Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

28 Cdo 1709/2021

28 Cdo 1709/2021-182

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobkyně Římskokatolické farnosti Lhenice, identifikační číslo osoby: 600 96 501, se sídlem v Netolicích, Staré Město 190, zastoupené JUDr. Matoušem Jírou, advokátem se sídlem v Praze 1, 28. října 1001/3, za účasti České republiky – Státního pozemkového úřadu, identifikační číslo osoby: 013 12 774, se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o nahrazení rozhodnutí správního orgánu, vedené u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. , o dovolání České republiky – Státního pozemkového úřadu proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 11. 2. 2021, č. j. -156, takto:

I. Dovolání seodmítá.

O d ů v o d n ě n í :( )

V záhlaví označeným rozsudkem odvolacího soudu byl potvrzen rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 4. 3. 2019, č. j. -140, jímž bylo (v žalobou dotčené části) nahrazeno rozhodnutí Státního pozemkového úřadu, Krajského pozemkového úřadu pro Jihočeský kraj ze dne 29. 12. 2015, č. j. 419367/2013/505332/R2228/RR13116, výrokem, že se žalobkyni vydává pozemek označený jako „parcela KN č. 1359/21 v k. ú. Lhenice“ (dále i jen jako „předmětný pozemek“); dále bylo rozhodnuto o nákladech řízení.

Odvolací soud vzal za správný závěr soudu prvního stupně o naplnění všech podmínek pro vydání předmětného pozemku žalobkyni (oprávněné osobě) dle , o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ “). Překážku vydání pozemku ve smyslu podle odvolacího soudu nepředstavuje ani stavba č. p. 252 ve vlastnictví fyzických osob na sousedním pozemku st. p. č. 273, jež zde prokazatelně stála již v roce 1944, tedy před tím, než se stal pozemek (v rozhodném období) předmětem majetkové křivdy.

Rozsudek odvolacího soudu napadla dovoláním Česká republika – Státní pozemkový úřad (dále i jen jako „dovolatelka“). Přípustnost dovolání spatřuje v tom, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, dle dovolatelky reprezentované „usnesením sp. zn. “, při posouzení významu funkční souvislosti předmětného pozemku se stavbou z hlediska ustanovení , a že napadený rozsudek závisí na vyřešení otázky, dle mínění dovolatelky dovolacím soudem dosud nevyřešené, „zda ustanovení zohledňuje změny, které nastaly v průběhu času před odnětím věci státem u pozemku, jenž není součástí areálu, avšak bezprostředně souvisí a je nezbytně nutný k užívání stavby ve vlastnictví jiné osoby, než je stát či oprávněná osoba“.

V dovolacím řízení bylo postupováno podle , , ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. část první, čl. II bod 2 , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, , o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony); v textu i jen „ “.

Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastnicí řízení), za niž jedná osoba s právnickým vzděláním ( ), ve lhůtě stanovené a obsahuje povinné náležitosti podle , se Nejvyšší soud zabýval tím, zda je dovolání přípustné.

Přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu (jež je rozhodnutím, jímž se tu končí odvolací řízení, nikoliv rozhodnutím z okruhu usnesení vyjmenovaných v ) je třeba poměřovat ustanovením (v něm uvedenými hledisky).

Podle , není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Rozhodovací praxe dovolacího soudu je ustálena v závěru, že při výkladu a aplikaci ustanovení lze přiměřeně zohledňovat některé závěry vyslovené při výkladu a použití obdobně koncipovaného ustanovení , o úpravě majetkových vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ “); k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 11. 2017, sp. zn. , rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 9. 2016, sp. zn. , nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2018, sp. zn. . Stejný závěr je prezentován i v odborné literatuře (srov. Jäger, P., Chocholáč, A. Zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi. Komentář. Praha : Wolters Kluwer, a.s., 2015; publikován též v informačním sytému ASPI).

