Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

22 Cdo 1211/2021

22 Cdo 1211/2021-504

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobců a) A.S., narozeného XY, b) V. S., narozené XY, obou bytem v XY, zastoupených JUDr. Ilonou Beránkovou, advokátkou se sídlem v Lovosicích, Osvoboditelů 1228/30, proti žalovaným 1) J. P., narozenému XY, 2) K. P., narozené XY, 3) D. E., narozené XY, všem bytem v XY, zastoupeným JUDr. Michaelou Šubrtovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Dlouhá 16, o žalobě na uložení povinnosti zdržet se zásahů (imisí) do vlastnického práva, vedené u Okresního soudu v Litoměřicíchpod sp. zn. , o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 1. 12. 2020, č. j. -438, takto:

I. Dovolání se odmítá.

Odůvodnění:

Okresní soud v Litoměřicích rozsudkem ze dne 15. 11. 2019, č. j. -363, uložil žalovaným povinnost zdržet se rušení žalobců stíněním vzrostlým smrkem (dále rovněž jako „předmětný strom“), který je součástí pozemku parc. č. XY v k. ú. XY, a to na pozemek parc. č. XY v k. ú. XY, od něhož je smrk vzdálen méně než 200 cm, do jednoho měsíce od právní moci tohoto rozsudku (výrok I). Zamítl žalobu na uložení povinnosti žalovaným zdržet se rušení žalobců spadem větviček z předmětného stromu na pozemek parc. č. XY (výrok II). Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení vzniklých účastníkům (výrok III) i státu (výrok IV).

Krajský soud v Ústí nad Labem jako soud odvolací k odvolání žalovaných rozsudkem ze dne 1. 12. 2020, č. j. -438, změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I tak, že žalobu na uložení povinnosti zdržet se stínění předmětným stromem zamítl (výrok I rozsudku odvolacího soudu). Dále rozhodl o náhradě nákladů nalézacího a odvolacího řízení vzniklých účastníkům řízení i státu (výrok II – IV rozsudku odvolacího soudu). Ve výroku V rozhodl o vrácení přeplatku žalobcům na záloze na náklady důkazu znaleckým posudkem ve výši 269 Kč.

Proti rozsudku odvolacího soudu podávají žalobci dovolání, jehož přípustnost opírají o , , ve znění pozdějších předpisů (dále jen jako „ “), a v němž uplatňují dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci ve smyslu Namítají, že rozhodnutí odvolacího soudu je založeno na právních otázkách, které v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny, a na právních otázkách, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.

Nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že v projednávané věci nejsou dány důvody pro uložení povinnosti žalovaným zdržet se stínění pozemku žalobců předmětným stromem. Mají za to, že při posouzení, zda imise stíněním jsou přiměřené místním poměrům a podstatně omezují obvyklé užívání pozemku, je nutné přihlédnout ke skutečnosti, že předmětný strom se nachází cca 130 cm od hranice pozemku žalobců a je v současné době vysoký přibližně 12 m. V případě jeho odstranění se prodlouží oslunění středu bazénu (který se nachází na pozemku žalobců) k 21. 6. kalendářního roku přibližně o 160 minut, což představuje podstatné zlepšení, a proslunění bazénu se tak přiblíží míře přiměřené místním poměrům. Mají také za to, že je nutné zkoumat proslunění bazénu v období, kdy je užíván (např. k 21. 6.), a nikoliv k 1. 3. Za neřešené v ustálené rozhodovací praxi dovolacího soudu považují právní otázky: a) zda je nutné zkoumat míru oslunění pozemku k 1. 3. kalendářního roku, není-li v této době pozemek užíván, b) zda je opodstatněný návrh na zdržení se imisí stíněním, nenastane-li v případě uložení povinnosti (které se domáhají žalobci vůči žalovaným) stav přiměřený místním poměrům, ale povede-li takové uložení povinnosti k podstatnému zlepšení užívání příslušné části pozemku žalobců. Poukazují také na to, že příslušný znalecký posudek řešící otázku vlivu předmětného stromu na proslunění pozemku žalobců je založen na zkoumání relevantních skutečností k 1. 3. kalendářního roku, nikoliv např. k 21. 6., a proto je řízení zatíženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (v této souvislosti odkazují na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 2. 4. 2001, sp. zn. ).

