Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

30 Cdo 700/2021

30 Cdo 700/2021-394

USNESENÍ

L. T. T. H.,

České republice – Ministerstvu spravedlnosti,

se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o zadostiučinění za nemajetkovou újmu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. , o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5. 6. 2019, č. j. -254, t a k t o:

I. Dovolání se odmítá.II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.

O d ů v o d n ě n í :

Obvodní soud pro Prahu 5 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 3. 10. 2018, č. j. -165, zamítl žalobu co do částky 450 767 Kč s příslušenstvím (výrok I), uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 49 233 Kč s příslušenstvím (výrok II) a uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů řízení částku 41 140 Kč (výrok III).

K odvolání obou účastnic Městský soud v Praze jako soud odvolací v záhlaví označeným rozhodnutím rozsudek soudu prvního stupně v odvoláním napadené části ohledně zamítavého výroku I o věci samé co do částky 200 000 Kč s příslušenstvím potvrdil a ve vyhovujícím výroku II o věci samé jej změnil tak, že se žaloba zamítá rovněž v rozsahu návrhu na uložení povinnosti žalované zaplatit žalobkyni částku 49 233 Kč s příslušenstvím (výrok I rozsudku odvolacího soudu). Vyslovil, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně ve výši 12 342 Kč (výrok II rozsudku odvolacího soudu) a že žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradu nákladů odvolacího řízení částku 1 200 Kč (výrok III rozsudku odvolacího soudu).

Takto soudy rozhodly v řízení, v němž se žalobkyně domáhala po žalované zadostiučinění za nemajetkovou újmu, jež jí měla vzniknout nesprávným úředním postupem spočívajícím v nepřiměřené délce řízení vedeného nejprve u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. a poté (po vyloučení části nároku týkajícího se ochrany osobnosti) u Městského soudu v Praze pod sp. zn. .

Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně v celém rozsahu včasným dovoláním, které však Nejvyšší soud odmítl podle , , ve znění účinném od 30. 9. 2017 (viz čl. II odst. 2 a čl. XII ), dále jen „ “.

Otázka předestřená žalobkyní, zda je s ohledem na zákonem presumovaný vznik nemajetkové újmy „za průtahy v řízení“ (sic!) konstatování porušení práva dostačující formou zadostiučinění, přípustnost dovolání podle nezakládá, neboť ohledně ní nepředstavuje rozsudek odvolacího soudu jiné řešení, než jakého bylo dosaženo v judikatuře Nejvyššího soudu, pokud odvolací soud s ohledem na konkrétní a jím podrobně popsané okolnosti případu dospěl k závěru, že význam předmětu řízení pro poškozenou byl pouze nepatrný, takže celková doba řízení nemohla nikterak negativně zasáhnout její psychickou sféru (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 3. 2011, sp. zn. , nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2014, sp. zn. , proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 26. 9. 2014, sp. zn. ).

V otázce, zda měl odvolací soud (soud prvního stupně) zahrnout do celkové délky nepřiměřeně dlouhého kompenzačního řízení rovněž dobu, po kterou byl nárok předběžně projednáván Ministerstvem spravedlnosti podle , o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. , o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ “), dovolání přípustné podle není. Podle judikatury Nejvyššího soudu je žalobce pánem sporu (tzv. dominus litis), přičemž v poměrech projednávané věci žalobkyně v podané žalobě jednoznačně skutkově ukotvila svůj nárok odkazem toliko na délku řízení před Obvodním soudem pro Prahu 5 a před Městským soudem v Praze. V žalobě výslovně odkázala (prostřednictvím odkazu na průběh řízení) na zahájení posuzovaného řízení před soudem dne 7. 6. 2007 a v rámci skutkového vymezení uplatněného nároku zdůraznila, že posuzované řízení „trvá již téměř 10 let“. Z uvedeného je zcela zřejmé, že dobu, po kterou probíhalo předběžné projednávání nároku, žalobkyně v podané žalobě nezohlednila a takto jí jednoznačně vymezený předmět řízení v jeho průběhu kvalifikovaně nezměnila. Soud tak nebyl oprávněn rozhodovat nad rámec jejího požadavku (srov. kupř. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 6. 2020, sp. zn. ). Odkaz žalobkyně na rozsudek Evropského soudu pro lidská práva (dále jen „ESLP“) ze dne 8. 2. 2018 ve věci Žirovnický proti České republice, stížnost č. 10092/13, proto není namístě, když žalobkyně ESLP učiněným závěrům nepřizpůsobila obsah vlastního žalobního nároku. V dovolání předestřené (pod)otázce okamžiku skončení řízení (str. 3 a znovu str. 5 dovolání) žalobkyně sice obsáhle cituje judikaturu, nijak konkrétně ji však nepropojuje s projednávanou věcí, kde odvolací soud zohlednil, že konečným rozhodnutím v rámci posuzovaného řízení bylo usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 30. 4. 2019, č. j. -221, jímž bylo rozhodnuto v otázce náhrady nákladů v posuzovaném řízení, a uvedenou celkovou dobu rozhodování odvolací soud v nyní projednávané věci ze zřetele nespustil. Žalobkyně podání dalšího (mimořádného) opravného prostředku přitom ani netvrdí. Uvedená námitka se tak ve skutečnosti míjí s právním posouzením věci odvolacím soudem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 1999, sp. zn. , uveřejněné pod č. 27/2001 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek).

