Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 1074/15

Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Tomášem Lichovníkem ve věci ústavní stížnosti Pavla Skupy, zastoupeného Mgr. Zbyňkem Babíkem, advokátem se sídlem Příkop 8, 602 00 Brno, proti usnesení Krajského soudu v Brně sp. zn. ze dne 2. 2. 2015 a usnesení soudního exekutora JUDr. Tomáše Vrány, Exekutorský úřad Přerov se sídlem Komenského 38, 750 00 Přerov, č. j. 103 Ex 35608/11-64 ze dne 1. 4. 2014, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Ústavní stížností, která splňuje formální náležitosti ustanovení , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, jimiž mělo dojít zejména k porušení a d (dále jen " "). Ústavní soud se podaným návrhem zabýval nejprve z hlediska procesních podmínek jeho přijatelnosti, tedy zda vyhovuje požadavkům , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), na takový návrh kladeným, a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je nepřípustná.

Ústavní soud z podání stěžovatele datovaného dnem 13. 4. 2015 zjistil, že stěžovatel proti napadenému rozhodnutí krajského soudu dne 10. 4. 2015 podal dovolání (navzdory poučení, kterého se mu v usnesení odvolacího soudu dostalo), přičemž o dovolání dosud rozhodnuto nebylo.

Podle ustanovení je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práv poskytuje. Ústavní stížnost tedy může, nestanoví-li zákon jinak, směřovat toliko proti pravomocnému rozhodnutí o posledním procesním prostředku ve smyslu ustanovení , dle kterého lze ústavní stížnost podat ve lhůtě dvou měsíců od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný a mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení. Požadavek vyčerpat "všechny procesní prostředky" ve smyslu ustanovení přitom není splněn již tím, že řízení o těchto prostředcích (zde o dovolání) je zahájeno; zahrnuje logicky i povinnost "vyčerpat" ty dispozice, které na tomto základě otevřené řízení skýtá, případně i řízení, které má být vedeno posléze, vydá-li dovolací soud rozhodnutí kasační a věc vrátí nižší soudní instanci.

Úkolem Ústavního soudu není měnit či napravovat případná, ať již tvrzená či skutečná, pochybení obecných soudů v dosud neskončeném řízení, nýbrž je - zásadně - povolán, z hledisek souhrnných, po pravomocném skončení věci, k posouzení, zda řízení jako celek a jeho výsledek obstojí v rovině ústavněprávní. To platí logicky i tehdy, jestliže stěžovatel podal dovolání, čímž zahájil dovolací řízení, které je nadáno potenciálem vyvolat meritorní rozhodnutí, případně s kasačními účinky, a tím - v obecné rovině - i způsobilostí dosíci obdobné nápravy, kterou stěžovatel sleduje (současně podanou) ústavní stížností. Jinak řečeno, jelikož podání ústavní stížnosti předpokládá rozhodnutí o ní, je souběžným zahájením dovolacího řízení založeno riziko, že Ústavní soud do tohoto řízení svým rozhodnutím zasáhne, což je důsledek - jak procesně, tak z vyložených zásad ústavněprávního přezkumu - neakceptovatelný.

V souvislosti s tím je třeba rovněž uvést, že samotné pochybnosti stěžovatele o přípustnosti dovolání ještě neznamenají, že Nejvyšší soud dospěje k závěru o nepřípustnosti dovolání ex lege. Jak ostatně již Ústavní soud dal najevo v řadě svých rozhodnutí, o přípustnosti dovolání rozhoduje pouze Nejvyšší soud (viz /dále též " "/), a tudíž nelze a priori vyloučit, že posoudí otázku (ne)přípustnosti dovolání jinak než stěžovatel, resp. Ústavní soud. Třebaže stěžovatel spatřuje přípustnost dovolání nikoli v otázce výše peněžitého plnění, která mu byla pravomocným nákladovým výrokem odepřena, nýbrž ve výluce z nepřípustnosti dovolání v "bagatelních" věcech spočívající v tom, že jde o vztah ze spotřebitelské smlouvy, je třeba v této souvislosti poukázat zvláště i na otázku nepřípustnosti dovolání právě podle , neboť Nejvyšší soud vychází z názoru, že pokud soudy nižších stupňů (analogicky též jiný subjekt v postavení orgánu veřejné moci, zde soudní exekutor, jehož rozhodnutí bylo odvolacím soudem potvrzeno) rozhodly tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, je pro posouzení, zda dovolání napadenými výroky o nákladech řízení bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50.000,- Kč, určující výše nákladů řízení, jejichž náhradu takto dovolateli odepřely (viz usnesení ze dne 18. 11. 2013, sp. zn. ), přičemž stanovení této (hypotetické) výše náhrady nákladů řízení Nejvyšším soudem nemůže Ústavní soud předjímat. Ukáže-li se však posléze, že stěžovatelovo dovolání nebylo efektivním opravným prostředkem kupříkladu proto, že bylo objektivně nepřípustné, nelze než tuto situaci interpretovat tak, že tím byl (dodatečně) zpochybněn implicitní předpoklad, na jehož podkladě Ústavní soud o nepřípustnosti původní (tj. této) ústavní stížnosti rozhodl [totiž že podané dovolání (naopak) je způsobilé otevřít relevantní řízení, ve vztahu k němuž je řízení o ústavní stížnosti řízením subsidiárním]; v takovém případě Ústavní soud ústavní stížnost, nově podanou v zákonné lhůtě po rozhodnutí dovolacího soudu, projedná, neboť není přijatelné, aby (zjednodušeně řečeno) prvotní ústavní stížnost odmítl jako "předčasnou" a následnou pak jako "opožděnou". Z alternativ odmítnutého dovolání mohou vyvstat nepříznivé důsledky v případě, že podat dovolání bylo obligatorní (aby bylo vyhověno požadavku zakotvenému v ), avšak stěžovatel by tak učinil procesně neregulérně, neboť to je nevyhnutelné postavit naroveň situaci, kdy dovolání nepodal vůbec (srov. usnesení Ústavního soudu

sp. zn.

ze dne 3. 4. 2014 (dostupné, jako další zde citovaná rozhodnutí Ústavního soudu, na adrese http://nalus.usoud.cz). Obdobně postupoval Ústavní soud i v dalších případech, kupř. ve věci vedené u něj pod

sp. zn.

(viz usnesení ze dne 28. 7. 2014) či ve věci

sp. zn.

(viz usnesení ze dne 28. 1. 2015).

Výše zaznamenaný princip subsidiarity tohoto přezkumu se tedy prosazuje i zde, a jeho uplatnění vede k nutnému závěru, že ústavní stížnost, je-li současně vedeno též řízení dovolací, je návrhem podle ustanovení nepřípustným, a musí být podle soudcem zpravodajem odmítnuta [srov. k tomu přiměřeně též usnesení

sp. zn.

ze dne 19. 6. 2014].

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné ( ).

V Brně dne 11. května 2015

Tomáš Lichovník v. r.

soudce zpravodaj