Dále mají za to, že odvolací soud měl rozhodnout o odstranění předmětného stromu podle , (dále rovněž jako „o. z.“). Nesouhlasí se závěrem Nejvyššího soudu vyjádřeným v rozsudku ze dne 27. 6. 2017, sp. zn. , že nárok na odstranění stromů podle o. z. nelze úspěšně uplatnit, jde-li o stromy vysázené před 1. 1. 2014. Tato otázka má být podle dovolatelů posouzena jinak – tedy že se lze domáhat odstranění stromů podle o. z. i za předpokladu, že byly vysázené před 1. 1. 2014. Poznamenávají, že domáhali-li se uložení povinnosti žalovaným zdržet se stínění, byly soudy oprávněny rovněž rozhodnout o odstranění stromu podle o. z. V takovém případě by se nejednalo o překročení žalobního návrhu založeného na vylíčení rozhodujících skutečností, jelikož jeho prostřednictvím sledují žalobci (v případě uložení povinnosti zdržet se stínění i v případě uložení povinnosti odstranit strom) totožný následek – ochranu nerušeného výkonu vlastnického práva žalobců k pozemku v jejich vlastnictví (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 1998, sp. zn. , nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2013, sp. zn. ).

Rozhodnutí odvolacího soudu považují rovněž za překvapivé. Odvolací soud posoudil zjištěný skutkový stav jinak než soud prvního stupně, aniž se účastníci řízení měli možnost k tomuto právnímu názoru odvolacího soudu vyjádřit, případně doplnit důkazy s ohledem na právní názor odvolacího soudu. V této souvislosti poukazují např. na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2007, sp. zn. , nebo nález Ústavního soudu ze dne 24. 9. 1998, sp. zn. .

Namítají také, že pokud odvolací soud změnil rozhodnutí soudu prvního stupně ve výroku I, měl také přezkoumat podle výrok II rozsudku soudu prvního stupně (kterým byla zamítnuta žaloba na uložení povinnosti žalovaným zdržet se rušení žalobců spadem větviček ze smrku nacházejícího se na pozemku parc. č. XY v k. ú. XY na pozemek parc. č. XY v k. ú. XY), neboť je závislý na výroku I. Soud prvního stupně výrok II dostatečně neodůvodnil (v této části tak trpí rozhodnutí soudu prvního stupně jinou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci). V této souvislosti odkazují na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 8. 2017, sp. zn. , ve kterém Nejvyšší soud vyložil, že „je-li řízení před soudem prvního stupně skutečně takovou jinou vadu postiženo, je povinností odvolacího soudu tuto vadu odstranit - srov. slova ‚jestliže za odvolacího řízení nemohla být zjednána náprava‘ v ustanovení větě druhé - aby bylo zajištěno, že vyřešení projednávané věci (nalezení práva) bude provedeno za dodržení všech pravidel (spravedlivým procesem).“

Navrhují, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.

Žalovaní se ve vyjádření k dovolání ztotožňují s rozhodnutím odvolacího soudu. Nesouhlasí s tvrzením žalobců, že zastínění pozemku nemělo být posuzováno k 1. 3. kalendářního roku, ale k jinému dni. Podle žalovaných jde o odbornou otázku, kterou nejsou soudy oprávněny řešit. Uvádí také, že podstatným zdrojem stínění jsou stromy vysázené na pozemku žalobců, a proto se žalobci nemohou domáhat uložení shora specifikované povinnosti žalovaným. K tomu poznamenávají, že žalobci se původně domáhali uložení povinnosti žalovaným zdržet se stínění celého pozemku žalobců, avšak v dovolání jejich argumentace směřuje pouze k části pozemku, na které se nachází bazén.

