Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

28 Cdo 1020/2021

28 Cdo 1020/2021-215

ČESKÁ REPUBLIKAROZSUDEKJMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Zdeňka Sajdla v právní věci žalobkyně Římskokatolické farnosti Lomnice nad Lužnicí, se sídlem v Ševětíně, Malé náměstí 8, identifikační číslo osoby: 62542184, zastoupené JUDr. Matoušem Jírou, advokátem se sídlem v Praze 1, 28. října 1001/3, za účasti České republiky – Státního pozemkového úřadu, se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, identifikační číslo osoby: 01312774, jednajícího prostřednictvím Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, identifikační číslo osoby: 69797111, o vydání věci a o nahrazení rozhodnutí Státního pozemkového úřadu, Krajského pozemkového úřadu pro Jihočeský kraj, ze dne 18. prosince 2015, č. j. 470982/2013/R6372/RR 11927, vedené u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. , o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 10. prosince 2020, č. j. -183, takto:Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 10. prosince 2020, č. j. -183, se v části výroku I., v níž byl potvrzen ve výroku III. rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 24. července 2019, č. j. -143, ve znění opravného usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 21. září 2020, č. j. -169, o zamítnutí žaloby na vydání pozemku parc. č. 1376/1 v katastrálním území Lomnice nad Lužnicí, vymezeného geometrickým plánem číslo 1285-34/2019 vyhotoveným společností GK Hoška-Komárek s. r. o., jakož i ve výrocích II. a III. o nákladech řízení před soudem prvního stupně a o nákladech odvolacího řízení, ruší a v tomto rozsahu se věc vrací Vrchnímu soudu v Praze k dalšímu řízení.

Odůvodnění:

Krajský soud v Českých Budějovicích (dále „soud prvního stupně“) v pořadí druhým rozsudkem ze dne 24. 7. 2019, č. j. -143, ve spojení s opravným usnesením ze dne 21. 9. 2020, č. j. -169, zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala vydání pozemku parc. č. 1376 v rozsahu odpovídajícím původním parcelám PK č. 1375, 1376, 1377 a 1378, vše v katastrálním území Lomnice nad Lužnicí (výrok I.), částečně nahradil rozhodnutí Státního pozemkového úřadu, Krajského pozemkového úřadu pro Jihočeský kraj, ze dne 18. 12. 2015, č. j. 470982/2013/R6372/RR 11927, tak, že žalobkyni vydal pozemky parc. č. 1376/2 a parc. č. 1376/3, oba v katastrálním území Lomnice nad Lužnicí, vymezené geometrickým plánem číslo 1285-34/2019 vyhotoveným společností GK Hoška-Komárek s. r. o., který je nedílnou součástí rozsudku (výrok II.), dále zamítl žalobu v části, v níž žalobkyně požadovala vydání pozemků parc. č. 1376/1 a parc. č. 1376/4, obou v katastrálním území Lomnice nad Lužnicí, vymezených geometrickým plánem číslo 1285-34/2019 vyhotoveným společností GK Hoška-Komárek s. r. o. (výrok III.), a rozhodl o nákladech řízení (výrok IV.).

Vrchní soud v Praze (dále „odvolací soud“) k odvolání žalobkyně (proti výrokům III. a IV.) rozsudkem ze dne 10. 12. 2020, č. j. -183, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku III. změnil tak, že se žalobkyni vydává pozemek parc. č. 1376/4 v katastrálním území Lomnice nad Lužnicí, vymezený geometrickým plánem číslo 1285-34/2019 vyhotoveným společností GK Hoška-Komárek s. r. o., a v tomto rozsahu se nahrazuje rozhodnutí Státního pozemkového úřadu, Krajského pozemkového úřadu pro Jihočeský kraj, ze dne 18. 12. 2015, č. j. 470982/2013/R6372/RR 11927; jinak rozsudek soudu prvního stupně ve výroku III. potvrdil (výrok I.). Dále rozsudek soudu prvního stupně ve výroku IV. změnil tak, že výše nákladů řízení před prvoinstančním soudem činí 2.052,- Kč, jinak daný výrok potvrdil (výrok II.), a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok III.).

