Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

22 Cdo 1232/2018

22 Cdo 1232/2018-278

USNESENÍ

CASPER CONSULTING a. s.

J. Ž.

, a 2)

V. Ž.

, zastoupeným JUDr. Naděždou Paškovou, advokátkou se sídlem v Roudnici nad Labem, Riegrova 1100, o určení vlastnického práva k nemovitosti, vedené u Okresního soudu v Litoměřicích pod sp. zn. , o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 22. listopadu 2017, č. j. -238, takto:

I. Dovolání

se odmítá.

II. Každá žalovaná

je povinna

zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení 2 057 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám zástupkyně žalobkyně Mgr. Soni Bernardové, advokátky se sídlem v Brně, Koliště 259/55.

Odůvodnění:

Podle věty první , , ve znění účinném od 30. 9. 2017 (viz čl. II bod 2 části první – dále jen „ “), v odůvodnění usnesení, jímž bylo dovolání odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno dovolací řízení, dovolací soud pouze stručně uvede, proč je dovolání opožděné, nepřípustné nebo trpí vadami, jež brání pokračování v dovolacím řízení, nebo proč muselo být dovolací řízení zastaveno.

Okresní soud v Litoměřicích (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 10. 10. 2014, č. j. -88, určil, že vlastníkem id. 1/2 budovy č. p. nacházející se na pozemku parc. č. v části obce R. L., pozemku parc. č. a pozemku parc. č., všech zapsaných na LV č. pro k. ú. R. L., obec R. L., v katastru nemovitostí vedeném Katastrálním úřadem pro Ústecký kraj, Katastrálním pracovištěm v L. (dále jen „předmětné nemovitosti“), je žalovaná 2) – (výrok I.), a dále rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.).

K odvolání žalovaných Krajský soud v Ústí nad Labem (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 22. 11. 2017, č. j. -238, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.).

Proti rozsudku odvolacího soudu podaly žalované dovolání, které považují za přípustné podle , neboť odvolací soud nesprávně posoudil otázku naléhavého právního zájmu žalobkyně na určení vlastnického práva. Konkrétně odvolací soud nesprávně posoudil otázku, která v právní praxi nebyla vyřešena, zda finanční úřad jako správce daně může předběžně posoudit platnost jednání povinného (dlužníka) učiněného po nařízení exekuce, kterým povinný převedl nemovitost na třetí osobu. Podle jejich názoru je správce daně oprávněn tuto otázku posoudit stejně jako soudní exekutor. Poukazují na podobnost úpravy daňového řádu a exekučního řádu a dodávají, že podle rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. si exekutor může tuto otázku předběžně posoudit. Správci daně proto nic nebrání, aby i on tuto otázku předběžně posoudil, případně svěřil provedení daňové exekuce soudnímu exekutorovi. Z daňového řádu navíc vyplývá, že pokud tento zákon nestanoví jinak, postupuje se při daňové exekuci podle ; i z toho dovozují, že správce daně si tuto otázku může předběžně posoudit a naléhavý právní zájem žalobce na určení nemůže být dán. Podle rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. a Ústavního soudu sp. zn. nemůže být dán naléhavý právní zájem na určení tam, kde otázka, jež měla být určovací žalobou postavena najisto, staví na stejném skutkovém základě jako určovací žaloba; ohledně předmětných nemovitostí již proběhlo řízení o jejich vyloučení z exekuce, žalobkyně tak již má k dispozici doklad nezbytný pro nařízení výkonu rozhodnutí prodejem předmětných nemovitostí. Sdělení finančního úřadu pak odvolací soud neprovedl jako důkaz a porušil zásadu zákazu novot; jeho postup byl rozporný s judikaturou (rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. i rozsáhlou judikaturou Ústavního soudu). Dále předkládají otázku závaznosti smíru. Žalované ohledně předmětných nemovitostí uzavřely smír, v jejich poměrech je tím pádem otázka vlastnického práva pravomocně rozhodnuta, tvoří překážku věci pravomocně rozhodnuté a smír by měl být závazný i pro všechny orgány včetně soudu. Touto otázkou se odvolací soud nezabýval. Dále se nezabýval ani otázkou rozporu s dobrými mravy, když žalované 1) nebylo přiznáno vlastnické právo určené na základě usnesení o schválení smíru. Žalované v roce 1993 uzavřely platnou kupní smlouvu. Žalovaná 1) byla soudem prvního stupně ujištěna, že se stala vlastnicí id. ½ předmětných nemovitostí. Soudy nevzaly v úvahu, že byla v dobré víře a že nový chrání dobrou víru nabyvatele, a to dokonce od nevlastníka. Je otázkou, zda může být smír posuzován jako neplatný. Navrhují zrušení napadeného rozhodnutí a vrácení věci odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Žalobkyně považuje rozsudky soudu prvního stupně i odvolacího soudu za správné a souladné s vysloveným názorem Nejvyššího soudu. Má za to, že rozhodnutí nezávisí na vyřešení otázky, zda může finanční úřad předběžně posoudit platnost jednání povinného (dlužníka) učiněného po nařízení exekuce, kterým povinný převedl nemovitost na třetí osobu, a je proto nepřípustné. Odvolací soud postupoval přesně podle pokynu Nejvyššího soudu a vyžádal si zprávu finančního úřadu, z níž zjistil, že daňová exekuce proti žalované 2) nebyla dosud realizována, neboť vlastnické právo žalované 2) není zapsáno v katastru nemovitostí a nelze tak nařídit dražební jednání; to podporuje i § 218 daňového řádu. Citované judikáty a se na věc nevztahují; žalobkyně naopak poukazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. . Naléhavý zájem je odůvodněn také tím, že stav zápisu v katastru nemovitostí neodpovídá stavu skutečnému. Ve vztahu k otázce závaznosti smíru uvádí, že uváděné rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. se na věc nevztahuje a že poukaz na je zcela nepřípadný. Žalobkyně nebyla účastnicí předchozího řízení o určení vlastnického práva a smír pro ni tudíž není závazný a rovněž ani nezakládá presumpci souladu smíru se skutečností. Navrhuje odmítnutí, případně zamítnutí dovolání, a uložení žalovaným povinnosti nahradit žalobkyni náklady odvolacího řízení.