Podle žalovaných rovněž nebylo možné rozhodnout o odstranění předmětného stromu podle § 1017 o. z., neboť takový postup by představoval nepřípustnou retroaktivní aplikaci příslušné právní normy. Rozhodnutí odvolacího soudu nelze označit ani jako překvapivé a v rozporu s právem na spravedlivý proces. Odvolací soud posuzoval skutečnosti, které žalovaní tvrdili již od počátku řízení. Namítají také, že výrok II rozsudku nalézacího soudu nelze považovat za závislý na výroku I tohoto rozhodnutí, a proto odvolací soud ani nebyl oprávněn přezkoumávat výrok II rozsudku nalézacího soudu. Navrhují, aby Nejvyšší soud dovolání jako nedůvodné odmítl.

Dovolání není přípustné.

Podle není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Podle – 3 dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí ( ) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání ( až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.

K námitce, že v posuzované věci jsou dány důvody pro ochranu vlastnického práva žalobců podle § 1013 odst. 1 o. z.:

Podle § 1013 odst. 1 o. z. vlastník se zdrží všeho, co působí, že odpad, voda, kouř, prach, plyn, pach, světlo, stín, hluk, otřesy a jiné podobné účinky (imise) vnikají na pozemek jiného vlastníka (souseda) v míře nepřiměřené místním poměrům a podstatně omezují obvyklé užívání pozemku; to platí i o vnikání zvířat. Zakazuje se přímo přivádět imise na pozemek jiného vlastníka bez ohledu na míru takových vlivů a na stupeň obtěžování souseda, ledaže se to opírá o zvláštní právní důvod.

V rozsudku ze dne 15. 9. 2015, sp. zn. , publikovaném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 104/2015, Nejvyšší soud vysvětlil a přijal zobecňující závěr, že (bez ohledu na odlišné slovní vyjádření) jsou , , ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“), a o. z. „v zásadě obsahově totožnými právními normami“ s tím, že judikatura k obč. zák. ohledně imisí je v zásadě použitelná i pro posuzování imisí podle o. z.

Obtěžování imisemi představuje takový výkon vlastnického práva k věci, jehož důsledky přesahují věc samu, a působí buď na jiné osoby, anebo na věci ve vlastnictví jiného, a to prokazatelně negativně. Obtěžování je třeba chápat objektivně, tj. z hlediska obvyklých společenských názorů, přičemž každý je povinen snášet imise z obyčejného, normálního užívání věci. Ve vztazích mezi vlastníky sousedních pozemků dochází nikoliv výjimečně k tomu, že užívání pozemku některého z vlastníků se projevuje v poměrech druhého vlastníka způsobem považovaným za obtěžující. Ne každé takové „obtěžování“ však zakládá oprávnění bránit se proti němu imisní žalobou. Tato možnost je dána dotčené osobě toliko tehdy, když se jedná o obtěžování nad míru přiměřenou poměrům. Zda o takový případ jde, či nikoliv, je nutné posoudit vždy podle okolností konkrétního případu s přihlédnutím ke všem skutečnostem, které v této souvislosti vyjdou v řízení najevo (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 10. 2017, sp. zn. ).

Stanovení toho, zda jde v konkrétní věci o obtěžování nad míru přiměřenou poměrům, proti kterému je třeba poskytnout ochranu, je do značné míry věcí soudcovského uvážení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2015, sp. zn. ). Z ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu se podává, že dovolací soud zpochybní relevantní úvahu soudů nižších stupňů, jen je-li zjevně nepřiměřená či není-li řádně odůvodněná (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 6. 2009, sp. zn. , nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2015, sp. zn. ).

