Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

28 Cdo 1093/2021

28 Cdo 1093/2021-386

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Olgy Puškinové a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Petra Krause v právní věci žalobkyně K. P. H., narozené dne XY, bytem XY, zastoupené Mgr. Robertem Vladykou, advokátem se sídlem v Praze 1, Revoluční 655/1, proti žalovanému T. P., narozenému dne XY, bytem XY, zastoupenému Mgr. Sabinou Daňhel Dobešovou, advokátkou se sídlem v Praze 6, Bachmačské náměstí 334/6, o zaplacení částky 145.493,045 USDs příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. , o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 11. září 2020, č. j. -350, takto:

Dovolání se odmítá.

Stručné odůvodnění ( ):

Žalobkyně se domáhala, aby žalovanému byla uložena povinnost zaplatit jí částku 85.836 USD spolu s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % p. a. od 25. 5. 2016 do zaplacení a částku 59.657,045 USD spolu s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % p. a. od 4. 7. 2016 do zaplacení. Žalobu odůvodnila zejména tím, že účastníci v době, kdy spolu žili jako druh a družka, zakoupili v letech 2011 až 2014 do podílového spoluvlastnictví (každý co do id. ½) osm nemovitostí na Floridě ve Spojených státech amerických, že však žalovaný neměl na nákup jeho id. ½ na nemovitostech finanční prostředky, a proto účastníci uzavřeli ústní smlouvy o půjčkách, resp. zápůjčkách, na jejichž základě mu žalobkyně poskytla vždy polovinu částek kupních cen, že kupní ceny na zakoupení nemovitostí byly hrazeny bezhotovostně z jejího devizového účtu, že žalovaný jí půjčené peníze nevrátil, a to ani poté, co některé ze smluv vypověděla, resp. co jej k tomu prostřednictvím svého zástupce vyzvala.

Okresní soud v Liberci rozsudkem ze dne 3. 7. 2019, č. j. -305, žalobu zamítl a rozhodl, že žalobkyně je povinna nahradit žalovanému náklady řízení ve výši 322.927,64 Kč k rukám jeho právní zástupkyně. Po zhodnocení provedených důkazů dospěl k závěru, že žalobkyni se (ani po poučení podle a 3 ) nepodařilo prokázat, že mezi účastníky byly uzavřeny ústní smlouvy o půjčkách ( , , ve znění účinném do 31. 12. 2013 - dále jen „obč. zák.“), resp. smlouvy o zápůjčkách ( a násl. , - dále jen „o. z.“), když její tvrzení byla jednoznačně vyvrácena, a naopak bylo prokázáno, že žalovaný disponoval dostatečnými finančními prostředky, aby se podílel na zaplacení (vždy přibližně) poloviny kupních cen sedmi nemovitostí, že žalobkyně se snaží využít skutečnosti, že kupní ceny na zakoupení nemovitostí byly hrazeny z jejího devizového účtu, že však žalovaný směnil v uvedeném období velký objem českých korun, jimiž disponoval, na USD, jež pak byly vloženy na účet žalobkyně. Dále soud prvního stupně uvedl, že si je vědom možnosti určitých pochybností v případě jedné nemovitosti (na XY), kdy se jeho závěr opírá pouze o účastnickou výpověď žalovaného, že je však - „s ohledem na skutkové závěry týkající se ostatních sedmi nemovitostí, a vše, co v řízení vyšlo najevo“ - přesvědčen, že tento důkaz v tomto jednom případě postačí.

