Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

28 Cdo 1798/2014

ROZSUDEK

M. B.

Ing. arch. M. D.

, zastoupenému JUDr. PhDr. Oldřichem Choděrou, advokátem se sídlem v Praze 2, Jugoslávská 12, o zaplacení 79.091,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. , o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 17. září 2012, č. j. -332, ve znění opravného usnesení téhož soudu ze dne 27. března 2014, č. j. -379, takto:

I. Dovolání se zamítá.

II. Žádný z účastníků

nemá právo

na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Okresní soud v Ostravě rozsudkem ze dne 23. listopadu 2011, č. j. -294 (ve znění opravného usnesení ze dne 21. února 2014, č. j. -374) uložil žalovanému zaplatit žalobci částku 79.091,- Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 3% z uvedené částky za dobu od 21. 2. 2003 do zaplacení (výrok I) a současně rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II).

Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 17. září 2012, č. j. -332 (ve znění opravného usnesení ze dne 27. března 2014, č. j. -379) rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II).

Odvolací soud vyšel ze zjištění, že žalobce v době od října 2002 do ledna 2003 provedl s vědomím žalovaného stavební práce (dokončení zateplení fasády) na domě č. p. v O. – M. H. ve vlastnictví žalovaného, aniž by mezi účastníky byla uzavřena smlouva o dílo či jiná dohoda, jež by s určitostí upravila jejich vzájemné vztahy. Z posudku znalce vzal soud za prokázané, že provedením prací byla stavba žalovaného zhodnocena o 80.159,- Kč (rozdíl hodnoty stavby před adaptací a po ní). Hodnocením provedených důkazů měl odvolací soud za vyvrácené, že by o provedení prací (jde-li o tzv. „druhou etapu“ zateplení domu) žalovaný uzavřel smlouvu o dílo s jinou osobou (Ing. J. Š. coby zhotovitetelem) a že by snad žalobce konal dílo jako subdodavatel této osoby, které – uzavírá odvolací soud – žalovaný za žalobcem provedené práce žádné plnění přímo neposkytl (tvrzení o zaplacení částky 52.600,- Kč Ing. J. Š. prokázáno nebylo).

Žalobou uplatněné právo na zaplacení peněžité částky odvolací soud kvalifikoval jako právo na vydání bezdůvodného obohacení – majetkového prospěchu získaného plněním bez právního důvodu ( , , ve znění pozdějších předpisů – dále jen „obč. zák.“), jež je povinen žalovaný žalobci vydat ( , věty první obč. zák.) ve formě peněžité náhrady odvíjející se od výše prospěchu žalovaného ( obč. zák.). Přitom odvolací soud – se zřetelem k námitce promlčení vznesené žalovaným – dochází současně k závěru, že uplatněné právo promlčeno není, vycházeje ze zjištění, že jde o bezdůvodné obohacení vzniklé v době od října 2002 do ledna 2003 a že žalobu, jíž bylo právo uplatněno, podal žalobce u soudu dne 25. 2. 2004, tedy před uplynutím objektivní i subjektivní promlčecí doby podle a 2 obč. zák. Vzhledem k vázanosti mezemi návrhu soud žalovanému uložil zaplatit žalobci částku 79.091,- Kč s příslušenstvím.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání. Co do jeho přípustnosti odkázal na ustanovení , ve znění účinném do 31. 12. 2012 ), co do důvodů má za to, že rozsudek spočívá na nesprávném právním posouzení věci ( ), jde-li o řešení otázky promlčení uplatněného práva, a že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá oporu v provedeném dokazování ( ), jde-li o závěry, jež staly se podkladem pro posouzení věcné legitimace účastníků. K otázce promlčení žalovaný namítá, že žaloba – tak, jak byla dne 25. 2. 2004 podána – postrádala vylíčení všech rozhodujících skutečností, jež následně žalobce doplnil o tvrzení týkající se uzavření smlouvy. Až poté, co se mu od soudu dostalo poučení, že skutečnosti o uzavření smlouvy nelze mít za prokázané, uplatnil žalobce v podání ze dne 18. 10. 2006 nárok na vydání bezdůvodného obohacení. Toto podání – dle názoru žalovaného – je změnou žaloby, jíž žalobce uplatnil nový nárok a až tímto okamžikem, tj. 18. 10. 2006, mohlo nejdříve dojít ke stavení běhu promlčecí doby, ovšem v situaci, kdy právo na vydání bezdůvodného obohacení – namítá žalovaný – již bylo promlčeno. K otázce změny žaloby dovolatel poukazuje na rozsudek Nejvyššího sodu ze dne 30. srpna 2011, sp. zn. . Jde-li o závěry vážící se k posouzení věcné legitimace účastníků, pak žalovaný namítá, že ty nejsou podloženy provedenými důkazy, a že rozhodující skutečnosti naproti tomu odvolací soud přehlíží. Závěr, že se právě žalobce „mohl cítit jako dodavatel“, pokládá žalovaný za důkazně nepodložený, zatímco skutečnosti o uzavření smlouvy o dílo mezi žalovaným a Ing. Š. má za bezpečně prokázané; soudům nižších stupňů přitom zejména vytýká, že nevěnovaly náležitou pozornost „obsahu dopisu žalobce ze dne 10. 2. 2003“ (z něhož má vyplývat, že „žalobce již v listopadu Ing. Š. poslal rekapitulaci provedených prací s návrhem ceny“), že soudy přehlížejí i u obsahující soupis provedených prací, jež vypracoval právě Ing. Š., který jako zhotovitel – tvrdí žalovaný – prováděl dílo pro žalovaného v obou „etapách“ a jehož subdodavatelem (jde-li o druhou „etapu“) měl být žalobce. Žalovaný navrhl, aby byl napadený rozsudek zrušen a věc byla vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Žalobce se k dovolání nevyjádřil.