V poměrech projednávané věci nepovažuje dovolací soud za zjevně nepřiměřenou úvahu odvolacího soudu, že nejsou dány důvody pro poskytnutí ochrany vlastnického práva žalobců podle § 1013 odst. 1 o. z. Je nutné především zohlednit, že předmětný strom není (podstatným) zdrojem stínění pozemku žalobců ani bazénu, který se na tomto pozemku nachází, a jeho odstraněním by se míra oslunění pozemku žalobců v podstatné míře nezvýšila, a to ani k 1. 3. kalendářního roku, ani k 21. 6. kalendářního roku (odvolací soud vycházel při svých úvahách ze znaleckého posudku doc. Ing. Jana Kaňky, Ph.D., který se výslovně zabýval osluněním pozemku s bazénem jak k 1. 3. tak k 21. 6. kalendářního roku - z tohoto důvodu neobstojí ani námitky dovolatelů, že odvolací soud nehodnotil přiměřenost stínění místním poměrům v období, kdy je pozemek užíván). Pozemek žalobců je totiž stíněn i dalšími objekty (plot, túje, altán), přičemž stínění těmito překážkami žalobci předmětem řízení neučinili. Z provedeného dokazování se kupříkladu podává, že i v případě odstranění předmětného stromu dojde ke zvýšení plochy pozemku, jež bude k 1. 3. prosluněna po dobu více než 3 hodin, toliko o 11,3 %, konkrétně z 6,1 % na 17,4 %, přičemž podle veřejnoprávní normy by mělo být prosluněno nejméně 50 % pozemku po dobu více než tří hodiny. V případě bazénu dojde ke zvýšení proslunění jeho plochy v případě odstranění smrku jen o 3,7 %, tedy z 2,9 % na 7,6 % (nutno podotknout, že žalobci v dovolání především argumentují právě nedostatečným prosluněním bazénu).

Vyplývá-li z provedeného dokazování, že předmětný strom není jediným a podstatným zdrojem stínění pozemku žalobců, není opodstatněná ani námitka, že případné vyhovění negatorní žalobě povede k „podstatnému zlepšení komfortu užívání příslušné části pozemku žalobců“.

Je nutné také zohlednit závěr odvolacího soudu, že pokud žalobci žádají, aby se žalovaní zdrželi zásahů do vlastnického práva žalobců spočívajících ve stínění předmětným stromem, měli by nejprve eliminovat zdroje stínění nacházející se na jejich vlastním pozemku.

Uzavřel-li za těchto okolností odvolací soud, že nelze žalobě na ochranu proti imisi stíněním vyhovět, je jeho rozhodnutí v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu ve smyslu , a dovolání tak není v této části přípustné.

K námitce žalobců, že je nezbytné § 1013 odst. 1 o. z. interpretovat s ohledem na podmínky obsažené v § 1017 o. z., dovolací soud uvádí, že z judikatury Nejvyššího soudu nic takového nevyplývá a pro takový výklad není ani rozumný argument, když předpoklady pro aplikaci obou ustanovení, jakož i jejich účel, jsou odlišné (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2017, sp. zn. , usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 7. 2017, sp. zn. , rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 10. 2017, sp. zn. , viz rovněž dále).

V této souvislosti je nutné také poznamenat, že není důvodná námitka žalobců, že odvolací soud založil své rozhodnutí na odborném závěru, že předmětný strom sám o sobě není zdrojem imise stínu na pozemek dovolatelů v rozsahu nepřiměřeném místním poměrům, aniž by existoval znalecký posudek zabývající se prosluněním bazénu v letním období. Z dodatku č. 1 z července roku 2019 ke znaleckému posudku z června 2019, č. 319319, vypracovaného doc. Ing. Janem Kaňkou (který byl proveden jako důkaz při jednání odvolacího soudu konaném dne 26. 11. 2020), vyplývá, že znalec se zabýval rovněž osluněním části pozemku žalobců, na níž se nachází bazén, a to i v letním období. V takovém případě není přiléhavá ani námitka, že soud sám posoudil skutečnosti, k nimž je třeba odborných znalostí, aniž by ohledně těchto skutečností provedl znalecké dokazování. Vzhledem k uvedenému je rozhodnutí odvolacího soudu v této části založeno na otázce procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 2. 4. 2001, sp. zn. ).

Napadají-li žalobci v této části dovolání další skutková zjištění odvolacího soudu, neformulují v této souvislosti (vyjma shora uvedeného) žádnou otázku procesního práva, na níž by bylo rozhodnutí odvolacího soudu založeno.