K odvolání žalobkyně Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci rozsudkem ze dne 11. 9. 2021, č. j. -350, rozsudek soudu prvního stupně v části, kterou byla žaloba žalobkyně zamítnuta do částky 85.836 USD s příslušenstvím, potvrdil, a ve zbytku jej zrušil a věc mu v tomto rozsahu vrátil k dalšímu řízení. Odvolací soud shodně se soudem prvního stupně dospěl k závěru, že žalobkyně neprokázala „uzavření ústní smlouvy o půjčce“. Dále dovodil, že „v situaci, kdy prostředky na nákup nemovitostí byly hrazeny z účtu žalobkyně, bylo na žalovaném, aby prokazoval, jaký je jeho vztah k těmto prostředkům, potažmo k nabytí nemovitostí, žalovaný přitom … netvrdil uzavření jakékoliv jiné dohody s žalobkyní, setrval pouze na tom, že prostředky ve výši svého podílu hradil ze svých výlučných prostředků“. Z toho odvolací soud vyvodil, že „pro případ neunesení břemene žalovaného o uhrazení plateb je nutno vztah účastníků považovat za vztah z bezdůvodného obohacení“ (§ 454 obč. zák. a § 2991 odst. 2 o. z.) a že nároky žalobkyně za nákup pěti označených nemovitostí zakoupených ve dnech 16. 12. 2011, 5. 6. 2012, 16. 7. 2012, 20. 2. 2013 a 4. 3. 2013 za celkovou kupní cenu ve výši 85.836 USD jsou ve dvouleté subjektivní promlčecí době podle § 107 odst. 1 obč. zák. promlčeny, když žalobu podala až 30. 8. 2016. Dále uvedl, že rozpor námitky promlčení s dobrými mravy neshledal, neboť jednání žalobkyně považuje za lehkomyslné, „odporující zásadě bdělosti k ochraně vlastních práv“. Uzavřel, že žaloba co do částky 85.836 USD s přísl. byla soudem prvního stupně zamítnuta důvodně. V části týkající se nároku žalobkyně na zaplacení částky 59 657,045 USD s přísl., tedy v rozsahu, v němž nebyl promlčen, odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Proti potvrzující části výroku rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost ve smyslu spatřuje ve vyřešení otázky procesního práva, zda „je odvolací soud povinen účastníkům umožnit skutkově i právně reagovat na právní názor odvolacího soudu a poskytnout jim poučení podle ust. “, při jejímž řešení se odchýlil „od ustálené praxe dovolacího soudu“, konkrétně od rozsudků Nejvyššího soudu ze dne 21. 4. 2010, sp. zn. , a ze dne 6. 11. 2013 sp. zn. , a „zatížil tím řízení vadou“. Dovolatelka poukazuje na to, že k námitce promlčení vznesené žalovaným se písemně vyjádřila (viz spisu), avšak „s ohledem na to, že nárokuje vrácení půjčky podle obč. zák.“. Pokud tedy odvolací soud v bodě 13. odůvodnění napadeného rozsudku uvedl, že „rozpor námitky promlčení s dobrými vztahy nebyl shledán, pak k tomuto nebylo provedeno řádné dokazování, když žalobkyni nebyl dán prostor k tomu, aby se námitce promlčení (při posouzení nároku jako bezdůvodného obohacení) řádně bránila a vylíčila rozhodné skutečnosti k rozporu námitky s dobrými mravy“. Odvolací soud pouze v úvodu jednání konaného dne 10. 9. 2020 uvedl, že „přichází z hlediska promlčení v úvahu vztah bezdůvodného obohacení, a poskytl účastníkům možnost, aby se k uvedené okolnosti vyjádřili, nicméně neposkytl řádné poučení ve smyslu , a zejména žalobkyni nevyzval, aby vylíčila rozhodné skutečnosti, a ev. označila důkazy k prokázání svých tvrzení, a nepoučil o následcích nesplnění výzvy. „Pokud by odvolací soud žalobkyni řádně poučil ve smyslu , žalobkyně by uvedla, že uplatnění námitky promlčení žalovaným je výkonem práva v rozporu s dobrými mravy, a vylíčila by rozhodné okolnosti k prokázání rozporu uplatnění námitky promlčení s dobrými mravy“.Dovolatelka navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu v napadené části výroku zrušil a věc mu v tomto rozsahu vrátil k dalšímu řízení.

Žalovaný v obsáhlém vyjádření k dovolání uvedl, že rozhodnutí soudu prvního stupně je správné, stejně jako dovoláním napadená část výroku rozsudku odvolacího soudu s výhradou, že pokud by odvolací soud dostatečně zohlednil zásadní skutečnosti, které v řízení vyšly najevo a které verzi žalobkyně znevěrohodnily, „musel by rozsudek soudu prvního stupně potvrdit“, přičemž „překvalifikování věci na bezdůvodné obohacení nepřichází vzhledem k prokázanému skutkovému stavu v úvahu“. Námitky žalobkyně nesměřují k vyřešení otázky hmotného či procesního práva, ohledně níž by bylo dovolání podle přípustné, jelikož k vadám řízení podle dovolací soud přihlíží jen, je-li dovolání přípustné. Dále poukázal mj. na závěry uvedené v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 4. 2020, sp. zn. , jež se týkají týchž účastníků „a další žalobkyní tvrzené půjčky“. Navrhl, aby dovolání bylo odmítnuto jako nepřípustné nebo zamítnuto.

Nejvyšší soud jako soud dovolací ( ) o dovolání rozhodl podle , , ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. článek II bod 2. části první , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, , o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony) - dále jen „ “, a dospěl k závěru, že není podle přípustné.

Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak ( ).

Dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci ( ).

Otázka formulovaná žalobkyní, „zda je odvolací soud povinen účastníkům umožnit skutkově i právně reagovat na právní názor odvolacího soudu a poskytnout jim poučení podle “, přípustnost dovolání nezakládá, neboť nesměřuje k vyřešení otázky procesního práva, ohledně níž by byl naplněn požadavek přípustnosti dovolání podle , neboť odvolací soud v napadené části rozhodnutí neřešil žádnou procesní otázku týkající se poučení soudu podle , a nejde o otázku procesního práva, na níž rozhodnutí odvolacího soudu závisí (nejedná se tudíž o tzv. spor o právo ve smyslu sporného výkladu či aplikace procesních norem).