Soudy obou stupňů vyšly ze zjištění, že žalobkyně je oprávněnou osobou ve smyslu ustanovení , o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi (zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi), ve znění nálezu Ústavního soudu ze dne 29. 5. 2013, sp. zn. , publikovaného pod č. 177/2013 Sb. (dále „ “), a že jí žalobou nárokované pozemky byly odňaty v důsledku skutečností uvedených v ustanovení odkazovaného předpisu. Mezi účastnicemi řízení bylo sporné, zda vydání pozemku parc. č. 1376/1 v katastrálním území Lomnice nad Lužnicí, odděleného z původního pozemku parc. č. 1376 geometrickým plánem číslo 1285-34/2019 vyhotoveným společností GK Hoška-Komárek s. r. o. (dále „předmětný pozemek“), žalobkyni jakožto oprávněné osobě brání ustanovení Soudy nižších stupňů dospěly k závěru, že zmíněný výlukový důvod se v případě předmětného pozemku uplatní.

Proti rozsudku odvolacího soudu (výslovně toliko proti části výroku I., jíž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve výroku III.) podala žalobkyně dovolání. Uvedla, že při jednání před odvolacím soudem dne 10. 12. 2020 in eventum uplatnila nárok na vydání toliko té části předmětného pozemku, jež není zasažena výlukovým důvodem dle Domnívá se, že odvolací soud, který tento návrh posoudil jako změnu žaloby a bez dalšího jej nepřipustil, postupoval v rozporu se závěry vyslovenými v nálezu Ústavního soudu ze dne 29. 1. 2016, sp. zn. (zmíněný nález, stejně jako dále uvedená rozhodnutí Ústavního soudu, je přístupný na internetových stránkách Ústavního soudu http://nalus.usoud.cz), jelikož své rozhodnutí o nepřipuštění návrhu na změnu žaloby náležitě neodůvodnil. Dále namítá, že odvolací soud nesprávně aplikoval ustanovení , , ve znění pozdějších předpisů (dále „ “), neboť změna žaloby měla přímou souvislost s dříve uplatněným nárokem a s provedeným dokazováním, a tudíž se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a Ústavního soudu reprezentované rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2001, sp. zn. (označený rozsudek, stejně jako dále citovaná rozhodnutí dovolacího soudu, je přístupný na internetových stránkách Nejvyššího soudu http://www.nsoud.cz), a stanoviskem Ústavního soudu ze dne 15. 11. 2016, sp. zn. . Brojí však i proti samotné kvalifikaci procesního návrhu žalobkyně učiněného při jednání odvolacího soudu dne 10. 12. 2020. Dle názoru dovolatelky se nemůže jednat o změnu žaloby dle ustanovení , protože žalobkyně žádala vydání alespoň části původně nárokovaného pozemku parc. č. 1376/1 nezasažené výlukovým důvodem dle , tedy domáhala se pouze částečného plnění. Vznáší proto otázku, již považuje za dovolacím soudem dosud neřešenou, a to, zda uplatnění eventuálního žádání, na jehož základě se oprávněná osoba domáhá vydání toliko části původně požadovaného pozemku, která není zatížena výlukovým důvodem dle , představuje návrh na změnu žaloby. Navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu v napadené části výroku I., jakož i v navazujících výrocích II. a III., zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Účastnice řízení, Česká republika – Státní pozemkový úřad, se ve vyjádření k dovolání ztotožnila s rozhodnutím odvolacího soudu, jehož postup v řízení označila za správný. Zdůraznila, že v odvolacím řízení nelze žalobní návrh měnit pouze z důvodu, že původnímu žalobnímu žádání nebylo soudem prvního stupně vyhověno. Navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání žalobkyně odmítl, popřípadě zamítl.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací ( ) po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu, u něhož to zákon připouští ( ), oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě ( , věta první, ) a že je splněna i podmínka povinného zastoupení dovolatelky advokátem ( ), zabýval se tím, zda je dovolání žalobkyně přípustné ( ).

Podle ustanovení není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Dovolání žalobkyně je přípustné pro řešení otázky procesního práva týkající se klasifikace procesního úkonu účastníka řízení, který je jím nesprávně označen. Při řešení této otázky se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu; sluší se uvést, že jiný názor dovolacího soudu na identifikaci zákonného předpokladu přípustnosti dovolání obsaženého v ustanovení nečiní dovolání vadným, a tudíž neprojednatelným (k tomu srovnej přiměřeně stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. , bod 36, jež bylo uveřejněno pod číslem 460/2017 Sb.).