I v režimu , jako předpisu restitučního, se prosadí i ty závěry konstantní judikatury, dle níž je nutno ustanovení restitučních předpisů prioritně vykládat s ohledem na jeho účel (srov. nález Ústavního soudu ze dne 23. 10. 2003, sp. zn. , publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 31, pod č. 123, nebo nález ze dne 17. 4. 2002, sp. zn. , publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 26, pod č. 48, popřípadě rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 9. 2008, sp. zn. ), jímž je alespoň částečné zmírnění následků minulých majetkových křivd, přičemž přednost má vždy snaha o restituci naturální (in integrum). Důvodem restitučních výluk je působení konkrétního veřejného zájmu nebo práv třetích subjektů, jež v určitém případě převažují nad restitučním nárokem na vydání původních pozemků a které by s ohledem na povahu zatížení nemovitostí vylučovaly nebo omezovaly jejich využití v soukromém vlastnictví (srovnej též nález Ústavního soudu ze dne 2. 7. 2008, sp. zn. , bod 37, či usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 11. 2014, sp. zn. , bod 11). Institut překážek bránících vydání nemovitosti je tak dle citované judikatury institutem stanovujícím výjimku z účelu restitucí a pojem zastavěnosti pozemku ve smyslu (obdobně tedy i v režimu ) je tudíž třeba vykládat spíše zužujícím než rozšiřujícím způsobem (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 14. 7. 2004, sp. zn. , publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 34, pod č. 96).

Uvedenou interpretační a aplikační metodu, jež je typická pro restituční zákonodárství a jež byla zformulována a bezpočtukrát akcentována v poměrech reglementovaných jinými, dříve vydanými restitučními předpisy (dále srov. např. i nálezy Ústavního soudu ze dne 2. 6. 1999, sp. zn. , ze dne 4. 4. 2012, sp. zn. , ze dne 26. 6. 2012, sp. zn. ), do právní materie církevních restitucí výslovně zakotvil sám zákonodárce (viz ), kdy pozdější aplikační praxe již hovoří o zásadě ex favore restitutionis (viz nález pléna Ústavního soudu ze dne 29. 5. 2013, sp. zn. , uveřejněný pod č. 177/2013 Sb., bod 341; dále pak např. nálezy Ústavního soudu ze dne 2. 8. 2016, sp. zn. , ze dne 18. 7. 2017, sp. zn. ).

Pojmy a instituty obsažené v restitučních předpisech jest nutno vykládat tak, aby byl v maximální míře dosažen jejich účel. V konkrétním případě je pak třeba volit takovou interpretaci, která by směřovala k maximálnímu naplnění účelu restituce a současně respektovala proporcionalitu mezi omezením restitučního nároku na vydání původních pozemků a prosazením konkrétního veřejného zájmu (viz nález Ústavního soudu ze dne 14. 7. 2004, sp. zn. , publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 34, pod č. 96, nebo též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2017, sp. zn. ).

Systém překážek naturální restituce, včetně zde interpretovaného ustanovení , představuje reflexi veřejného zájmu, kterým se modifikuje vůle zákonodárce zmírňovat křivdy nastalé skutečnostmi vypočtenými v tohoto zákona. Jedná se o stanovení skutečností, které zohledňují současný faktický či právní stav věci, jejímž odnětím byla způsobena majetková křivda, s těmi důsledky, že se taková věc oprávněné osobě nevydá, ačkoliv ostatní podmínky zákona o majetkovém vyrovnání jsou splněny. Obecně platí, že v případě restitučního zákonodárství musí zákonodárce zohledňovat změny, které na věci v právním či faktickém smyslu nastaly v průběhu rozhodného období, resp. v době před účinností zákona (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 11. 2017, sp. zn. ).

