Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 136/22

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Pavla Šámala, soudce Vladimíra Sládečka a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti Ing. Zdeňky Janouškové, zastoupené Mgr. Janem Švarcem, advokátem, sídlem Vodičkova 695/24, Praha 1 - Nové Město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. října 2021 č. j. -81, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. února 2021 č. j. -53 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 31. srpna 2020 č. j. -35, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Posuzovanou ústavní stížností se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, neboť tvrdí, že jimi došlo k porušení jejích práv zaručených a násl. a d.

Jak vyplynulo z ústavní stížnosti, Obvodní soud pro Prahu 7 rozhodl ústavní stížností napadeným rozsudkem pro uznání tak, že je stěžovatelka (v řízení před obecnými soudy v postavení žalované) povinna zaplatit žalobkyni 70 000 Kč s příslušenstvím. Jak obvodní soud uvedl, usnesením téhož soudu č. j. -29 ze dne 3. 6. 2020, které bylo doručeno právnímu zástupci stěžovatelky dne 19. 6. 2020, byla stěžovatelce uložena povinnost vyjádřit se písemně k žalobě ve lhůtě 30 dnů, přičemž byla zároveň poučena, že jestliže se na výzvu soudu včas nevyjádří ani nesdělí, jaký vážný důvod jí v tom brání, bude mít soud za to, že uplatňovaný nárok, uznává, a soud v takovém případě rozhodne rozsudkem pro uznání. Stěžovatelka poté žádné vyjádření ve věci nepodala, soudu byla pouze prostřednictvím právního zástupce doručena plná moc pro zastupování. Soud měl proto s odkazem na za to, že stěžovatelka nárok uznala, a proto ve věci rozhodl rozsudkem pro uznání podle .

Městský soud v Praze ústavní stížností napadeným rozsudkem prvostupňové rozhodnutí k odvolání stěžovatelky potvrdil, neboť shledal, že byly splněny podmínky pro vydání výzvy dle i pro samotný rozsudek pro uznání. Stěžovatelčino dovolání bylo ústavní stížností napadeným usnesením Nejvyššího soudu odmítnuto, jelikož se odvolací soud při řešení stěžovatelkou nastolených otázek týkajících se splnění předpokladů pro vydání rozsudku pro uznání neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.

V ústavní stížnosti stěžovatelka namítá, že ve věci byl vydán platební rozkaz, který soud doručoval na chybnou adresu a byl posléze pro nedoručení zrušen. Stěžovatelka poukazuje na usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. ze dne 31. 12. 2009, podle něhož ze vzájemné provázanosti platebního rozkazu a usnesení podle vyplývá, že obě tato rozhodnutí je třeba žalovanému doručit jedinou zásilkou, popřípadě musí být pojata do jediné y.

Jestliže tak obvodní soud postupoval a usnesení podle posléze spolu s platebním rozkazem zrušil, není podle stěžovatelky možné, aby později vydal nové, již druhé usnesení podle . Pokud pak soud vydal jen platební rozkaz, a usnesení podle nikoli, pak z toho dle stěžovatelky plyne, že věc považoval za takovou, v níž takovéto usnesení nelze vydat nebo není potřebné. V takovém případě, a za situace, kdy již soudu byl znám nesouhlasný postoj stěžovatelky k žalobě, považuje vydání usnesení podle za neústavní.

Ačkoli stěžovatelka na toto usnesení nereagovala, nebylo dle jejího názoru možné vydat rozsudek pro uznání, neboť nebyla nečinná, ještě před vydáním usnesení totiž reagovala písemně tak, že žalobu neuznává a že tvrzení v žalobě jsou nepravdivá. Oproti tvrzením žalobkyně tak uvedla tvrzení negativní a nechápe, jaké důkazy či y by měla přinášet na podporu negativního tvrzení.

