolacím soudem), který - dle přesvědčení žalované - vydal usnesení podle ve skutkově velmi jednoduché věci, ačkoliv je ve zcela jednoduchých věcech, které nevyžadují podrobnější a rozsáhlejší přípravu jednání, vydání usnesení podle vyloučeno (k čemuž odkazuje na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 2. 2006, sp. zn. ). V ustálené judikatuře soudů byl přijat závěr, že povaha věci vyžaduje vydání usnesení podle zejména tehdy, je-li zjišťování skutkového stavu věci s ohledem na předpokládané množství odlišných tvrzení účastníků a navrhovaných důkazů mimořádně obtížné, a kdy bez znalosti stanoviska žalovaného nelze první jednání připravit tak, aby při něm bylo zpravidla možné věc rozhodnout, že okolnosti případu odůvodňují vydání usnesení podle v zejména takovém sporu, kdy dosavadní poznatky ukazují, že – ačkoliv by podle své povahy nemuselo jít o věc z hlediska zjišťování skutkového stavu mimořádně obtížnou – tu jsou takové mimořádné skutečnosti, které vedou k závěru, že bez písemného vyjádření žalovaného ve věci nemůže být první jednání připraveno tak, aby při něm mohlo být zpravidla o sporu rozhodnuto, a že ve zcela jednoduchých věcech, které nevyžadují podrobnější a rozsáhlejší přípravu jednání, je vydání usnesení podle vyloučeno (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 8. 2004, sp. zn. , které bylo uveřejněno pod č. 173 v časopise Soudní judikatura, ročník 2004). V posuzovaném případě bylo již z obsahu žaloby zřejmé, že bez znalosti stanoviska žalované nebude možné připravit jednání tak, aby bylo možné věc rozhodnout při jediném jednání. Jak správně uvedl odvolací soud, pro posouzení nároku žalobkyně bylo nutno mj. posoudit existenci a obsah smlouvy o zprostředkování, povinnosti plnění podle ní účastníků, sjednání smluvní pokuty, posouzení porušení smlouvy a posouzení sjednání smluvní pokuty. Je proto nepochybné, že povaha věci vyžadovala, aby žalovaná byla vyzvána k písemnému vyjádření ve věci postupem podle ustanovení Nelze proto přisvědčit žalované, že se jednalo skutkově o velmi jednoduchou věc, u které je vydání usnesení podle vyloučeno.

Lze uzavřít, že odvolací soud se při svém rozhodování v souvislosti s řešením dovolatelkou nastolených otázek týkajících se splnění předpokladů pro vydání rozsudku pro uznání neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.

Nepředložila-li dovolatelka k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, která by zakládala přípustnost dovolání ve smyslu , Nejvyšší soud její dovolání odmítl ( ).

Dovolání směřující proti výroku o náhradě nákladů řízení není přípustné podle

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje ( ).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 26. 10. 2021

JUDr. Pavel Horňák předseda senátu