Pouhá polemika se skutkovými zjištěními odvolacího soudu, aniž by dovolatel uvedl, v čem spatřuje (v této souvislosti) splnění předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu , nepředstavuje řádné vymezení předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu ve spojení s (srov. odst. 24 – 27 nálezu Ústavního soudu ze dne 15. 3. 2017, sp. zn. , dostupného na nalus.usoud.cz). V takovém případě je ovšem dovolací soud skutkovými zjištěními soudů nižších stupňů vázán a není oprávněn je v rámci dovolacího řízení přezkoumávat (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2014, sp. zn. , ve spojení s usnesením Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2017, sp. zn. , nálezem Ústavního soudu ze dne 15. 3. 2017, sp. zn. , a nálezem Ústavního soudu ze dne 3. 5. 2017, sp. zn. ).

K námitce, že soudy nižších stupňů měly v posuzované věci uložit žalovaným povinnost odstranit předmětný strom podle § 1017 odst. 1 o. z.:

Podle § 1017 odst. 1 o. z. má-li pro to vlastník pozemku rozumný důvod, může požadovat, aby se soused zdržel sázení stromů v těsné blízkosti společné hranice pozemků, a vysadil-li je nebo nechal-li je vzrůst, aby je odstranil. Nestanoví-li jiný právní předpis nebo neplyne-li z místních zvyklostí něco jiného, platí pro stromy dorůstající obvykle výšky přesahující 3 m jako přípustná vzdálenost od společné hranice pozemků 3 m a pro ostatní stromy 1,5 m.

Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 27. 11. 2018, sp. zn. , přijal a odůvodnil závěr, že „ustanovení § 1013 odst. 1 o. z. ukládající vlastníkovi, aby se zdržel stínění v míře nepřiměřené místním poměrům, které podstatně omezuje obvyklé užívání pozemku, a § 1017 o. z. obsahují odlišné normy a navzájem si nekonkurují; společné mají jen to, že chrání vlastníka před účinky stromů na sousedním pozemku.

Ustanovení § 1017 odst. 1 o. z. dává vlastníkovi negatorní nárok na zdržení se sázení stromů; lze též žádat odstranění již vysázených či vzrostlých stromů. Oba tyto nároky mají preventivní charakter; lze je uplatnit bez ohledu na to, zda stromy takto vysázené již stíní; nejde jen o ochranu proti stínění, podle důvodové zprávy může jít např. o stromy, které hrozí v budoucnu vyčerpat podstatnou měrou podzemní vláhu nebo narušit kořeny sousední pozemek. Jestliže však stromy již sousední pozemek zastiňují navzdory zákazu uvedenému v § 1013 odst. 1 o. z., lze se domáhat – jde-li o stromy vysázené po 31. 12. 2013 za podmínek uvedených v § 1017 odst. 1 o. z. – jejich odstranění, nebo lze i žádat ochranu podle § 1013 odst. 1 o. z. Zatímco podle § 1017 odst. 1 o. z. lze žádat v tomto případě jen odstranění stromů, pak bude-li žalovanému uložena povinnost podle § 1013 odst. 1 o. z., bude volba na něm; může např. stromy jen zkrátit tak, aby nadále sousedovi nepřiměřeně nestínily.

Vzhledem k uplatnění zásady ‚iura novit curia‘ nemusí žalobce uplatněný nárok právně kvalifikovat; žádá-li, jako v této věci, zdržení se imise (stínění), jde o žalobu podle § 1013 odst. 1 o. z., žádá-li odstranění stromů, jde o nárok uvedený v § 1017 odst. 1 o. z“ (srov. také rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 10. 2017, sp. zn. ).

Z uvedeného plyne, že § 1013 odst. 1 o. z. a § 1017 odst. 1 o. z. obsahují odlišné právní normy, jejichž prostřednictvím se lze domáhat odlišných povinností a důsledkem jejichž aplikace může být rozdílný následek (podle § 1017 odst. 1 o. z. lze docílit pouze odstranění vzrostlých stromů, zatímco je-li vlastníkovi sousedního pozemku uložena povinnost podle § 1013 odst. 1 o. z., je na něm, jakým způsobem tuto povinnost splní – může např. stromy, jež jsou zdrojem stínění, jen zkrátit tak, aby nadále sousedovi nepřiměřeně nestínily).