Dovolání není přípustné.

Podle není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Podle až 3 dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí ( ) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání ( až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.

Žalované považují za v judikatuře Nejvyššího soudu dosud neřešenou otázku, zda finanční úřad jako správce daně může předběžně posoudit platnost jednání povinného (dlužníka) učiněného po nařízení exekuce, kterým povinný převedl nemovitost na třetí osobu.

Tato otázka nezakládá přípustnost dovolání, neboť na ní napadené rozhodnutí není založeno (a ani být nemohlo).

Z obsahu spisu se podává (a uvedené okolnosti ani nejsou mezi účastníky jakkoliv sporné), že darovací smlouva mezi žalovanými byla uzavřena v roce 1993, zatímco k nařízení daňové exekuce došlo v roce 2005. Příslušný právní úkon (darovací smlouva) tak byl učiněn před nařízením daňové exekuce, a nikoliv po jejím zahájení. V řízení vedeném u Okresního soudu v Litoměřicích pod sp. zn. soud projednával žalobu žalované 1) vůči žalované 2) na určení vlastnického práva k předmětným nemovitostem; žalovaná 1) se tedy domáhala vydání deklaratorního rozhodnutí, které mělo potvrzovat již vzniklý právní poměr. V dané věci se uskutečnilo – podle zjištění soudu prvního stupně – pouze jediné jednání, u kterého nebylo ani prováděno jakékoliv dokazování a mezi žalovanými došlo k uzavření smíru, který soud schválil.

I kdyby tak měla být správná úvaha o přezkumné možnosti správce daně, není v dané věci žádné právní jednání, na základě kterého by žalovaná 1) nabyla od žalované 2) předmětné nemovitosti po nařízení daňové exekuce na základě převodního úkonu učiněného po nařízení daňové exekuce, neboť toto jednání se uskutečnilo již v roce 1993. Po nařízení daňové exekuce došlo pouze ke schválení smíru, tj. k deklaratorní dohodě žalovaných o důsledcích, které měla založit darovací smlouva uzavřená v roce 1993.

