Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

28 Cdo 2062/2019

28 Cdo 2062/2019-155

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Zdeňka Sajdla a soudců JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a Mgr. Petra Krause ve věci žalobkyně: Kongregace Milosrdných sester sv. Karla Boromejského, IČO 00530204, se sídlem v Praze 1, Šporkova 321/12, zastoupená Mgr. Stanislavem Hykyšem, advokátem se sídlem v Pardubicích, Zelená 267, proti žalované: Česká republika - Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových, IČO 62933591, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o nahrazení projevu vůle, vedené u Okresního soudu ve Znojmě pod sp. zn. , o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 5. února 2019, č. j. -137, t a k t o :I. Dovolání se odmítá.II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.

O d ů v o d n ě n í ( ) :

Žalobkyně napadla dovoláním v plném rozsahu v záhlaví označený rozsudek odvolacího soudu, kterým byl potvrzen rozsudek Okresního soudu ve Znojmě ze dne 18. 12. 2017, č. j. -115, jímž byla zamítnuta žaloba o nahrazení projevu vůle žalované směřující k uzavření smlouvy o převodu pozemku p. č. XY v katastrálním území XY a bylo rozhodnuto o nákladech prvostupňového řízení (výrok I. rozsudku odvolacího soudu); současně odvolací soud rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II. rozsudku odvolacího soudu).

Dovolatelka předestřela otázku výkladu restituční výluky ve smyslu , o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi a o změně některých zákonů (zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi), ve znění nálezu Ústavního soudu ze dne 29. 5. 2013, sp. zn. , publikovaného pod č. 177/2013 Sb. (dále jen „ “), v situaci, kdy nárokovaný pozemek sice bezprostředně souvisí se stavbami (ve vlastnictví třetí osoby), jež však byly (nadto oprávněnou osobou) vybudovány dříve, než došlo k majetkové křivdě ve smyslu Mínila, že tato otázka v rozhodovací praxi dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena. Namítala současně, že otázku, zda nárokovaný pozemek tvoří součást areálu či je veřejným statkem, vyřešil odvolací soud v rozporu s judikaturou dovolacího soudu. Odkazovala přitom na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. a sp. zn. . Dovolávajíc se rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. , sp. zn. a sp. zn. a rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. , vyjadřovala názor, že odvolací soud popřel zásadu ex favore restitutionis.

Žalovaná navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl, eventuálně je zamítl.

Nejvyšší soud jako soud dovolací ( ) dovolání projednal podle , , ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. část první, čl. II bod 2 , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, , o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony), dále jen „ “.

Dovolání přitom, aniž nařizoval jednání ( věty první ), odmítl podle ustanovení , neboť není přípustné.

Přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu (jež nepatří do okruhu usnesení vyjmenovaných v ) je třeba poměřovat ustanovením , podle něhož „není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení dovolatelem vymezené otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak“.

Rozhodovací praxe Nejvyššího soudu je ustálena v tom smyslu, že i při aplikaci překážky vydání věci oprávněné osobě dle lze přiměřeně zohledňovat některé závěry artikulované v souvislosti s výkladem obdobně konstruovaného ustanovení , o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku; srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 9. 2016, sp. zn. . Pakliže tedy stanoví, že se za zastavěnou (a tudíž vydání oprávněné osobě nezpůsobilou) považuje také část pozemku, jež bezprostředně souvisí se stavbou naplňující tam vypočtená kritéria a je nezbytně nutná k jejímu užívání, lze podobně jako při výkladu citovaného ustanovení zákona o půdě dovodit, že překážkou vydání pozemku v rámci majetkového vyrovnání s církvemi může být nejen zastavěnost pozemku (přičemž zákon výslovně za zastavěnou část pozemku považuje i tu, která sice zastavěná není, ovšem se stavbou bezprostředně souvisí a je potřebná k jejímu provozu a obsluze), ale i okolnost, že dotčený pozemek tvoří součást nedělitelného funkčního celku se stavbou, funkčně provázaného souboru nemovitostí (areálu). Srov. k tomu např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2018, sp. zn. , či jeho usnesení ze dne 24. 10. 2018, sp. zn. , nebo ze dne 27. 2. 2018, sp. zn. .

Dovolací soud ve své rozhodovací praxi současně opakovaně vyložil, že pod výluku z restituce z důvodu zastavěnosti pozemku ( ) jest podřadit per analogiam i situaci, kdy by oprávněná osoba naturální restitucí získala vlastnické právo „vyprázdněné“ z důvodu převažujícího veřejného zájmu; srov. k tomu např. nálezy Ústavního soudu ze dne 1. 7. 2014, sp. zn. , a ze dne 21. 1. 2015, sp. zn. , či rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 23. 2. 2016, sp. zn. , a ze dne 31. 5. 2016, sp. zn. , nebo jeho usnesení ze dne 26. 9. 2017, sp. zn. , či v poměrech rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 11. 2017, sp. zn. , nebo rozsudek téhož soudu ze dne 19. 6. 2018, sp. zn. .

Při úvaze, zda lze oprávněné osobě nárokovanou nemovitost vydat, pak nutno zvažovat i hledisko proporcionality (jde-li o poměr mezi omezením restitučního nároku, tedy účelem restituce samotné, a konkrétním veřejným zájmem, který naplnění tohoto účelu brání), kdy v tomto směru může být významné i to, jaká újma by oprávněné osobě vznikla v případě nevydání nemovitosti, v porovnání s tím, jaké bezprostřední důsledky by mělo vyhovění restitučnímu nároku ve sféře jiných osob (srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 20. 9. 2006, sp. zn. , nebo ze dne 19. 7. 2016, sp. zn. ).

