Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

26 Cdo 3544/2012

26

Cdo 3544/2012

ROZSUDEK

D. V.

, bytem v P. 4, Č. 1358/25, zastoupeného Mgr. Stanislavem Němcem, advokátem se sídlem v Postupicích 58, proti žalované

městské části Praha 4

, se sídlem v Praze 4, Antala Staška 2059/80b, zastoupené Mgr. Barborou Velázquezovou, advokátkou se sídlem v Praze 8 – Karlíně, Za Poříčskou bránou 390/18, o určení neplatnosti výpovědi z nájmu bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. , o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. května 2012, č. j. -145, takto:

Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 14. května 2012, č. j. -145, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 5. prosince 2011, č. j. -103,

se zrušují

a věc

se vrací

Obvodnímu soudu pro Prahu 4 k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Obvodní soud pro Prahu 4 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 5. prosince 2011, č. j. -103, vyhověl žalobě a určil, že je neplatná výpověď žalované, daná dopisem ze dne 13. září 2010, z nájmu žalobce k

„bytu č. 36 nacházejícímu se ve 4. podlaží domu č. p. 1358 v části obce N. postaveného na pozemku p. č. 340, k. ú. N. na adrese P. 4 – N., Č. 1358/25“

(dále jen „předmětný byt“, resp. „byt“); současně rozhodl o nákladech řízení účastníků.

Při právním posouzení věci vyšel z posléze uvedeného skutkového stavu (zjištěného z provedených důkazů), přičemž důkazy navržené žalovanou pro nadbytečnost neprováděl. Žalovaná jako pronajímatelka a žalobce a jeho manželka S. V. jako nájemci uzavřeli dne 12. března 2002 nájemní smlouvu, jejímž předmětem učinili předmětný byt, který v ní specifikovali jako byt o velikosti 1+1, ačkoliv podle kolaudačního rozhodnutí šlo o byt o dvou pokojích a kuchyni v předsíni. Žalovaná (označená jako pronajímatelka bytu) dala žalobci a jeho manželce (označeným jako společným nájemcům bytu) dne 13. září 2010 výpověď z nájmu předmětného bytu (dále jen „Výpověď“), jež byla žalobci doručena dne 18. října 2010. Ve Výpovědi uplatnila především výpovědní důvody podle (ve spojení s ) a d/ , , ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obč. zák.“), a dále také výpovědní důvod podle obč. zák. Naposledy označený výpovědní důvod odůvodnila konstatováním, že žalobce a jeho manželka mají dva byty ve smyslu tohoto ustanovení, neboť vedle předmětného (nájemního) bytu mají ve společném jmění manželů ještě objekt určený k individuální rekreaci v ul. J. 243 E, Ú. n. L., P. 9 (dále jen „dům v Ú. n. L.“), ohledně něhož bylo vydáno rozhodnutí o umístění stavby – přístavba rekreační chaty za účelem budoucí změny užívání na rodinný dům, následně byl vydán souhlas s provedením ohlášené stavby a byť doposud nebylo požádáno o vydání povolení užívání stavby a tudíž dům nebyl zkolaudován, je fakticky užívání schopen jako rodinný dům a také takto užíván; chybí v něm však zábradlí vnitřního schodiště, hromosvod a nejsou dokončeny povrchy koupelny. Již 1. října 2008 se manželka žalobce se dvěma nezletilými dětmi pocházejícími z manželství odstěhovala do domu v Ú. n. L., což manželé oznámili žalované při odhlášení manželky z předmětného bytu a také dohodou o zániku společného nájmu bytu manžely ze dne 15. října 2008, jejímž účastníkem byla též žalovaná. Od října 2008 užíval a užívá předmětný byt k bydlení pouze žalobce, s nímž tam od dubna 2009 do září 2010 žila jeho přítelkyně R. K. Na tomto skutkovém základě soud prvního stupně především dovodil, že nájemní smlouva ze dne 12. března 2002 je platným právním úkonem, neboť předmětný byt v ní byl – i přes chybné označení, že jde o byt 1+1 – dostatečně určitě identifikován již tím, že je zde uvedeno správné číslo bytu s uvedením podlaží a adresy domu, v němž se nachází. Dále rovněž dovodil, že žalobce je aktivně věcně legitimován, neboť v důsledku trvalého opuštění společné domácnosti ze strany jeho manželky se stal výlučným nájemcem předmětného bytu ( obč. zák.). Poté uzavřel, že – z příčin uvedených v jeho rozsudku – nejsou naplněný uplatněné výpovědní důvody podle a d/ obč. zák. Podle jeho názoru však nebyl naplněn ani výpovědní důvod podle obč. zák., neboť zde nejde o stav dvou bytů ve smyslu citovaného ustanovení, nelze-li dům v Ú. n. L., který má žalobce a jeho manželka ve společném jmění manželů, považovat za druhý byt žalobce proto, že jde o rekreační objekt, který dosud nebyl rozhodnutím stavebního úřadu určen k bydlení. Za této situace žalobě vyhověl.