Podle rozhodovací praxe dovolacího soudu – argumentující jak gramatickým výkladem textu zákona, tak i jeho smyslem a účelem, k němuž tento restituční předpis směřuje – za zastavěný pozemek ve smyslu lze v zásadě považovat jen takový pozemek, na němž byla stavba vybudována poté, co se stal předmětem majetkové křivdy podle zákona (srov. přiměřeně např. i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 3. 2019, sp. zn. , nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 6. 2019, sp. zn. ). Obdobný závěr je prezentován i v odborné literatuře (srov. Jäger, P., Choholáč, A. Zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi. Komentář. Praha : Wolters Kluwer, a.s., 2015; s. 98, publikován též v informačním sytému ASPI, dle nějž „pokud by stavba na pozemku existovala v době před skutečností zakládající majetkovou křivdu, nejedná se o pozemek zastavěný ve smyslu komentovaného ustanovení“). Zatímco v případě pozemků, jež byly poté, kdy se staly předmětem majetkové křivdy v důsledku některé ze skutečností uvedených v , zastavěny stavbou ve vlastnictví státu, nepůsobí zastavěnost pozemku sama o sobě překážku jeho vydání oprávněné osobě, nejsou-li kumulativně splněny další zákonem stanovené podmínky spočívající v tom, že stavba byla zřízena v souladu se stavebním zákonem a je užívána, v případě zastavění pozemku stavbou jiného vlastníka než státu nebo oprávněné osoby se tyto další dva znaky (zřízení stavby v souladu se stavebním zákonem a užívání) nevyžadují (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 6. 2019, sp. zn. , nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 2. 10. 2019, sp. zn. ), na rozdíl od základního předpokladu zastavění pozemku „stavbou“ jako takovou, jak je definována tímto ustanovením, zřízenou na pozemku poté, kdy nastala některá ze skutečností zakládajících majetkovou křivdu ve smyslu zákona (tedy z logiky věci nikoliv v době křivdě předcházející, kdy byl pozemek ve vlastnictví oprávněné osoby či jejího předchůdce).

S uvedenými závěry ustálené rozhodovací praxe konkluze obsažené v napadeném rozhodnutí odvolacího soudu, tedy že ustanovení reflektuje změny, které na věci v právním či faktickém smyslu nastaly (až) po odnětí věci státem (formuluje-li i dovolatelka jako otázku neřešenou to, zda zohledňuje i ty změny, které nastaly v době před odnětím věci státem u pozemku, jenž není součástí areálu, avšak bezprostředně souvisí a je nezbytně nutný k užívání stavby ve vlastnictví jiné osoby než je stát nebo oprávněná osoba), nikterak nekolidují. Odvolacím soudem přijatý výklad není v rozporu ani s výše nastíněnými principy, jimiž měl by se prioritně řídit výklad ustanovení restitučních předpisů (tj. akcentace účelu restituční právní úpravy s prioritou dosažení naturální restituce, restriktivní výklad institutů stanovujících výjimky z restitucí, zachování zásady ex favore restitutionis, při respektování proporcionality mezi dotčenými právy).

Při aplikaci jednotlivých ustanovení tzv. restitučních předpisů rozhodovací praxe dovolacího soudu klade důraz i na individuální posouzení konkrétních okolností toho kterého případu, připomínajíc, že nejsou namístě paušalizující závěry vedoucí k přepjatému formalismu a nadmíru restriktivnímu výkladu účelu restitučních zákonů či naopak extenzivní interpretaci překážek bránících vydání nárokovaných nemovitostí. Důvodem existence restitučních výluk je pak – jak již výše uvedeno – působení konkrétního veřejného zájmu nebo práv třetích subjektů, jež v určitém případě převažují nad restitučním nárokem na vydání původních pozemků (srov. též nález Ústavního soudu ze dne 2. 7. 2008, sp. zn. , bod 37, či usnesení téhož soudu ze dne 12. 11. 2014, sp. zn. , bod 11). Proto lze v určitých případech při interpretaci výlukových ustanovení (například, jde-li o posouzení, zda požadovaný pozemek se stavbou souvisí „bezprostředně“ a je „nezbytně nutný“ k jejímu užívání, kdy tato kritéria mohou být nepochybně naplněna v různé „míře“ a hranice, kdy je dikce výlukového ustanovení naplněna, nemusí být zřetelná) přihlížet i k veřejnému zájmu a zvažovat, zda převáží nad zájmem restitučním z hlediska proporcionality (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 2. 10. 2019, sp. zn. ); jde však o posouzení veřejného zájmu sledovaného relevantním výlukovým ustanovením, nikoli o veřejný zájem v širším smyslu (např. posuzování „užitečnosti“ současného využití pozemků – ostatně není ani možné učinit skutkové zjištění o tom, jak bude využití pozemků dotčeno jejich vydáním oprávněné osobě). V kontextu ustanovení jde tedy o posouzení, zda požadovaný pozemek (či jeho část) natolik bezprostředně souvisí a je nezbytný k užívání stavby v takové míře, že jeho vydáním byl by popřen smysl výlukového ustanovení (srov. např. i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 12. 2020, sp. zn. , spolu s další tam uvedenou judikaturou).