Pro úplnost této části odůvodnění pak dovolací soud dodává, že v předmětném případě je nutné zohlednit skutečnost, že správce daně (finanční úřad) není účastníkem tohoto řízení. Z tohoto důvodu dovolací soud (stejně jako soudy nižších stupňů) nemůže jakkoliv udílet správci daně závazné pokyny pro postup v jeho činnosti nebo mu dokonce ukládat, aby v exekuci pokračoval. Je to dáno tím, že se v civilním řízení soudním zásadně rozhoduje o právech a povinnostech účastníků – ne o právech a povinnostech jiných osob nebo snad o právech a povinnostech obecně, abstraktně, bez vztahu ke konkrétním osobám (srovnej Winterová, A., Macková, A. a kol. Civilní právo procesní. První část – řízení nalézací. 7. vydání Praha: Linde, 2014, str. 128).

Odvolací soud postupoval podle závazného právního názoru vysloveného v této věci v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2017, sp. zn. , když zkoumal a v napadeném rozhodnutí ozřejmil, zdali k provedení daňové exekuce brání právní překážky. Vyšel přitom ze sdělení Finančního úřadu pro Ústecký kraj, Územního pracoviště v L. ze dne 13. 9. 2017 (dále jen „sdělení finančního úřadu“), že prodej předmětných nemovitostí na základě exekučního příkazu dosud nebyl realizován, neboť stále není dořešena žaloba o určení vlastnického práva – dlužnice [žalovaná 2)] není v katastru nemovitostí zapsána jako spoluvlastník – a správce daně nemůže nařídit dražební jednání. Odvolací soud proto dospěl k závěru, že je dána právní překážka (nesouladu zápisu vlastnického práva v katastru nemovitostí se stavem skutečným) bránící provedení daňové exekuce. Bez odstranění této překážky by i nadále zůstalo právo žalobkyně na uspokojení vykonatelné pohledávky za žalovanou 2) stále nejisté. Jestliže k výslovnému dotazu odvolacího soudu správce daně sdělil, že nenařídí dražební jednání, protože dlužnice [žalovaná 2)] není v katastru nemovitostí zapsána jako spoluvlastník, a řízení v této věci má vést k odstranění uvedené překážky v případě vyhovění žalobě, je zřejmé, že žalobkyně naléhavý právní zájem na požadovaném určení má.

Dovolací soud uzavírá, že závěr odvolacího soudu o naléhavém právním zájmu žalobkyně na určení vlastnického práva obstojí, neboť žalobkyně nemá za situace, kdy správce daně vyžaduje pro realizaci exekuce zápis žalobkyně 2) v katastru nemovitostí, jiný nástroj, jak provedení exekuce prodejem nemovitostí a nařízení dražebního jednání dosáhnout. V individuálních poměrech dané věci tedy bude napadené rozhodnutí představovat právě onen doklad nezbytný pro realizaci exekuce prodejem nemovitostí. Tento závěr je ostatně zcela v souladu s obsahem předchozího kasačního rozhodnutí v této věci.

Relevantní není poukaz žalovaných na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. a Ústavního soudu sp. zn. , podle nichž pravomocné rozhodnutí o žalobě na plnění představuje vždy překážku věci pravomocně rozsouzené pro žalobu na určení, neboť v předmětné věci není řešena otázka vztahu určovací žaloby a žaloby na plnění, napadené rozhodnutí navíc ani není založeno na závěru či polemice o překážce rei iudicatae ve vztahu vylučovací žaloby a určovací žaloby; ani tak by ovšem s poukazem na rozdílnost subjektů a předmětu žalob nemohla být případná námitka důvodná. Citované judikatura tak na poměry souzené věci vůbec nedopadá.

Bez řádného vymezení přípustnosti dovolání pak dovolatelky dále namítají, že odvolací soud rozhodl v rozporu s rozhodnutími Nejvyššího soudu sp. zn. a . Uvedená rozhodnutí však na poměry souzené věci vůbec nedopadají.

Ve věci sp. zn. se jednalo o posouzení případu naléhavého právního zájmu věřitele na určení, že ručitel je vlastníkem nemovitostí, ohledně nichž je tvrzeno, že ručitelem byly převedeny neplatným právním úkonem na třetí osobu, jestliže vůči ručiteli nemá ke dni rozhodování soudu vymahatelnou pohledávku. V dané věci vůbec nejde o právní poměry ručitele a navíc žalobkyně ke dni rozhodování soudu vymahatelnou pohledávkou disponuje. Pro její existenci se ostatně také domáhá exekuce.