K odvolání žalované Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 14. května 2012, č. j. -145, potvrdil citovaný rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé, změnil ho ve výroku o nákladech řízení tak, že jejich výše činí 15.040,- Kč a jinak ho i v tomto výroku potvrdil, a rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků.

Odvolací soud se ztotožnil se zjištěným skutkovým stavem a také s názorem, že další navržené důkazy byly nadbytečné, a za správné pokládal rovněž právní názory, že nájemní smlouva ze dne 12. března 2002 je platným právním úkonem a že žalobce je v dané věci aktivně věcně legitimován, neboť se stal výlučným nájemcem předmětného bytu poté, co jeho manželka v říjnu 2008 trvale opustila společnou domácnost ( ve spojení s ustanovením obč. zák.). V této souvislosti odmítl procesní námitku žalované, že již ve vyjádření k žalobě ze dne 18. května 2011, tj. před koncentrací řízení podle , , ve znění před novelou provedenou (dále jen „ “), tvrdila, že žalobce a jeho manželka vedou společnou domácnost. Podle jeho názoru totiž obsahem uvedeného vyjádření nebylo toto tvrzení, nýbrž pouhé tvrzení, že „odhlášení manželky žalobce z trvalého pobytu na adrese předmětného bytu a dále sepis dohody o opuštění společné domácnosti bylo činěno naprosto účelově a právě ve snaze poškodit žalovanou jako majitelku domu za situace, že manželství žalobce doposud trvá“. Konečně za správný označil rovněž názor, že s odkazem na ustálenou judikaturu nebyl naplněn ani výpovědní důvod podle obč. zák., neboť zde nejde o stav dvou bytů. S přihlédnutím k tomu vyhovující rozsudek soudu prvního stupně potvrdil.

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost opřela o ustanovení Uplatněné dovolací námitky podřadila pod dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci podle V dovolání především nesouhlasila s tím, že tvrzení o nedostatku aktivní věcné legitimace žalobce uplatnila až po koncentraci řízení a tudíž v rozporu s ustanovením Zde se – s výslovným poukazem na ustanovení obč. zák. a – dovolávala čl. II. svého vyjádření k žalobě ze dne 18. května 2011, v němž uvedla, že „odhlášení manželky žalobce z trvalého pobytu a sepis dohody o opuštění společné domácnosti bylo učiněno naprosto účelově ve snaze poškodit ji jako majitelku domu za situace, kdy manželství dosud trvá“. V této souvislosti dodala, že z výpovědi žalobce a jeho manželky vyplynulo, že se společně starají o své děti, hradí společné závazky z hypotečního úvěru, společně hradí náklady na domácnost a náklady spojené s výchovou a výživou dětí a žalobce dokonce v domě v Ú. n. L. přespává, byť ve dnech, kdy má jeho manželka noční směnu. Z těchto důvodů je přesvědčena, že žalobce a jeho manželka jsou dosud společnými nájemci předmětného bytu. Dále uvedla, že soudy postupovaly nesprávně, jestliže jí neumožnily ve smyslu věty třetí navrhnout další důkazy v situaci, kdy pro svůj věk a zdravotní stav nemohla být vyslechnuta jedna z navržených svědkyň a výslech druhé svědkyně vyzněl (pro její zdravotní stav) nepřesvědčivě. Podle přesvědčení dovolatelky je nájemní smlouva ze dne 12. března 2002 neplatná, byla-li uzavřena ohledně bytu 1+1 přesto, že byt byl kolaudován jako byt o dvou pokojích a kuchyni v předsíni. Nakonec zpochybnila správnost právního názoru, že nebyl naplněn výpovědní důvod podle obč. zák., a to poukazem na skutečnost, že dům v Ú. n. L. je schopen celoročního užívání (bydlí v něm i nezletilé děti žalobce a jeho manželky), přičemž absence kolaudace nemůže jít k její tíži. Navrhla, aby dovolací soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil k dalšímu řízení soudu prvního stupně.