Nejvyšší soud neshledal dovolání ve smyslu přípustným ani pro řešení otázek souvisejících s extrémní délkou posuzovaného řízení (srov. odstavec 27 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu) a v návaznosti na to odpovídající formou zadostiučinění. Otázka, zda poskytnutí peněžitého zadostiučinění v paralelně probíhajícím odškodňovacím řízení je dostačující formou zadostiučinění, přípustnost dovolání nezakládá, neboť ohledně ní nepředstavuje rozsudek odvolacího soudu jiné řešení, než jakého bylo dosaženo v judikatuře Nejvyššího soudu, pokud odvolací soud s ohledem na konkrétní okolnosti případu dospěl k závěru, že význam předmětu řízení pro poškozenou je pouze nepatrný, takže celková doba řízení, bez ohledu na to, zda je třeba ji vnímat jako extrémní, nemohla nikterak negativně zasáhnout její psychickou sféru (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 3. 2011, sp. zn. , nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2014, sp. zn. , proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 26. 9. 2014, sp. zn. ). Z téhož důvodu se závěry odvolacího soudu v projednávané věci nevzpírají ani závěrům plynoucím z rozsudků Nejvyššího soudu ze dne 16. 11. 2010, sp. zn. 2800/2009, a ze dne 29. 6. 2011, sp. zn. (str. 6 a znovu str. 9 dovolání). Odkazuje-li žalobkyně na rozhodnutí jiných odvolacích soudů, resp. jiných senátů odvolacího soudu (str. 10 dovolání), pak přehlíží, že odvolací soud v nyní projednávané věci přisvědčil jí zastávanému názoru, že kompenzační řízení bylo extrémně dlouhé.

Nejvyšší soud opakovaně konstatuje, že stanovení formy nebo výše přiměřeného zadostiučinění je především úkolem soudu prvního stupně a přezkum úvah tohoto soudu úkolem soudu odvolacího. Přípustnost dovolání nemůže založit pouhý nesouhlas s formou přisouzeného zadostiučinění, neboť ta se odvíjí od okolností každého konkrétního případu a nemůže sama o sobě představovat otázku hmotného práva ve smyslu Dovolací soud při přezkumu formy zadostiučinění v zásadě posuzuje právní otázky spojené s výkladem podmínek obsažených v , přičemž zvolenou formou se zabývá až tehdy, byla-li by vzhledem k aplikaci tohoto ustanovení na konkrétní případ zcela zjevně nepřiměřená, což v případě žalobce není. Jinými slovy, dovolací soud posuzuje v rámci dovolacího řízení, jakožto řízení o mimořádném opravném prostředku, jen správnost úvah soudu, jež jsou podkladem pro stanovení formy přiměřeného zadostiučinění (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. , a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2016, sp. zn. ).

