Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 48/22

Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a soudců Ludvíka Davida a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Vladimíra Marka, zastoupeného JUDr. Janem Pavlokem, Ph.D., advokátem sídlem K Brusce 124/6, Praha 6, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2021, č. j. -993, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 2. 12. 2020, č. j. -922, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 18. 12. 2017, č. j. -742, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 2, jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Ústavní stížností podle písm. d) y (dále jen " ") a ustanovení a násl. , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů s tvrzením, že jimi došlo k zásahu do základních práv jakož i ústavněprávních principů zaručených y, y základních práv svobod (dále jen " "), a Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), y základních práv Evropské unie, y, Dodatkového protokolu k Úmluvě a y základních práv Evropské unie.

2. Z ústavní stížnosti a z jejích příloh se ve stručnosti podává, že Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen "obvodní soud") nyní napadeným rozsudkem zastavil řízení vyvolané k žalobě stěžovatele podle , o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. , o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen " ") co do částky 21 250 000 Kč s příslušenstvím, a to pro zpětvzetí žaloby ze strany stěžovatele (výrok I.); žalované České republice - Ministerstvu spravedlnosti uložil povinnost zaplatit stěžovateli částku 4 349 648 Kč s příslušenstvím (výrok II.); zamítl stěžovatelovu žalobu co do požadavku na zaplacení částky 4 400 352 Kč s příslušenstvím (výrok III.) a výroky IV. až VI. rozhodl o náhradě nákladů řízení.

3. K odvolání obou účastníků řízení Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") v záhlaví citovaným rozhodnutím rozsudek obvodního soudu ve výrocích II. a III. v rozsahu částky 4 283 000 Kč s příslušenstvím a ve výrocích V. a VI. potvrdil (výrok I. rozhodnutí městského soudu). Ve výroku IV. rozsudek obvodního soudu změnil tak, že snížil stěžovatelovu povinnost nahradit žalované náklady řízení jen co do částky 3 408 Kč (výrok II. rozsudku městského soudu) a současně rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok III.). Takto bylo rozhodnuto o žalobě, kterou se stěžovatel domáhal náhrady škody z titulu nezákonného rozhodnutí - nařízení exekuce na majetek stěžovatele, když exekuce byla podle jiného soudního rozhodnutí vedena na základě materiálně nevykonatelného exekučního titulu (notářského zápisu); konkrétně byla exekuce ve stěžovatelově případě nařízena usnesením Okresního soudu v Kladně ze dne 4. 7. 2002 č. j. -3.

4. Následné dovolání stěžovatele odmítl ústavní stížností rovněž napadeným usnesením Nejvyšší soud jako nepřípustné, neboť nesplňovalo náležitosti stanovené zákonem. Stěžovatel totiž dovoláním napadal i ty výrokové části rozhodnutí městského soudu, kterými bylo jeho nárokům vyhověno, a (dále) v dovolání řádně nevymezil podmínky jeho přípustnosti.

5. Pro vypořádání ústavní stížnosti není podrobnější rekapitulace průběhu řízení a napadených rozhodnutí účelná, jelikož účastníkům jsou všechny podstatné skutečnosti známy.

6. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh podle ustanovení . Ústavní soud je totiž podle y soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že na základě jejího písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ]. Směřuje-li však ústavní stížnost proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; pravomoc Ústavního soudu je totiž založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny ústavně zaručená práva nebo svobody jeho účastníka, zda bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.

7. Ústavní soud v minulosti již také mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. , a y). Pokud proto soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté y, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Žádná pochybení ve shora naznačeném směru však Ústavní soud v nyní posuzované věci neshledal.

8. Ke konkrétním námitkám stěžovatele uvádí Ústavní soud následující.

9. Podstatu ústavní stížnosti lze - podobně jako v případě již uplatněné dovolací argumentace - shrnout do nesouhlasu stěžovatele s tím, jak se obecné soudy vypořádaly se (podle stěžovatele rozpornými) znaleckými posudky ke stanovení hodnoty stěžovatelova obchodního podílu na společnosti V - PLAST, s. r. o., kdy jeden posudek nechal vypracovat obvodní soud a další dva posudky s doložkou podle , , ve znění pozdějších předpisů předložil soudu stěžovatel. Znalkyně ustanovená obvodním soudem pak svůj posudek k námitkám účastníků řízení několikrát doplňovala a soudem byla několikrát slyšena (tato znalkyně přitom určila hodnotu stěžovatelova obchodního podílu částkou 4 467 000 Kč). Naopak znalecký ústav oslovený stěžovatelem prováděl ocenění stěžovatelova podílu - k výslovné žádosti stěžovatele - k datu 31. 12. 2001 (tedy ke konci posledního účetního období předcházejícího exekuci) a hodnotu podílu stanovil částkou 8 920 000 Kč (resp. částkou 8 850 000 Kč).

