Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 2016/13

Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Janem Filipem o ústavní stížnosti stěžovatelky Vodovody a kanalizace Jablonné nad Orlicí, a. s., IČ 48173398, se sídlem v Jablonném nad Orlicí, Slezská 350, zastoupené JUDr. Jiřím Slezákem, advokátem v Hradci Králové, Ulrichovo náměstí 737, proti výroku III usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 23. dubna 2013 č. j. -302, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Ústavní stížností ze dne 24. 6. 2013, doručenou Ústavnímu soudu dne 27. 6. 2013, stěžovatelka napadla a domáhala se zrušení v záhlaví uvedeného soudního rozhodnutí, přičemž tvrdila, že jím bylo zasaženo do jejího základního práva na spravedlivý proces podle d (dále jen " "), v důsledku čehož mělo být zasaženo i do jejího základního práva na ochranu vlastnictví podle a 2 y.

Jak Ústavní soud z příslušného soudního spisu Okresního soudu v Ústí nad Orlicí (dále jen "okresní soud") zjistil, usnesením Krajského soudu v Hradci Králové (dále jen "krajský soud") ze dne 20. 2. 2013 č. j. -268 bylo změněno usnesení okresního soudu ze dne 11. 10. 2012 č. j. -137 tak, že se exekuce nařízená na stěžovatelčin majetek zastavuje (výrok I), oprávněné

FOCUS - METAL, s. r. o., bylo uloženo zaplatit soudnímu exekutorovi náklady exekuce ve výši, která bude stanovena samostatným usnesením (výrok II), oprávněné byla uložena povinnost nahradit stěžovatelce (jako povinné) náklady řízení před okresním i krajským soudem ve výši, která bude stanovena samostatným usnesením (výrok III), dále jím pak krajský soud vyzval stěžovatelku a soudního exekutora k vyčíslení nákladů exekučního řízení (výrok IV).

Ústavní stížností napadeným usnesením krajského soudu bylo výše citované usnesení opraveno, a to jednak v záhlaví, jednak v odůvodnění, jakož i v údaji o datu vydání (výrok I), dále pak bylo rozhodnuto, že oprávněná je povinna nahradit soudnímu exekutorovi náklady exekuce ve výši 7 865 Kč (výrok II), že se stěžovatelce nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení o nařízení exekuce (výrok III), že oprávněná je povinna nahradit stěžovatelce náklady řízení o zastavení exekuce ve výši 16 429 Kč (výrok IV) a že se zamítá stěžovatelčin návrh na zrušení výroku II usnesení okresního soudu ze dne 16. 9. 2009 č. j. -48 a výroku II usnesení krajského soudu ze dne 21. 12. 2009 č. j. -58 (výrok V). V poučení tohoto usnesení pak krajský soud uvedl, že dovolání proti němu, s výjimkou jeho výroku II, není přípustné.

Jak dále Ústavní soud ze soudního spisu zjistil, stěžovatelka přes zmíněné poučení toto usnesení krajského soudu napadla ve výroku III dovoláním ze dne 28. 6. 2013, které bylo podáno k poštovní přepravě dne 1. 7. 2013 (viz č. l. 312, 313), přičemž tvrdila, že je nutno její dovolání pokládat za přípustné ve smyslu (dále jen " "), přičemž odvolacímu soudu vytkla nesprávné právní posouzení, konkrétně jde-li o aplikaci Toto dovolání bylo předloženo Nejvyššímu soudu k rozhodnutí (viz č. l. 319), Nejvyšší soud však o něm dosud nerozhodl, byť společně s dovoláním stěžovatelky mu bylo předloženo dovolání oprávněné (viz č. l. 279, 306 a 318), směřující proti výše zmíněnému usnesení krajského soudu ze dne 20. 2. 2013 č. j. -268, o němž Nejvyšší soud již rozhodl, a to usnesením ze dne 26. 2. 2014 č. j. -331 tak, že je jako nepřípustné odmítl.

Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny předpoklady meritorního projednání ústavní stížnosti [ a 2 , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " ")], přičemž dospěl k závěru, že tomu tak není.

Podle je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje ( ); to platí i pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení ( ).

Ústavní soud vychází z toho, že dovolání podle a násl. představuje v souzené věci mimořádný opravný prostředek ve smyslu , jehož vyčerpání je ve smyslu nutno vyžadovat (k tomu blíže např. usnesení ze dne 28. 3. 2013

sp. zn.