Z tohoto důvodu není opodstatněná námitka žalobců, že domáhali-li se (na základě změny žaloby ze dne 2. 1. 2017, kterou nalézací soud připustil dne 12. 4. 2018) uložení povinnosti zdržet se nad míru přiměřenou místním poměrům stínění pozemku žalobců způsobenému předmětným stromem, byl soud oprávněn rozhodnout o uložení povinnosti tento strom odstranit. Požadavek žalobců na zdržení se imisí stíněním a požadavek žalobců na odstranění stromu, který může být zdrojem tohoto stínění, představují dva odlišné nároky (žalobce se jejich prostřednictvím domáhá uložení odlišné povinnosti ve smyslu , srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 4. 2009, sp. zn. ). Jinými slovy, požadovali-li žalobci u soudu pouze uložení povinnosti vlastníkovi sousedního pozemku zdržet se stínění pozemku žalobce, jehož zdrojem je strom na sousedním pozemku, není soud oprávněn uložit vlastníkovi sousedního pozemku povinnost tento strom odstranit. Z uvedeného plyne, že pokud se žalobci domáhali uložení povinnosti žalovaným zdržet se stínění pozemku žalobců nad míru přiměřenou místním poměrům, nebyly soudy nižších stupňů oprávněny rozhodnout ve smyslu o. z. o odstranění stromu, jenž je podle tvrzení žalobců zdrojem stínění.

Z důvodu procesní ekonomie se proto Nejvyšší soud nezabýval námitkou žalobců, jejímž prostřednictvím požadují změnu ustálené rozhodovací praxe vyjádřené v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2017, sp. zn. , neboť na řešení této právní otázky není (ani nemohlo být) rozhodnutí odvolacího soudu založeno (žalobci se uložení povinnosti ve smyslu § 1017 o. z. před odvolacím soudem nedomáhali). Podle ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nemohou založit přípustnost dovolání otázky akademické či spekulativní, ale pouze ty otázky, jejichž zodpovězení (v souladu s požadavkem dovolatele) je způsobilé přinést pro něj příznivější rozhodnutí ve sporu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 2. 2016, sp. zn. , či ze dne 28. 6. 2017, sp. zn. , usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2018, sp. zn. ). Dovolání žalobců tak není v této části přípustné.

K námitce překvapivosti rozhodnutí odvolacího soudu:

Překvapivým je takové rozhodnutí, které nebylo možno na základě zjištěného skutkového stavu věci, postupu odvolacího soudu a dosud přednesených tvrzení účastníků předvídat. Tak je tomu tehdy, když odvolací soud (oproti soudu prvního stupně) posuzoval skutečnost, kterou žádný z účastníků řízení nikdy netvrdil či nepopíral (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 3. 2010, sp. zn. ). Překvapivými rozhodnutími jsou taková rozhodnutí, jejichž přijetím je účastník řízení zbaven možnosti skutkově a právně argumentovat; jedná se o rozhodnutí, jež z pohledu předcházejícího řízení originálním způsobem posuzují rozhodovanou věc (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 7. 2008, sp. zn. ). Překvapivé tak není rozhodnutí odvolacího soudu jen proto, že skutečnosti zjištěné dokazováním právně hodnotil jinak než soud prvního stupně (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 12. 2017, sp. zn. ). K tomu lze také poznamenat, že jiný hodnotící úsudek odvolacího soudu na zjištěný skutkový stav nezakládá ani poučovací povinnost soudu ve smyslu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2003, sp. zn. , rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2010, sp. zn. , či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 5. 2019, sp. zn. ).