10. Ovšem právě okolnost, že znalecký ústav oslovený stěžovatelem oceňoval jeho podíl k datu 31. 12. 2001, byla podle obecných soudů důvodem, proč z těchto znaleckých posudků nemohly vycházet, neboť sám stěžovatel v žalobě (přičemž stěžovatel tuto skutečnost v ústavní stížnosti relevantně nezpochybňuje) požadoval náhradu za svůj podíl, který mu již nemůže být vrácen, neboť jeho účast na shora jmenované obchodní společnosti byla zrušena soudem podle , obchodní zákoník, ve znění do 31. 12. 2013; proto byl pro určení výše náhrady škody (resp. pro ocenění podílu) rozhodný nikoliv okamžik zahájení exekuce (jak uvádí stěžovatel), ale až okamžik zabavení obchodního podílu v roce 2004.

11. Obecné soudy nadto podle názoru Ústavního soudu ve svých rozhodnutích dostatečně přesvědčivě vysvětlily, že důvodem k výslechu stěžovatelem oslovených znalců (nehledě tedy na to, že jejich posudky nebyly použitelné z hlediska časového kritéria) nemohla být ani jejich polemika s metodami, jež soudem určená znalkyně použila. Tato znalkyně totiž svůj postup před soudem logicky (i k námitkám stěžovatele a jím předkládaných posudků) zdůvodnila, přičemž posouzení otázek jdoucích nad rámec zhodnocení obecné přesvědčivosti a logické posloupnosti obecnému soudu nepřísluší, neboť by tím zasahoval do vlastního odborného hodnocení. Taková východiska však stěžovatel v ústavní stížnosti neakceptuje, přičemž ale nenabízí přesvědčivou ústavněprávní protiargumentaci, když naopak setrvává na tom, že v jeho věci byla srovnatelná odborná otázka [tak jako např. v jím opakovaně odkazovaném nálezu

sp. zn.

ze dne 25. 2. 2009 (N 37/52 SbNU 375; rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná pod http://nalus.usoud.cz) nebo v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 10. 11. 2015, sp. zn. nebo v jeho usnesení ze dne 7. 4. 2009, sp. zn. (rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná pod https://www.nsoud.cz)] v rámci posudku soudem ustanovené znalkyně a v posudcích jím oslovených znalců posouzena jinak. To ale zjevně neodpovídá skutkovým okolnostem stěžovatelova případu, stejně jako stěžovatelovo výslovné stížnostní tvrzení, že se obecné soudy odmítly zabývat otázkou data rozhodného pro vznik škody, která se stěžovateli ztrátou obchodního podílu udála. Ze stejného důvodu pak podle Ústavního soudu Nejvyšší soud postupoval v souladu se zákonem, uzavřel-li, že žádná ze stěžovatelem formulovaných otázek nemohla založit přípustnost jeho dovolání.

12. Navrhuje-li stěžovatel konečně v ústavní stížnosti, aby byl v řízení před Ústavním soudem proveden přiložený znalecký posudek soudem ustanovené znalkyně i znalecké posudky, které vypracovali znalci stěžovatelem osloveného znaleckého u, pak k tomu Ústavní soud poznamenává, že ustanovení týkající se provádění důkazů před Ústavním soudem je nutno interpretovat z pohledu výše zmíněného y, resp. z pozice Ústavního soudu jako ochránce ústavnosti. Proto Ústavní soud může vést dokazování jen ke skutečnostem ověřujícím stěžovatelova tvrzení o dotčení základních práv (svobod), nikoli však dokazování ve věci samé, tj. dokazování na úrovni podústavního práva, vedoucího k rozhodnutí v samotném meritu věci [srov. k tomu HOLLÄNDER, Pavel. (Způsob dokazování). In: FILIP, Jan, HOLLÄNDER, Pavel, ŠIMÍČEK, Vojtěch. . 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2007, s. 278].

13. Lze tak uzavřít, že napadenými rozhodnutími obecných soudů nebyla porušena základní práva stěžovatele, a proto Ústavní soud ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle .

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 22. února 2022

Vojtěch Šimíček v. r.

předseda senátu