V dané věci není ve smyslu naplněn ani dovolací důvod spojovaný žalobkyní s tvrzeným porušením o. z. V rozsudku ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. , Nejvyšší soud vysvětlil, že při posuzování přiměřenosti délky řízení a stanovení případného zadostiučinění v případě porušení práva na projednání věci v přiměřené době je nutno se vyvarovat mechanické aplikace práva s touhou po dosažení matematicky přesného výsledku. Prostřednictvím kritérií ve spojení se závěry obsaženými ve stanovisku občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, , uveřejněném pod číslem 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, se určí forma i výše zadostiučinění se zřetelem ke zjištěným jedinečným skutkovým okolnostem projednávané věci. Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 16. 9. 2015, sp. zn. , uveřejněném pod číslem 67/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vysvětlil, že odchylka od řešení v případech, které se v podstatných znacích shodují s projednávanou věcí, je možná, bude-li soudem řádně a přesvědčivě zdůvodněna. Odvolací soud přitom své rozhodnutí řádně odůvodnil, když poukázal na okolnosti, pro něž nebylo namístě přiznat relutární satisfakci. Nejvyšší soud jen pro úplnost dodává, že tato forma zadostiučinění je zcela srovnatelná s tou, jež byla v jiném kompenzačním řízení poskytnuta poškozenému, který rovněž jako žalobce vystupoval v posuzovaném řízení (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 8. 2020, sp. zn. ).

Nejvyšší soud setrvale judikuje, že omluva jako satisfakční prostředek zahrnující vyjádření subjektivního požadavku poškozeného na projev jemu vstřícné vůle státu uznat chybu není ani konstatováním porušení práva a ani náhradou nemajetkové újmy v penězích. Obecně platí, že uplatní-li poškozený nárok na poskytnutí zadostiučinění vedle požadavku na omluvu též prostředky morálními nebo peněžními, je na individuálním posouzení, zda je vedle omluvy k naplnění zásady přiměřenosti zapotřebí též například konstatovat porušení práva, anebo poskytnout – též vedle ní – zadostiučinění v penězích (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 1. 2012, sp. zn. , uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 52/2012, proti němuž podaná ústavní stížnosti byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 23. 7. 2012, sp. zn. ). Pokud tedy odvolací soud shledal porušení práv žalobkyně za dostatečně odškodněné relutární satisfakcí ve výši 50 000 Kč v prvotním kompenzačním řízení, a naopak pro zanedbatelný význam vyloučené části kompenzačního řízení nepovažoval – opět s podrobnější argumentací – za nezbytné poskytnutí omluvy, nezprotivil se výše označené judikatuře a ani v této části nejde o otázku dosud dovolacím soudem neřešenou, z čehož návazně plyne, že podané dovolání není podle v tomu odpovídajícím rozsahu přípustné.

Žalobkyně taktéž namítá porušení práva na spravedlivý proces, k čemuž, vedle námitek procesního rázu, jež budou vypořádány dále, uvádí též pro srovnání případ projednávaný ESLP pod č. 7051/06, věc Golha proti České republice, žádnou právní otázku však ve smyslu v té souvislosti neformuluje. Má-li být v tomto směru žalobkyní zpochybněna výše zadostiučinění, pak platí shora uvedené, že Nejvyšší soud není soudem nalézacím, nýbrž soudem revizním a formou, popř. výší zadostiučinění se zabývá jen ve zjevně excesivních případech. Nelze pak opomenout, že přiznávání rozdílných částek zadostiučinění různým poškozeným je výsledkem hodnocení konkrétních skutkových okolností jednotlivých případů, nestačí tak pro náležité vymezení přípustnosti dovolání toliko namítat, že v jiném případě bylo poškozenému přiznáno ESLP zadostiučinění vyšší (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 7. 2019, sp. zn. , proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 31. 3. 2020, sp. zn. ).

Přípustnost dovolání ve smyslu není s to založit ani výhrada žalobkyně vevztahu k posouzení kritéria významu posuzovaného řízení. Žalobkyně nebyla v době trvání posuzovaného řízení osobou vysokého věku (nad 75 let) a rovněž v posuzovaném řízení nevyšel najevo její zvláště nepříznivý zdravotní stav. Z dříve označeného rozsudku ESLP zedne 8. 2. 2018 ve věci Žirovnický proti České republice, stížnost č. 10092/13, navíc nevyplývá, že by s kompenzačním řízením byl spojován bez dalšího vyšší význam řízení pro účastníka. Připomíná-li pak žalobkyně, že posuzované řízení bylo řízením o ochranu osobnosti, s nímž se v případě žalobce pojí pravidelně závěr o zvýšeném významu řízení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2016, sp. zn. ), pak ani typově zvýšený význam předmětu řízení a priori nevylučuje, aby byl tento předpoklad, a to zejména ve vztahu k utrpěné újmě, umenšen, případně i vyloučen (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 7. 2017, sp. zn. ).

