Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

22 Cdo 458/2010

U S N E S E N Í

A. U.

Ing. P. B.

, o určení neexistence věcného břemene, vedené u Okresního soudu Praha-západ pod sp. zn. , o dovolání žalobkyně proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 7. října 2009, č. j. -72, takto:

Usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 7. října 2009, č. j. -72,

se ruší

a věc

se vrací

tomuto soudu k dalšímu řízení.

Odůvodnění:

Krajský soud v Praze jako soud odvolací shora označeným usnesením potvrdil usnesení ze dne 23. února 2007, č. j. -55, kterým Okresní soud Praha-západ (dále „soud prvního stupně“) zastavil řízení pro překážku věci rozsouzené. Odvolací soud spatřoval překážku v usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 29. ledna 2001, č. j. -122.

Posledně uvedené usnesení bylo vydáno v řízení vedeném u Okresního soudu Praha-západ pod sp. zn. . Nynější žalovaný Ing. P. B. se v něm vůči Z. U. domáhal plnění povinnosti z věcného břemene „přístupu a průjezdu“ po části pozemkové parcely č. 598/2 v k. ú. J. u P., vyznačené v geometrickém plánu. Věcné břemeno bylo podle jeho tvrzení zřízeno ve prospěch pozemkových parcel č. 4 a 618/1 smlouvou uzavřenou mezi právními předchůdci účastníků dne 18. května 1995. Ing. P. B. byl spoluvlastníkem jednoho z těchto tzv. panujících pozemků, pozemkové parcely č. 4 (druhým spoluvlastníkem byla v původním řízení nevystupující A. B.), zatímco Z. U. byla vlastníkem parcely č. 598/2 jako pozemku tzv. služebného. Řízení skončilo smírem, který Krajský soud v Praze schválil uvedeným usnesením ze dne 29. ledna 2001. Ve smíru se Z. U. zavázala umožnit Ing. P. B. posunutí sloupku vstupní brány, který mu překážel v průjezdu po parcele č. 598/2, a Ing. P. B. se zavázal provést tuto úpravu na vlastní náklady do stanovené doby.

Současné řízení bylo zahájeno žalobou Z. U. proti A. B. a Ing. P. B. jako spoluvlastníkům pozemkové parcely č. 4 a jeho předmětem je určení, že žalovaní nejsou oprávněni z výše specifikovaného věcného břemene. Soud prvního stupně nejprve usnesením ze dne 23. února 2007 řízení zastavil pro překážku litispendence, neboť měl za to, že projednání věci brání spor, který projednával pod sp. zn. a v němž se Z. U. proti A. a Ing. P. B. domáhala určení neplatnosti smlouvy o zřízení věcného břemene, eventuálně zrušení věcného břemene, eventuálně určení, že věcné břemeno zaniklo. Odvolací soud usnesení o zastavení řízení usnesením ze dne 31. května 2007 potvrdil, pokud se týkalo řízení mezi Z. U. a Ing. P. B. a pokud se týkalo řízení mezi Z. U. a A. B., změnil je tak, že se řízení nezastavuje. Odvolací soud na rozdíl od soudu prvního stupně překážku litispendence v řízení vedeném pod sp. zn. nespatřoval. Pro řízení mezi Z. U. a Ing. P. B. však shledal překážku věci rozsouzené, a to ve schváleném smíru. Řízení se tak omezilo na A. U. a Ing. P. B.

Poté Z. U. převedla služebný pozemek na A. U. a soud prvního stupně rozhodl, že v řízení bude namísto Z. U. pokračováno s A. U. K další změně došlo na straně žalované tím, že A. B. převedla svůj spoluvlastnický podíl k panujícímu pozemku na Ing. P. B., který se tak stal jeho jediným vlastníkem. Soud prvního stupně i na tuto změnu reagoval rozhodnutím o procesním nástupnictví. Účastníky řízení tak nakonec byli A. U. a Ing. P. B.

Po těchto změnách soud prvního stupně, jak shora řečeno, řízení usnesením ze dne 27. května 2009 zastavil pro překážku věci rozhodnuté. Konstatoval, že ve věci již bylo rozhodnuto usnesením odvolacího soudu ze dne 31. května 2007, k čemuž dodal, že řízení se týká týchž osob i tehdy, vystupují-li v novém řízení jejich právní nástupci (čímž měl zjevně na mysli A. U. nastoupivší na místo Z. U.).

Toto usnesení potvrdil odvolací soud napadeným usnesením. Uvedl přitom, že soud prvního stupně spatřoval překážku věci rozsouzené v „rozhodnutích vydaných“ v řízení vedeném pod sp. zn. , a s tímto názorem se také ztotožnil. Vyšel z toho, že pravomocné rozhodnutí o žalobě na plnění představuje vždy překážku věci rozsouzené pro žalobu na určení, a to již proto, že jím byla současně posouzena existence či neexistence určitého právního vztahu nebo práva, z něhož bylo žalováno na plnění. Toto pravidlo vztáhl i na vztah soudního smíru a následné žaloby na určení, jelikož podle věta prvá má schválený smír účinky pravomocného rozsudku.

Proti usnesení odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jež má za přípustné podle a jímž odvolacímu soudu vytýká nesprávné právní posouzení věci. Žalobkyně je názoru, že schvaluje-li soud smír, nezabývá se existencí právního titulu plnění, k němuž se některý z účastníků smírem zavázal. Soudí, že původní právní titul je nerozhodný, protože smírem jako autonomním narovnáním účastníků vzniká titul nový. Odvolací soud proto také při schválení smíru nezkoumal, zda věcné břemeno existuje. Žalobkyně navrhla, aby bylo napadené usnesení zrušeno a věc vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Žalovaný se k dovolání nevyjádřil.