Ve věci sp. zn. vyslovené závěry pak nejsou použitelné v poměrech souzené věci již proto, že v uvedeném rozhodnutí vůbec není řešen vztah určovací žaloby z pohledu naléhavého právního zájmu ve vztahu k daňové exekuci, která fakticky neprobíhá.

Opodstatněnou není rovněž vytýkaná vada, že sdělení finančního úřadu nebylo provedeno jako důkaz, neboť ve vztahu k ní není žádným způsobem vymezena přípustnost dovolání. Nad rámec dovolací soud uvádí, že z protokolu z jednání před odvolacím soudem ze dne 15. 11. 2017 se podává, že sdělení finančního úřadu na č. l. 196 bylo „konstatováno“. Přítomná zástupkyně žalovaných proti tomu na jednání ničeho nenamítla, ba naopak se sdělením finančního úřadu i jeho postupem polemizovala; lze proto důvodně předpokládat, že odvolací soud účastníky se sdělením finančního úřadu seznámil a dostál tak své povinnosti provést listinný důkaz postupem podle Ostatně, i kdyby se mělo jednat o námitku důvodnou, šlo by o tvrzenou vadu řízení, kterou by se mohl dovolací soud zabývat pouze v případě přípustného dovolání.

Poukaz na zásadu zákazu novot v odvolacím řízení rovněž nemůže založit přípustnost dovolání. V rozsudku ze dne 27. 3. 2008, sp. zn. (uveřejněném pod č. 28/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozh. obč.), Nejvyšší soud uvedl, že „i v režimu zákonné koncentrace řízení podle není soud zbaven povinnosti provést i jiné (než účastníky navržené) důkazy, jestliže potřeba jejich provedení vyšla v řízení najevo ( ). Zákonná koncentrace řízení omezuje soud v rozsahu těchto aktivit potud, že může brát v úvahu jen takové důkazy, jejichž potřeba provedení vyšla najevo do skončení prvního jednání, které se ve věci konalo.“ Ačkoliv uvedené závěry byly přijaty pro ve znění před novelou č. , z judikatury vyplývá, že tyto závěry jsou i po uvedené novele nadále aplikovatelné [srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 2. 2013, sp. zn. , nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 12. 2013, sp. zn. (obě dostupná na www.nsoud.cz)]. Potřeba provedení takového důkazu v dané věci vychází již z žaloby, kde žalobkyně uvádí, že Finanční úřad v L. nehodlá přistoupit k provedení exekuce prodejem nemovitostí z důvodu, že předmětná id. ½ je doposud zapsaná v katastru nemovitostí jako vlastnictví žalované 1).

Nadto dovolací soud dodává, že soud prvního stupně rozsudkem ze dne 10. 10. 2014, č. j. -88, žalobě vyhověl; odvolací soud následně rozsudkem ze dne 29. 6. 2016, č. j. -147, změnil rozsudek soudu prvního stupně a žalobu zamítl pro absenci naléhavého právního zájmu.

Nejvyšší soud již v rozsudku ze dne 28. 11. 2001, sp. zn. (uveřejněné v časopise Soudní judikatura, 2002, č. 3, str. 211), vysvětlil, že v řízení o určení, zda tu právní vztah nebo je či není, je žalobce povinen tvrdit skutečnosti, jimiž dokládá splnění podmínky naléhavého právního zájmu na požadovaném určení. Jestliže soud zamítl určovací žalobu pro nedostatek naléhavého právního zájmu, aniž o této povinnosti tvrzení žalobce poučil, pak zatížil řízení vadou, kterou mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.

Odvolací soud by z pohledu výše uvedených závěrů nemohl přistoupit ke změně rozhodnutí soudu prvního stupně pro nedostatek naléhavého právního zájmu, aniž by poučil žalobkyni o tvrzení k naléhavému právnímu zájmu, resp. poučil o povinnosti označit či předložit důkazy k jeho prokázání ( ve spojení s ). Jestliže je v zásadě obsah tohoto poučení vystižen závazným právním názorem dovolacího soudu, jenž se opírá o to, že potřeba takového důkazu vyšla najevo již z podané žaloby, nemůže provedení a zohlednění tohoto důkazu bránit ani koncentrace řízení ani tzv. neúplná apelace. Ostatně i dovolatelkami zmiňované rozhodnutí dovolacího soudu sp. zn. je zcela ve shodě s výše uvedenými závěry dovolacího soudu, neboť potřeba provedení předmětného důkazu se podává již ze samotné žaloby.