Podle čl. II bodu 7. věty před první větnou čárkou , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. lednem 2013) se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno dne 14. května 2012, Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací dovolání projednal a o něm rozhodl podle , , ve znění před novelou provedenou (dále opět jen „ ”).

Nejvyšší soud shledal, že dovolání bylo podáno včas, subjektem k tomu oprávněným – účastnicí řízení ( ), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatelky ( a 4 ).

Poté se Nejvyšší soud zabýval otázkou přípustnosti dovolání, neboť toliko z podnětu dovolání, které je přípustné, může být přezkoumána správnost napadeného rozhodnutí z hlediska uplatněných (způsobilých) dovolacích důvodů.

Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu se řídí ustanoveními a c/ (ustanovení bylo zrušeno uplynutím dne 31. prosince 2012 nálezem Ústavního soudu České republiky ze dne 21. února 2012, sp. zn. ; pro posouzení přípustnosti dovolání podaných do 31. prosince 2012 je však i nadále použitelné /srov. nález Ústavního soudu České republiky ze dne 6. března 2012, sp. zn. ).

Protože ustanovení přípustnost dovolání nezakládá (rozsudek soudu prvního stupně, potvrzený napadeným rozsudkem, byl jeho prvním rozhodnutím ve věci), zabýval se dovolací soud přípustností dovolání podle Je-li přípustnost dovolání podle spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, pak také dovolací přezkum se otevírá pouze pro posouzení otázek právních a způsobilým dovolacím důvodem je tedy v tomto případě zásadně jen důvod podle , který dovolatelka skutečně uplatnila. Dovolací soud však nemohl přihlížet k okolnostem uplatněným dovolacím důvodem podle a směřujícím proti zjištěnému skutkovému stavu ( věta za středníkem ).

Dovolací soud dospěl k závěru, že napadenému potvrzujícímu rozhodnutí lze přisoudit zásadní právní význam pro řešení otázky, zda s přihlédnutím ke zjištěným skutečnostem šlo u žalobce ke dni doručení Výpovědi o stav dvou bytů ve smyslu § 711 odst. 2 písm. c/ obč. zák.; uvedená otázka je totiž soudy stále rozhodována rozdílně, byť již byla v rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešena. Je-li podle závěru dovolacího soudu napadené rozhodnutí zásadně právně významné, stává se tím dovolání – pro řešení uvedené otázky – přípustným podle

Z ustanovení věty druhé vyplývá povinnost dovolacího soudu přihlédnout k vadám řízení uvedeným v , a b/ a (existence uvedených vad namítána nebyla a tyto vady nevyplynuly ani z obsahu spisu), jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci ( ). Posléze uvedené vady dovolatelka v dovolání rovněž namítla. Nejvyšší soud proto napadené rozhodnutí přezkoumal nejprve z hlediska takto namítaných vad řízení (jiné vady podřaditelné pod dovolací důvod podle nebyly z obsahu spisu zjištěny).

Za použití dovolacího důvodu podle dovolatelka především soudům vytkla, že jí ve smyslu věty třetí neumožnily navrhnout další důkazy v situaci, kdy pro svůj věk a zdravotní stav nemohla být vyslechnuta jedna z navržených svědkyň a výslech druhé svědkyně vyzněl (pro její zdravotní stav) nepřesvědčivě. Ohledně této dovolací námitky lze především plně odkázat na správné a přesvědčivé odůvodnění rozsudku odvolacího soudu. Nelze však ani ztratit ze zřetele, že alespoň zčásti soudy další důkazy neprováděly nikoliv proto, že by nebyly splněny podmínky normované ustanovením věty třetí , nýbrž proto, že je považovaly vzhledem k již zjištěnému skutkovému stavu za nadbytečné, což i náležitě odůvodnily. Je tedy vyloučeno uvažovat v tomto ohledu o vadě řízení, natož vadě, která mohla mít ve smyslu za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.

