Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

30 Cdo 1822/2021

30 Cdo 1822/2021-993

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Mgr. Víta Bičáka a soudců JUDr. Tomáše Pirka a JUDr. Davida Vláčila v právní věci žalobce V. M., narozeného XY, bytem XY, zastoupeného Mgr. Martinem Vojtíškem, LL.M.,advokátem se sídlem v Praze 2, Vinohradská 938/37, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, o náhradu škody, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. , o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 2. 12. 2020, č. j. -922, t a k t o:

I. Dovolání se odmítá.

O d ů v o d n ě n í:

Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen „soud prvního stupně“) svým rozsudkem ze dne 18. 12. 2017, č. j. -742, řízení co do částky 21 250 000 Kč s příslušenstvím zastavil (výrok I), žalované uložil povinnost zaplatit žalobci 4 349 648 Kč s příslušenstvím (výrok II), zamítl žalobu co do požadavku na zaplacení částky 4 400 352 Kč s příslušenstvím (výrok III), uložil žalobci povinnost nahradit žalované náklady řízení v rozsahu 71,02 % v částce 6 300 Kč (výrok IV), uložil žalobci povinnost nahradit státu náklady řízení v rozsahu 85,51 % s tím, že jejich výše bude uvedena v samostatném usnesení (výrok V), a současně žalovanou zavázal k povinnosti nahradit státu náklady řízení v rozsahu 14,49 % s tím, že jejich výše bude uvedena v samostatném usnesení (výrok VI).

K odvolání žalobce Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) v záhlaví označeným rozhodnutím rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích II, III v rozsahu částky 4 283 000 Kč s příslušenstvím, V a VI potvrdil (výrok I rozhodnutí odvolacího soudu), ve výroku IV rozsudek soudu prvního stupně změnil jen tak, že náklady řízení činí 3 408 Kč (výrok II rozsudku odvolacího soudu), a současně rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok III rozhodnutí odvolacího soudu).

Takto bylo rozhodnuto o žalobě, kterou se žalobce domáhal náhrady škody z titulu nezákonného rozhodnutí, jímž bylo usnesení Okresního soudu v Kladně ze dne 4. 7. 2002, č. j. -3.

Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce v celém rozsahu dovoláním, které však Nejvyšší soud podle , , ve znění účinném od 30. 9. 2017 (viz čl. II odst. 2 a čl. XII ), dále jen „ “, odmítl jako nepřípustné.

Dovolání žalobce směřující proti výroku I napadeného rozsudku odvolacího soudu v části, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně ve výroku II, kterým byla žalované uložena povinnost zaplatit žalobci částku 4 283 000 Kč s příslušenstvím, není subjektivně přípustné. Z obecného závěru, že k dovolání jsou legitimováni účastníci řízení, nelze dovozovat, že by dovolání mohl podat každý účastník řízení. Z povahy dovolání jakožto opravného prostředku plyne, že dovolání může podat jen ten účastník, kterému nebylo rozhodnutím odvolacího soudu plně vyhověno, popřípadě, kterému byla tímto rozhodnutím způsobena jiná určitá újma na jeho právech. Rozhodujícím přitom je výrok rozhodnutí odvolacího soudu, protože existenci případné újmy lze posuzovat jen z procesního hlediska, nikoli podle hmotného práva, neboť pak by šlo o posouzení důvodnosti nároku ve věci samé. Při tomto posuzování také nelze brát v úvahu subjektivní přesvědčení účastníka řízení, ale jen objektivní skutečnost, že rozhodnutím soudu mu byla způsobena určitá, třeba i ne příliš významná újma, kterou lze odstranit zrušením napadeného rozhodnutí. Oprávnění podat dovolání tedy svědčí jen tomu účastníku, v jehož neprospěch vyznívá poměření nejpříznivějšího výsledku, který odvolací soud pro účastníka mohl založit svým rozhodnutím, a výsledku, který svým rozhodnutím skutečně založil, je-li zároveň způsobená újma odstranitelná tím, že dovolací soud napadené rozhodnutí zruší (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 1997, sp. zn. , a ze dne 1. 6. 2000, sp. zn. ).

Podal-li tak žalobce dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu v části, jíž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým byla žalované uložena povinnost zaplatit žalobci 4 283 000 Kč s příslušenstvím, je zřejmé, že dovoláním výslovně napadený výrok v právě uvedeném rozsahu vyzněl pro žalobce příznivě. Podané dovolání tak není v uvedeném rozsahu subjektivně přípustné.

Posuzované dovolání, pokud jde o dovolatelem položené otázky v dovolání označené v bodě VI dovolání písmeny (i) až (iii) ve spojení s bodem IV dovolání, neobsahuje náležitosti vyžadované ustanovením , neboť žalobce nevymezil, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Žalobce v dovolání pouze parafrázoval obsah ustanovení , aniž by pro každou jednotlivou otázku konkretizoval, který z předpokladů přípustnosti dovolání považuje pro něj za splněný.

Nejvyšší soud přitom ve svých rozhodnutích opakovaně uvedl, že k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení , aniž by bylo z dovolání zřejmé, od jaké (konkrétní) ustálené rozhodovací praxe se v rozhodnutí odvolací soud odchýlil, která konkrétní otázka hmotného či procesního práva má být dovolacím soudem vyřešena nebo je rozhodována rozdílně, případně, od kterého (svého dříve přijatého) řešení se dovolací soud má odchýlit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2013, sp. zn. , nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. , proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. ).

Vymezení, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je třeba provést pro každý jednotlivý dovolací důvod samostatně. Jen tak bude zaručeno splnění účelu novely ( ), když advokáti dovolatelů budou před podáním dovolání u každého jednotlivého dovolacího důvodu nuceni posoudit, zda daná konkrétní právní otázka již byla v judikatuře Nejvyššího soudu vyřešena, případně jakým způsobem, a zda tedy vůbec má smysl se v této právní otázce na Nejvyšší soud obracet (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 1. 2015, sp. zn. ). Tento účel však nebyl v posuzovaném případě žalobcem naplněn.