Nejvyšší soud jako soud dovolací ( ) věc projednal podle , , ve znění účinném do 31. 12. 2012, neboť dovoláním je napadeno rozhodnutí odvolacího soudu vydané před 1. 1. 2013 (srov. článek II bod 7 , jímž se mění , , ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony) – dále je „ “

Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení), zastoupenou advokátem ( st. 1 ), v zákonem stanovené lhůtě ( ) a že jde o dovolání přípustné podle (neboť směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku ze dne 28. srpna 2007, č. j. -91, proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil – viz usnesení odvolacího soudu ze dne 7. října 2008, č. j. -107), Nejvyšší soud přezkoumal napadený rozsudek bez nařízení jednání ( věty první ) a shledal, že dovolání není opodstatněné.

Vady řízení, k nimž dovolací soud u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti ( ), nejsou dovoláním namítány a z obsahu se nepodávají. Nejvyšší soud se proto dále zabýval tím, zda jsou naplněny důvody uplatněné v dovolání, v prvé řadě prověřením správnost právního posouzeni věci odvolacím soudem v dovolatelem označené otázce, zda žalobcem uplatněné právo, kvalifikované jako právo na vydání bezdůvodného obohacení, promlčeno je či není.

O nesprávné právní posouzení věci (dovolací důvod podle ) jde tehdy, posoudil-li odvolací soud věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně vybranou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.

Podle právo se promlčí, jestliže nebylo vykonáno v době v tomto zákoně stanovené ( až 110). K promlčení soud přihlédne jen k námitce dlužníka. Dovolá-li se dlužník promlčení, nelze promlčené právo věřiteli přiznat.

Podle právo na vydání plnění z bezdůvodného obohacení se promlčí za dva roky ode dne, kdy se oprávněný dozví, že došlo k bezdůvodnému obohacení a kdo se na jeho úkor obohatil. Podle odstavce 2 nejpozději se právo na vydání plnění z bezdůvodného obohacení promlčí za tři roky, a jde-li o úmyslné bezdůvodné obohacení, za deset let ode dne, kdy k němu došlo.

Podle uplatní-li věřitel v promlčecí době právo u soudu nebo u jiného příslušného orgánu a v zahájeném řízení řádně pokračuje nebo je-li ohledně jeho práva zahájena mediace podle zákona o mediaci, promlčecí doba neběží od tohoto uplatnění po dobu řízení nebo od tohoto zahájení po dobu mediace. To platí i o právu, které bylo pravomocně přiznáno a pro které byl u soudu nebo u jiného příslušného orgánu navržen výkon rozhodnutí.

Posouzení otázky, zda je právo žalobce na vydání bezdůvodného obohacení promlčeno, zde závisí na posouzení, zda právo bylo žalobcem uplatněno již původním návrhem (došlým soudu dne 25. 2. 2004), jenž byl pouze doplněn o další skutkové okolnosti, nebo zda uvedením dalších skutkových okolností došlo ke změně žaloby.

Podle věty první může žalobce za řízení se souhlasem soudu měnit návrh na zahájení řízení (žalobu). Změna žaloby je projevem dispoziční zásady, podle které je žalobce ve sporném řízení oprávněn svými úkony určit mimo jiné předmět řízení. O změnu žaloby se jedná například tehdy, požaduje-li žalobce nově jiné plnění, nebo požaduje-li sice stejné plnění, ale dovozuje ho z jiného skutku, než jak jej vylíčil v žalobě. O změnu žaloby však nejde, jestliže žalobce na základě téhož skutku mění pouze jeho právní kvalifikaci (např. nárok na zaplacení určité peněžité částky, který původně právně kvalifikoval jako plnění ze smlouvy, nyní dovozuje z odpovědnosti za bezdůvodné obohacení). Posouzení skutku (skutkového děje) po právní stránce je vždy úkolem soudu; žalobce nemusí svůj nárok právně kvalifikovat, a pokud tak učiní, není soud jeho právním názorem vázán. Změna v právní kvalifikace skutku proto není změnou žaloby (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. července 2008, sp. zn. , nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. září 2010, sp. zn. , dostupné na www.nsoud.cz).