K dovolací námitce vztahující se k nesprávné aplikaci a interpretaci ustanovení lze uvést následující. Řízení o určení neplatnosti výpovědi z nájmu bytu není řízením ve smyslu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. března 2010, sp. zn. , uveřejněný pod č. 17 v sešitě č. 2 z roku 2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a ustanovení čl. II bodu 2. ) a je proto ovládáno zásadou neúplné apelace, což předpokládá, že spor po skutkové stránce účastník „odbude“ u soudu prvního stupně. Soud prvního stupně je tedy v těchto případech instancí skutkovou, tj. instancí, u které mají být zásadně při jediném jednání provedeny všechny účastníky navržené důkazy potřebné k prokázání právně významných skutkových tvrzení. K tomu zákon účastníku ukládá povinnost tvrdit všechny pro věc rozhodné skutečnosti před soudem prvního stupně a označit všechny v té době dostupné důkazy způsobilé je prokázat (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 27. března 2008, sp. zn. , uveřejněný pod č. 114 v sešitě č. 8 z roku 2009 časopisu Soudní judikatura). O této povinnosti musí být účastník poučen podle potřeby v průběhu řízení ( , a ) a jmenovitě pak před rozhodnutím soudu prvního stupně ve věci samé ( ). Pro úplnost zbývá dodat, že ani v režimu zákonné koncentrace řízení podle není soud zbaven povinnosti provést i jiné než účastníky navržené důkazy, jestliže potřeba jejich provedení vyšla v řízení najevo ve smyslu Zákonná koncentrace řízení omezuje soud v rozsahu těchto aktivit potud, že může brát v úvahu jen takové důkazy, jejichž potřeba provedení vyšla najevo do skončení prvního jednání, které se ve věci konalo (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. března 2008, sp. zn. , uveřejněný pod č. 24 v sešitě č. 2 z roku 2009 časopisu Soudní judikatura). Ani v těchto případech však není soud povinen po těchto důkazech tzv. pátrat.

Je nesporné, že námitku, že žalobce a jeho manželka vedou (stále) společnou domácnost, dovolatelka poprvé uplatnila při druhém jednání soudu prvního stupně dne 5. prosince 2011. Takovouto námitku však nelze podle přesvědčení dovolacího soudu pokládat za skutkové tvrzení, jak se mylně domníval odvolací soud. Jde o právní názor dovolatelky vztahující se v daném případě k ustanovení § 708 obč. zák., potažmo pak k otázce nájmu žalobce, resp. společného nájmu žalobce a jeho manželky k předmětnému bytu a v konečném důsledku k otázce aktivní věcné legitimace žalobce v dané věci. Relevantním skutkovým tvrzením je pak v tomto ohledu tvrzení, že „odhlášení manželky žalobce z trvalého pobytu na adrese předmětného bytu a dále sepis dohody o opuštění společné domácnosti bylo činěno naprosto účelově a právě ve snaze poškodit žalovanou jako majitele domu za situace, že manželství žalobce doposud trvá“. Toto skutkové tvrzení je však součástí vyjádření k žalobě ze dne 18. května 2011 (jak správně uvedla dovolatelka) a bylo tudíž učiněno před koncentrací řízení, která v tomto případě nastala 4. listopadu 2011, tedy uplynutím lhůty poskytnuté při jednání soudu prvního stupně dne 5. října 2011 ( věta druhá ). Jestliže ve vztahu k tomuto skutkovému tvrzení soud prvního stupně (předseda senátu) nepostupoval podle a , popřípadě také podle a odvolací soud uvedený nedostatek nijak nezhojil, bylo řízení zatíženo ve smyslu vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. listopadu 2011, sp. zn. , uveřejněný pod č. 59 v sešitě č. 5 z roku 2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Lze uzavřít, že v tomto ohledu byl dovolací důvod podle použit opodstatněně.

Prostřednictvím dovolacího důvodu podle lze odvolacímu soudu vytknout, že jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení. Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.

V soudní praxi nebyl zaznamenán odklon od názoru, že (vyklizovaný) byt musí být identifikován tak, aby ho nebylo možno zaměnit s bytem jiným; absence některých údajů, je-li byt jinak identifikován dostatečně určitě, nemá za následek nevykonatelnost rozhodnutí, popř. neurčitost právního úkonu, v němž je byt takto označen (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu z 30. března 2000, sp. zn. , uveřejněné pod č. 35 v sešitě č. 5 z roku 2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, z 24. května 2000, sp. zn. , a z 20. července 2011, sp. zn. ). Ustálená soudní praxe rovněž dovodila (srov. usnesení Nejvyššího soudu České republiky z 30. listopadu 1999, sp. zn. , a z 27. ledna 2000, sp. zn. ), že požadavek řádné identifikace bytu (v těchto případech pro účely výkonu rozhodnutí vyklizením bytu) lze vyložit pouze tak, že byt má být identifikován natolik, aby ho při exekuci nebylo možno zaměnit s bytem jiným. Tuto zásadu však nelze vykládat ve smyslu taxativně vymezeného okruhu údajů o bytu; proto absence údajů nemůže sama o sobě způsobit nevykonatelnost rozsudku z důvodu jeho neurčitosti, je-li byt jinak identifikován dostatečně určitě.