Námitka, že se odvolací soud nevypořádal s další argumentací žalovaných je pak natolik obecná a nekonkrétní, že ji nelze podrobit dovolacímu přezkumu, neboť z ní není patrno, o jaké argumenty by mělo jít.

Ve vztahu k uzavřenému smíru žalované namítají, že se odvolací soud s touto námitkou nevypořádal a že je smír závazný a zakládá překážku věci pravomocně rozhodnuté.

Ani tato námitka nezakládá přípustnost dovolání, neboť se odvolací soud neodchýlil od rozhodovací praxe Nejvyššího soudu.

V rozsudku ze dne 11. 5. 2011, sp. zn. (dostupném na www.nsoud.cz), Nejvyšší soud zdůraznil, že jedním z principů představujících neopomenutelnou součást práva na spravedlivý proces je povinnost soudů svá rozhodnutí řádně odůvodnit, přičemž se musejí vypořádat s námitkami uplatněnými účastníky řízení, a to způsobem odpovídajícím míře jejich závažnosti. Pokud soudy této zákonné povinnosti nedostojí, a to jednak tím, že se zjištěnými skutečnostmi nebo tvrzenými námitkami nezabývají vůbec, nebo se s nimi vypořádají nedostatečným způsobem, založí tím nepřezkoumatelnost jimi vydaných rozhodnutí (k těmto závěrům se pak Nejvyšší soud přihlásil např. v rozsudku ze dne 20. 4. 2016, sp. zn. ).

Odvolací soud v odůvodnění napadeného rozhodnutí odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu a uzavřel, že „jestliže o vlastnictví k předmětným nemovitostem bylo rozhodnuto v řízení, jehož účastníkem žalobce nebyl, a rozhodnutí o určení vlastnictví nepatří k takovým rozhodnutím, o kterých by zákon stanovil, že jsou závazná pro každého, pak lze v daném řízení otázku vlastnického práva k nemovitostem posoudit samostatně“. Odvolací soud se tedy s námitkou řádně vypořádal a ani po věcné stránce nelze jeho závěrům ničeho vytknout.

Jak uvedl Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 31. 3. 2010, sp. zn. (dostupném na www.nsoud.cz), z ustanovení vyplývá, že výrok pravomocného rozsudku (schválený smír má účinky pravomocného rozsudku – ) je závazný jen pro účastníky řízení, nestanoví-li zákon jinak. Vůči tomu, kdo nebyl účastníkem řízení a u něhož ani zákon nestanoví, že by pro něj bylo pravomocné rozhodnutí soudu závazné, nepůsobí. Taková osoba pak může uplatňovat svá práva bez zřetele k tomu, jak o nich bylo pravomocně rozhodnuto v jiném řízení, a ani soud nemůže vůči ní vycházet ze závěru, že o nich bylo v jiném řízení pravomocně rozhodnuto [srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2003, sp. zn. , či ze dne 24. 5. 2001, sp. zn. (obě dostupná na www.nsoud.cz)]. Skutečnost, že pravomocné rozhodnutí soudu je závazné pro „všechny orgány“, neznamená, že by takový orgán musel z pravomocného rozhodnutí soudu vždy bez dalšího vycházet. Pro soudy, správní úřady a jiné orgány je výrok pravomocného rozhodnutí soudu závazný – nejde-li o rozhodnutí o osobním stavu nebo jiné rozhodnutí, které je podle zákona závazné pro každého – jen potud, pokud posuzují (jako předběžnou otázku) mezi účastníky, popřípadě osobami, na něž byla zákonem závaznost rozhodnutí soudu rozšířena, právní vztahy, které byly pravomocně vyřešeny rozhodnutím soudu. Ten, kdo nebyl účastníkem řízení (a není jeho právním nástupcem) a ani podle zákona vůči němu není pravomocné rozhodnutí soudu závazné, může uplatňovat svá práva bez zřetele k tomu, jak o nich bylo pravomocně rozhodnuto v jiném řízení, a ani soud, správní úřad nebo jiný orgán při posuzování jeho věci nemohou vůči němu vycházet ze závěru, že o nich bylo v jiném řízení pravomocně rozhodnuto [srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2003, sp. zn. (dostupný na www.nsoud.cz)].