Jestliže tedy odvolací soud vycházeje z individuálních skutkových poměrů projednávané věci, kdy nárokovaný pozemek bezprostředně souvisí se stavebními pozemky st. p. č. XY a st. p. č. XY v k. ú. XY, jejichž součástí jsou stavební objekty Domova důchodců XY, ve vlastnictví Jihomoravského kraje a správě označené organizace, uživatelé domova důchodců k němu mají bezbariérový přístup, pozemek ve vztahu k uvedeným stavebním objektům plní relaxační, společenskou a rehabilitační funkci, je zde umístěna modlitebna, márnice a altán, jakož i garáže pro uskladnění techniky a nářadí, vstupní brána a příjezdové či přístupové komunikace, uzavřel, že je dána překážka jeho naturální restituce ve smyslu , vyplývající z toho, že pozemek tvoří součást nedělitelného funkčního celku (oploceného areálu), jakožto funkčně provázaného souboru nemovitostí,nikterak se tím od výše citované judikatury, na níž není důvodu čehokoliv měnit, neodchýlil.

V posuzovaném případě, kdy nárokovaný pozemek tvoří integrální součást areálu ve vlastnictví třetí osoby (Jihomoravského kraje), jež není osobou povinnou (viz taxativní výčet povinných osob zakotvený v ustanovení ), a který tudíž není předmětem restituce, přitom bez ohledu na to, že dotčené stavby byly oprávněnou osobou vybudovány dříve, než došlo k majetkové křivdě ve smyslu , ve světle shora citované judikatury zjevně převažuje veřejný zájem na zachování funkčnosti daného areálu před zájmem dovolatelky na naturální restituci uvedeného pozemku; újma na straně dovolatelky způsobená nevydáním pozemku, k jejímuž odškodnění v případě funkční provázanosti věci s majetkem vlastněným od povinné osoby odlišným subjektem nepochybně slouží paušální finanční náhrada dle , zde očividně nedosahuje bezprostředních důsledků, jež by z hlediska zachování funkčnosti posuzovaného areálu při naturální restituci nárokované nemovitosti nastaly ve sféře jeho provozovatele.

Zpochybňuje-li pak dovolatelka závěry odvolacího soudu o tom, že předmětný pozemek tvoří součást funkčně provázaného souboru nemovitostí (areálu), jde zjevně o polemiku se skutkovými konkluzemi soudů nižších stupňů. Platí přitom, že uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud; samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení ) v režimu dovolacího řízení podle ve znění účinném od 1. 1. 2013 nelze úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. , uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, odůvodnění nálezu Ústavního soudu ze dne 26. 9. 2017, sp. zn. nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 3. 2019, sp. zn. ). Prostřednictvím skutkových námitek tudíž na přípustnost dovolání usuzovat nelze. Kritizované skutkové závěry soudů nižšího stupně přitom nejsou nikterak nepřiměřené a odpovídají provedenému dokazování (viz fotografická dokumentace, snímek ortofotomapy, místní ohledání či výpověď svědka R. K.).

Na dovolatelkou kritizovaném závěru, že by snad dotčený pozemek měl být veřejným prostranstvím, pak rozsudek odvolacího soudu evidentně založen není; odvolací soud uvedenou právní a skutkovou konkluzi nikterak nečiní.

Vytýká-li dovolatelka konečně, že se odvolací soud svým rozhodnutím odchýlil od judikaturou zastávané zásady „ex favore restitutionis“, dlužno předně uvést, že nikterak nespecifikuje, jakým konkrétním způsobem se vytýkané pochybení mělo projevit na nesprávnosti napadeného rozhodnutí. Závěry odvolacího soudu ostatně nelze označit za odporující dané zásadě jen z toho důvodu, že při respektování zákonné úpravy a výše citované ustálené judikatury dovolacího soudu nebylo restitučním nárokům dovolatelky vyhověno. Snaha o volbu interpretace vstřícné vůči oprávněným osobám totiž nemůže vést k tomu, aby soudy překračovaly zákonný režim majetkového vyrovnání s církvemi. Zakotvení právního rámce pro nápravu historických bezpráví z doby nesvobody bylo úlohou demokraticky konstituovaného zákonodárného sboru; naproti tomu soudy nemohou politickou reprezentací zvolené pojetí nápravy majetkových křivd uzpůsobovat vlastním představám o žádoucí míře kompenzace újmy, již církve a náboženské společnosti v minulosti utrpěly (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2017, sp. zn. , či již citovaný nález Ústavního soudu ze dne 29. 5. 2013, sp. zn. ).

Z výše uvedeného je tedy zřejmé, že předpoklady přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení v posuzovaném případě naplněny nejsou.

Napadá-li snad dovolatelka rozsudek odvolacího soudu i ve výroku o náhradě nákladů řízení, není dovolání v tomto rozsahu přípustné se zřetelem k

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle , , a v situaci, kdy dovolání žalobkyně bylo odmítnuto a kdy k nákladům žalované patří paušální náhrada režijních nákladů za jeden úkon (podání vyjádření k dovolání), tj. 300 Kč ( a , o stanovení výše paušální náhrady pro účely rozhodování o náhradě nákladů řízení v případech podle a podle exekučního řádu).

Shora citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – vydaná po 1. lednu 2001 – jsou dostupná na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz, rozhodnutí Ústavního soudu na stránkách nalus.usoud.cz.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 10. 9. 2019

Mgr. Zdeněk Sajdl

předseda senátu