Z ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu k poučovací povinnosti odvolacího soudu se podává, že poučení účastníků řízení podle ( ) přichází v úvahu jen tehdy, kdy je pro uplatnění odlišného právního názoru soudu zapotřebí dát účastníkům prostor k doplnění skutkového vylíčení tak, aby o věci mohlo být rozhodnuto. Jinými slovy, soud účastníky řízení poučí, jestliže jimi uvedená tvrzení a navržené (případně nenavržené, ale provedené) důkazy nepostačují k tomu, aby byl objasněn skutkový stav věci; postačují-li v řízení uskutečněná tvrzení a navržené (či nenavržené, ale provedené) důkazy pro objasnění skutkové stránky věci i při případném jiném právním názoru soudu, není třeba k poučení podle přistupovat. K tomu srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2009, sp. zn. , ze dne 14. 6. 2010, sp. zn. , a ze dne 30. 11. 2011, sp. zn. , či jeho usnesení ze dne 22. 3. 2017, sp. zn. , ze dne 22. 4. 2020, sp. zn. , a ze dne 24. 2. 2021, sp. zn.27 Cdo 3447/2020).

Obecně platí, že nedostatky v poučovací povinnosti soudu podle patří mezi tzv. jiné vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Nebylo-li účastníku poskytnuto potřebné poučení podle , ačkoliv se tak mělo z objektivního hlediska stát, je řízení z tohoto důvodu postiženo vadou (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 14. 8. 2008, sp. zn. , a ze dne 26. 8. 2014, sp. zn. ).

Na rozdíl od právního názoru uvedeného v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 4. 2020, sp. zn. , na něž poukázal žalovaný a v němž se dovolací soud zabýval totožnou námitkou žalobkyně (přičemž poukázal na to, že k vadám řízení ve smyslu dovolací soud přihlédne jen, je-li dovolání přípustné, což v tomto řešeném případě splněno nebylo, a že skutkový stav byl provedenými důkazy objasněn dostatečně, takže jiný právně hodnotící úsudek odvolacího soudu na zjištěný skutkový stav poučovací povinnost podle založit nemůže), nepředstavují námitky dovolatelky v posuzované věci jinou vadu řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, již proto, že soud není povinen účastníky řízení poučovat o hmotném právu, tudíž ani o obč. zák. (srov. , z nějž plyne povinnost soudu poskytnout účastníkům poučení o jejich procesních právech a povinnostech). K tomu srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 13. 3. 2013, sp. zn. , ze dne 7. 5. 2013, sp. zn. , či jeho usnesení ze dne 6. 11. 2013, sp. zn. , ze dne 22. 11. 2017, sp. zn. , či ze dne 21. 8. 2018, sp. zn. , a dále např. nález Ústavního soudu ze dne 6. 4. 2004, sp. zn. , z nichž se též podává, že poučovací povinnost soudu nelze rozšiřovat tak, aby překračovala rámec poučení o procesních právech a povinnostech účastníků a zasahovala do hmotného práva, a že ignorování tohoto principu ze strany soudu by přitom vedlo k narušení principu rovnosti účastníků (obdobně srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 6. 1997, sp. zn. , či jeho usnesení ze dne 18. 4. 1995, sp. zn. , a ze dne 5. 3. 1998, sp. zn. ).

Poukaz dovolatelky na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 4. 2010, sp. zn. , je nepřípadný, neboť v něm (na rozdíl od projednávané věci) byla řešena otázka poučovací povinnosti soudu za situace, kdy odvolací soud přesunul dokazování z otázky existence povinnosti žalobkyně uzavřít kupní smlouvu, na otázku, která ze stran předmětné smlouvy zavinila neuzavření kupní smlouvy. Stejně tak je tomu i s odkazem dovolatelky na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 11. 2013 sp. zn. , v němž bylo vyloženo, že nesplnění poučovací povinnosti podle soudem prvního stupně je v této řešené věci třeba hodnotit jako vadu řízení, jež pro odlišný názor odvolacího soudu nemohla být odstraněna (zhojena) v odvolacím řízení, a že proto dovolací důvod uvedený v , ve znění účinném do 31. prosince 2012, byl naplněn.

Protože dovolání žalobkyně proti potvrzující části výroku rozsudku odvolacího soudu není podle přípustné, Nejvyšší soud je podle odmítl.

O nákladech dovolacího řízení Nejvyšší soud nerozhodoval, neboť tímto rozhodnutím se řízení nekončí (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2002, sp. zn. , uveřejněné pod č. 48/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek); o nákladech řízení, včetně nákladů dovolacího řízení bude rozhodnuto v konečném rozhodnutí ( věta první, a část věty před středníkem ).

Shora citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu - vydaná po 1. lednu 2001 - jsou dostupná na internetových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz a rozhodnutí Ústavního soudu na stránkách nalus.usoud.cz.

P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 26. 5. 2021

JUDr. Olga Puškinová

předsedkyně senátu