Po přezkoumání napadeného rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení , jež takto provedl bez jednání, dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolání je v rozsahu, v němž bylo shledáno přípustné, i opodstatněné.

Skutkový stav věci, na němž byl rozsudek odvolacího soudu založen, nemohl být dovoláním zpochybněn, a proto z něj Nejvyšší soud při dalších úvahách vychází.

O nesprávné právní posouzení věci (naplňující dovolací důvod podle ustanovení , část věty před středníkem, ) jde tehdy, posoudil-li odvolací soud věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně vybranou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.

Podle ustanovení rozhodl-li orgán moci výkonné, orgán územního samosprávného celku, orgán zájmové nebo profesní samosprávy, popřípadě smírčí orgán zřízený podle zvláštního právního předpisu (dále jen „správní orgán“) podle zvláštního zákona o sporu nebo o jiné právní věci, která vyplývá ze vztahů soukromého práva ( ), a nabylo-li rozhodnutí správního orgánu právní moci, může být tatáž věc projednána na návrh v občanském soudním řízení.

Podle ustanovení návrh, o němž rozhodl správní orgán, nesmí být v průběhu řízení před soudem změněn.

Podle ustanovení není-li v této části uvedeno jinak, užijí se přiměřeně ustanovení části první až čtvrté tohoto zákona.

Podle ustanovení každý úkon posuzuje soud podle jeho obsahu, i když je úkon nesprávně označen.

Podle ustanovení žalobce (navrhovatel) může vzít za řízení zpět návrh na jeho zahájení, a to zčásti nebo zcela.

Procesní úkony se od hmotněprávních úkonů liší především v tom, že právní účinky nevyvolávají samy o sobě, nýbrž až ve spojení s dalšími procesními úkony soudu či účastníků, jež jim v průběhu občanského soudního řízení předcházejí, nebo po nich následují. Ze zásady bezformálnosti procesních úkonů vyplývá, že je soud posuzuje podle jejich obsahu. Pro posouzení procesních úkonů proto není významné, jak je účastník označil nebo že vůbec nebyly označeny, a ani to, jaký obsah jim účastník přisuzuje. Soud vždy uváží obsah (smysl) projevu vůle účastníka a uzavře, o jaký úkon se z tohoto hlediska jedná. Posouzení procesního úkonu podle obsahu soudu neumožňuje, aby určitému a srozumitelnému úkonu přikládal jiný než účastníkem sledovaný smysl a aby „domýšlel“ obsah úkonu nebo z obsahu úkonu činil závěry, které z něj ve skutečnosti nevyplývají (srovnej Drápal, L., Bureš, J. a kol. I. až 200za. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck. 2009, 261 s., dále z rozhodovací praxe dovolacího soudu srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 1997, sp. zn. , uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 9, ročník 1997, pod číslem 69, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2003, sp. zn. , jež bylo uveřejněno pod číslem 11/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. , usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 7. 2007, sp. zn. , usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2011, sp. zn. , a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 4. 2013, sp. zn. , dále rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 11. 2012, sp. zn. , rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. 2013, sp. zn. , a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 1. 2015, sp. zn. ).

Změnou návrhu se rozumí změna spočívající v tom, že žalobce: a) na základě stejného skutkového základu požaduje stejné plnění ve větším rozsahu, než se domáhal v návrhu (jde o tzv. rozšíření návrhu), b) na základě stejného skutkového základu požaduje jiné plnění, např. místo uložení povinnosti k nepeněžitému plnění se domáhá zaplacení peněžité částky, c) na základě stejného skutkového stavu požaduje místo splnění povinnosti vydání určujícího výroku, nebo naopak, tj. mění žalobu o plnění na určovací žalobu, nebo naopak, d) požaduje stejné plnění, ale na základě jiného skutkového stavu, než ho vylíčil v návrhu, a to buď zcela nového, nebo doplněného o další rozhodující skutečnosti, e) na základě jiného skutkového stavu požaduje jiné plnění, popřípadě navrhuje vydání určovacího rozhodnutí, a naopak (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 6. 2017, sp. zn. , usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 10. 2015, sp. zn. , či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 9. 2014, sp. zn. ). Od změny žaloby je třeba odlišit podání, kterými žalobce odstraňuje vady žaloby nebo doplňuje žalobu o skutkové okolnosti odůvodňující uplatněný nárok z hlediska hmotněprávního ustanovení dopadajícího na danou věc (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 2003, sp. zn. , uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 78/2004, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2001, sp. zn. , publikované v časopise Soudní judikatura, č. sešitu 7/2001, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2012, sp. zn. ).