Pokud se snad žalobce domníval, že odvolací soud se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, musel by pro splnění požadavku ustanovení uvést, od jaké konkrétní judikatury se odvolací soud odchýlil (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2013, sp. zn. ).

Návrh žalobce, aby „právní otázka byla posouzena jinak“, významově neodpovídá (ve smyslu ) požadavku, aby „dovolacím soudem (již dříve) vyřešená právní otázka byla (dovolacím soudem) posouzena jinak“ (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu z 29. 8. 2013, sp. zn. , z 30. 5. 2013, sp. zn. , uveřejněné pod č. 80/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či z 16. 6. 2015, sp. zn. /ústavní stížnost podanou proti tomuto rozhodnutí odmítl Ústavní soud usnesením ze dne 7. 10. 2015, sp. zn. ). Zmíněný předpoklad přípustnosti dovolání (tj. dovolacím soudem vyřešená právní otázka má být posouzena jinak) míří totiž výlučně na situace, kdy Nejvyšší soud jako soud dovolací se má v řízení o dovolání odchýlit od (svého) vlastního právního názoru (právně aplikační úvahy) již vyjádřeného v jeho (dřívějším) rozhodnutí (prostřednictvím aktivace velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu postupem podle , o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích), ve znění pozdějších předpisů), a nikoli od právního názoru odvolacího soudu vysloveného v napadeném rozhodnutí, jak se snad mylně v dovolání domníval žalobce (srov. kupř. již citovaná usnesení Nejvyššího soudu z 1. 8. 2016, sp. zn. , či ze 4. 10. 2016, sp. zn. ). Ostatně okolnost, že dovolatel nesouhlasil s napadeným rozhodnutím proto, že určitá právní otázka měla být odvolacím soudem posouzena jinak (než jak byla posouzena v přezkoumávaném rozhodnutí) a že tedy – jinými slovy řečeno – napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, je již vlastním dovolacím důvodem podle a 3 ; už proto nemůže být současně údajem o tom, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 5.2019, sp. zn. ).

Námitka dovolatele, že odvolací soud přesto, že měl k dispozici dva znalecké posudky s rozdílnými závěry, neprovedl výslech znalců, čímž se měl odchýlit od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 10. 11. 2015, sp. zn. , a rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 7. 4. 2009, sp. zn. , nemůže přípustnost dovolání podle založit, neboť na ní rozhodnutí odvolacího soudu nestojí. Odvolací soud totiž neporovnával závěry dvou protichůdných znaleckých posudků, nýbrž v bodech 28 až 32 svého rozhodnutí vyložil, z jakých důvodů považoval ústavní znalecký posudek Pražské znalecké kanceláře, s. r. o., pro řízení za zcela nepoužitelný, a z jakých důvodů vyšel při určení hodnoty obchodního podílu žalobce ze znaleckého posudku ing. Císařové.

Namítá-li žalobce překvapivost rozhodnutí, čímž se měl odvolací soud odchýlit např. od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2009, sp. zn. , nebo rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2011, sp. zn. , je třeba uvést, že za překvapivé (nepředvídatelné) je považováno takové rozhodnutí, které z pohledu předcházejícího řízení originálním způsobem posuzuje rozhodovanou věc a jehož přijetím je účastník řízení zbaven možnosti skutkově a právně argumentovat (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 6. 2001, sp. zn. , ze dne 11. 6. 2007, sp. zn. , rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2012, sp. zn. , a ze dne 17. 7. 2014, sp. zn. ). Taková situace však v projednávané věci nenastala. Námitky proti způsobu provádění dokazování znaleckými posudky a hodnocení důkazů byly podstatou argumentace odvolání obou stran. Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, dokazování znaleckými posudky Ing. Císařové a Pražské znalecké kanceláře, s. r. o., podle zopakoval. Skutečnost, že odvolací soud založil své rozhodnutí na závěru, s nímž žalobce nesouhlasí, nezakládá porušení jeho práva na spravedlivý proces a rozhodnutí nelze z uvedeného důvodu považovat za překvapivé (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 1. 2019, sp. zn. , nebo ze dne 4. 12. 2017, sp. zn. ).

Žalobcem namítaná nepřezkoumatelnost rozsudku odvolacího soudu nezakládá přípustnost dovolání podle , neboť i když rozhodnutí odvolacího soudu nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly - podle obsahu dovolání - na újmu uplatnění práv dovolatele (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. , uveřejněný pod číslem 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 1. 2015, sp. zn. ), což v případě žalobce nebyly, neboť žalobce se dozvěděl, z jakých důvodů byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen.

K případným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (absence poučení podle ), dovolací soud přihlédne jen tehdy, je-li dovolání jinak (ve smyslu ) přípustné; samy o sobě však nejsou způsobilé založit přípustnost dovolání. Nejde totiž o otázky správnosti či nesprávnosti právního posouzení věci ve smyslu (tj. o otázky, na jejichž vyřešení napadené rozhodnutí záviselo), nýbrž o otázky případné existence či neexistence vad řízení ve smyslu věty druhé (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 2. 2014, sp. zn. , ze dne 28. 8. 2014, sp. zn. , a ze dne 23. 7. 2014, sp. zn. ).

Dovolání napadající rozsudek odvolacího soudu v rozsahu, v němž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů odvolacího řízení, není podle objektivně přípustné.

Nákladový výrok netřeba odůvodňovat ( věta druhá ).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 26. 10. 2021

Mgr. Vít Bičák předseda senátu