Tvrzená absolutní závaznost usnesení, jímž byl schválen smír žalovaných, ve světle uváděných judikatorních závěrů nemůže obstát, neboť z nich vyplývá, že jestliže o vlastnictví k předmětným pozemkům bylo rozhodnuto v řízení, jehož účastníkem žalobkyně nebyla, a vydané rozhodnutí, jímž byl schválen smír mezi žalovanými, nepatří mezi rozhodnutí, o kterých by zákon stanovil, že jsou závazná pro každého, mohl soud v tomto řízení o určení vlastnického práva otázku vlastnického práva k id. ½ předmětných nemovitostí posoudit samostatně a naopak nemohl vycházet ze závěru usnesení o schválení smíru.

To platí tím spíše, darovací smlouva byla uzavřena v roce 1993, vklad vlastnického práva na jejím základě nebyl proveden a k zápisu do katastru nemovitostí došlo až na základu rozhodnutí soudu o schválení smíru.

Soudy tedy postupovaly přesně podle a princip právní jistoty nenarušily, neboť se v důsledku rozdílnosti účastníků řízení, v jehož rámci byl uzavřen smír žalovaných, a tohoto řízení nejednalo o totožnou věc [srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2009, sp. zn. (dostupné na www.nsoud.cz)], z tohoto důvodu nemohla být dána rovněž překážka věci rozsouzené. Poukaz na rozhodnutí sp. zn. není v dané věci přiléhavý, neboť dopadá na speciální případ výroků usnesení o dědictví určujících dědické právo, jimž judikatura přiznala závaznost pro každého.

Smír je podle své právní povahy smlouva účastníků řízení [srovnej rozhodnutí Nejvyšší soudu Československé republiky ze dne 25. 5. 1927, sp. zn. R II 159/27 (Vážný 7098)]. Názor o jeho absolutní závaznosti by proto ad absurdum vedl k závěru, že jakákoliv smlouva (o jejímž předmětu by bylo možné uzavřít smír) aprobovaná soudem by se stala obecně závaznou. Takový závěr je zejména z hlediska ochrany práv třetích osob zjevně nepřijatelný.

Dále žalované pokládají otázku, zda právní názor na platnost smíru je v dané věci správný s ohledem na ustanovení , 3 a 10 odst. 2 a judikaturu Ústavního soudu.

Ani tato otázka nezakládá přípustnost dovolání.

Ze závěrů soudů nižších soudů se podává, že k převodu id. ½ předmětných nemovitostí na žalovanou 1) nemohlo dojít na základě darovací smlouvy z roku 1993, neboť nedošlo k jejímu vkladu do katastru nemovitostí, absentoval tedy právní způsob nabytí (modus adquirendi) – [srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2006, sp. zn. (uveřejněný v časopise Soudní rozhledy, č. 10, roč. 2007, str. 397)]. Z a , exekučního řádu, ve znění účinném ke dni nařízení exekuce, je zřejmé, že po nařízení exekuce a po vydání exekučních příkazů z roku 2005 již nemohla žalovaná 2) nemohla nakládat s majetkem, a tedy nemohla převést na žalovanou 1) id. ½ předmětných nemovitostí (takový právní úkon – byť schválený soudním smírem – by byl pro rozpor se zákonem absolutně neplatný podle obč. zák.) a že na základě usnesení Okresního soudu v L. ze dne 23. 5. 2007, č. j. -14, tudíž žalovaná 1) spoluvlastnický podíl nenabyla. Jestliže v projednávané věci bylo současně prokázáno, že žalobkyně nenabyla spoluvlastnické právo k ideální polovině předmětných nemovitostí ani na základě darovací smlouvy z roku 1993 a podle závěru soudu prvního stupně ani vydržením podle obč. zák. (tento závěr žalované relevantně nezpochybňují), je správný rovněž konečný úsudek soudů nižších stupňů, že žalobkyni 1) spoluvlastnické právo k id. ½ předmětných nemovitostí nesvědčí ani na základě usnesení, jímž byl schválen smír mezi žalovanými v době, kdy již žalovaná 2) nemohla s tímto majetkem nakládat.