Obsahové náležitosti zpětvzetí žaloby nestanoví; z jeho smyslu ovšem plyne, že jsou jimi ty, z nichž lze bez rozumných pochybností dovodit, že daný úkon vyjadřuje rezignaci na původní záměr, aby o žalobě (respektive její části vymezené ve zpětvzetí) bylo jednáno a věcně rozhodnuto (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2002, sp. zn. , jež bylo uveřejněno pod číslem 39/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2001, sp. zn. , nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 9. 2009, sp. zn. ).

Ač je v protokolu o jednání před odvolacím soudem ze dne 10. 12. 2020 (viz č. l. 179 soudního spisu) poněkud nešťastně (a zjevně nesprávně) zmíněn pozemek parc. č. 1346/1, je zřejmé, že žalobkyně učinila při jednání odvolacího soudu dne 10. 12. 2020 procesní úkon materiálně obsahující požadavek na vydání té části předmětného pozemku, jež není nezbytně nutná k užívání staveb ve smyslu ustanovení Nelze tak přisvědčit závěru odvolacího soudu, že se žalobkyně domáhala změny žaloby, jež je v řízení před soudem ve smyslu ustanovení zapovězena. V souladu s obsahem projevené vůle – žalobkyní vtělené do dispozičního úkonu při jednání dne 10. 12. 2020 – je naopak taková interpretace, jež přihlíží k vyjádřené kvantitativní redukci původního žalobního žádání. Žalobkyně omezila svůj původní požadavek na vydání toliko části předmětného pozemku, ve vztahu k níž hodlala prokázat neexistenci výlukového důvodu dle , a napříště se tak nedomáhá vydání předmětného pozemku v celé jeho výměře. Obsahově tak dovolatelka uplatnila nikoliv návrh na změnu žaloby, ale návrh na její částečné zpětvzetí, jež žádné ustanovení části páté nezapovídá (srovnej přiměřeně ustanovení , a ).

V situaci, kdy kvalifikace procesního úkonu učiněného žalobkyní při jednání odvolacího soudu dne 10. 12. 2020 jako částečné zpětvzetí žaloby byla za užití interpretačního pravidla upraveného v ustanovení možná (viz výklad výše), což vylučuje, aby takovému úkonu byl přisuzován jiný procesní význam, se dovolací soud již nezabýval dovolatelkou předkládanými otázkami týkajícími se odůvodňování rozhodnutí soudu o nepřipuštění změny žaloby a samotné přípustnosti změny žaloby v odvolacím řízení. Podle závěrů Nejvyššího soudu je totiž dovolací přezkum vyhrazen pouze pro posouzení právních otázek, jež nejsou otázkami akademickými či hypotetickými (byť Nejvyšším soudem dosud neřešenými). Dovolací soud se tudíž může zabývat řešením pouze takových otázek, jejichž zodpovězení (v souladu s požadavkem dovolatele) je způsobilé přinést pro něj příznivější rozhodnutí ve sporu (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 2. 2016, sp. zn. , či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2017, sp. zn. ).

Protože rozsudek odvolacího soudu je v rozsahu shora uvedeném založen na nesprávném právním posouzení věci, a jelikož dovolací soud současně neshledal, že by byly splněny podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí nebo zamítnutí dovolání nebo pro změnu rozsudku odvolacího soudu, nemohl postupovat jinak než rozsudek odvolacího soudu v napadené části výroku I., týkající se předmětného pozemku parc. č. 1376/1, a v akcesorických výrocích II. a III. o nákladech prvostupňového a odvolacího řízení, zrušit a v uvedeném rozsahu věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení ( a 2, věta první, ).

V dalším řízení je odvolací soud vázán vysloveným právním názorem dovolacího soudu ( , věta první, ).

O náhradě nákladů řízení, včetně nákladů dovolacího řízení, rozhodne odvolací soud v novém rozhodnutí o věci ( in fine ).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný. V Brně dne 28. 4. 2021

JUDr. Michael Pažitný, Ph.D.

předseda senátu