Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 1806/14

Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Vladimírem Kůrkou ve věci ústavní stížnosti společnosti CG HOLDING, s. r. o., se sídlem Praha 2, Anny Letenské 7/34, zastoupené JUDr. Petrem Hromkem, Ph.D., advokátem se sídlem Praha 2, Vinohradská 30, proti výroku I. rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. 2. 2014 sp. zn. , takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

V ústavní stížnosti, vycházející z ustanovení a násl. , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud - pro porušení ustanovení a y a ustanovení a Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod - zrušil v záhlaví označený výrok rozsudku Městského soudu v Praze, vydaného v její občanskoprávní věci.

Tímto výrokem odvolací soud potvrdil výrok rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 25. 7. 2013 sp. zn. , jímž zamítl stěžovatelčinu žalobu proti České republice - Českému telekomunikačnímu úřadu o zaplacení 103 332,92 Kč s příslušenstvím z titulu imateriální újmy způsobené nesprávným úředním postupem.

Dříve než Ústavní soud přistoupí k věcnému posouzení ústavní stížnosti, je povinen zkoumat, zda splňuje všechny zákonem požadované náležitosti a zda jsou vůbec dány podmínky jejího projednání stanovené . V projednávaném případě k takovému závěru nedospěl.

Přestože stěžovatelka v ústavní stížnosti uvádí, že je navzdory poučení městského soudu přesvědčena, že proti napadenému rozhodnutí není dle konstantní judikatury Nejvyššího soudu dovolání ve smyslu ustanovení přípustné, neboť žalovaná částka představuje součet několika dílčích peněžitých nároků (z nichž žádný nepřevyšuje částku 50 000 Kč), Ústavní soud z veřejně přístupného informačního zdroje (http://infosoud.justice.cz/InfoSoud/public/search.jsp) zjistil, že stěžovatelka dovolání v dané věci (dne 15. 5. 2014, dříve než ústavní stížnost) podala.

Podle ustanovení je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatelka nevyčerpala všechny procesní prostředky, které jí zákon k ochraně jejích práv poskytuje. Ústavní stížnost tedy může, nestanoví-li zákon jinak, směřovat toliko proti pravomocnému rozhodnutí o posledním procesním prostředku ve smyslu ustanovení , dle kterého lze ústavní stížnost podat ve lhůtě dvou měsíců od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný a mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení.

Požadavek vyčerpat "všechny procesní prostředky" ve smyslu ustanovení přitom není splněn již tím, že řízení o těchto prostředcích (zde o dovolání) je zahájeno; zahrnuje logicky i povinnost "vyčerpat" ty dispozice, které na tomto základě otevřené řízení skýtá, případně i řízení, které má být vedeno posléze, vydal-li dovolací soud rozhodnutí kasační a věc vrátil nižší soudní instanci. Z principu subsidiarity ústavní stížnosti totiž plyne, že ústavní stížnost lze projednat až poté, co toto (další) stadium řízení bude skončeno; ústavní stížnost ostatně nemůže pominout rozhodnutí o posledním opravném prostředku a zásadně proti němu musí (též) směřovat, přičemž v řízení, jež probíhá, je splnění tohoto požadavku přirozeně nemožné.

Úkolem Ústavního soudu není měnit či napravovat případná, ať již tvrzená či skutečná pochybení obecných soudů v dosud neskončeném řízení, nýbrž je - zásadně - povolán, z hledisek souhrnných, po pravomocném skončení věci, k posouzení, zda řízení jako celek a jeho výsledek obstojí v rovině ústavněprávní.

To platí logicky i tehdy, jestliže stěžovatelka podala dovolání, čímž zahájila dovolací řízení, které je nadáno potenciálem vyvolat meritorní rozhodnutí, případně s kasačními účinky, a tím - v obecné rovině - i způsobilostí dosíci obdobné nápravy, kterou stěžovatelka sleduje (současně podanou) ústavní stížností.

Jinak řečeno, jelikož podání ústavní stížnosti implikuje jí inherentní směřování k rozhodnutí o ní (a nikoli k "vyčkávání výsledku dovolacího řízení", ať již cestou faktickou nebo formální, včetně přerušením ústavněprávního řízení), je souběžným zahájením dovolacího řízení založeno riziko, že Ústavní soud do tohoto řízení svým rozhodnutím zasáhne, což je důsledek - jak procesně tak z vyložených zásad ústavněprávního přezkumu - neakceptovatelný.

Výše zaznamenaný princip subsidiarity tohoto přezkumu se tedy prosazuje i zde, a jeho uplatnění vede k nutnému závěru, že ústavní stížnost, je-li současně vedeno i řízení dovolací, je návrhem podle nepřípustným, a musí být podle (soudcem zpravodajem) odmítnuta.

Odmítnut tak musel být z povahy věci i návrh stěžovatelky, aby jí byla přiznána náhrada nákladů řízení o ústavní stížnosti ve smyslu ustanovení .

Pro úplnost Ústavní soud dodává, že za situace, kdy bylo zřejmé, že ústavní stížnost musí být odmítnuta jako nepřípustná, nevyzýval stěžovatelku k odstranění formální vady podání spočívající v tom, že k ústavní stížnosti připojená plná moc není plnou mocí speciální dle ustanovení , a byla vystavena před tím, než bylo vydáno ústavní stížnostní napadené soudní rozhodnutí (srov. usnesení Ústavního soudu ve věci

sp. zn.

, srov. Wagnerová, E., Dostál, M., Langášek, T., Pospíšil, I.: s komentářem, ASPI a. s., Praha, 2007, str. 107-108).

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 19. června 2014

Vladimír Kůrka v. r.

soudce zpravodaj