Závěry odvolacího soudu tudíž nejsou v rozporu ani s dovolatelkou odkazovanou tzv. „areálovou judikaturou“ dovolacího soudu, včetně výslovně zmiňovaného usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 9. 2019, sp. zn. , jímž byl dovolacím soudem – za zcela jiných skutkových poměrů – aprobován závěr o převažujícím veřejném zájmu na zachování funkčnosti areálu před zájmem oprávněné osoby na naturální restituci pozemku, kdy újma na straně oprávněné osoby způsobená nevydáním pozemku očividně nedosahovala bezprostředních důsledků, jež by z hlediska zachování funkčnosti posuzovaného areálu (uceleného souboru nemovitostí, tvořících domov pro seniory) při naturální restituci nárokované nemovitosti nastaly ve sféře jeho provozovatele. O takovou situaci v nyní posuzované věci nejde ani vzdáleně; k tomu srov. přiměřenou úvahu odvolacího soudu, jíž se akcentuje nejenom okolnost, že dotčený rodinný dům byl postaven již v době, kdy sousední pozemek (dnes pozemek parc. č. 1359/21) byl ve vlastnictví církve a že vydáním oprávněné osobě se toliko obnoví původní stav, ovšem i hledisko, že samotným vydáním pozemku oprávněné osobě a prostou změnou vlastnictví nemůže být vlastníkům domu způsobena vážná újma a není dán ani veřejný zájem na nevydání pozemku původnímu vlastníku.

Nepřípadný je i odkaz dovolatelky na rozhodnutí (usnesení) Ústavního soudu (ze dne 18. 2. 1999) sp. zn. , jež se primárně týká jiné právní problematiky – otázky ztráty původního stavebně technického charakteru stavby coby překážky vydání nemovitosti dle ustanovení , při bezprostřední souvislosti dalších pozemků se stavbami, k jejichž provozu jsou nezbytně nutné.

Z uvedeného vyplývá, že řešení dovoláním vymezených otázek napadeným rozhodnutím koresponduje ustálené rozhodovací praxi dovolacího soudu, dovolání nepřináší otázky nové (dovolacím soudem dosud neřešené) a nejsou dány důvody, pro které by tyto právní otázky, v rozhodovací praxi již vyřešené, měly být dovolacím soudem posouzeny jinak; proto dovolání – v posuzované části směřující proti meritornímu rozhodnutí odvolacího soudu – podle přípustné není.

Proti rozhodnutí v části týkající se výroku o nákladech řízení (uvádí-li dovolatelka, že rozhodnutí odvolacího soudu napadá „v jeho celém rozsahu“) je přípustnost dovolání výslovně vyloučena ustanovením

Proto Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (srov. , věta první, ), nepřípustné dovolání odmítl (srov. ).

Rozhodnutí o nákladech dovolacího řízení se opírá o ustanovení věty první, a v situaci, kdy dovolání účastnice řízení (České republiky – Státního pozemkového úřadu) bylo odmítnuto a kdy nákladům k náhradě oprávněné žalobkyně, jenž se prostřednictvím svého zástupce z řad advokátů vyjádřila k dovolání, patří odměna advokáta ve výši 3 100 Kč [ , , a , o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů], spolu s paušální částkou náhrady hotových výdajů na jeden úkon právní služby ve výši 300 Kč ( a 4 advokátního tarifu) a náhradou za daň z přidané hodnoty ( ) v částce 714 Kč, tj. celkem 4 114 Kč.

Shora citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – vydaná po 1. lednu 2001 – jsou dostupná i na internetových stránkách Nejvyššího soudu (www.nsoud.cz), rozhodnutí Ústavního soudu na stránkách nalus.usoud.cz.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 21. 7. 2021

Mgr. Petr Kraus

předseda senátu