, dostupné na http://nalus.usoud.cz); vychází přitom i ze současné judikatury Nejvyššího soudu, dle níž lze dovoláním (samostatně) napadnout rozhodnutí odvolacího soudu v nákladovém výroku (viz např. usnesení ze dne 29. 5. 2013 sp. zn. , ze dne 30. 5. 2013 sp. zn. ), a také z toho, že zde není naplněn žádný z důvodů nepřípustnosti dovolání ve smyslu Stejného názoru je zjevně stěžovatelka, jestliže tento mimořádný opravný prostředek (vedle ústavní stížnosti) uplatnila, a to i přesto, že byla krajským soudem (patrně) nesprávně poučena o jeho nepřípustnosti.

Pokud pak Nejvyšší soud o něm dosud nerozhodl, nelze mít za to, že by tento procesní prostředek ochrany práva byl "vyčerpán", jak je stanoveno v ustanovení ; požadavek vyčerpat "všechny procesní prostředky" totiž není splněn jen tím, že řízení o těchto prostředcích (zde o dovolání) je zahájeno, ale zahrnuje logicky rovněž povinnost "vyčerpat" ty dispozice, které na tomto základě otevřené řízení skýtá, případně i řízení, které má být vedeno posléze, vydal-li dovolací soud kasační rozhodnutí (a věc vrátil nižší soudní instanci). Z principu subsidiarity ústavní stížnosti tak plyne, že ústavní stížnost lze projednat až poté, co toto (další) stadium řízení bude skončeno; ústavní stížnost ostatně nemůže pominout rozhodnutí o posledním opravném prostředku a zásadně proti němu musí (též) směřovat, přičemž v řízení, jež probíhá, je splnění tohoto požadavku přirozeně nemožné.

Dlužno však dodat, že o přípustnosti dovolání rozhoduje pouze Nejvyšší soud (viz ), a tudíž nelze a priori vyloučit, že posoudí otázku (ne)přípustnosti dovolání jinak než stěžovatelka, resp. Ústavní soud. V této souvislosti je třeba poukázat zvláště na otázku nepřípustnosti dovolání podle , neboť Nejvyšší soud vychází z názoru, že pokud soudy nižších stupňů rozhodly tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, je pro posouzení, zda dovoláním napadenými výroky o nákladech řízení bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50 000 Kč, určující výše nákladů řízení, jejichž náhradu takto dovolateli odepřely (viz usnesení ze dne 18. 11. 2013 sp. zn. ), přičemž stanovení této (hypotetické) výše náhrady nákladů řízení Nejvyšším soudem nemůže Ústavní soud předjímat. Ukáže-li se však posléze, že stěžovatelčino dovolání nebylo efektivním opravným prostředkem kupříkladu proto, že bylo objektivně nepřípustné, nelze než tuto situaci interpretovat tak, že tím byl (dodatečně) zpochybněn implicitní předpoklad, na jehož podkladě Ústavní soud o nepřípustnosti původní (tj. této) ústavní stížnosti rozhodl [totiž že podané dovolání (naopak) je způsobilé otevřít relevantní řízení, ve vztahu k němuž je řízení o ústavní stížnosti řízením subsidiárním]; v takovém případě Ústavní soud ústavní stížnost, nově podanou v zákonné lhůtě po rozhodnutí dovolacího soudu, projedná, neboť není přijatelné, aby (zjednodušeně řečeno) prvotní ústavní stížnost odmítl jako "předčasnou" a následnou pak jako "opožděnou". Z alternativ odmítnutého dovolání mohou vyvstat nepříznivé důsledky v případě, že podat dovolání bylo obligatorní (aby bylo vyhověno požadavku zakotvenému v ), avšak stěžovatelka by tak učinila procesně neregulérně, neboť to je nevyhnutelné postavit naroveň situaci, kdy dovolání nepodala vůbec.

Vzhledem k tomu, že Ústavní soud z obsahu ústavní stížnosti nezjistil ani naplnění předpokladů pro projednání jinak nepřípustné ústavní stížnosti, které jsou stanoveny v , nezbylo mu než ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení odmítnout.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 3. dubna 2014

Jan Filip v. r.

soudce Ústavního soudu