V projednávané věci nebylo mezi účastníky řízení sporu o tom, že žalobce v předmětném domě obýval a obývá i v současné době jediný byt, tj. předmětný byt. Nepochybné je také to, že v nájemní smlouvě ze dne 12. března 2002 byl nesprávně označen počet místností v předmětném bytě (tj. předmětný byt byl označen jako byt o velikosti 1+1, přestože podle kolaudačního rozhodnutí jde o byt o dvou pokojích a kuchyni v předsíni). Podle názoru dovolacího soudu však význam tohoto identifikačního znaku (týkajícího se počtu místností v bytě) nelze, a to i vzhledem k výše citované judikatuře, přeceňovat a dokonce z chybně uvedeného údaje o počtu místností dovozovat neplatnost smlouvy o nájmu bytu pro neurčitost podle obč. zák., jak mínila dovolatelka. Z toho vyplývá, že v tomto směru nebyl dovolací důvod podle užit opodstatněně.

Jiná je však situace, jde-li o otázku výpovědního důvodu podle obč. zák. Při posuzování otázky naplněnosti tohoto výpovědního důvodu vycházel dovolací soud z judikatury, na níž se soudní praxe ustálila při výkladu ustanovení , ve znění před novelou provedenou – dále jen „obč. zák. před novelou“ (srov. rozsudky Nejvyššího soudu České republiky z 20. května 2008, sp. zn. , a z 10. listopadu 2009, sp. zn. ).

Soudům obou stupňů lze přisvědčit v názoru, že o situaci, kdy nájemce má ve smyslu § 711 odst. 1 písm. g/ obč. zák. před novelou (nyní § 711 odst. 2 písm. c/ obč. zák.) dva nebo více bytů, jde v případě, svědčí-li nájemci právní titul k užívání dvou (více) bytů. Tak je tomu nejen tehdy, kdy nájemci svědčí právo nájmu bytu ve smyslu § 685 a násl. obč. zák. ke dvěma (více) bytům, ale i tehdy, užívá-li nájemce jeden byt z titulu práva nájmu bytu a další byt z titulu vlastnického práva k domu či bytu či práva odpovídajícího věcnému břemenu apod. Z hlediska naplněnosti předpokladu existence dvou (více) bytů ve smyslu ustanovení § 711 odst. 1 písm. g/ obč. zák. před novelou (nyní § 711 odst. 2 písm. c/ obč. zák.) je tedy především rozhodné, zda nájemci svědčí dva, resp. více právních titulů zakládajících právo na bydlení trvalé povahy (srov. rozhodnutí uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1978, pod pořadovým číslem 14, str. 160, dále např. rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky ze dne 29. srpna 2000, sp. zn. , a ze dne 12. července 2007, sp. zn. ). Přitom soudní praxe se ustálila v názoru, že také existenci výpovědního důvodu podle § 711 odst. 1 písm. g/ obč. zák. před novelou (nyní § 711 odst. 2 písm. c/ obč. zák.) je nutno posuzovat k okamžiku doručení výpovědi nájemci bytu (srov. rozsudky Nejvyššího soudu České republiky ze dne 24. února 1999, sp. zn. , uveřejněný pod č. 68 v sešitě č. 7 z roku 1999 časopisu Soudní judikatura, a ze dne 16. února 2006, sp. zn. ).

Soudní praxe – a to i s přihlédnutím ke znění § 711 odst. 1 písm. g/ obč. zák. před novelou – se ustálila také v názoru, že musí jít o stav, kdy nájemce „užívá“ dva či více bytů k účelu, k němuž je byt určen, tj. k bydlení (zásadně zde nelze zahrnout např. případy, kdy nájemce užívá jeden ze dvou bytů k uskladnění nábytku, k podnikání či zanechá-li byt prázdný – srov. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 11. října 2000, sp. zn. , uveřejněného pod č. 4 v sešitě č. 1 z roku 2002 časopisu Soudní judikatura, a dále např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. března 2000, sp. zn. ). Bez významu není ani okolnost, po jakou dobu stav užívání dvou (více) bytů trvá, a zda (případně jaké) činí nájemce kroky k vyřešení bytové situace (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 11. října 2000, sp. zn. , uveřejněný pod č. 4 v sešitě č. 1 z roku 2002 časopisu Soudní judikatura).