Nejvyšší soud po zjištění, že bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou, a že je podle přípustné, dospěl k závěru, že dovolání je podle důvodné.

Odvolací soud rozhodl na základě judikaturou vytvořeného pravidla o vztahu rozsudku o žalobě na plnění a žaloby na určení. Ústavní soud totiž v usnesení z 7. 1. 1994, sp. zn. (uveřejněném ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazku 2, části II., pod číslem 5) uvedl, že „pravomocné rozhodnutí o žalobě na plnění představuje vždy překážku věci pravomocně rozsouzené pro žalobu na určení již z toho důvodu, že jím byla současně posouzena existence či neexistence určitého právního vztahu nebo práva, z něhož bylo žalováno o plnění.” Podobně Nejvyšší soud např. v usnesení z 12. 12. 2001, sp. zn. (uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. R 85/2003), vyslovil, že „pravomocný rozsudek o žalobě na plnění vytváří z hlediska identity předmětu řízení překážku věci rozsouzené pro řízení o žalobě na určení, zda tu právo nebo právní vztah je nebo není, vycházející z téhož skutkového základu (ze stejného skutku). Je tomu tak proto, že pravomocný rozsudek o žalobě na plnění v sobě zahrnuje (ať již výslovně nebo mlčky) kladné nebo záporné řešení otázky (ne)existence práva nebo právního vztahu, jež by měla být postavena najisto určovací žalobou, a staví tedy na stejném skutkovém základě (na stejné části skutku) jako žaloba určovací.”

Toto pravidlo však na daný případ nedopadá, a to již proto, že účastníci se v soudem schváleném smíru dohodli toliko na plnění, nikoliv na tom, z jakého právního vztahu plnění odvozují. Není zde tedy „kladné nebo záporné řešení otázky (ne)existence práva nebo právního vztahu,“ jež by mohlo tvořit překážku následné určovací žalobě.

Pokud se v daném případě účastníci dohodli toliko na povinnosti žalované umožnit žalobci posunout sloupek brány, není vůbec zřejmé, na základě čeho tak učinili. Z toho, že se žalovaná takto zavázala, nelze dovodit její souhlas s existencí žalobcem tvrzeného věcného břemene, tedy souhlas nejen s povinností umožnit posunutí sloupku, ale implicite i s jinými povinnostmi naplňujícími věcné břemeno, dále s tím, že se tyto povinnosti týkají nejen místa, kde se nachází sloupek, nýbrž celé plochy, k níž se podle žalobce váže věcné břemeno, nebo že tuto povinnost má i vůči právním nástupcům žalobce jako vlastníka panujícího pozemku.

Na uvedeném nic nemění skutečnost, že otázkou existence právního vztahu (věcného břemene) se zabýval soud v odůvodnění usnesení o schválení smíru (čímž také argumentoval odvolací soud v napadeném usnesení).

Účinky právní moci, mezi něž překážka věci rozsouzené patří, má totiž podle věta první nikoliv odůvodnění usnesení o schválení smíru, nýbrž schválený smír. Vyřešené otázky, které by mohly v jiném řízení bránit opětovnému posuzování, je proto třeba hledat ve smíru, nikoli v odůvodnění usnesení o jeho schválení. Ostatně, jak správně uvedla žalobkyně, řešit otázky tu nepřísluší soudu, nýbrž účastníkům v rámci jejich smluvní svobody. Využijí-li ji účastníci, soud se omezuje pouze na zjištění, zda smluvní svobodu nepřekročili (zda smír není v rozporu s kogentními předpisy nebo je neobchází) a zda smír splňuje náležitosti právních úkonů. Pokud se soud zabývá i existencí právního vztahu, z nějž bylo odvozeno žalobou požadované plnění, je to nadbytečné a v rozporu se smyslem smíru. Nejvyšší soud uvedl v usnesení z 27. 4. 2009, sp. zn. (uveřejněném pod č. C 7160 v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu), že kdyby podmínkou pro uzavření soudního smíru bylo předchozí objektivní a na účastnících nezávislé zjištění skutečných hmotněprávních vztahů, byl by popřen smysl soudního smíru a v podstatě i smysl projednací zásady i dispozitivní volnosti subjektů soukromoprávních vztahů.

Zastavil-li tedy odvolací soud řízení na základě závěru, že účastníci dohodou o posunutí sloupku brány závazně určili existenci věcného břemene, spočívá jeho rozhodnutí na nesprávném právním posouzení věci. Proto je dovolací soud podle zrušil a podle věta první vrátil věc odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Pro rozhodnutí soudu prvního stupně tento důvod neplatí, poněvadž soud prvního stupně řízení zastavil na základě jiné úvahy. Vychází zjevně z toho, že pokud bylo v tomto řízení již jednou pravomocně rozhodnuto o jeho zastavení ve vztahu k žalovanému Ing. P. B. z důvodu překážky rei iudicatae, nemůže být otázka, zda tu překážka je dána, řešena znovu. Touto úvahou se však již dovolací soud nezabýval, neboť je podle vázán uplatněným dovolacím důvodem. Její přezkoumání bude věcí soudu odvolacího.

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.V Brně dne 29. února 2012JUDr. František Balákpředseda senátu