Námitka žalobkyně, že soudy do (posuzovaného) řízení „vnesly zmatek svým rozhodováním o nároku jako nároku z titulu ochrany osobnosti“ a že „tímto zmatečným rozhodováním pak soudy zcela zjevně zapříčinily nepřiměřenou délku řízení“ rovněž přípustnost dovolání podle nezakládá, a to již proto, že ji dovolatelka konstruuje na vlastní verzi skutkových tvrzení, čímž fakticky uplatňuje námitku proti skutkovým zjištěním odvolacího soudu, a tedy své dovolání opírá o nezpůsobilý dovolací důvod ( ). Projednání této námitky, stejně jako námitek týkajících se „průtahů“ a „instančnosti řízení“ (srov. str. 17 dovolání), navíc brání vada ve smyslu spočívající v absenci uvedení některého z důvodů přípustnosti dovolání (srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. ).

Ani námitka, že rozhodnutí odvolacího soudu je překvapivé, přípustnost dovolání podle nezakládá, neboť odvolací soud se při vydání svého rozhodnutí neodchýlil od ustálené judikatury Nejvyššího soudu týkající se nepředvídatelnosti či překvapivosti rozhodnutí, jestliže věc posoudil zčásti odlišně od soudu prvního stupně na základě námitky žalované, kterou uplatnila v podaném odvolání (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 3. 2010, sp. zn. , rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2007, sp. zn. , nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2015, sp. zn. , uveřejněný pod číslem 90/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Dovolatelce rovněž nelze přisvědčit v tom, že napadený rozsudek odvolacího soudu trpí nepřezkoumatelností. Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. , uveřejněném pod číslem 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vysvětlil, že i když rozhodnutí odvolacího soudu nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly – podle obsahu dovolání – na újmu uplatnění práv dovolatele. Měřítkem toho, zda rozhodnutí je či není přezkoumatelné, totiž nejsou požadavky dovolacího soudu na náležitosti odůvodnění rozsudku odvolacího soudu ( , ), ale především zájem účastníků řízení na tom, aby mohli v dovolání proti tomuto rozhodnutí náležitě uvést dovolací důvody. V poměrech projednávané věci je jednoznačné, že odůvodnění napadeného rozsudku odvolacího soudu je z hlediska logicky a srozumitelně odůvodněno a dovolatelce nijak neznemožnilo uvést v dovolání dovolací důvody a předestřít svou vlastní podrobně odůvodněnou oponentní argumentaci.

Námitkou, podle níž v řízení před odvolacím soudem rozhodovali vyloučení (podjatí) soudci, kteří se měli rovněž nepřípustně podílet na rozhodování v průtažném řízení, které bylo v nyní probíhajícím řízení posuzováno (zejména míří-li výhrady žalobkyně jmenovitě k osobě předsedkyně senátu M. K., srov. str. 2, str. 6 a znovu str. 17 dovolání), pak dovolatelka z obsahového hlediska uplatňuje tzv. zmatečnostní vadu podle ustanovení , jež ovšem sama o sobě není způsobilá založit přípustnost dovolání, neboť podle ustanovení věty druhé dovolání nelze podat z důvodu vad podle , a b) a . K namítané zmatečnostní vadě, jakož i k jiným vadám, jež mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí, může dovolací soud přihlédnout jedině v případě, jestliže je dovolání již jinak ve smyslu přípustné ( ), což ovšem není případ právě projednávané věci.

Argumentace žalobkyně brojící proti rozhodnutí odvolacího soudu o nákladech řízení se váže k výroku, proti němuž zákon dovolání nepřipouští [ ].

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení netřeba odůvodňovat ( věta druhá ).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 3. 5. 2021

Mgr. Jiří Němec předseda senátu