O situaci výše uvedenou (faktické užívání dvou bytů) v daném případě sice nejde, avšak z dikce uvedeného ustanovení nelze dovozovat, že by výpovědní důvod podle § 711 odst. 2 písm. c/ obč. zák. byl uplatnitelný výlučně v situaci, kdy nájemce skutečně užívá k bydlení dva a více bytů. Ustálená soudní praxe (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky z 18. května 2004, sp. zn. , z 24. června 2004, sp. zn. , z 1. února 2005, sp. zn. , a 12. července 2007, sp. zn. ) totiž dovodila, že ustanovení § 711 odst. 1 písm. g/ obč. zák. před novelou (nyní § 711 odst. 2 písm. c/ obč. zák.) je třeba vyložit a aplikovat tak, aby bylo dosaženo spravedlivého uspořádání vztahů pronajímatele a nájemce, a mimo jiné též eliminován stav, kdy nájemce na úkor pronajímatele sám využívá výhod nájemního bydlení a svou vlastní nemovitost, v níž by bez obtíží mohl uspokojovat svou bytovou potřebu, pronajímá za tržní nájemné, resp. svůj další nájemní byt za těchto pro něj výhodných podmínek např. podnajímá či vůbec nevyužívá.

V posuzovaném případě má žalobce předmětný (nájemní) byt a ke dni dání Výpovědi měl (a má i v současné době) s manželkou ve společném jmění dům v Ú. n. L. určený dosud k individuální rekreaci. V uvedené souvislosti však nelze ztratit ze zřetele, že již v roce 2007 bylo ohledně tohoto objektu vydáno rozhodnutí o umístění stavby – přístavba rekreační chaty za účelem budoucí změny užívání na rodinný dům, následně byl v témže roce vydán souhlas s provedením ohlášené stavby a byť doposud nebylo požádáno o vydání povolení užívání stavby, je tento objekt fakticky užívání schopen jako rodinný dům a také takto manželkou žalobce a jejich nezletilými dětmi již od roku 2008 užíván; chybí v něm však zábradlí vnitřního schodiště, hromosvod a nejsou dokončeny povrchy koupelny. Jestliže za tohoto – svým způsobem specifického – skutkového stavu oba soudy dovodily, že dům v Ú. n. L. nelze považovat za druhý byt žalobce jen proto, že jde o rekreační objekt, který dosud nebyl rozhodnutím stavebního úřadu určen k bydlení, jeví se jejich úvaha z pohledu uvedené judikatury sice formálně jako správná, avšak – vzhledem ke všem zjištěným skutečnostem – je zjevně nepřiměřená. Přirozeným důsledkem tohoto názoru by bylo vytvoření neřešitelné situace v podobě „zakonzervování“ stavu, kdy žalobce by i nadále využíval výhod nájemního bydlení, navíc v bytě, jehož pronajímatelkou je obec (městská část), a přitom by měl s manželkou ve společném jmění formálně sice rekreační objekt, avšak ve skutečnosti dosud nezkolaudovaný rodinný dům, v němž jeho manželka a nezletilé děti už od roku 2008 v podstatě plnohodnotně uspokojují svou bytovou potřebu. Z uvedeného tedy vyplývá, že při posuzování otázky dvou (více) bytů ve smyslu § 711 odst. 2 písm. c/ obč. zák. soudy „izolovaně“ zdůraznily a vytrhly z kontextu pouze jednu okolnost (tj. v daném případě dosud nezkolaudovaný dům v Ú. n. L.) a ve skutečnosti opomenuly a tudíž ani nevyhodnotily další právně významné okolnosti, tj. nejen to, po jakou dobu přestavba domu v Ú. n. L. trvá, jaká je jeho velikost a vybavenost, zda žalobce řešil vzniklou situaci konstruktivním způsobem a v časově přijatelné době, nýbrž i to, jakou majetkovou hodnotou v případě domu v Ú. n. L. disponuje. Přitom nelze odhlédnout ani od okolností a zájmů na straně pronajímatele. Z uvedeného vyplývá, že v tomto směru byl dovolací důvod podle použit opodstatněně.

Dovolací soud proto podle věty za středníkem napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil. Protože důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i na rozhodnutí soudu prvního stupně, bylo zrušeno i toto rozhodnutí a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení ( věta druhá ).

Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud (soud prvního stupně) závazný. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci ( )

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.V Brně dne 19. února 2013JUDr. Miroslav F e r á k, v. r.předseda senátu