V projednávané věci vyšel odvolací soud při právním posouzením věci z tvrzení účastníků a skutkového stavu řádně zjištěného soudy obou stupňů (lze například poznamenat, že již v dodatku č. 1 z července roku 2019 ke znaleckému posudku z června 2019, č. 319319, vypracovaného doc. Ing. Janem Kaňkou, který byl proveden jako důkaz před soudy obou stupňů, se znalec zabýval jednotlivým zdroji stínění pozemku žalobců). Odvolací soud tedy neposuzoval tvrzení účastníků či skutečnosti (týkající se tvrzeného stínění pozemku žalobců), které žádný z účastníků řízení nikdy netvrdil či nepopíral, avšak skutečnosti, ke kterým se vyjadřovaly obě dvě strany sporu v průběhu řízení, právně hodnotil jinak než soud prvního stupně (k tomu lze doplnit, že žalobci již při jednání soudu prvního stupně ze dne 7. 11. 2019 zvažovali rozšíření žaloby na uložení povinnosti žalovaným zdržet se stínění pozemku žalobců pocházejícím i z jiných zdrojů než z předmětného stromu, avšak neučinili tak). Rozhodnutí odvolacího soudu tak není rozhodnutím, které z pohledu předcházejícího řízení originálním způsobem posuzovalo rozhodovanou věc. Z tohoto důvodu nelze označit rozhodnutí odvolacího soudu jako překvapivé a tato námitka žalobců přípustnost dovolání ve smyslu nezakládá.

K námitce, že odvolací soud měl rovněž přezkoumat výrok II rozsudku nalézacího soudu (kterým bylo rozhodnuto o zamítnutí žaloby na uložení povinnosti žalovaným zdržet se rušení žalobců spadem větviček ze smrku nacházejícího se na pozemku parc. č. XY v k. ú. XY na pozemek parc. č. XY v k. ú. XY), neboť se jednalo o výrok závislý na výroku I rozsudku nalézacího, jenž odvolací soud změnil:

Podle odvolací soud projedná věc v mezích, ve kterých se odvolatel domáhá přezkoumání rozhodnutí. Tímto rozsahem není vázán v případech, kdy na rozhodnutí o napadeném výroku je závislý výrok, který odvoláním nebyl dotčen.

V projednávané věci uložil soud prvního stupně ve výroku I rozsudku ze dne 15. 11. 2019, č. j. -363, žalovaným povinnost zdržet se rušení žalobců stíněním předmětným stromem, který je součástí pozemku parc. č. XY v k. ú. XY, a to na pozemek parc. č. XY v k. ú. XY, a ve výroku II zamítl žalobu na uložení povinnosti žalovaným zdržet se rušení žalobců spadem větviček ze smrku nacházejícího se na pozemku parc. č. XY v k. ú. XY na pozemek parc. č. XY v k. ú. XY. Výrok II rozsudku nalézacího soudu však není závislý na výroku I, tyto výroky jsou samostatné. Žalobci se prostřednictvím odlišných žalobních požadavků (jež jsou reflektovány ve výrocích I a II rozsudku nalézacího soudu) domáhali uložení rozdílných povinností žalovaným (lze si hypoteticky představit situaci, že byla-li by žalovaným uložena povinnost zdržet se stínění předmětným stromem, kterou by splnili jeho zkrácením, i v takovém případě by pokračoval spad větviček a jehličí na pozemek žalobců v míře nepřiměřené místním poměrům, a žalobci by se tedy mohli domáhat podle § 1013 odst. 1 o. z. ochrany i před touto imisí).

Jelikož žádný z účastníků řízení nenapadl odvoláním výrok II rozsudku nalézacího soudu (a nejedná se o výrok závislý na výroku I rozsudku nalézacího soudu, který byl odvoláním napaden), nebyl odvolací soud oprávněn podle přezkoumávat výrok II rozsudku odvolacího soudu. Proto ani tato námitka žalobců přípustnost dovolání podle založit nemůže.

Z uvedeného plyne, že rozhodnutí odvolacího soudu je založeno na právních otázkách, při jejichž řešení se odvolací soud neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Dovolání tak není podle přípustné, a proto jej Nejvyšší soud dovolání žalobců podle odmítl.

Rozhodnutí o náhradě nákladů řízení neobsahuje v souladu s odůvodnění.

Poučení: Nesplní-li žalobci povinnost uloženou jim tímto rozhodnutím, mohou se žalovaní domáhat nařízení výkonu rozhodnutí nebo exekuce.

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 29. 6. 2021

Mgr. David Havlík předseda senátu