Právo na peněžité plnění uplatnil žalobce vůči žalovanému u soudu dne 25. 2. 2004, návrhem na vydání platebního rozkazu, vycházejícím ze skutkového tvrzení, že pro žalovaného žalobce provedl (v návrhu specifikované) stavební práce, jejichž výsledkem bylo dokončení tepelně-izolačního pláště (zateplení fasády) domu ve vlastnictví žalovaného, za něž mu žalovaný nic nezaplatil. K výzvě soudu doplnil žalobu o vylíčení dalších rozhodujících skutečností o důvodu plnění a následně – poté, co se mu dostalo poučení, že nelze mít za prokázané skutečnosti týkající se uzavření smlouvy mezi účastníky – podáním ze dne 18. 10. 2006 (jež bylo soudu doručeno dne 20. 10. 2006) doplnil rozhodující skutečnosti o další údaje nutné k posouzení rozsahu jím poskytnutého plnění (kvalifikuje v něm uplatněný nárok jako nárok na vydání bezdůvodného obohacení). Provedené dolíčení a jiná právní kvalifikace nároku nic nezměnily na tom, že žalobce svůj nárok opírá stále o tentýž skutek (skutkový děj), individualizovaný již v žalobě. Uvedením dalších rozhodujících skutečností nedošlo ke změně žaloby, nýbrž k jejímu doplnění o žalobní tvrzení. [Z tohoto důvodu závěry odvolacího soudu nejsou v rozporu ani se závěry, jež Nejvyšší soud vyslovil v (dovolatelem citovaném) rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. srpna 2001, sp. zn. , v němž šlo o situaci, kdy žalobce za řízení uplatnil jiný nárok na základě jiného skutkového základu věci, než jak ho vylíčil v původní žalobě.]

Bylo-li tedy právo – kvalifikované soudem jako právo na vydání bezdůvodného obohacení – uplatněno u soudu již návrhem došlým soudu dne 25. 2. 2004, došlo právě tímto dnem ke stavení běhu promlčecí doby ve smyslu . Současně se tak stalo před uplynutím (dvouleté) subjektivní i (tříleté) objektivní promlčecí doby podle a 2 .

Z uvedeného vyplývá, že právní posouzení věci odvolacím soudem v označené otázce promlčení práva je správné a dovolací důvod podle naplněn není.

Za skutkové zjištění, které nemá oporu v provedeném dokazování (další dovolatelem uplatněný dovolací důvod podle ) lze ve smyslu cit. ustanovení pokládat výsledek hodnocení důkazů soudem, jež neodpovídá postupu vyplývajícímu z ustanovení , protože soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo přednesů účastníků nevyplynuly a ani jinak nevyšly za řízení najevo, protože soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo, nebo protože v hodnocení důkazů, popřípadě poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti eventuálně věrohodnosti je logický rozpor, nebo který odporuje ustanovení až (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 30. října 1992, sp. zn. , uveřejněný pod č. 8/1994 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo rozsudek ze dne 10. října 2002, sp. zn. ).

Samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem dovolacímu přezkumu nepodléhá. Na nesprávnost hodnocení důkazů lze usuzovat – jak vyplývá ze zásady volného hodnocení důkazů ( ) – jen ze způsobu, jak soud hodnocení důkazů provedl. V tomto směru nelze odvolacímu soudu vytknout žádné pochybení. Skutkové závěry (jež staly se podkladem pro posouzení otázky věcné legitimace účastníků), zahrnující i zjištění, že žalovaný nekonal práce jako subdodavatel jiné osoby, jsou výsledkem procesně korektního dokazování, při němž odvolací soud postupoval v souladu s ust. a přihlédl ke všemu, co v řízení vyšlo najevo, včetně toho, co uvedli účastníci. Odvolací soud – jak plyne z odůvodnění jeho rozhodnutí, jakož i z odůvodnění jím přezkoumávaného rozhodnutí soudu prvního stupně – rozhodnutí – při zjišťování skutkového stavu nepominul ani listinné důkazy, na něž poukazuje dovolatel. Tyto y hodnotí nikoliv izolovaně, nýbrž i ve vzájemné souvislosti s ostatními provedenými důkazy, zejména pak v konfrontaci s obsahem svědecké výpovědi Ing. J. Š. (jíž žalovaný přehlíží), docházeje pak k logickému a přesvědčivému závěru, že mezi žalovaným a tímto svědkem k uzavření smlouvy o dílo (jehož výsledkem by bylo dokončení tepelně-izolačního pláště domu i v oné tzv. „druhé etapě“) prokazatelně nedošlo.

Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu je správný z pohledu obou uplatněných dovolacích důvodů (s přihlédnutím k jejich obsahovému vymezení). Jelikož Nejvyšší soud nezjistil ani vady řízení, k nimž u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti ( ), dovolání zamítl ( , část věty před středníkem, ).

O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle , , části věty před středníkem a za situace, kdy žalobci, jenž by měl na jejich náhradu jinak zásadně právo, v dovolacím řízení náklady nevznikly.

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 8. září 2014

Mgr. Petr K r a u s

předseda senátu