Stěžovatelka konečně poukazuje na názor Ústavního soudu vyjádřený v nálezu

sp. zn.

ze dne 14. 2. 2017, podle něhož soudy musejí k vydání rozsudku pro uznání na základě fikce uznání přistupovat restriktivně, přičemž fikci uznání nebude možné použít, pokud žalovaný není k žalobě lhostejný, obstrukčně pasivní, nechce nijak taktizovat a jeho jednáním nedošlo k průtahům ve věci.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

V posuzované věci bylo stěžovatelce řádně doručeno usnesení podle obsahující výzvu, aby se stěžovatelka písemně vyjádřila k žalobě, včetně poučení o následcích toho, že tak neučiní. Stěžovatelka však zůstala pasivní (krom zaslání plné moci advokátovi), na výzvu soudu nezareagovala a ústavně konformním následkem této její pasivity je neúspěch ve sporu (viz nález Ústavního soudu

sp. zn.

ze dne 31. 5. 2016).

I aplikace obecně ústavně konformního sice může v závislosti na konkrétních okolnostech dané věci vést k porušení ústavně zaručených práv účastníka řízení, okolnosti nyní posuzované věci nicméně závěr o souladu postupu obecných soudů s ústavním pořádkem jen potvrzují. Nejenže byla stěžovatelka v řízení řádně zastoupena advokátem, nýbrž stěžovatelka dokonce soud ještě před vydáním usnesení dle soud informovala, že se do sedmi dnů k žalobě písemně vyjádří.

Na uvedeném nic nemění, že stěžovatelka ještě předtím, než soud vydal usnesení podle , soudu sdělila, že žalobu neuznává a že tvrzení v žalobě jsou nepravdivá. Ve výše odkazovaném nálezu

sp. zn.

Ústavní soud uvedl, že zásadě spravedlivého procesu nemůže odpovídat, pokud by žalovanému stačilo prohlásit, že s žalobou nesouhlasí, a svou pasivitou prodlužovat řízení. To pak logicky platí tím spíše v podmínkách této věci, kdy stěžovatelka jednak sama vnímala potřebu podrobnějšího vyjádření (které proto přislíbila zaslat), jednak byla teprve následně usnesením podle k vyjádření vyzvána a poučena o následcích toho, pokud výzvě nevyhoví. Jinými slovy, stěžovatelka ani nemůže úspěšně namítat, že se domnívala, že na výzvu soudu reaguje dostatečně, neboť na ni nereagovala vůbec.

Poukazuje-li stěžovatelka na usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. , pak je potřeba uvést, že v tehdejší věci byla řešena již dávno neúčinná úprava (účinná do 30. 6. 2009). Konkrétně tehdy Nejvyšší soud řešil, zda byl postup podle tehdejšího (vydání usnesení podle , když soud rozhodl platebním rozkazem) vázán na splnění předpokladů, za nichž lze vydat usnesení podle odst. 1 téhož paragrafu. Z daného rozhodnutí zároveň neplyne, že by bylo vydání usnesení podle v případě, že byl ve věci vydán a následně zrušen platební rozkaz, vyloučeno. Ostatně splněním podmínek pro jeho vydání se nyní soudy řádně zabývaly a stěžovatelka jejich závěry v tomto směru blíže nezpochybňuje. Z pohledu Ústavního soudu je každopádně rozhodující, že stěžovatelka byla řádně vyzvána a poučena, avšak ač zastoupena advokátem a ač již dříve soudu avizovala, že se plánuje vyjádřit, na tuto výzvu nereagovala.

Jde-li o nález

sp. zn.

, také v něm šlo o zcela odlišný případ. Ústavní soud tehdy řešil situaci, kdy stěžovatel po obdržení kvalifikované výzvy převzal vyrozumění o nařízeném ústním jednání, z čehož dovodil, že se místo písemného vyjádření k žalobě může vyjádřit ústně na tomto jednání. Jak už bylo řečeno, v nyní posuzované věci o žádném podobném "nedorozumění" nelze vůbec hovořit. Navíc ani argument, na který stěžovatelka poukazuje, tedy že fikci uznání nebude možné použít, pokud žalovaný není k žalobě lhostejný, obstrukčně pasivní, nechce nijak taktizovat a jeho jednáním nedošlo k průtahům ve věci, by nemohl být v její prospěch použit, když stěžovatelka avizovala zaslání vyjádření ve lhůtě 7 dní, což následně neučinila, a následně nereagovala ani na kvalifikovanou výzvu, kterou jí soud zaslal.

Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 16. února 2022

Pavel Šámal v. r.

předseda senátu