K závěru o přípustnosti dovolání nemůže vést ani námitka, že „je v rozporu s dobrými mravy nepřiznat vlastnické právo žalované 1) k polovině předmětných nemovitostí, určené na základě výše uvedeného smíru uzavřeného mezi žalovanými“. Zde především zcela absentuje vymezení přípustnosti dovolání, což bez dalšího znamená, že tuto námitku nelze zohlednit.

Pro úplnost pak dovolací soud dodává, že rozhodnutí odvolacího soudu je zcela v souladu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu.

Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 4. 5. 1999, sp. zn. (uveřejněném v časopise Právní rozhledy, 1999, č. 8, str. 429), dospěl k závěru, že uplatnění žaloby na určení vlastnictví nemůže být posuzováno jako výkon práva, který by byl v rozporu s dobrými mravy. Pokud by se v případě takových žalob jednalo o šikanózní výkon práva (o což v dané věci zjevně nejde), absentoval by naléhavý právní zájem na požadovaném určení [k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2007, sp. zn. (uveřejněné v časopise Soudní rozhledy, 2008, č. 11, str. 403)]. Dovolacímu soudu ostatně ani není zřejmé, v čem by měla tvrzená nemravnost spočívat, jestliže žalované nesplnily ani základní zákonnou podmínku pro nabytí vlastnického práva, kterou byl vklad darovací smlouvy do katastru nemovitostí.

Dovolatelkami uváděná judikatura Ústavní soudu pro věc není relevantní. Dovolacímu soudu není zřejmé, jak by se do poměrů řešené věci mohly promítnout závěry z rozhodnutí sp. zn. a . V nálezu Ústavního soudu ze dne 2. 10. 2012, sp. zn. , pak šlo v souladu s principem materiální publicity o ochranu dobré víry třetích osob, které na základě stavu katastru nabudou nemovitost od neoprávněného; o to v daném případě nejde, neboť žalovaná 1) měla nabýt vlastnické právo od žalované 2) – skutečné vlastnice. Případný není ani poukaz na nález Ústavního soudu ze dne 6. 4. 2005, sp. zn. , neboť účel zákonného zákazu nakládání s majetkem po nařízení exekuce je zcela legitimním [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 4. 6. 1997, sp. zn. (dostupné na https://nalus.usoud.cz)]. Ostatně i zde zcela schází vymezení přípustnosti dovolání.

Dovolávají-li se žalované upřednostnění výkladu o platnosti smlouvy, nikoliv naopak, pak zcela pomíjejí, že odvolací soud platnost darovací smlouvy z roku 1993 nezpochybnil, naopak přisvědčil závěru o platnosti darovací smlouvy, zdůraznil však, že sama o sobě vlastnické právo obdarované nemohla založit, neboť nebyla vložena do katastru nemovitostí (§ 133 odst. 2 obč. zák.).

Zcela nad rámec a pro úplnost dovolací soud dodává, že i kdyby bylo možno schválení smíru v roce 2007 snad hypoteticky považovat za převod věci na jinou osobu z pohledu, že došlo na základě tohoto smíru k zápisu vlastnického práva ve prospěch žalované 1), byť k zápisu vlastnického práva došlo záznamem, a nikoliv vkladem), uplatnil by se v poměrech daňové exekuce , daňový řád, podle kterého dlužník nesmí od okamžiku, kdy mu byl oznámen exekuční příkaz (v dané věci v roce 2005), nemovitou věc převést na jinou osobu nebo ji zatížit. Právní jednání, kterým dlužník porušil tuto povinnost, je neplatné. Použitelnost tohoto právního předpisu (a uvedeného zákonného ustanovení) i na řízení zahájená ještě podle , o správě daní a poplatků, vyplývá jednoznačně z ustanovení , podle kterého řízení nebo postupy, které byly zahájeny podle dosavadních právních předpisů, se ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona dokončí a práva a povinnosti z nich plynoucí se posoudí podle ustanovení tohoto zákona, která upravují řízení nebo postupy, které jsou jim svou povahou a účelem nejbližší.

Jelikož Nejvyšší soud neshledal dovolání žalovaných přípustným, podle je odmítl.

V souladu s větou druhou neobsahuje rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodnění.

Poučení:Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

Nesplní-li žalované povinnost uloženou tímto rozhodnutím, může se žalobkyně domáhat výkonu rozhodnutí nebo exekuce.

V Brně dne 29. 5. 2018Mgr. Michal Králík, Ph.D.předseda senátu